Blog

Uběhl nějaký čas a stalo se toho mnoho. Předně mám radost z absolvovaného kvalifikačního kurzu pracovníka v sociálních službách. Z mého strachu, že je to kurz dlouhý a náročný, nakonec vyplynulo, že se to dá absolvovat. Měla jsem jako jediná v dvaceti účastníků sto procent účasti a závěrečnou práci jsem měla jednu ze čtyřech nejlepších. To jsem vážně nečekala. První týden kurzu byl náročný na mou pozornost a výdrž – usedět osm hodina na židli a poslouchat. Nakonec lektoři byli tak nápadití, že nás i ze židle občas zvedli a rozdělili do skupin a pracovalo se jinak než jen, že bychom poslouchali frontální výklad.

Zvládla jsem absolvovat i povinnou praxi k tomuto kurzu, naštěstí jsem ji mohla mít v Boně – tedy ve své tehdejší práci. Alespoň jsem měla možnost se postupně loučit s klienty. A prožívat s nimi poslední společné okamžiky v této mé etapě života.

Do toho jsem se nemohla zúčastnit psychoterapeutického výcviku, neboť jsem ten víkend byla v práci a co hlavně, ještě jsem se po srpnovém psychickém zhoupnutí necítila, že bych to zvládla, aniž bych dělala ostudu. 🙂

Do toho ještě v průběhu října přišlo průběžné stěhování se z Prahy z bytu. Na několikrát se podařilo věci a nábytek odvozit. A definitivně na bytě uklidit.

Nejen že jsem stihla během října absolvovat zkušební den v budoucí práci, kde jsme se domluvili na spolupráci – opět budu pracovník v sociálních službách jako peer konzultantka. Ale také bylo vypsané výběrové řízení na peer lektoru na vysoké škole polytechnické v Jihlavě, tak jsem se zkusila přihlásit. A vyšlo to. Vzali nás osm z deseti peerů. V roce 2022 se budeme na lektorování připravovat, pojedeme na stáž do norského Bergenu. A od roku 2023 budeme ve dvojicích peerů učit na katedře sociální práce studenty budoucí zdravotně-sociální pracovníky.

Stihla jsem taky v tomto období několik individuálních psychoterapií a návštěvy kamarádů.

A proč se článek vlastně jmenuje, že svoboda léčí? Je to inspirace z kvalifikačního kurzu, kde nám vyprávěli o italském Terstu, kde zavřeli psychiatrické nemocnice a založili kvalitní terénní a komunitní služby a vypustili lidi z nemocnic do světa a většině z nich se zlepšila kvalita života. Dokumentuje to film s názvem Bylo jedou jedno město bláznů… . A to samé si uvědomuji já, že i ve své práci chci žít tento koncept svobody. Mám možnost se setkávat s lidmi mimo nemocnice – v komunitních službách a být jim nápomocná na jejich cestě zotavení. Jako i mám možnost je navštívit v nemocnici, kde navazujeme potenciální spolupráci, až bude uživatel služby propuštěn. A uvědomuji si to také ve své osobní rovině, když píši tento článek, že nebýt svobody – asi nestihnu tolik aktivit, návštěv, večeří, kin (byla jsem v říjnu třikrát za jeden týden, s klientkou, kamarádkou a mamkou), pracovních pohovorů, práce, praxe, procházek a kurzů (nejen že jsem dokončila kvalifikační kurz, ale také kurz krizové intervence ze srpna, kdy mi už nebylo dobře).

K peerlektorování jsme měli už první on-line setkání přes ZOOM s norskými kolegy, kteří financují (společně s Islandem a Lichtenštejnskem) projekt učení na vysoké škole polytechnické v Jihlavě a od kterých se máme v oblasti sociální práce a sociálního systému péče o duševního zdraví co učit a dohánět.

A úplně poslední věc, která se udála byla rozlučka v práci s kolegy z Bony. Začínali jsme kolem čtvrté hodiny odpolední a končili jsme před půlnocí. Domů – ke kamarádce, kde jsem přespávala, jsem jela Uberem. Dostala jsem od nejbližších kolegů triko s nápisy a přáními. A od jedné kolegyně ještě obrázek vlčího máku – jako prý květiny, která mě vystihuje. (Je to symbol i válečných veteránů 🙂 )

Díky Bono o.p.s. za velikou roční zkušenost a seznámení s prima lidmi a suprovým kolektivem. Jsem vděčná! A díky taky jednomu muži, který mi práci v Boně nabídl! Bez něj bych to nemohla prožít.

Procházím nyní kvalifikačním kurzem pro sociální pracovníky a padla tam v rámci jednoho přednáškového dne otázka, kterou vytrhnu z kontextu: „Co vám chybí?“ Prvně jsem si říkala, mně nic nechybí. Jsem spokojená, když mám dobré dny. Když jsou dny těžší, reaguji dle akutních potřeb. Pak jsem se ale nějak více zamyslela.

