Slunečný zářijový den

Dnes je desátého září a je světový den prevence sebevražd. Toť na úvod dnešního zamyšlení.

Vzpomínám na své těžké chvíle, které mě k těmto myšlenkám vedly. Chronicky neúspěšná období, která nešlo nějak smysluplně vybojovat. 

Je to naštěstí minulost – čerstvá i vyvanutá zároveň. Dokážu pochopit, jaké utrpení může člověka vést k těmto myšlenkám, tendencím až skutku. Jen jsem si časem uvědomila, že je to strastiplný boj, který je u někoho kratší a u někoho delší. S tím se mi pojí slovo odvaha! Odvaha žít.

Tento strastiplný boj plný sžírajícího utrpení a bolesti je třeba přečkat v náručí nejbližších, poté i v péči odborné pomoci.

Já jsem ve svých těžkých obdobích nejbližší odmítala pustit k sobě, ale měla jsem víru a někde hluboko vnitřní pocit, že na mě ta náruč někde čeká. I když jsem to neměla ve vědomí. A myslela jsem si, že jsem neopuštěnější ostrov na planetě a ve vesmíru vůbec. Taková černá díra, do které se vejde mnoho negativního trápení a bolestivého žití.

Zároveň dnes myslím na některé, kteří již mezi námi nejsou. K tomu se váže mnoho úvah, ale nechci tento článek vést do temnoty, ale raději do světla naděje.

Přeci jenom je to o prevenci.

Říkám si, že je přeci jen důležité se koukat kolem sebe. A to v nejbližších řadách a často ve své osobní zóně, jestli tam není někdo, kdo potřebuje pomoct. Nebýt uzavřený ve svých bolestech a ranách, ale otevřít se i pro druhé, abychom vyzařovaly úctu a respekt k životu druhého, který takovou pomoc potřebuje. I když s ním máme „jen“ být v nelehké situaci, okamžicích a chvílích.

A k čemu se chci dostat? K tomu, že mám radost, že jsem ty těžké chvíle přežila a že se mohu snažit další nový den prožít k obrazu svému a ve vztahu ke svým vztahům. Ve vztahu k sobě a k druhým. A i k prostředí, kde nám je dáno žít.

Osmnáctého září 2020 jsem byla na psychoterapeutickém výcviku a měli jsme tak zvaný přechodový rituál do druhé půlky výcviku a když jsme šplhali na takový pahorek v Adršpachu a dostala jsem otázku od lektorů „Jaké mám vize do budoucnosti?“, prožívala jsem tam tenkrát toto:

„Jsem prostá bytost a tak moje vize je jednoduchá „Chci žít! Na úkor nemoci!“ Nechci, aby nemoc byla u kormidla mého života. V druhé půlce výcviku chci opět ujít kus vnitřní cesty a rehabilitovat se. Chci se naučit se asertivně bránit a širokým a altruistickým srdcem, abych se nenechala snadno zraňovat. Chci se otevřít novým věcem a situacím, které nejen výcvik přinese. Chci jít do druhé půlky s respektem a uznáním, že má nejen výcvik svou moc. Moje přechodová krize v půlce výcviku byla odrazem nevíry ve výcvikový proces. Naštěstí to bylo přechodné, protože se mi při uvědomení, které ke mně nyní přichází, ulevilo, zmizelo to a já se otevřela novému. Udělala jsem tam nahoře krok důvěry do budoucnosti. Pohladilo mě to. Celkový pokrok za poslední roky vidím v neustálém učení se a přizpůsobování se hlavně sobě a poté světu. Myslím, že jsem rváč a bojovnice a chtěla bych si vybojovat plnost života v jakékoliv podobě. Takové vnitřní splynutí. Chtěla bych setrvávat na cestě zotavení a přiblížit se plnému uzdravení duše, jen co to půjde. Nejsem méně než vy a to se chci naučit prožívat. Nestydět se za sebe. Být zdravě spontánní, intuitivní a empatická. Být tu pro sebe a pro druhé. Věřím v lidi, pravdu a život. Nemám moc snů, ale mám pocit, že už mám vše, co potřebuji. Jsem částečně připravena přijmout výzvy. Nejsem jen dobrý člověk, jsem pro sebe záludná a nečistá, ale i na tom se dá pracovat. Věřím tomu. Chci užívat života a nekráčet při tom sama. Mám radost, když tohle píši. Dokonce bych řekla, že jsem v tuto chvíli šťastná! Nic mi nechybí a na vše ostatní mám alespoň sebe. Můžu se o sebe opřít. Čeká mě nová výzva k podobě práce jako peer konzultantka. Snad do toho nejdu už po hlavě, plná idealizací, ale se zdravým rozumem, respektem a pokorou. Snad. Doufám, že mám i srdce na pravém místě. Už nikdy nechci kupovat v Obi lano, nebo mít představy se oběsit na tažném laně pro auta a hledat les, či správný strom, na kterém to půjde ukončit. Nechci se více propadat a utíkat do nemoci. Nevím, jestli je toto vize. Ale mám touhu. Mnoho tužeb. Nemám nyní partnera, děti, nemám se s kým pomilovat, ale nechci ztrácet naději. Mám jiné. Můžu být na výcviku a už to je zázrak. Můžu tu být s vámi a říkat vám o sobě. Děkuji, že mi nasloucháte a věnujete mi svou pozornost. A závěrem… Moje vize do druhé půlky výcviku je „CHCI ŽÍT“ na úkor okolnostem. Dostala jsem život. Učím se přijímat lásku. Chci mít k sobě sebeúctu a mít zdravé sebevědomí. Chci nakouknout za roh dalšího dne. Nemračit se. Nehodnotit neovlivnitelné, co mi nenáleží. Nesoudit. Přijímat. Děkovat a žít.“ (úryvek z výcvikového deníku z 18. 9. 2020)

A jak je to dneska. Vzpomněla jsem si na tento úryvek z deníku a snažím se zamyslet, jak je to teď. A posdílet jej s vámi. Myslím, že se nic nezměnilo. Jen je ten náboj zase silnější, když nejsem v psychické krizi, mám sílu k životu až tak velkou, že mě někdy překvapí. Až takové pocity nesmrtelnosti, i když s vědomím stárnutí, slábnoucích sil a vetchého zdraví, které mohou časem přijít s narůstajícím věkem. Ale i tak věřím, že mě budoucí já se tomu nějak přizpůsobí a zvládne to. To bylo pro mě dříve nepředstavitelné, hlavně v čase úzkostí a depresí v letech 2013 – 2019. Věděla jsem a byla jsem přesvědčena, že stárnutí nikdy nemohu přijmout a zvládnout, natož přežít. Byly to obavy z budoucnosti. Ale poté, co jsem těmito těžkými stavy prošla, osahala jsem si své nejen mentální síly a začala si více věřit, že se to dá zvládnout.

Hlavou mi nyní probleskávají okamžiky, kdy jsem nenáviděla život. Neviděla jsem východisko. Hledala jsem úlevu. Zlobila jsem se na sebe a na celý svět. Byla jsem nasraná na svou minulost, na vše, čeho jsem se účastnila, kde jsem se angažovala a s kým jsem se kdy potkala. Byla jsem na sebe alergická. Až mě to sežralo v podobě komplikací při psychické nemoci. Doprovázelo mě to a možná bylo i mimo jiné příčinou mých obtíží.

Od té doby, co už se mnou sebevražedné myšlenky nejsou, jsem upracovala kus cesty. Hodně se toho uvnitř změnilo a vlastně ani tak moc ne. Jen se někdy proměnila kvalita schémat, podle kterých jsem se rozhodovala a poté jsem se úměrně tomu cítila. Nevím, co všechno na to mělo vliv: jestli jen to věrné a slepé přežívání všeho, že mě učí čas a okolnosti, nebo i pomocí odborné péče, lékům a terapiím. Ale rozhodně vím, že to v čase největších krizí byl stres, který vše komplikoval – tlak na výkon a dokazování si, že se v tomto světě neztratím a obstojím.

