Diagnóza paranoidní schizofrenie a Hraniční porucha osobnosti možná nezní jako něco, co potkává lidi běžně, ale obojí je právě naopak docela rozšířené po celém světě. Věděli jste, že schizofrenie potká v průměru jednoho ze sta lidí a hraniční porucha osobnosti zasahuje až 2-3% celé populace?
Dost k číslům a zpět ke mně. Byla jsem nadané dítě, ráda jsem kreslila, psala, tancovala, chodila ven s kamarády, ale už ve velmi mladém věku jsem díky své melancholické povaze upadala do depresí a už kolem 13 let věku jsem poprvé viděla černý stín s kloboukem, jak mě sleduje. Tenkrát mi paní psycholožka řekla, že mám jen bujnou fantazii, což asi chápu, ale tenhle názor hodně ovlivnil, co se pak dělo v dospělosti. Už ve velmi útlém věku jsem se pokusila svůj život ukončit, ale o tom asi mluvit nechci. Škola mi šla a bavila mě, ale pak se něco změnilo. Začala jsem chodit na vysokou školu a tam se začaly dít divné věci. Divný chlap mi ve čtvrtém patře našeho panelového domu škrábal na okno nožem, ve škole někdo pořád křičel, jako by se mu ubližovalo, nebo prostě a jednoduše v restauraci spadl strop a já od oběda utekla.
Dodnes si pamatuju, jak „Hlasy“ (já jim tak říkám, mám ráda přesná označení věcí) křičely s tím, že nepřestanou, dokud se nepodřežu. Bylo to pro mě úplně normální, myslela jsem si, že to mají všichni. Hlasy mi také vkládaly do hlavy myšlenky, které nebyly moje. Věřila jsem, že když budu mluvit po páté večer, stane se něco špatného, tak jsem se schovávala ve skříni s prstem na ústech.
Nikdo na mě nic nepoznal až do doby, kdy začal Covid. S přítelem jsme spolu byli 24 hodin 7 dní v týdnu, takže si začal všímat, že dělám divné věci. Navíc jsem ztratila velkou část svých vzpomínek společně se schopností si pamatovat, co se vlastně děje. Takže najednou mi začaly chodit balíčky a na účtu poslední stovka.. To víte, že tohle pozorovatele vyděsí, hlavně když mu pořád tvrdíte, že nevíte, odkud se ty balíky berou.
Po tomhle náročném období konečně přišlo světlo – rodiče mě vzali na terapii a paní psycholožka hned věděla, která bije. Moje schopnost být v realitě byla tak malá, že si sotva pamatuju, že jsem do léčebny šla. Natož, že jsem to zvládla dobrovolně.
V léčebně nasadili léky, kterým trvalo X týdnů, než začaly fungovat. ALE! Fungovat začaly. Tady se příběh obrací k tomu, co je nejdůležitější – proces Zotavení. Docházela jsem na edukace, kde mi bylo řečeno, že bych byla dobrá peerka. Potěšilo mě to a opravdu jsem byla tak namotivovaná, že jsem pár měsíců po propuštění z léčebny absolvovala peerský kurz. V době léčebny jsem měla zkouškové období. Pan doktor byl moc hodný a dovolil mi místo na víkendy domů, jezdit do školy na zkoušky. Díky lékům a pravidelnému režimu jsem je všechny složila. V léčebně jsem měla dost času na učení, ale i na skvělé terapie jako terapie uměním, vycházky a vyjížďky s koňmi (ke kterým jsem si díky tomu našla velmi silný vztah) a další. Po pár týdnech v léčebně konečně přišel pan psycholog a řekl „Máme vaši diagnózu.“
Vyvalila jsem oči. Já a schizofrenička? Byla to úleva. Opravdu! Konečně bylo popsáno, co je se mnou špatně. Dostala jsem se k literatuře o svých diagnózách a všechno začalo dávat smysl.
Týden po propuštění z léčebny jsem nastoupila zpět na školu, kde jsem absolvovala další rok. Vše bylo v pořádku, dokonce mi lékaři i snížili medikaci, protože se myslelo, že je to jednorázové. Jak se o rok a půl později ukázalo, tak nebylo. V listopadu loňského roku jsem se opět propadla do psychózy. Stálo mě to hodně sil, protože zrovna začínalo (opět) zkouškové období, to jsem však ještě nevěděla, že bude na dlouhou dobu moje poslední. Po pár neúspěšných pokusech u zkoušky jsem přerušila studium.
Proces Zotavení není jen „cesta vzhůru“, naopak je to jako jízda na horské dráze, někdy jedete nahoru a potom zase rychle dolu. Ale to nevadí, jízda na horské dráze je přeci zábava a adrenalin, ne? Takhle funguje i Zotavení. Je důležité se dívat na to dobré a nevzdat to. Každý má při tom zhoupnutí dolů pocit, že to je moc, že to nezvládne, ale když pak znovu jede nahoru a vidí svítit slunce, tak za to to stojí.
Nebojím se říct, že jsem nemocná. Nestydím se za to. I s tím jsem dokázala dojít pokoje, a i přes sklony se nesnášet (děkuji HPO), tak ke kousku sebelásky, protože jsem přeci SILNÁ. Dokud jsem ještě tady, tak nemoc nevyhrála. Nevzdat to je pro mě podstata Zotavení. Není to „je mi dobře, už jsem napořád zdravý/á“, ale je to ten postoj bojovníka. Jako v józe – Bojovník je silný a ten postoj je jedna velká ukázka vnitřní síly.
Tady dnes skončím, moc děkuju Alence za příležitost udělat tu takový malý osobní „coming-out“ a třeba zase někdy navážeme spolupráci, bylo to pro mě očistné a dnes na terapii půjdu s klidem a pocitem, že jsem udělala velký kus práce.
Bůh ti žehnej pokojem.