Mým životem prochází linka, která se vleče skrze jako červená nit a která je na první pohled pro mě neviditelná. Nějak se mi před očima odehrál život pozpátku a uvědomila jsem si, že za vším stojí silná potřeba uznání – akceptování a přijetí mě jako člověka, který má taky právo na život jako každý.

Mohu (ne)kreativně reagovat a dopřávat si, že tu jsem a že mohu do věcí mluvit. Že jsem důležitá. Záleží na mě a na mém názoru. Existuji a tedy měním svět podle sebe a svět mění mě.

Před očima se mi přehrály okamžiky, kdy veliká potřeba uznání stála za rozhodnutími, kdy lze nyní polemizovat, jak moc byly správné, autentické, nebo vycházely jen z mé neuspokojené potřeby uznání?

Jde o to, že ve školce, na základce a na střední jsem byla malý pán nad svým životem, dělala jsem věci převážně proto, že se mají dělat a moc jsem se jinak nerozhodovala. Ani mě nikdo po tuto dobu neučil, jak více nad sebou přemýšlet, jakou mám míru svobody a jak ji lze využívat a naplňovat. Byla jsem otrok daného školního systému a neměla jsem buňky na to se tomu nějak vzepřít. Byla jsem hodná holčička a chtěla jsem mít od všeho navíc pokoj, protože to pro mě tak bylo jednodušší. Splnit nutnosti a více nepřemýšlet. Být v této omezenosti bylo nějak pohodlné, neboť člověk měl snadno věci pod kontrolou a ještě bylo nějak vyžadováno, aby to bylo prostě „takhle“.

Mé rozhodnutí jít na medicínu bylo ale už sledováno jinými úmysly. Chtěla jsem být „důležitá“, uznávaná a mít moc. Mít moc skrze náročné studium. Případně skrze společenské uznání lékařů obecně, mít přístup ke druhým. K jejich tělům a somatickým obtížím.

Začalo to asi takhle. Kolem třetího ročníku na gymnáziu jsem si zvýšeně všímala každé projeté záchranky, každé helikoptéry záchranného systému. A jak mě to vždy zaujalo, měla jsem z toho často i husí kůži. Že právě nyní někdo bojuje s vážným zdravotním postižením a že jsou jim k ruce akutně lékaři záchranného systému. A ti lékaři měli ode mě najednou velikou a uctivou pozornost. A to je to patologické. Také jsem chtěla taktovou pozornost. Nevědomě. Takové uznání své existence. Být pro někoho „životně důležitá“.

A tak jsem se ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, opět velmi nevědomě, rozhodla zkusit přijímací zkoušky na všeobecné lékařství. Nevěděla jsem, proč mě to přitahuje. Ale nějak jsem postranně doufala, že se více dostanu k lidem a budu moci čerpat jejich uznání z této pozice. Prvně jako medička a později jako doktorka.

Nic z toho výše popsaného jsem nijak záludně neplánovala, až nyní si uvědomuji ty nevědomé souvislosti. A hlavně to, jak člověk umí před sebou skrývat pravé důvody svého rozhodování. Ale možná jen někdy tuší, že to asi není úplně ono a že se časem asi ukáže.

Ze své „důležitosti“ na medicíně jsem těžila asi čtyři roky. Dobře se poslouchalo, že každý uznává, že je studium náročné a těžké a že musím být asi nějak dobrá a inteligentní, když to zvládám. Ani to ale nestačilo.

Během pátého ročníku už se postupně vkrádaly změny myšlení, vnímání a poruchy nálad. Má pozornost a možnost koncentrace se usadily na bodě mrazu. Prostě mi všechno přestalo jít. Ani v osobním životě to nebylo růžové.

Proběhlo nějaké plácání se v nemoci a najednou je teď. A já si přehrávám život a přemýšlím nad otázkou „Co vám chybí?'“.

Říkám si, že kdyby mi nechybělo uznání a má potřeba byla uspokojena, možná bych se ohledně vysoké školy rozhodla jinak. Možná ne. Nepropadla bych se do tak silné existenciální krize vlivem nemoci, kdybych věděla, že mě ostatní uznávají, mají rádi a vnímají mě v životě jako rovnocenného partnera.

Je pro mě zajímavé, že nyní během remise nemoci se už nerozhoduji – alespoň si to myslím teď, podle míry uspokojení potřeby uznání. Tento boj o uznání jsem nechala v období, kdy mě nemoc překračovala. Tím, že se snažím každý den nemoc přijímat, akceptovat, tak zároveň přijímám samu sebe. To nejdůležitější objevení je, že nemohu nikdy uspokojit svou potřebu uznání, pokud si to uznání nedám sama. Dokud člověk nedozraje do bodu, že se akceptuje, přijímá sám. Nikdo jiný mu toto zkušenost nedá. A když si to dám, nemusím se již rozhodovat špatně, abych si to uznání vydobyla od druhých.