Všední prázdnota

Je za námi vlna veder. Dnes je krásně zataženo a pošmourno. Občas déšť. Nedělní den. Od  rána je ve mně prázdno. Vzbudila jsem se kolem osmé hodiny a neměla důvod vstát. Otočila jsem se na druhý bok a pokračovala a opakovaně usínala a probírala se. Nakonec bylo po desáté hodině, když jsem vstávala. Neměla jsem chuť na nic a do ničeho. Převlékla jsem se z pýža do trika a kraťasů. Dala jsem si ranní čaj a ranní douníček. Seděla jsem na lavičce před domem a neměla jsem v sobě žádný impuls ani mi okolí nedalo žádný podnět. Stále neprobraná jsem nešla dnes ani dopoledne s Kory. Vyšel s ní taťka ještě než jsem se stihla probrat. V sobotu mi napsal kamarád, že bychom mohli v neděli něco podniknout, ale já to dnes po ránu zrušila s tím, že to nedám. Nevnímala jsem, že mám chuť do čehokoliv. Nakonec jsem se pustila do příprav do práce a procházení materiálů jednoho přístupu k psychosociální rehabilitace, co mám zapůjčené od jedné dobré duše. Organizovala jsem si diář a procházela nadcházející týden, co mě asi tak čeká. První mé jídlo byl oběd ve dvanáct hodin a deset minut. Lečo s rohlíkem a minerálka. V podobném duchu jsem měla páteční a sobotní den. Dny prázdna. Nic mě nepohltilo. Nebyla jsem schopna využít čas – čas pro život. Asi jsem jej neprožila, ale přežila. S oporou dobrých duší, kteří mi věnovali svůj čas na telefonu a osobně.

Jsem dva dny po depotní injekci antipsychotika. Nevím, jestli je ta emoční oploštělost způsobena tím, ale není to teda žádné terno. Ale za to jsem vděčná, že tento víkend neprobíhá v duchu minulého víkendu, kdy jsem měla „párty“ – rozuměj, nebylo mi dobře, tak jsem si na uklidnění myšlenek a spaní vzala nějaké léky. A jeden z nich je buronil, tedy „buronil párty“ byla nutná. Myšlenky se uklidnily a bylo. Ale nevím, co je lepší, či horší. Jestli přemíra myšlenek, nebo to prázdno. Myšlenky obecně nejsou ve své podstatě špatné, ale pokud vám přehrávají minulost a jak moc je vše špatně, neefektivní a marné, není to ono. Pak jde s tím ruku v ruce nálada dolů a celkově i chuť k životu má tu pachuť marnosti.

A znám myšlenky a jiné v mnohem vyšší intenzitě, ale pokud mohu sáhnout po dvou dnech trápení k uklidňujícímu léku, výjimečně to udělám. Je to jednou za čas, nechci před svými myšlenkami utíkat. Někdy je prospěšné věci promýšlet, někdy být smutný, nebo vážný. Ale tyto myšlenky minulého týdne mě podněcovaly k patologickému jednání a nerada bych si zkomplikovala časy tím, že podlehnu něčemu, na co existuje chemická úleva. Nejsem na to hrdá. Netopím se v tomto období často v minulosti, oproti časům minulým, když jsem se v dobách těžkých depresí extrémně nořila do všech svých selhání a neschopnosti a všeho, co jsem kdy udělala. I dobře. Byla to prostě jen náhoda, ale ve výsledku to nebylo moji zásluhou, ale zásluhou všech okolo, nebo “osudu“.

Vím, že není dobré se topit v minulosti, naučila jsem se za minulost netrýznit, ale když mám propad nálady, často mě to do minulosti, nebo prozatím neovlivnitelné budoucnosti hodí. Aktuální nálada není pak ukotvena v přítomnosti, nebo vlastně je, ale v bolestivé přítomnosti aktuální nálady, před jejíž intenzitou chce člověk uniknout, protože přeci už prožil trápení dost, ne?

Věřím, že mé utrpení a trápení všeho druhu vede k růstu ducha a změnám trvalým a ve výsledku k projevu mého pravého já na úkor falešné představy o sobě. K změnám v zajetých kolejích myšlení, otvírání a poznávání nových možností a příležitostí. V hledání sebe sama. Poznání sebe sama. V uvědomování si svých limitů.

Prázdno, které mám nyní v sobě je omezeně kreativní, je tiché, trochu otevřené, trochu i zavřené. Není až tak bolestivé. Je plné. Rozpíná se v mé duši. Netoužím se překračovat. Netoužím se přetvařovat. Netoužím? Neplánuji? Nemám vize?

Je to stav plné pozornosti na vnitřní procesy. Citlivá a vnímavá pozornost na myšlenky, které moc nepřicházejí, ale spíše jsou někde utlačeny a řadí se do řady, aby opět mohly jedena po druhé nejednou ukázat svou tvář až bude ten čas. Čas, kdy budu, nebo možná i nebudu připravena.

Chce se mi psát, chce se mi křičet z plna hrdla. „Žij.“ „Pociťuj.“ „Vnímej.“ „Uvědomuj si.“ „Buď tím, kým chceš být.“ „Buď sama sebou.“ „Hledej se.“ „Žij život, za který budeš děkovat.“ „Plakej – štěstím i bolestí a smutkem.“ „Pusť to.“ „Nebraň se.“ „Nestůj si ve štěstí přebubřelým egem.“ A mnoho dalšího.

Nevím, jestli to není jen volání z pouště vyprahlého člověka (na smrt) po vodě. Tedy jsem emočně intaktní (plochá), motivuji se a bičuji se tímto do prožívání čehokoliv. Jakékoliv emoce – emoce jsou jako sůl, teprve s emocemi zjistíme chuť a intenzitu našeho pravého života. Bez emocí je to bez chuti. „Prostě jíte, ale nevíte co.“ Ztrácí to své kouzlo a obohacující vjemy. Ztrácí to na atraktivitě.

Píši, hraje mi tu hudba, ale ani ta hudba není koření. Je to snaha to prázdné ticho naplnit. Emoce tu hudbu neslyší. Ale možná bych pro sebe udělala více, kdybych si sedla někam do ticha, nebo se šla projít. Jen tak. Bez cíle. Prostě být trpělivá v tom, co přijde, a poctivá v tom, že se nebudu zaplácávat náhražkami a sytit pozornost a zvědavost. Což ve výsledku ochromuje moji duši a mysl.

Být v kontaktu se svým tělem, duší a duchem. Být schopný slyšet, co chci, co mám a co můžu. Být si vědoma toho, že můžu, můžu cítit prázdno, psát to na web a prostě doufat, že to někdo prožívá podobně, nebo že si nad tím někdo o sobě něco uvědomí a podělí se se mnou o své prožitky.

Je to touha zaplňovat prostor prázdna. Kladu si otázku, jestli to prázdno je z množství a velikosti prostoru nenasytné, nebo z nedostatku naplnění hladové?

Ano, mohla bych se ozvat kamarádům, přátelům, ale nechce mi tento stav něco sdělit – nevědomí chce sdělit něco vědomí? Uvede mne duše a mé konání do tohoto stavu, abych se dokázala v upřímnosti propojit na úrovních vědomí, aby mezi sebou mohly komunikovat a předávat si informace a zásadní poznatky? Nevím. Jistě se mýlím.

Mohu si říct, že emoční oploštělost patří jako příznak k mé nemoci, nebo je to důsledek užívání psychofarmak. Nebo se to stav neutrální, nebo taky růstový. Mohu to vzdát a nic z toho nevytěžit. Mohu se bičovat do myšlenek výkonu a ignorovat své potřeby. Mohu týrat sama sebe, ale na to mě moc už ztýrala úzkost, deprese a psychóza v minulosti a nechci zažívat takové utrpení, na které existuje v dnešním světě biochemická sloučenina –  tabletka, kterou si vyloupnu z blistru, spolku zapitím. Myslím, že svět je posunut ze své rovnováhy a já jsem vznikla již za té nerovnováhy a tu nerovnováhu nyní vyrovnávám pomocí psychofarmak. Nevím, co svět změnilo ve více neharmonické, než harmonické místo. Jestli touha po moci, území a penězích současně s manipulací strachem nepáchá to největší vykolejení v naší civilizaci.

Od prázdna jsem se dostala k civilizaci. Pro někoho možná nepochopitelně a pro někoho s pochopením mě. Přes tu plochou náladu je ve mně filozofování přítomno, ale zároveň je se mnou vědomí toho, že toho vím tak málo, že k čemu mi je takové „hloupé“ filozofování. Omezené.

