Bohnice

Chtěla bych Vám přiblížit své dvě po sobě jdoucí hospitalizace v psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze, které proběhly v březnu a dubnu 2019.

Jelikož jsem při první hospitalizaci podstoupila elektrokonvulzivní terapii – osm elektrošoků, tak si toho zase tolik nepamatuji, abych Vám mohla sepsat podrobný průběh svých hospitalizací.

První fotka v „albu“ Bohnice. Byla jsem prý na pokoji s kamerou, neboť jsem měla silné sebevražedné myšlenky a sklony. Z tohoto pokoje si nepamatuji ani to, že jsem tuto fotku pořídila.

Nepřehlédnutelná ikona PNB – psychiatrické nemocnice Bohnice.

Chodila jsem se prý rozptylovat a potěšit za místními koníky s návštěvami, které za mnou chodili. Kdybych neměla fotky v mobilu, tak bych tomu ani nevěřila.

Na galerii pavilonu 26 jsem přijímala návštěvy.

Nosila jsem na sobě často periferní žilní kanylu, právě kvůli probíhající elektrokonvulzivní terapii, pomocí níž mi podávali anestetika a myorelaxancia.

Z galerie pavilonu 26 jsem se takto loučila s návštěvami.

Pohled z okna. Vnitřně jsem se necítila vždy úplně happy.

Matně si vybavuji, že jsem úterky, středy a čtvrtky chodila na edukace. Kde jsem to moc nepobírala, neboť jsem díky elektrošokům měla problémy s krátkodobou pamětí.

Někdy jsem se cítila takto zrezivělá a na rozpadnutí jako tento vozík, který se také nalézal v areálu PNB a okolo kterého jsem po čas hospitalizací často chodila.

Snažila jsem se stále radovat z maličkostí.

Chodila jsem si hladit místní zvířata.

Pavilon 26 v psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze.

Chodila jsem často do V. kolony na kofolu, kde mi čepovali pořádnou čepici a kde se odehrával můj společenský život s návštěvami.

K této fotografii nemám vůbec co říct, nevím, kdo mě fotil, nevím, čí jsou sluchátka.. prostě nevím nic.

Kolem kostela sv. Václava jsem šla tolikrát, že Vám přidám ještě pár fotek :-).

Kostel sv. Václava za dramatického jarního počasí.

Jedna z osmi kanyl.

Večerní romantika přes mříže, zároveň tíha temnoty.

V páté koloně čekajíc na kafíčko s milou návštěvou.

Některá zátiší v Bohnicích mě vedla k zamyšlení. Třeba pokaždé, co jsem šla okolo této židle, jsem myslela na to, že být sám není dobré. Že jedna židle je málo.

Tento koník mi také dělal velkou radost, prostě jen tím, že tam byl. A že občas přišel a nechal se poškrabkat.

Další z kanyl.

Moje identifikace po čas pobývání v PNB.

Začaly rozkvétat magnolie a začalo být zase lépe. Někdy jen naoko, někdy i uvnitř.

V V. koloně měli i výborné horké maliny s vanilkovou zmrzlinou, to je jedna z mála věcí, kterou si pamatuji.

Kvetoucí kvítka mě začaly těšit a bavit, což byl náznak úzdravy.

Více jsem se orientovala navenek, což mi taky přineslo znamení, že se moje úzdrava přiblížila.

Začala jsem více koukat kolem sebe a nezapomínala jsem vzhlížet k obloze.

Nyní přidám fotky z mého domácího alba Bohnice, kde mám fotky již vyvolané. Některé se budou trochu opakovat pro to, aby dovysvětlili obrázky výše.

Takto blízko byl pavilon 26 a kostel sv. Václava.

Některé pohledy do pokoje zalitého sluncem už byly pozitivnější.

Módní doplněk.

Někdy bylo těžko na bojišti. Někdy bylo trochu lépe.

Interiér V. kolony. Je to kouzelné prostředí. Zároveň je to tréninková kavárna. Klobouk dolů.

Teď bude následovat série mých tváří a za tím schovaných vnitřních pocitů.

Asi jsem byla i veselá.

Rozpačitá.

Někdy jsem měla dost naloženo.

Unavená.

Zamyšlená.

Mobilní.

Dětská s nanukem.

Závěrečná. Už je to rok, co jsem si prošla hospitalizacemi, elektrošoky, zavedením depotní injekce. A od té doby se mi postupně udělalo fakt dobře a díky tomu vznikl i tento web. Kdyby mi nebylo, tak jak mi je teď, tak nemám sílu, motivaci, touhu něco dělat, natož sdílet svůj částečný náhled na tak závažné onemocnění jako je paranoidní schizofrenie.

Přeji i Vám chuť do života, přestože na nás někdo může koukat s předsudky kvůli čemukoliv, viz obrázek. Jak s chutí baštím maliny se zmrzkou a skrze okno na mě kdosi kouká. Jen tak symbolicky myšleno.