Nadcházející podzim s sebou přináší změny. Změny v mém putování životem. Jak jsem se před rokem po srpnovém absolvování Peer kurzu dozvěděla, že mě vzali do práce v Boně – v sociální službě chráněného bydlení pro duševně nemocné, začaly se dít věci.

Byla jsem předtím jedenáct let převážně v Praze. Od roku 2008 jsem byla šest let na vysoké škole, dva roky jsem prodlužovala, během toho jsem bydlela devět měsíců v areálu kláštera. Poté jsem bydlela čtyři roky v garsonce na Jižním městě v Praze. V září 2019 jsem se rozhodla vrátit se na Vysočinu k rodičům, pořídila jsem si moji parťačku Kory. Byla jsem už od června 2019 v invalidním důchodu a mé přebývání v Praze pozbylo na smyslu.

To jsem ale nevěděla, že v sprnu roku 2020 půjdu na Peer kurz – Základní kurz pro peer konzultanty v péči o duševní zdraví. Kurz jsem absolvovala a zároveň tam potkala svého budoucího šéfa z Bony který mě oslovil s nabídkou práce v opět v Praze.

Neváhala jsem a šanci jsem využila. Přestěhovala jsem se opět do Prahy, nyní do 2+kk v cihlovém domě – rozuměj „velký luxus“ oproti té garsonce v paneláku, kde slyšíte sousedy u při koupání ve vaně, jak se otáčí. Nehledě na to, že nade mnou bydlel nějaký gamer, který hrál hodně po nocích a ještě ve čtyři hodiny ráno byl rozzlobený, že mu hraní asi nejde podle představ, mlátil do nábytku a hlasitě a sprostě nadával. O patro výše zase bydleli nějací lidé, kteří když se hádali, tak mlátili asi vším, co měli po ruce, znělo to jak když létá nádobí. A žena křičela a nadávala muži, ten zase křičel na ní, taky obvykle v nočních hodinách. Jiní obyvatelé paneláku jim oznamovali jejich hlasitost přes mlácení do topení a stoupaček a křičeli, ať už toho nechají. Když bylo léto a měli jsme všichni kvůli potřebě chladnějšího vzduchu z venku v noci otevřená okna, slyšeli jsme pravidelně, jak se nějaký pár miluje, paní pořád sténala. Až z paneláku naproti někdo několikrát zakřičel, ať už drží hubu. 🙂 A mohla bych vyprávět dále. Pozitivní bylo, že jeden starší soused vedle mého bytu rád zpíval a zpíval hezky. To se dalo poslouchat a často to v mém bytě vytvářelo pohodu a příjemnou atmosféru. Ale celkově jsem byla vděčná, že mohu v této garsonce bydlet to né že ne.

Na bytě v Kobylisích v listopadu 2020 začal dvanáctý rok mého přebývání v převážně v Praze. Kdy jsem nastoupila do práce v Boně a radovala se, že mohu pracovat. Až do letošního srpna, kdy jsem se na bytě v Praze o samotě rozpsychotila. Prošla si tak během srpna psychotickou atakou. Musela jsem se přesunout zpět na Vysočinu k rodičům a za svým psem. Do své postele. A nějak přežít ty stavy bolesti duše a jejího běsnění.

A to podnítilo myšlenku, že je asi na čase z Prahy odejít, protože mě to město už tolik nepřitahuje. Je komplikované. (Budu se sem vždy ráda vracet na výlety, návštěvy a za vzděláním.) A hlavně mi nedělá dobře. Zjistila jsem, že jsem tady poslední měsíce jen přežívala a neužívala si to. V práci jsem byla ráda, ale pak ta samota na bytě a s tím spojení „démoni“ mi nepřidávali.

Rozhodla jsem se odejít z Prahy a skončit v milované práci. V práci, která mi dává smysl. Být s lidmi, sdílet jejich životní radosti i strasti, a být tu pro ně. Zaměřovat se na zotavení, zplnomocňování a provázet je jejich psychosociální rehabilitací.

Ten konec přijde posledního října. Kdy mi skončí smlouva na bytě i smlouva pracovní. Bude tomu předcházet opět náročné stěhování, odevzdání pracovního notebooku, telefonu. A ještě náročnější bude loučení.

Už nyní na to všechno myslím, přestože mám celkem nabitý program, který právě zkrátí pocitově tu dobu do konce října významně, právě tím, že je nabitý k prasknutí.

Budu teď chodit do práce i o víkendech, chodím totiž přes týden na kvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách, pořádaný Fokusem Praha. Musela jsem kvůli tomu zrušit i svou účast na psychoterapeutickém výcviku v Prachovských skalách. Protože zatím neumím být na dvou místech zároveň. 🙂 Po večerech po kurzu si chci taky něčeho užít, tak mě čeká kino s kamarádkou, pak návštěva u kamarádky, návštěva u jedněch známých v Praze. Do toho si o zářijovém svátku odskočím na klubovou výstavu s Kory. Pokusím se taky dodělat kurz krizové intervence, který jsem kvůli své srpnové zdravotní indispozici prozatím nedokončila.