Ráda bych vedla dialog. Ráda bych byla věrná svému prázdnu, že je to stav, který nemám potlačovat, ale poznat. Prozkoumat.

Budu vděčná, když mi napíšete, jak se vám článek líbí, nelíbí, s čím souzníte, nesouzníte, nebo jen jak se máte. Držme se.

Co teď?

Po dlouhé době usedám k napsání článku na web. Čas běží, aktivit bylo mnoho, ale je na čase zvolnit. Alespoň se o to pokouším. Některé aktivity jsem pozastavila, z některých vystoupila, jiné odmítla, některé přesunula. Nějak jsem dospěla do stádia, že není třeba je přesně všechny vypsat a dodat si tím na hodnotě – jaké to jsou, čeho se týkají a jak jsou intenzivní. Uvědomila jsem si to nejen tím, že mě zastavil v dubnu úraz kolene. Tělo už nemohlo a nestíhalo výmysly hlavy. Člověk stále zažívá nové věci, každý z nás a každý den. Třeba někdy budu mít potřebu se k některé aktivitě blíže vyjádřit, není to tak, že by to bylo tajné. Ale vlastně si uvědomuji, jak bylo náročně tempo, které jsem si nastavila od srpna 2020. Kdy jsem absolvovala přípravný kurz pro budoucí peer konzultanty a od té doby jsem na horské dráze aktivit a příležitostí a vše nějak udávalo směr mně, než že bych si úplně volila podle sebe, co doopravdy chci a co je pro mě důležité. Pokládám si nyní otázku, kde všude jsem to já a kde je to honba za mým já, které mám někde v představách o ideální Aleně a (ne)dokonalé ženě, která se snaží z toho co zbylo, ještě něco urvat. Možná to vše probíhá na pozadí toho, že se nemohu na koleno na sto procent zatím spolehnout a vnímám to jako symbol, že plánovaná plastika předního zkříženého vazu pravého kolene mi na pozadí všedních událostí připomíná, že je třeba se šetřit. Že je tu ještě „zítřek“, není jen „dnes“. Že je třeba někde najít i pár hrstí zodpovědnosti za sebe, svůj život, svou každodenní náplň a za plány.

Od hospitalizací v Bohnicích v březnu a dubnu 2019 jsem nějak na jela na režim, že vše je vzácné, každý den je „teď a tady“, neplánovat, nepočítat… Ale nějak mi došly síly v tomto módu pokračovat. Asi to bylo možné na nějakou dobu, abych si odžila potřebné ve všech životních rovinách. Abych si sáhla na to, jaké je to být bezprostřední a spontánní. Nespoutaná. Ale taky to v ultimátní podobě není vše. A hlavně ta představa nespoutanosti je jen omezená na podmínky a prostředí. A mentální nastavení a kapacitu. Není to tak, že bych dosáhla mystického osvícení. To jste pochopili a znáte mě.

Měla jsem dnes psychoterapii a uvědomila jsem si, na jakého „zpropadeného“ autopilota jsem jela. Ovlivněna minulostí. Nezdary, které jsem chtěla přetavit ve vnitřní sílu. Ale asi jsem akorát dosáhla toho, že jsem si řekla, někdy a v nějaké podobě, že jsem přece prošla nelehkou nemocí a že si už zasloužím jen radost, spokojenost a klid. A že nějak stačilo to, co bylo a že jsem tím nějak dosáhla nějaké úrovně zrání a růstu a že mi to zase na chvíli bude stačit.

Ale asi mi je to ode dneška těsné. Je třeba nějaké změny. Ta změna na mě doslova křičí! Dospěla jsem do stádia, že jsem poslední tři roky hodně vnitřně racionalizovala své jednání, přestože jsem navenek založením emoční a intuitivní typ. Ale i přesto jsem ještě nějak neodžila minulost na emoční úrovni, nějak jsem to pobrala rozumem, snažila se tím zaštítit. Něco jsem i chápala omezeně a jinak, než to doopravdy bylo. Ano, je možné, že časem vidíme nějaké věci jinak, ale tohle je ještě něco pro mě zajímavějšího – minulost dostává významy, které mi osvětlují mé myšlení, vnímání a chování. Nevidím to moc jinak, ale konečně cítím a vnímám a nejsem od toho odpojena. To je to pro mě velké a nové!

Došla jsem náhledu a poznání svého tříletého období. Na jehož počátku bylo v dubnu 2020 směřování k uskutečnění suicidálního plánu, protože když jste dlouho v hlavě, hlava chce tu bolest vyřešit tím, že ji ukončí. Snaží se ji ukončit, přerušit, aby ta bolest nebyla pociťována. Prostě nebyla.

Dostalo se mi pomoci skrze blízké lidi, kteří byli vnímaví a citliví k mému příběhu a nebyla jsem jim lhostejná. Tato absence lhostejnosti mě utvrzovala v tom, že mám asi nějakou hodnotu a že to nemůže být se mnou tak příšerné. Následovala dvouletá „kariéra“ v Centru duševního zdraví v Jihlavě, kde jsem potkala svou nynější doktorku, byla mi doporučena terapeutka, kterou jsem doprovázena do dnešního dne. Ale až dnes se něco zlomilo. Možná nezlomilo, možná nějak proměnilo, nastal počátek změny, nevím. Jsem zvědavá s čím se zítra probudím, což je u mě taky neobvyklý jev, myslet na to, jak se nynější prožívání promění v čase – předvídat, očekávat, být otevřený a neabsolutizovat přítomnost a aktuální pocity, které stejně dostanou význam tehdy až se ohlédneme a spatříme je v kontextu vzpomínek, faktů a toho, co trvale zůstane.

Chtěla jsem si dnešní výjimečný pocit zachytit, aby tady byl v soudný den, kdy se stane vzpomínkou a kdy jej budu moci vyhodnotit, jestli byl tento den, možná dnešní terapie, opravdu zlomový.

Když se ohlédnu, byla jsem v neuspořádaném období bez struktury, snažila jsem se pojmenovávat, ale byla jsem daleko od pravdy ohledně sebe. Nevím, jestli je to dozvuk nemoci a zmatení, nebo naopak letitým působením psychofarmak, kdy se mni nějak projasňuje a mohu se sobě o kousek přiblížit.

Děkuji kamarádům, přátelům, rodině a blízkým za vše, co do mě kdy investovali v nehmotné rovině. Chce se mi říct, že si vše beru k srdci, ale není to hned, některé věci víte dříve než já, ale mně trvá, než mi to dojde. Což je také přirozený proces, a proto se za to nehodlám šikanovat.

Některé věci, záležitosti a tak potřebují svůj čas. Zároveň nějakou vnitřní kapitulaci od pýchy a důležitosti, se kterou se potýkám jako každá bytost z rodu Homo sapiens sapiens už od počátku.

Kamarád „Šenek Bluj“ a jeho životní příběh o nemoci a zotavení až po současnost

Úvod

            Ahoj. Jmenuji se David a narodil jsem se v září roku 1979. Před časem mě oslovil sociální pracovník z Centra duševního zdraví v Olomouci s otázkou, zda-li se u nich nechci ucházet o místo peer konzultanta. Nabídka mi přišla velice zajímavá, a jelikož mě pan L. trochu znal z předchozích intervencí, začal jsem o pozici peera přemýšlet. S návštěvami duševně nemocných i mimo rámec institucí jsem začal kdysi v Poličce, když jsem zval kamarády a přátele na sobotní konvičku čaje se sušenkami a ovocem. Moc dobře jsem věděl, že takovéto aktivity jsou nadmíru smysluplné, především kvůli přátelské atmosféře a nezávaznému povídání o všem, co nás tehdy ve volném čase  zajímalo. A nad to sdílení trápení, bolesti, strádání a občas i smutku v ony okamžiky vždy naplňovalo a osvobozovalo. Tak tedy pod úhlem těchto původních pohnutek a ze setkání se zaměstnancem CDZka vzniká můj záměr stát se skutečným peer konzultantem.