V říjnu mě čeká sepsat pěti stránkovou závěrečnou práci ke kurzu pracovníka v sociálních službách, zajít na kontrolu k psychiatričce a na depotní injekci. Budou probíhat i mé psychoterapie. Do toho musím vybrat ještě devět dní dovolené před ukončením pracovního poměru, kdy ale stejně budu v Praze na výběrových řízeních nových peerů do Bony. Budu slavit s klientkou její čtyřicáté narozeniny, budeme pořizovat křečka se všemi náležitostmi, organizovat oslavu. Předtím máme samozřejmě i slíbené společné kino.

Jednou měsíčně mi ještě probíhá speciální teorie k výcviku, což je většinou sobotní den ve znamení přednášek o psychoanalýze, psychoanalytické psychoterapii.

Pro představu vkládám program dvou nadcházejících speciálních teorií k výcviku:

Psychoanalytické směry III.                                                                               18. září 2021
1. J. Bowlby, Teorie attachmentu
2. Originální přínos britských analytiků maďarského původu: Michael Balint a Peter Fonagy
3. H. S. Sullivan a interpersonální psychoanalýza
4. Vztahová psychoanalýza

Psychoanalytická teorie osobnosti – struktura a dynamika I. 1                     16. října 2021
1., 2. Úzkost, obranné mechanismy, odpor, regrese
3., 4.Teorie Konfliktu. Konflikt a strukturální deficit. Vytváření symptomu a formování charakteru

Do toho jsem v kontaktu s Centrem duševního zdraví v Jihlavě a občas se sejdu s psychiatrickou sestrou a sociální pracovnicí, což mě taky v říjnu čeká.

Z toho všeho mám v hlavě proud myšlenek, abych to všechno zvládla, opět se nerozpsychotila a proběhlo to všechno hladce a nějak se to vše potřebné zakončilo, důstojně ukončilo.

Trochu se mi to všechno utřídilo, když jsem to teď mohla sepsat.

A pak bude listopad. A to budu hledat práci na Vysočině – ráda bych opět pozici peer konzultantky v nějaké organizaci zabývající se duševním zdravím – v tom si troufám říct, že jsem „expert“ – člověk s vlastní zkušeností, využívající všechny možné dostupné služby.

Čeká mě tedy návrat k rodičům. Což bude taky oříšek. Jsem pro své rodiče stále jejích dítě, jenže jsem taky už přeci jenom dospělá, tak jsem zvědavá v čem naše soužití bude po dvanácti letech v „exilu“ (v Praze) narážet. V exilu myšleno jako vynucený pobyt okolnostmi, ne jako exil, kdy je člověk nedobrovolně nucen většinou pod politickým tlakem opustit své místo.

Nějak se mi dneska nechce skončit psát. Mám pocit, že vám mám ještě říct, jak se cítím. Myslím, že dobře. Ačkoliv mě už třetí den v kuse bolí hlava, prášek zabere na pár hodin a je tu bolest znovu. Začalo to mým vyšetřením v areálu Thomayerovi nemocnice na pracovišti nukleární medicíny institutu klinické a experimentální medicíny. Kdy jsem byla zevnitř ozářena s jídlem snězenými radionuklidy, které pak detekoval přístroj, ve kterém jsem ležela prvně dvě hodiny, pak sedmnáct minut v jiném, pak za nějaký čas opět v prvním zmiňovaném přístroji dalších deset minut, pak ještě jednou po hodině posledních deset minut. Vyšetření trvalo od sedmi hodin do pravého poledne. Vstávala jsem ve středu v pět čtyřicet pět a poprvé jsem pozřela doušky vody až právě v poledne tohoto dne. A pak nastoupila bolest hlavy, která se stále ozývá. Možná to bylo i tím ozářením, Nevím.

Kromě bolesti hlavy mám celkem dobrou náladu a dny se daří ukrajovat. Čeká mě víkend v Praze a v práci. Tak kéž dobrá nálada přetrvá!

Tímto článkem vás chci i požádat, abyste mi drželi palce, abych všechno zvládla.

Díky moc!

Čas letí a já ani nestíhám psát na blog. Nemám asi tolik vnitřních prožitků. Často jsou se mnou pocity prázdnoty, o kterých se píše těžko. Zároveň během toho život stále běží. V červenci byl čas dovolených. Stihla jsem navštívit Lipno, Chorvatsko a absolvovat kurz základní krizové intervence. Tyto prožitky vám ukážu ve fotkách níže.