Před diagnózou

            Rád bych příběh zotavení začal roky, které jsem jako nic netušící prožil před samotnou nemocí. Narodil jsem se do vesnického domu se suchým záchodem, bez vodovodních kohoutků a ústředního topení, kde tehdy bydlela mimo otce a matky i teta, babička a praděda s prababičkou. Máma ještě před čtvrt rokem slavila 17 let a teď musela kojit a starat se, jako čerstvě vdaná, o mě. Ačkoli si nic z této doby nepamatuji, nikdy bych se z tohoto moderní dobou nepolíbeného domu nestěhoval. V době normalizace se občas naskytla šance po novém bydlení, a tak se rodiče i se mnou a druhorozenou sestrou stěhovali za prací do nově postaveného sídliště 100 km na sever.

Po chvilce se narodila druhá sestra a já si pamatuji, jak jsem začal chodit do školky a k zubaři. Rok před školní docházkou se rodiče rozhodli mě svěřit do rukou fotbalového trenéra a já začal hrát, teprve nezávazně mimo oddíl, fotbal. Ve škole jsem prospíval od začátku skvěle a nosil jsem domů jen samé jedničky. Naučil jsem se vystupovat na pódiu, jak bývalo ve škole zvykem. Záhy mě začala zajímat také příroda. Ještě v dobách minulého režimu, tedy na jeho sklonku, se rodiče rozvedli. Otec totiž podlehl alkoholu, a i když byl velice zručný a rázně správný, začali jsme ho vídat jen o víkendech. Máma se krátce na to začala stýkat s tehdejším nevlastním otcem a po roce přišla na svět třetí sestra. To už rok a půl vládla demokracie a my žili, za takovýchto okolností, relativně spokojený život. Já hrál fotbal, závodně jsem běhal na lyžích a přespolní závody, také stolní tenis. Z páté třídy jsem odešel na gymnázium a denně dojížděl do školy. Známky se jen mírně zhoršovali, neboť jsem až do konce studia pojal zvyk neučit se doma. Navštěvoval jsem školní kroužky sborového zpěvu, výtvarný a také divadelní kroužek. Psal jsem poezii a toužil se stát architektem. Ve sportu jsem na místní úrovni vynikal a už v sedmnácti jsem jako brankář chytal za „A“ mužstvo mužů. Trénoval jsem čtyři dny v týdnu, o víkendech chodil se psem na dlouhé několikakilometrové vycházky do okolí a pomalu se přede mnou otevíral duchovní prostor. Přišli léta zralé puberty a já si sáhl na zkušenost s drogami. Nejprve konopí, poté alkohol a nakonec cigarety. Poslední půlrok gymnázia jsem do i ze školy jezdil autostopem. Přišel čas maturity a já vše zakončil vysvědčením s výbornými z jazyka českého i anglického a rovněž z matematiky a fyziky. Ten rok jsem se na vysokou školu nehlásil a ani doma to nikomu nepřišlo divné. Byli jsme chudší rodina. A tak, abych se vyhnul vojenské službě, jelikož mě mimo jiné velmi zajímala slova meditace a kontemplace a cvičení jógy, přihlásil jsem se na vyšší odbornou školu strojnickou. Po pár měsících jsem odešel a další rok už s jasnějším úmyslem jsem prošel příjímacími zkouškami na lesní inženýrství a také krajinné inženýrství. Vybral jsem si krajinotvorbu. Po pár měsících se však začaly objevovat problémy se samotou a také s utkvělou představou permanentně zvadlého dechu. Tyto okolnosti mi znemožnily dále studovat a já si hledal únik před armádou. Odjel jsem tedy do Anglie jako au-pair. Po čtrnácti dnech jsem musel změnit rodinu. Nezvládal jsem péči o roční dítě a o další dvě. V Londýně se mi vedlo lépe, ale i tak mi paní domu po půl roce doporučila návrat a návštěvu psychoterapeuta. Problém se samotou a dechem totiž nevymizel. To jediné, čeho jsem se držel důsledně stranou, byli drogy. Tedy prvních několik měsíců. Asi měsíc před odjezdem domů jsem začal znovu s cigaretami.

Celé mé dětství a mládí bylo plné her a zábavy, pokud pominu školu. Naučil jsem se i ručním pracím, jako třeba šití na stroji i v ruce a vázání knih. Uměl jsem dobře opravit kolo i sifon pod dřezem, umyvadlem či vanou. Zajímala mě filozofie, příroda, ekologie, rukodělné práce, umění i sport. Všestranně jsem se rozvinul a nakonec, pod tíhou okolností, se moje touhy vůbec nenaplnily. Moje naděje nadlouho vyhasly do podoby přání a snů.

Léta nemoci

            Po příjezdu z Anglie bych patrně nikdy nenavštívil psychologickou poradnu, nebýt okolnosti vojenské služby. Vydal jsem se tedy za psychologem a zároveň psychiatrem, který mi po deseti minutách rozhovoru a zmínce o nechuti stát se vojákem nabídl léčbu. Souhlasil jsem a ještě ten samý den mě přijmuli na psychiatrické oddělení nemocnice. Moje první diagnóza zněla „příznaky schizofrenie“. Po dvou měsících v uzavřenosti a za mřížemi s několika pacienty mě propustili domů s nasazenou léčbou pomocí medikamentu. Po pár týdnech jsem léčbu vysadil a žil jako dříve. Nastoupil jsem do práce a pak do další, ovšem pracovní návyky, i když mi nic nečinilo výrazné problémy, jsem si nezískal, a tak jsem utekl i z práce. Uznal jsem, že bude lepší se léčit „z ničeho“, než si vydělávat peníze. Přijmout mě v léčebně nečinilo lékařům problémy, neboť jsem přestal užívat léky. Tento scénář se opakoval několikrát. Neopodstatněná léčba jako únik před realitou mě v mé mladické nerozvážnosti jako model života provázela v sedmdesáti procentech všech léčebných pobytů. V jednom období jsem nastoupil jako sanitář do LDN. Bylo to krátce po hospitalizaci a s léky. Jenže při krmení jsem ve stoje usínal a zdálo se mi to nanejvýš nebezpečné pro život samotných pacientů. Našel jsem oporu v kolegyni, která už dlouho praktikovala jógu a pod jejím vedením se mi tři roky dařilo i v tom náročném prostředí a bez léků udržet si své duševní zdraví a pohodu. Nicméně jsem jednoho dne svévolně nepřišel do práce (den předtím mi spadla pacientka z pokojového wc). Již jsem ztratil zájem tento druh služby vykonávat a onen impuls mi stačil prostě do práce nedojít. Druhý den jsem musel k lékaři a ten mě poslal na léčení. Rodiče mi zažádali o invaliditu a já se přestěhoval k babičce. Po roce řízení mi přisoudili 3. stupeň. Chodil jsem na zdejší charitu do volnočasových aktivit a můj stav se jevil úplně žalostný. Bez vůle, hygienických návyků, naprosto pasivní jsem první rok a půl spal 16 hodin denně. Následně jsem několik let proseděl v kuchyni na křesle. Pookřál jsem díky procházkám se psem a také díky partnerskému vztahu. Začal jsem pracovat v sociálních službách jako osobní asistent ve škole a následně jako vedoucí kanceláře v téže organizaci. Život se zdál úplně v pořádku. Po odchodu z práce jsem více než rok neužíval léky a objektivně jsem neměl žádné příznaky ani náznaky nemoci. To, co mě vždy srazilo na kolena byl léčebný proces lékařů, kteří jen předepisovali léky a nebrali ohled na samotný život. Nejevili nikdy zájem člověka alespoň zotavit, dle mé osobní zkušenosti. Honba za penězi, tedy „body“, je pro mnohé přednější než čisté svědomí, bohužel. Na druhou stranu nechci tvrdit, že touto nemocí skutečně netrpím, nebo jsem netrpěl. Přinejmenším o ní uvažuji jako o rýmě, která se s příštím podzimem může zase vrátit. Za určitých okolností. A tak pod tlakem nízkého sebevědomí, samoty, pasivity a emocionální nerovnováhy se dveře k nemoci otevírají vždy. Nemohu tvrdit, že jsem nikdy nezažil sladké čichové halucinace, neviděl tajemné živé záblesky jisker, neměl bludy, vztahovačnost, paranoiu, halucinace jako takové a hlasy. Jenže to vše vnímám spíše jako důsledek „léčby“. Jako zajímavý doklad bych popsal situaci na příjmu jedné léčebny, kdy si sám doktor myslel a domníval se, že nejsem vůbec nemocný. Prý jsem podle něj zastupoval jako redaktor nějaké noviny a chtěl se infiltrovat do nitra dění. Celkově si nemyslím, že by chyba či vina hrála nějakou významnou roli. Vše vidím jako shodu nešťastných náhod a slepotu všech zainteresovaných aktérů. V průměru jsem se totiž, co se těch horších stavů týče, nevymykal průměru a zaběhlá schémata a postupy téměř vždy odpovídaly zdravotnickým normám. Poslední etapa před výrazným pokrokem v mém životě se odehrávala v téměř úplné samotě. Léky jsem poctivě užíval několik let a žil opět docela pasivní a nízký život bez práce a chutě a síly do skutečného života. Na svoji životosprávu jsem relativně dbal. Doma jsem udržoval částečný pořádek a v okruhu lidí, které jsem potkával se našel jeden kamarád. Navíc jsem si denně dopisoval s kamarádkou s podobnou nemocí a napsal jí sbírku básní a namaloval sérii čtyř obrázků ve formě časopisu. Po několika letech jsem usoudil, že si podám inzerát na seznámení: „Hledám spřízněnou duši k seznámení. Zajímám se o jógu, přírodu a umění. Hraji na didgeridoo.“