Jelikož tento článek tvořím přes dva týdny a stále nejsem schopná jej publikovat, tak dnes 24. srpna 2021 by se to mohlo povést. Fotky jsou převážně z července a začátku srpna. Srpen se zdál ze začátku velmi nadějný, ale ještě před půlkou měsíce jsem se začala zhoupávat s náladou. Začalo to tím, že jsem opět během července začala po ránu zvracet. Zvracení neustupovalo a 3. srpna cestou na psychoterapii jsem vyzvracela i krev. Což mě aktivizovalo a chtěla jsem se na to ranní zvracení podívat s lékaři. Podařilo se zajistit lékařku z IKEMu, která mi udělala gastroskopii v den mých narozenin. Na můj svátek – dva dny poté, mi zařídila CT vyšetření břicha s kontrastními látkami per os a intravenózně. Nakonec jsem to řešila v IKEMu, protože dva gastroenterologové, se kterými jsem to řešila dříve v Jihlavě měli dovolenou. Když jsem se chtěla dostat na jinou gastroenterologii v Praze, potřebovala jsem žádanku od praktické lékařky, jenže i ona měla dovolenou. Do IKEMu půjdu na kontrolu 1. září, ale z dosud provedených vyšetření se na nic konkrétního, co by mohlo způsobovat zvracení, nepřišlo. Do toho, jak jsem psala výše, jsem se začala rozpadat v psychice. Jeden týden jsem byla smutná a plačtivá. Druhý týden ve mě bylo mnoho úzkosti a napětí, které vygradovalo nejspíše v bludy a hlasy, usuzuji podle reakce okolí a dle vlastní zkušenosti. Během tohoto mi byly nasazeny léky navíc – risperidon – antipsychotikum, které užívám v obdobích akutní krize. Která nejspíše nastala. A od nasazení tohoto léku jsem již sedm dní bez zvracení. Nevím, co byl konkrétní spouštěč této srpnové krize, jen vím, že mi nebylo dobře – cítila jsem se divně a nekomfortně. Slovy jedné kamarádky, byla jsem grilovaná v agonii duše. Což se občas pořád nemění. Myšlenky jsou velmi intenzivní. Duše mě stále bolí. Akorát se to občas střídá ještě se ztuhlostí těla. Kdy mi nejde nic dělat, pouze ležet, a hlava jede na plné obrátky. Myšlenky nejsou na mé straně. Jdou proti mě.

A když nyní usedám po pár hodinách opět k napsání pár řádků, mam za sebou opět zvracení. A to jsem si myslela, že risperidon zabral. Ale bohužel. Jelikož jsem v dočasné pracovní neschopnosti, tak jsem o vycházkách jela za jedním známým a po příjezdu na místo jsem vyzvracela oběd. Takže zpátky na stromy.

Bolí mě hlava. Není mi nejlépe. Ale snažím se poslední dny přežít daný den s nadějí, že bude snad zase lépe. I když tu naději v sobě nevnímám, mám alespoň od okolí v hlavě, že tomu tak prozatím vždy bylo.

Ve středu 18. srpna 2021 jsem byla v CDZku (Centrum duševního zdraví), kam docházím a tam jsem slyšela od své psychiatrické sestry „jste zralá na hospitalizaci“.

V pondělí 23. srpna 2021 jsem byla opět v CDZku, kde jsem měla problém mluvit. Byl mi nepříjemný oční kontakt. Pak jsem měla setkání se svou sociální pracovnicí a opět zaznělo, že je to na hospitalizaci.

Naštěstí se mi každý den dělá po nasazení risperidonu lépe a lépe. Jsou to milimetry, ale člověk tu změnu většinou zaregistruje. Třeba ještě v neděli 22. srpna jsem měla v těle takovou ztuhlost, že jsem jen ležela v posteli, a bolela mě duše a tělo zároveň. A po pár hodinách jsem potřebovala pochopitelně na toaletu, ale jen jsem v sobě řešila, jestli se opravdu zvládnu zvednout, nebo jestli se počůrám do postele. Po hodině vnitřního boje jsem se zvládla zvednout a dojít si. Ale už jsem neměla sílu spláchnout a dnes? Dnes zvládnu i spláchnout. Takhle se vám snažím přiblížit v jakých maličkostech a zároveň detailech se dají změřit ty milimetry. Nebo například dojít se najíst, ale pak třeba to nádobí po sobě uklidit. Byly dny, kdy jsem se zvládla najíst, ale nádobí jsem musela nechat na stole, protože se mi dělalo hůře, kdy jsem si pomyslela, že to nádobí uklidím – například jen do myčky. Další milimetr. Dnes už zvládám oboje. Já vím, pro vás to mohou být samozřejmé věci, ale v mé krizi to tak samozřejmé není. A zároveň s každým nezvládnutým detailem se člověk propadá i v sebehodnocení – je pro sebe neschopný a špatný, že opakovaně selhává.

Když zavzpomínám, tak ve svých dřívějších některých depresích jsem si vedla deník vděčnosti, kdy jsem se snažila zapsat co ten den zvládnu. Začínalo to tak, že jsem tam třeba jen napsala, že jsem se zvládla probudit, posnídat, výjimečně nějakou hygienu, ležet, spát přes den, něco jíst i přes den, a pak opět usnout. A ke konci deprese jsem tam měla třeba osmnáct, pětadvacet zápisů, co jsem ten den zvládla. Pak jsem to pochopitelně přestala psát, protože jsem si říkala, že je po pár měsících deprese asi pryč.

Běžně zdravý člověk bez takovéto zkušenosti si nedokáže představit, jak je to všechno namáhavé a z jakých maličkostí se skládá běžný den, který může být pro duševně nemocného komplikovaný a nedosažitelný zároveň.

Prosím o vcítění se a pochopení. Empatii. Né odsouzení.

Dneska jsem například zvládla procházku. Další velký krok. Oční kontakt není tak náročný. Myšlenky jsou, ale neparalyzují mě tolik na těle. Minulé dny jsem například ani nedokázala „vytáhnout“ doutník, jak jsem byla slabá. Jak jsem se třásla, když jsem telefonovala – začala se mi třást ruka, protože na mě byl mobilní telefon těžký. A navíc do něj ještě mluvit!

Obsahy myšlenek sem rozepisovat nebudu, protože „co je psané, to je dané“ a já nechci aby ty myšlenky měly takovou moc a stále se mi předhazovaly, že je to takhle!

Jsou to obecně útoky na moji existenci. Na naplnění mého života. Na náhled, kdy mi je předhazováno, že nemám zdravý úsudek a že nemám „v tomhle“ stavu správný náhled na věci, situace a podobně. Že jsem dlouhodobě mimo a že vnímám jinak než ostatní a že si realitu vykládám jinak než „objektivně“. Ano, vnímáme subjektivně, ale myslím tím nezdravé subjektivní vnímání.

Jelikož mě stále bolí hlava, shledávám dnešní výkon na článku jako maximální a jdu jej uveřejnit. Tak tady je!

Čas letí. Nestíhám jej ani poslední dobou zaznamenávat. Až na pořízení pár snímků. Proto se uchýlím k obrazovému popisu mého prožitého května a části června. Na pozadí tohoto času jsem opět měsíc zvracela, ale na gastroenterologii to uzavřeli jako virovou gastroenteritidu s následným čtyř až šesti týdenním obnovením normální funkce trávicího systému. Jeden týden jsem měla i průjem, tudíž jsem zašla do infekční ambulance – virologie a bakteriologie byly už negativní.

Obecně se poslední dobou psychicky cítím dobře. Měla jsem sice dva týdny kvůli fyzickému zdraví dočasnou pracovní neschopenku, ale v práci mě to naplňuje a jsem ráda, že mám tu možnost pracovat ve službě chráněného bydlení. Příběhy klientů nejsou jednoduché, ale všechny spojuje veliká naděje. Naděje, že může být trochu lépe!

Nějak pociťuji, že nemám ani moc múzu, která by mi říkala, co mám psát. Jako tomu bylo dříve, když jsem intenzivně psala tento blog. Nevím, jestli je to tím, že i přes občasnou osamělost nemám tolik času být u sebe – díky tomu, že chodím do práce. Možná je to dobře, že po osmi letech zabývání se sebou a svou nemocí a svými starostmi může člověk z tohoto vlaku vystoupit a prostě jen být.

Kolem Velikonoc se můj dušení stav zhoupnul do depresivního ladění. Má duše křičela bolestí. Jak kdyby mou duši někdo mučil na mučidlech. Bolelo mě to i na těle. Tělo jsem měla ztuhlé. Nemohla jsem se přirozeně hýbat, všechno mě stálo velkou námahu. Zasmát pro mě byla konfrontace se ztuhlostí v obličeji. Mimické svaly se smát nechtěly. Ležela jsem v posteli a trpěla. Úzkost střídalo prázdno. Prázdno střídaly návaly sebenenávisti. Občas se zpřítomnila v duši i potlačená agresivita – opět se projevující rozlobením se na sebe, jak jsem neschopná. Neužitečná a k ničemu.

Bylo to vše nejspíše způsobeno tím, že jsem v únoru snižovala psychiatrickou medikaci po domluvě s lékařkou, protože mi bylo velmi dobře. Cítila jsem se po dlouhé době skvěle, snížila jsem si tedy léky pak ještě sama. Březen jsem prozvracela a neudržela jsem v sobě pychofarmaka a asi to bylo rozhodující pro to, aby účinné látky z léků klesly v krvi hladinami tak nízko, že jsem se propadla do smutku, bolesti a zmaru.

Díky pomoci jedné známé se mi zintenzivněly psychoterapie, zaplatila mi terapie navíc v Jihlavě. Plus se mi do toho ještě přidaly individuální psychoterapie, které mám absolvovat v rámci psychoterapeutického výcviku, které navštěvuji v Praze. Měla jsem terapii dvakrát týdně, jednu Jihlavskou a druhou Pražskou, a velmi mi to pomáhalo v průběhu mého zhoupnutí, mohla jsem se sdílet s bolestí a neefektivním propadem. Vyústilo to i v práci, kdy jsem měla problém docházet do práce a omezila jsem práci na nejnutnější aktivity, ale potom jsem si raději vzala dovolenou s tím, že si odpočinu a spraví se to. Celé období mé neefektivity a duševní bolesti trvalo přes tři týdny. Byla mi mou psychiatričkou nabídnuta pracovní neschopenka, ale s mým strachem, že mě někdo bude kontrolovat, jestli jsem opravdu doma, je pro mě velmi stresující. Této možnosti jsem proto nevyužila.