Zotavení

            Je naprosto samozřejmé, že pokusy o zotavení jsou permanentní součástí mého života s paranoidní schizofrenií. Provázejí mě nemocí, a jelikož jsem nikdy příliš nepochyboval o úplném uzdravení, musel jsem se snažit, hlavně od určité doby, se svojí situací bojovat. Koncept zotavení je pro mě tedy pouze jakýsi předěl, mezidobí, ve kterém bych rád pod odborným dohledem lékaře konečně s jeho pomocí tento handicap překonal. To opravdové zotavení, které právě zažívám, přišlo s odpovědí na inzerát. Dotyčné jsem hned poslal své nahrávky, kresby a sbírku básní a domluvili jsme se na divadelním soustředění. Jako amatérská divadelní režisérka chtěla použít text i didgeridoo pro autorské představení. Nakonec jsem z jejího domu už neodjel a my se stali partnery pro společný život. Najednou jsem začal nabývat většího sebevědomí, aktivnosti a porozumění. Prvek lásky nabíral na mocnosti a já se stal součástí jejího života. Jako hrnčířka tvoří keramiku, kterou prodává na trzích, a tak jsem se přičlenil do její dílny. Navíc jsem musel začít s péčí o dům a zahradu. Také o psa a kocoura. Denně jsme chodili na kilometrové procházky. Zdálo se, že jsem našel pravý smysl života. Nejenže že jsem začal být šťastný, ale do jídelníčku přišlo i více zeleniny a vlákniny. Také potraviny z okraje zájmu veřejnosti jako kvašená zelenina, kombucha, kváskový domácí chléb apod. Možná by si ledaskdo řekl, že to nehraje žádnou roli, jenže v posledních výzkumech a studiích se ukazuje, jak velký význam mají tyto potraviny pro střevní mikroflóru, která, mimo jiné, velmi blahodárně působí na tvorbu dopaminu a serotoninu. Každodenní starost o domácnost a počátky naplňování mého snu mi nalévaly síly do žil. I přesto, že zprvu nebylo mnohé jednoduché, vše jsme zdárně překonali. Síla lásky a náklonosti, podobné vidění světa i podobný osud, naše dosavadní zájmy a směřování a také pochopení, důvěra a otevřenost nás nenechaly se od sebe úplně odtrhnout. A museli jsme podstoupit i zkoušky nejtěžší. Vděčíme si za mnohé. Náš život se pomalu a krásně naplňuje a zaplňuje hodnotnými aktivitami. Hostíme spolu známé a kamarády, jež prožívají podobnou nemoc. Obklopuje nás moje rodina, která je po mnoha letech neuvěřitelně nadšená nejen ze mě, ale i z Vlaďky. Otec, který se mnou dlouho bojoval a příliš mě neuznával, obrátil svůj názor a jsem pro něj najednou bezva člověk. Během roku a třičtvrtě se vyprojektoval celý můj sen v realitu. Najednou cítím, jak jsem po dlouhá období v harmonii a radosti. Možná, že se neřeší vše ideálně, ale ta vzestupná tendence, jež je znatelná, zatím nezná konce. Denně se ráno věnuji duchovnímu cvičení, kterým se snažím rozvíjet pravou a neochvějnou milující dobrotivost ku celému světu. Živému i neživému povrchu planety. Zapojil jsem se také do činnosti pacientského spolku Kolumbus a po několika měsících jsem začal s pacientským důvěrnictvím.

Současnost

            Momentálně už čtyři měsíce pracuji v komunitním centru Za Břehem, které vede mladý psycholog. Konají se tu různé seberozvojové aktivity v rámci víkendových akcí a celkově život v komunitním bydlení zpestřuje a navíc v tomto případě i slaďuje lidi na podobné vlně. Jsem zaměstnán na půl úvazku jako uklízeč a dekoratér. Práce mě naplňuje. Jednou měsíčně dojíždím na depotní injekci a necítím žádné vedlejší účinky. Snad jen menší únavy po osmi hodinách pracovní činnosti. Vztahy s okolím jsou živé a prohloubené. Až na jednu výjimku jsou plné přátelskosti, vzájemného porozumění a náklonosti. Necítím potřebu příliš věcí měnit. To jediné s čím bojuji je nadváha, cigarety a cukr. Také by mi momentálně prospělo více přírody a pohybu a více dbát o tělesné zdraví. Ale s právě probíhající zimou určitý útlum vždy souvisí. Duševní zdraví se zharmonizovalo a stále má potenciál růstu.

Shrnutí

            Závěrem bych si přál, aby vše, o čem jsem psal, bylo správně uchopeno a pochopeno. Nejsem žádný zářný příklad psychiatrického pacienta a jsem si toho vědom. Můj zájem o nemocné s duševní chorobou je ale znatelný a snad i citelný. Stejně tak se pravidelně stýkám se zdravými lidmi a neustále navazuji nová a nová přátelství. Můj kladný vztah k životu mě pozitivně nabíjí a celý můj život v souhrnu dává velikou naději všem ostatním. Věřím, že mé zkušenosti mohou pomoci k zotavování či stabilizování stavu velké části duševně nemocných. Zaměření se na zvyšování sebevědomí, navazování a udržování přátelských vztahů a živému kontaktu se společností, nastartování a pokračování v aktivitách potřebných pro životosprávu i pro naplnění svých osobních snů, život v přítomnosti a vybalancování emocionalní stránky člověka pro mě znamenají z vlastní zkušenosti pilíře, jimiž se musí každý duševně nemocný podpírat. Moje komunikační schopnosti, schopnost neodsuzovat, rovnodušný přístup ke všemu a velká míra dobrotivosti jsou slušný základ pro absolvování kurzu peer konzultant.

Příběh paní T.

Diagnóza paranoidní schizofrenie a Hraniční porucha osobnosti možná nezní jako něco, co potkává lidi běžně, ale obojí je právě naopak docela rozšířené po celém světě. Věděli jste, že schizofrenie potká v průměru jednoho ze sta lidí a hraniční porucha osobnosti zasahuje až 2-3% celé populace?

Dost k číslům a zpět ke mně. Byla jsem nadané dítě, ráda jsem kreslila, psala, tancovala, chodila ven s kamarády, ale už ve velmi mladém věku jsem díky své melancholické povaze upadala do depresí a už kolem 13 let věku jsem poprvé viděla černý stín s kloboukem, jak mě sleduje. Tenkrát mi paní psycholožka řekla, že mám jen bujnou fantazii, což asi chápu, ale tenhle názor hodně ovlivnil, co se pak dělo v dospělosti. Už ve velmi útlém věku jsem se pokusila svůj život ukončit, ale o tom asi mluvit nechci. Škola mi šla a bavila mě, ale pak se něco změnilo. Začala jsem chodit na vysokou školu a tam se začaly dít divné věci. Divný chlap mi ve čtvrtém patře našeho panelového domu škrábal na okno nožem, ve škole někdo pořád křičel, jako by se mu ubližovalo, nebo prostě a jednoduše v restauraci spadl strop a já od oběda utekla.