Po pozvolné rehabilitaci a vystoupení z proudu duševního bolení jsem opět nastoupila do procesu zotavení, které průběžně stále probíhá od začátku mého onemocnění, jen se někdy trochu přibrzdí, jindy rychle peláší.

V mém několikatýdenním propadu nálady jsem se zabývala myšlenkami na budoucnost, co mě čeká a nečeká. Měla jsem strach z budoucnosti na základě prožitků a zkušeností z minulosti s mým psychickým onemocněním. Měla jsem obavy, že to nebude trvat krátce, ale zase několik měsíců, že vypadnu z pracovního procesu a budu opět začínat od začátku.

I nyní, když píši tyto řádky, cítím v sobě duševní ztuhlost a prázdnotu, emoční plochost a nenaplněnost. Ale v porovnání s předešlými týdny je to na o mnoho lepší cestě.

Celkově mi k vyjití ze stavu neschopnosti pomohla i medikace navíc. Dostala jsem risperidon v množství sedmi tablet denně navíc a cítila jsem, jak mě to drží, aby se mé zhoubné myšlenky nerozjížděly do ještě zapeklitějších vykonstruovaných teorií o sobě.

Jelikož se cítím stále trochu paralyzovaná, vnímám pomalost svého myšlení, nebudu již dnes v psaní pokračovat, neboť mě to vyčerpává.

Chtěla jsem napsat již dříve, ale nakonec jsem už zapomněla, co jsem chtěla psát, protože jsem 5. března začala zvracet – ráno v práci v kanceláři jsem to hodila do pytlíku, které nosím po kapsách pro Kory na její psí hovínko, a tím začala březnová epizoda mých problémů s nevolností. Odpoledne tentýž den jsem šla po práci v centru Prahy na individuální psychoterapii a opět to na mě přišlo, tak jsem to hodila do dalšího pytlíku v prostředí Emauz, jak malebné prostředí pro zvracení.

A tím se odstartovalo období, kdy jsem si každé ráno zopakovala, jak jsem vděčná, když člověku nic není a nemá žádné zdravotní obtíže. Zopakovala jsem si to od 5. března každý den nad toaletní mísou, kdy jsem splachovala snídani. Snídani jsem splachovala přibližně dva týdny s tím, že je to jistě jen nějaký malý problém – jistě ve stravě, že se to „zítra vyřeší“, když nebudu jíst to a to, pít to a to. Když nebudu kouřit doutníčky. Když nebudu ani kapku alkoholu, kávy, koly… Tak už od pátku 19. března nevím, co více vysadit, protože když už si dovolím sníst rohlík, obilnou kaši, piškot, suchou rýži, jablečné pyré, nebo cokoliv šetrného, letí to opět zpět do mísy.

Od pátečního dne devatenáctého to lítalo přibližně 3x denně – do pytlíku, mísy, dle možností v aktuální situaci. Pak jsem našla doma i apartní kyblíček s mušličkami a mořským pískem a přišlo mi to roztomilé. 🙂 Akorát jsem zjistila, že to není tak pohodlné, jako když člověk zvrací do toaletní mísy. Prostě to má své mouchy. 🙂

Když už se cítím, že bych mohla po několika dnech neudržení v sobě skoro ani vody vážit o něco méně, stoupnu na váhu a vidím!! Vidím svou váhu, která se opět v čase několika měsíců zvýšila – 95 kilogramů. To si žádná slečna nepřeje vidět na váze! Natož vidět sebe v zrcadle. A asi je to ten moment, že jsem si uvědomila, že jsem nějak ráda!, že zvracím, protože už mám pocit, že bych měla jíst jen vzduch, abych zase nepřiprala. ŽE BY PPP? Porucha příjmu potravy, to tady ještě nebylo! 🙂 Snažím se analyzovat, z čeho bych mohla tedy zvracet, když mi mé okolí včetně lékařů nějak taktně naznačují, že by to mohlo být zvracení z psychické etiologie.

A tak si říkám, jak moc mám být upřímná, protože mě teď napadají i úzkosti, které by možná možné zvracení mohly vyvolat/vyvolávat. Nevím, je to úzkost týkající se obecně pochybností o sebeobraze, jestli jsem dobrá v tom, čemu se věnuji, čím se zabývám. Jestli má moje existence smysl. Pak s tím vidím spojený trochu i smutek.

Musím to asi ještě více rozklíčovat, abych to mohla autentičtěji popsat.