Dodnes si pamatuju, jak „Hlasy“ (já jim tak říkám, mám ráda přesná označení věcí) křičely s tím, že nepřestanou, dokud se nepodřežu. Bylo to pro mě úplně normální, myslela jsem si, že to mají všichni. Hlasy mi také vkládaly do hlavy myšlenky, které nebyly moje. Věřila jsem, že když budu mluvit po páté večer, stane se něco špatného, tak jsem se schovávala ve skříni s prstem na ústech.

Nikdo na mě nic nepoznal až do doby, kdy začal Covid. S přítelem jsme spolu byli 24 hodin 7 dní v týdnu, takže si začal všímat, že dělám divné věci. Navíc jsem ztratila velkou část svých vzpomínek společně se schopností si pamatovat, co se vlastně děje. Takže najednou mi začaly chodit balíčky a na účtu poslední stovka.. To víte, že tohle pozorovatele vyděsí, hlavně když mu pořád tvrdíte, že nevíte, odkud se ty balíky berou.

Po tomhle náročném období konečně přišlo světlo – rodiče mě vzali na terapii a paní psycholožka hned věděla, která bije. Moje schopnost být v realitě byla tak malá, že si sotva pamatuju, že jsem do léčebny šla. Natož, že jsem to zvládla dobrovolně.

V léčebně nasadili léky, kterým trvalo X týdnů, než začaly fungovat. ALE! Fungovat začaly. Tady se příběh obrací k tomu, co je nejdůležitější – proces Zotavení. Docházela jsem na edukace, kde mi bylo řečeno, že bych byla dobrá peerka. Potěšilo mě to a opravdu jsem byla tak namotivovaná, že jsem pár měsíců po propuštění z léčebny absolvovala peerský kurz. V době léčebny jsem měla zkouškové období. Pan doktor byl moc hodný a dovolil mi místo na víkendy domů, jezdit do školy na zkoušky. Díky lékům a pravidelnému režimu jsem je všechny složila. V léčebně jsem měla dost času na učení, ale i na skvělé terapie jako terapie uměním, vycházky a vyjížďky s koňmi (ke kterým jsem si díky tomu našla velmi silný vztah) a další. Po pár týdnech v léčebně konečně přišel pan psycholog a řekl „Máme vaši diagnózu.“

Vyvalila jsem oči. Já a schizofrenička? Byla to úleva. Opravdu! Konečně bylo popsáno, co je se mnou špatně. Dostala jsem se k literatuře o svých diagnózách a všechno začalo dávat smysl.

Týden po propuštění z léčebny jsem nastoupila zpět na školu, kde jsem absolvovala další rok. Vše bylo v pořádku, dokonce mi lékaři i snížili medikaci, protože se myslelo, že je to jednorázové. Jak se o rok a půl později ukázalo, tak nebylo. V listopadu loňského roku jsem se opět propadla do psychózy. Stálo mě to hodně sil, protože zrovna začínalo (opět) zkouškové období, to jsem však ještě nevěděla, že bude na dlouhou dobu moje poslední. Po pár neúspěšných pokusech u zkoušky jsem přerušila studium.

Proces Zotavení není jen „cesta vzhůru“, naopak je to jako jízda na horské dráze, někdy jedete nahoru a potom zase rychle dolu. Ale to nevadí, jízda na horské dráze je přeci zábava a adrenalin, ne? Takhle funguje i Zotavení. Je důležité se dívat na to dobré a nevzdat to. Každý má při tom zhoupnutí dolů pocit, že to je moc, že to nezvládne, ale když pak znovu jede nahoru a vidí svítit slunce, tak za to to stojí.

Nebojím se říct, že jsem nemocná. Nestydím se za to. I s tím jsem dokázala dojít pokoje, a i přes sklony se nesnášet (děkuji HPO), tak ke kousku sebelásky, protože jsem přeci SILNÁ. Dokud jsem ještě tady, tak nemoc nevyhrála. Nevzdat to je pro mě podstata Zotavení. Není to „je mi dobře, už jsem napořád zdravý/á“, ale je to ten postoj bojovníka. Jako v józe – Bojovník je silný a ten postoj je jedna velká ukázka vnitřní síly.

Tady dnes skončím, moc děkuju Alence za příležitost udělat tu takový malý osobní „coming-out“ a třeba zase někdy navážeme spolupráci, bylo to pro mě očistné a dnes na terapii půjdu s klidem a pocitem, že jsem udělala velký kus práce.

Norsko Bergen

1. až 8. května 2022

První den

Druhý den

Třetí den

Neděle: Cestování Praha-Frankfurt-Bergen

Naše posádka byla rozdělena na tři týmy. Já byla v prvním týmu a navštívila jsem tyto služby:

Pondělí: Bergen Recovery Skole

Úterý: dopoledne: Hospital Acute Care Department – Sandviken sykehus, odpoledne: Fontenehuset Clubhouse

Středa: dopoledne: Rehabilitation centre for drug addiction (Botreningssenteret), odpoledne: Sheltered Housing for substance abuse and mental illness – day service

Čtvrtek: dopoledne: Relief centre for children and adolescents with mental health problems, odpoledne: Rehabilitation centre for SMI (Severe mental illness) and substance abuse

Pátek: Meeting with the Commissioner for Work, Social Services and Housing, Intern seminar for the participants, Summary of the Q/A in RecoverySkole Bergen

Sobota: Guidet tour on Bryggen – the medieval harbour od Bergen

Videa z dalších dní budou možná doplněna, možná ne 🙂 Prosím o shovívavost.

Element

Neboli prvek – něco jednoduchého, prvotního, simplexního, z čeho se skládají „komplexy“. A tak si nějak představuji, že jsem všichni složeni z prvků různých milých, či méně milých zážitků, prožitků, zkušeností a genetických dispozic. Jsme formování prostředím, ve kterém se nacházíme a zároveň máme ve vínku některé danosti, které se ale mechanismem „epigenetiky“ dají také do jisté míry ovlivnit – ovlivní genovou expresi (přepis z nukleotidů DNA do proteinů). Změna genové exprese je ale přenosná na další generace. (Nechci se tady zaobírat např. transgeneračním přenosem traumatu.) Ale jen chci naznačit, že všechno nás ovlivňuje na nejzákladnější rovině – na primitivní úrovní, které ale tvoří celek – komplex.

Proč takový úvod? Nevím, možná se to povede rozvinout. 🙂

Z malého, jednoduchého a prostého organismu se stále vyvíjíme do dokonalosti. Rosteme a sílíme.

Možná bych mohla začít tím, že jsem tři měsíce nenapsala článek. A proč? Nebyl klid, abych si sedla a zamyslela se. Co se tak mohlo dít – prodala jsem auto, vyzvedla jsem si nové, vybrali mě do výboru aliance Center duševního zdraví jako trvalého hosta, míváme online setkání sociální a zdravotní sekce, byla jsem na výuce na VŠPJ, v práci jsme dávali do kupy vize peerství, navštěvovala jsem klienty, měla jsem své terapie, v práci supervize, řešila jsem hodně Kory (papírování a zdravotní stav kolem uchovnění), měla jsem několikadenní školení v komplexní psychorehabilitaci (metoda CARe), navštívila jsem v Praze speciální teorii k výcviku, byla jsem na týden v Norsku, byla jsem na luxusním obědě v restauraci Oblaca na Žižkovském vysílači v Praze, byla jsem v Brně na dvoudenním kurzu Další kroky v Otevřeném dialogu, na online kurzu sebepoškozování dětí a mladistvých, zúčastnila jsem se konference 30let Fokusu, byla jsem 5 dní v Neratově v Orlických horách na psychoterapeutickém výcviku, účastnila jsem se projektu Živá knihovna od Youngcaritas v Praze, kde jsem vyprávěla studentům střední školy svůj životní příběh, uspořádala jsem teambuilding našeho pracovního týmu, byla jsem na koncertě Toma Odella v Praze, navštěvovala jsem kamarády, byla jsem na stáži v psychiatrické nemocnici v Jihlavě, byla jsem na nějakých oslavách… a prostě v práci. A hlavně doma, jako takový pomocník pro všechno co zvládnu.