Zároveň je pro mě to zvracení taková stopka – zastavení – zpomalení, abych si na věci dávala více času, nebyla hned tam, a pak tam. A na novo. Abych věci více vnímala a prožívala. A hlavně se i přesto soustředila na sebe, vnímám, že jsem asi poslední čas trochu odpojená, abych hlavně fungovala!

V posledních dnech se na zvracení nasadilo antiemetikum Torecan – pomohl mi a zvracení zastavil. Úměrně tomu jsem se zlepšila i na náladě a na těle. Po úterní gastroduodenoskopii 23. března mi byl odhalen v žaludku Helicobacter pylori. A byla mi nasazena trojkombinace léků – dvoje antibiotika (klarytromycin a amoxicillin) a lansoprazol.

Do toho jsem se snažila znalyzovat v sobě potecionální úzkosti. A pro jistotu jsem si nasadila trochu anxyolitik, které mám u sebe, kdy bylo potřeba. Ale neužívám je pravidelně.

Opět se začínám vracet do normálu – dneska jsem byla v práci a teď jsem přišla z venku.

Abych se taky ještě přiznala, – o víkendu 19., 20., 21. jsem měla fakt krizi. Nic jsem v sobě neudržela a nevěděla jsem, co se sebou. Co by to mohlo být, k lékařům se mi v tom stavu nikam nechtělo jít, že na to nemám sílu. Tušila jsem co mě čeká za kolečko po lékařích, že potřebuji žádanku na gastroskopii od praktické doktorky, pak potřebuji časnou gastroskopii zajistit u dalšího lékaře. A kdyby se na nic nepřišlo, čekalo by mě další kolečko například na neurologii a podobné další vylučovací manévry než by se na něco přišlo. Po večerech na mě padala směsice pocitů osamělosti, sebelítosti, opuštěnosti a slabosti. Brečela jsem z bezradnosti a bezmocnosti – bylo mi zle fyzicky a psychicky.

Negativní myšlenky už více jak rok nemám, ale tento osudný víkend mě opět napadaly myšlenky „skončit to“. Že takhle se fungovat nedá. A co kdyby to bylo nakonec ještě něco horšího – napadala mě různá onkologická onemocnění. Sice jsem připravená na konec pozemské pouti (to jsem si říkala, nevím, jestli je to pravda, jestli bych stejně ve finále nebyla překvapená), ale vnímala jsem, že jsou to opět ony patologické myšlenky, které už nějak umím identifikovat a vymezit se vůči nim – možná i že mi bylo špatně více fyzicky. Snažila jsem se je nepotlačovat, ale pracovat s nimi. Analyzovat, proč mě asi napadají. A když jsem si to identifikovala jako myšlenkový projev bezradnosti, ulevilo se mi, když jsem začala plánovat konkrétní kroky. Jak se přesunu na Vysočinu, kde mám praktickou doktorku, jak požádám o žádanku na další vyšetření, půjdu na další vyšetření. Když jsem měla jakýsi představitelný scénář v hlavě, negativní myšlenky ve vlnách ustupovaly.

Během konce zimního období mi byly ubrány dávky antidepresiv díky tomu, že jsem prospívala dobře – práce mi strukturuje dny, pomáhá mi je naplnit. Ale vnímám, že po pár týdnech od snížení dávky antidepresiv klesla jejich hladina v krvi a už mám opět co dočinění s pocitem snížené hodnoty vlastního sebeobrazu – své sebehodnoty. Vkrádá se to pomalu a zlehka, ale už si toho nějaký den všímám. Jsou to myšlenky typu – nejsem dost dobrá, jsem bezcenná, lehce nahraditelná, nezábavná až nudná a podobné blbosti. Zatím rozlišuji, že jsou to myšlenky, které mě zatím neohrožují, ale přemýšlím, že si možná řeknu psychiatrini, aby mi poslala erecept na zvýšení antidepresiva alespoň o trochu, abych tyto myšlenky nemusela denně odhánět a zabývat se jimi. Ubírá mi to na mentální energii, kterou bych chtěla investovat jinam.

Z jiného soudku – koncem března by se mělo rozhodnout, jestli mě vybrali v projektu Čistá duše/Udělej krok, abych případně sepsala knihu o mém peerování lidí se zkušeností s onemocněním s diagnózami z okruhu psychóz. Do toho bych měla sepsat desetistránkovou práci o psychodynamickém výcviku a jednom psychologickém pojmu, složit zkoušku a sepsat třiceti stránkovou práci na určené téma na víkendovou fakultu. Abych ukončila „obecnou teorii“ k psychoterapeutickému výcviku. A měla na cestě výcviku alespoň něco hotové. Neboť mi teď o víkendu začíná speciální teorie k výcviku. Prostě musím začít něco dělat a přestat to hrnout před sebou. Ale po neúspěšném ukončení medicíny mám v sobě stále stigma toho, že na to nemám.. jít si vlastní cestou a dělat si, co bych si přála.

(Úvodní fotografie byla zapůjčena paní Jaroslavou Šubikovou)