Z komplexu se mohou stávat naopak elementy, které poslouží k novému životu.

Možná bych i řekla, že mám v sobě tolik přetlaku, že mě to až paralyzuje, což dříve umožňovalo vznik nového článku, nyní mě to spíše blokuje. Ale je fakt, že obecně byl například květen docela plný měsíc a možná jsem i dala přednost některým jiným věcem před napsáním článku. V červnu jsem vybírala nějaké náhradní volno.

A proč element? Myslím nahlas.. Protože se skládáme z jednotlivých zážitků, které tvoří celek. Naše zkušenosti, pohledy a postoje. Tedy i já se samozřejmě skládám z elementů – vznikla jsem spojením elementu lásky, pokračovalo to nějakou výchovou, vzděláváním, prací.. a zase vzděláváním. A co vzniklo? Já. Já jako celek. Organismus, který je reaktivní a podle míry únavy reaguje na všechno, co je důležité i méně důležité. Ale toto všechno nás ovlivňuje na duši a duchu – tím kdo jsme.

A kdo jsem já? Jaká je moje identita. Přiznám se, že mám v životě období, kdy to vím, ale i období, kdy to netuším. Jsem ztracena v realitě, povinnostech, radostech, „musech¨ a „mělabychsmech“.

Ale k čemu všemu toto? Zase to slouží k hledání vlastního self – dokud ho nenajdeme, nebudeme to opravdu my. Vlastní já. Ne okoukané, půjčené, napodobované. My. Já.

A proč ten výčet aktivit za duben, květen a červen.. protože to vše jsou elementy, ze kterých se stále skládám do komplexu „Alča“. A takhle to trvá bez pár měsíců už třicet tři let. Ani si nedokážu představit, co všechno je to za množství vjemů, podnětů a výzev k překonání se, nebo obohacení se o nové zážitky.

Takto podobně je to se vztahy – zažíváme nový rostoucí vztah jako živý organismus, který se neustále vyvíjí. Z elementu prvního setkání se stane druhé, třetí, čtvrté.. až nakonec vznikne komplex prožitků, který utvoří například přátelství.

A asi dost o elementech a komplexech, nejde mi to dneska více rozvíjet. Mám dobré období a nějak nemám, o čem bych filozofovala. Protože mám i nějaká tajemství, která jsou právě mnou vnášena do mých vztahů a nejsou publikovatelná, jsem dnes zahalena v těchto tajemstvích a uzavřenosti a nesdílení se. 🙂 To je celkem blbé pro tvorbu webu o mém životě, což? 🙂

Hodnocení? Tak se toto téma nepodařilo rozvinout. 🙂 Tak snad příště bude něco zajímavějšího. Ale celkově chci dát o sobě vědět, že žiju.

Užívejme maličkostí.

Kolotoč

Dlouho se mi v hlavě připravuje článek, ke kterému nemám možnost moc usednout a sepsat jej. Za tu dobu už některé myšlenky vyvanuly. Každopádně článek se měl jmenovat Kolotoč. Mělo to být o všech našich povinnostech, které se v průběhu roku opakují a přestože jsou mnohdy jednorázové, je jich tolik, že si vyžádají nepřehlédnutelný čas.

Myšlenka byla taková, že se zkusím zamyslet nad svým týdnem, měsícem a rokem a zkusím se pohlédnout a zhodnotit, kolik asi tak času mi to vše zabere.

Když začnu u běžného dne, kdy jdu do práce, zazvoní budík, následuje ranní hygiena, oblékání, vycházka se psem, v některých dnech, když je špatné počasí, i umytí psa, pak nakrmení. Převléknu se do pracovního, poberu notebook, nějaká jídlo, batoh s diářem a doklady. V zimním období následuje oškrabání namrzlých oken u auta. A to jsem zatím líná ho uklízet do garáže vzadu na zahradě a každé ráno ho vyvážet. (V zimě je tam bahno, nebo sníh.) Časově to vyjde podobně. Proběhne cesta do práce. V práci zahájíme den „FACT board“ poradou, následují schůzky s klienty a probíhá běžný pracovní den s odpovídáním emailů a zapisováním úkonů do databáze k vykazování přímé práce s klienty. V práci jsem součástí některých pracovních skupin – například k implementaci přístupu Otevřeného dialogu do běžné praxe. Koketuji i s pracovní skupinou pro vzdělávání, kde se chystá prozatím portfolio přednášek pro školy, později půjde o to, účastnit se přednášek, lektorovat. Tento měsíc jsem lektorovala dvakrát na přednáškách na dvou gymnáziích a jednou na vyšší odborné škole. Během dne se vyřídí i pár telefonů. Něco do sebe nasoukám k jídlu, občas přidám i kafíčko. Nezapomínám ani na pitný režim, nebo na léky. Přijedu po práci domů a jen je plný jednorázových povinností. Většinou následuje další čas, kdy se věnuji psovi. Někdy je třeba něco vyřídit, zařídit, dojet nakoupit, nebo čas na nějaký kontakt s přáteli. Sdílet konkrétní den s rodinou. Připravit si jídlo na další den do práce, svačinu, oběd. Večeři mývám společnou s rodiči, když jsme všichni doma.

Co se týká týdne. Dvakrát týdně docházím na psychoterapii, což není jen hodina v ambulanci, ale hlavně cesta tam a zpět, a někdy je to delší, než celá terapie. Třikrát týdně chodím do práce. Tyto dny jsou pocitově celkově kratší a rychlejší. Hlavně v tom, že den je plný a abych si odpočinula na další den, potřebuji minimálně deset hodin spánku. Asi si dokážete představit, jak brzy musím chodit spát, když vstávám, tak abych s ranní procházkou a cestou do práce byla v 7:30 u stolu v místnosti komunitního týmu.

Můj měsíc se skládá z cca 12-15 pracovních dní, podle délky měsíce a množství pondělků, úterků a čtvrtků v měsíci. Z osmi psychoterapií (v Jihlavě a v Praze). Jednou měsíčně v sobotu mám od 9-17h teorii k psychoterapeutickému výcviku v Praze. Do toho se učím peer-lektorovat na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, kdy docházím v pátky na půdu vysoké školy 1-2x do měsíce. Do toho jezdím v průběhu měsíce za kamarády na návstěvy, kde občas i přespím. 1x měsíčně navštěvuji svojí ambulantní psychiatričku – dostávám depotní injekci a letím pak do lékárny vyzvednout léky na další měsíc.

A třeba tento rok? Přibližně 4x do roka (na cca 4dny) jezdím různě po republice na psychoterapeutický výcvik. Polovinu každého měsíce strávím v práci. Hodně času strávím v autě, abych vše stíhala. Letos to vypadá i na dvě setkání v Praze skupin Slyšení hlasů – ráda bych se naučila facilitovat skupiny Slyšení hlasů. Které by mohli nově vzniknout v Jihlavě a konaly by se přibližně dvakrát do měsíce v podvečerních hodinách. V květnu letím na týden do Norska. Mám domluvené tři dny na Moravě s přáteli – nejspíše pojedeme na kola. V únoru mám navíc preventivní kontrolu u zubařky. V březnu vyřizuji daně, když mi zrovna nezkrachuje banka a s tím související vyřizování nového účtu, vyzvednutí svých peněz od garančního správce, tuna formulářů všude tam, kde mi něco vyplácí na bankovní účet, včetně invalidního důchodu. Do toho navštívit dentální hygienu. V květnu preventivní prohlídka po dvou letech u praktické lékařky. V září preventivní prohlídka u svého gynekologa. Do toho všeho se snažíte investovat do rodinných, přátelských a kamarádských vztahů. Věnovat se sobě.

A to jsem sem nepsala záležitosti typu, povinné vzdělávání do práce, moje kurzy nad rámec povinného vzdělávání, dvakrát do roka navštívit servis a přezout gumy u auta a podobné. Prostě život každého z nás se skládá s mnoha maličkostí a velkých věcí, které umí zaplnit každý okamžik našich životů. A pak se sama sebe ptám…

Neprobíhá náš život stále dokola – práce, každodennost, povinnosti, úkoly, vzdělávání, pes, lékaři – neprobíhá podobně, jak když se vezete na velkém kolotoči? Kdy se kolotoč občas zastaví, vy se srovnáte, pak opět nasednete a jedete další kolo?

Lze tento proces přirovnat k obrábění neforemné hlíny na hrnčířském kole, kdy po čase vznikne krásný kus keramiky, která je opracovaná, má svou formu a vzhled. Lze ji dobarvit a dát ji glazuru. Nechat ji vypálit, aby získala lesk, pevnost a trvanlivost. Nějak tak si představuji, že i z nás se po ten čas, kdy jsme v jednom kole, stává někdo lepší, kvalitnější – je to proces růstu, zrání. Samozřejmě se může stát, že se ocitneme k bludném kruhu, kdy se zacyklíme v něčem, pro náš život nevýhodném. Nevede to k růstu, posilování a zrání. Ale vyčerpává to, vysiluje a otravuje. Necítíme se naplněni, ale zneužiti okolnostmi.

Neobjevujeme své talenty, schopnosti a nadání. Nevyužíváme svůj potenciál – ano, každý máme nějaký, ale je jen na nás a na prostředí, ve kterém se nacházíme, jak se nám to podaří uchopit. Proces „vypálení keramiky“ vnímám jako „oheň“ v životě každého z nás, který nám přináší okamžiky rychlejší proměny a přiblížení se podstatě nás samotných. Přetaví nás do formy blíže našemu pravému já.

Kolotoč života je tedy příležitost, jak se realizovat, být kreativní i přes jeho omezenou dráhu. Jak se nezacyklit v pro nás nevhodných podmínkách, které nevedou k rozvoji, ale ke stagnaci, úpadku a degradaci. Počínaje potlačováním emocí, pokračuje to špatnou náladou, frustrací a z dlouhodobého hlediska může následovat ztráta naděje a moci/kontroly nad svým životem. Vyústí to v chronickou nespokojenost a nepřijetí své situace. Brblání. „Paranoiu“. Případně v persekuční myšlenky – pocity „pronásledování“ systémem, světem, někým, všechno je proti mně. Zaplňují nás pocity nespokojenosti, bolesti, utrpení, které ale nejsou vinou světa. Není to to pravé utrpení, které se nedá ovlivnit. Je to následek a součást našich každodenních rozhodnutí – naší volby. Jak se ke všemu postavíme. Čím se necháme ovlivnit, paralyzovat. Čemu ustoupíme, čemu dáme přednost. Co očekáváme, že máme dělat mi, co mají udělat druzí k tomu, abych se já měl dobře.

Někdy stačí nedělat nic – jen být a vnímat přítomnost. Dostane se nám podstatných informací, které nám pak stačí k rozhodování o nejbližší budoucnosti. Může nás celý život ovlivňovat minulost, ale lze i minulost odžít v přítomnosti. Přijmout ji a odevzdat. Sníží se pak množství strachů, obav a úzkostí z toho, co bude a co bylo. Nebude nás děsit hrůza z dalších příležitostí žít. Nebudeme v okovech, v zajetí svých představ, ale budeme reagovat na podstatné skutečnosti. Budeme kompetentní ve svém životě, budeme zralý a dospělý. Nebudeme se utíkat do rolí „dítě“ a do rolí „rodičů“. Budeme autonomní jednotky, které budou součástí organismu s názvem společnost, civilizace, svět. Čím více budeme autonomní, nezávislí, dospělí a zdraví ve svém chování, postojích, náladách a emocích, tím více bude zdravá společnost. Bude méně zbytečného utrpení. Toť asi moje vize.

Čím bude zdravější společnost, založená na zdravém jedinci, tím méně bude civilizačních nemocí, ano narážím i na duševní nemoci, nejen somatické. Většina duševních onemocnění je multifaktoriální, podílí se tedy na jejím vzniku více faktorů, vlivů. Tedy není to tak přímočaré, ale ve zdravé společnosti je více pochopení a tolerance. Více zdravých vztahů. A víte co nejvíce ničí duši. Nemocné vztahy. Nemocné vztahy na náš působí od našeho početí, resp. už před naším početím – vznikáme ze symbiotického vztahu dvou lidí, kteří se stanou jedno tělo a jedna duše. A jakmile je toto spojení dvou lidí ovlivněno nějakou zraněností z minulosti, přítomnosti, vzniká život jemně/hrubě porušený. Porušeny/nenaplněny byly výchozí podmínky. Bezpodmínečná láska při vzniku života. Je-li jeden ve dvojici zraněný, ovlivňuje to jeho lásku k sobě samému a neumí ji pak dát v plnosti při sjednocení v jedno tělo/duši. Už tedy v početí vznikne dluh v lásce. Vůči svému dítěti. Pak dítě vyrůstá po boku neautonomního/nekompletního/neuzdraveného člověka, který se snaží za celý svůj život dohnat deficit sebepřijetí, najít řešení, naučit se sžít se svým zraněním. Tím se stane, že malý človíček vznikl s dluhem v lásce a zároveň se nachází v prostředí, kde je minimálně jeden z nejbližších v procesu „uzdravování/zotavování“ duše, a nemusí tak umět předávat komplexní náhled na svět, na vztahy a na své člověčenství. V malém stvoření pak může probíhat porušená komunikace se sebou a se svým okolím, hromadí se nedorozumění a vytváří se prostor pro další zraňování sebe a druhých, z neúplného stavu – z deficitu plné lásky při početí.

Neumí si se člověk zdravě přijímat – mít se rád (nemluvím tu o narcismu a egoismu), umí mít rád i druhé. Umí zdravě komunikovat, nevznikají nedorozumění, neparakomunikuje. Umí prožívat vztahy a žije ve vztahové kvalitě a ne v kvantitě. Není přelétavý. Je stabilní i ve své „cykličnosti“ – na svém kolotoči.

A proč to všechno píšu? Je to takový extrakt pocitů, vjemů a zkušeností, které se poslední dobou nějak často opakují v mém obzoru. Všímám si toho.

Jak nás hodně žije v dluhu a na dluh. Jak máme porušenou komunikaci – není upřímná, je spíše komplikovaná, protože se kvůli tomu dluhu nevyznáme v sobě, pak nevíme, co máme pořádně v tom zmatku komunikovat, vznikají nedorozumění, vznikají hádky. Z hádek vznikají konflikty. A konflikty bez atmosféry lásky způsobují čistou nenávist, zlost, zlobu, hněv, zášť a agresi. A to vše otáčíme proti sobě, nebo proti druhým. To je počátek závislého, nebo manipulativního chování. Buď jsme závislí na tom, co si o nás myslí ostatní, nebo se druhým rovnou podřizujeme. Manipulace je nástroj těch nejzraněnějších, kteří potřebují mít věci tak pod kontrolou, aby se nestalo, že se zopakuje něco, co by je opět zranilo. Řídí ve své zraněnosti „svět“, ale s handicapem. Tedy to řízení má jistou vadu. Je moc na sílu a vychází z existenciální nejistoty a úzkosti. Nevede pak tedy k obecnému dobru, ale pouze křečovitému kontrolování každého okamžiku, které pak může projevovat panovačností, patologickým narcismem, ubližováním druhým a pocity méněcennosti jsou skrývány za „sebejistotou“, výkon, úspěchy a obraz dokonalosti (popřípadě perfekcionismus). A nakonec je to pouhé volání o pomoc. Neumění si pomoct – protože dluh je tak veliký, že nás oddálil od nás samotných. Od naší podstaty. Necítíme se v jednotě se sebou. Natož v koalici s druhými/partnerem.

Necítíme-li jednotu se sebou, vše co děláme má trochu punc „na sílu“ vláčení se životem“. Vlajeme za požadavky na nás. Nevytváříme svůj život, ale náš život je vytvářen druhými. Nejsme v tom okamžiku tvůrci, ale jsme tvořeni. Musíme se podřizovat a pochopitelně se nám to nelíbí a musíme vynakládat mnoho úsilí ke změně. A nebo objevíme ten dluh na lásce, který to způsobil – ten kořen nelásky, a půjdeme cestou, která nás neuvede do utrpení, ale do tvoření svých dní – kontaktu se sebou. Ačkoliv to může být tvorba každodennosti v odstínech šedé, je to úspěch. Nejtěžší život je v barvách jen bílé, či jen černé.