Utrhnout z mála

Uvědomuji si, že se někdy netěším z malých okamžiků, věcí, situací, detailů. Mám na čem pracovat. Včera jsem se přistihla, když jsem prožila naplněný den, že jsem měla chvíli pocit že jsem nic nedělala. A to jsem se nezastavila. Není to tak, že bych chodila do práce a vytvářela něco pro někoho „cizího“. Díky invalidnímu důchodu mám možnost vytvářet svůj život. Poskládat si ho podle možností, které jsou mi dány. Je to taková příležitost, když už se to v mém životě děje takto.

Včera jsem měla od devíti psychoterapii. Poté jsem vyrazila pro kamarádku do Prahy. U ní jsme si daly oběd, pobalily věci, malého synka a jely jsme zpět na Vysočinu. Cestou jsme si moc hezky popovídaly. Přijely jsme kolem patnácté hodiny. Od kamarádky jedné, jsem vyrazila za druhými kamarády, kde jsem byla další dvě hodiny. Byl to opět příjemně strávený a naplněný čas.

Od kamarádů jsem po sedmnácté hodině dorazila domů. Doma jsem pobyla s našima a Kory na zahradě. Ležela jsem v trávě a říkala si, že jsem to neudělala mnoho let, že bych si jen tak lehla na trávu a měla jsem vjemy, které jsem měla jako dítě. Byla to směs pocitů svobody, radosti, uspokojení a naplnění. Takový detail a z celého času stráveného na zahradě to udělalo čas nepromarněný.

Večer jsem si dala vanu s bublinkami a opět jsem se radovala, že se vejdu do vany 🙂 a že si můžu napustit trochu teplé vody, prohřát si tělo a užít si minuty neskutečné pohody.

Po horké vaně přišel na řadu informační článek na web o tom, jak jsem se rozhodla pustit se naplno do shazování kil, nebo se alespoň o to pokusit. Zatím je to ve fázi, že mám zaznamenávat do online deníčku všechna svá jídla, abychom se v úterý mohli již s odborníky bavit nad tím, kolik čeho sním, v jakém živinovém poměru, jaká je moje segmentální analýza těla, jaký bude cíl. To vám dám pak vědět.

Ke včerejšímu článku jsem hledala ve svém archivu nějaké fotografie a našla jsem jich více než jsem předpokládala, myšleno tak, že jsem viděla fotky z posledních let, kde jsem všude byla, co jsem stihla, s kým jsem byla a opět mě to naplnilo vděčností a výčitkou, že se z toho pořádně raduji až takto zpětně, že jsem si to asi tolik neuvědomovala, jak jsem to v těch chvílích žila, ale nebyla jsem dostatečně vděčná, že můžu!

Není to tak, že bych vám chtěla dát přednášku, jak si jistě nevšímáte detailů a neradujete se z maličkostí. Naopak. Já si uvědomuji, že mám na čem pracovat. A proto píši pro sebe toto zamyšlení. Lidé v mém okolí mě učí, jak se radovat z nepatrných věcí. A to si chci více užívat.

Například že po mě teď při psaní moji papoušci nevědomě hází semínka… Zároveň jsem si teď odběhla na zahradu, protože chtěl taťka po mě s něčím pomoct. A co jsem si uvědomila? Bylo by parádní chodit bosky v té mokré trávě, trhat si do pusy dozrálé borůvky. A opět jen být a plnými doušky utrhnout daný okamžik. Jelikož jsem teď byla na zahradě v pyžamu, tak jsem se úplně necítila, že se mám ještě zout a zobat z keře borůvky, byla jsem v té chvíli srab. Přitom mi v tom nic nebránilo, jen stud, že jsem přeci v pyžamu. No a co, že? Tak snad příště.

Nechci dělat hrdinku, že si umím užívat přítomnosti, ale rozhodně se o to snažím. Jako i dnes ráno, když jsem vstala v šest hodin a dvacet minut, roztáhla jsem žaluzie a viděla jsem tu modrou oblohu, zatoužila jsem vyrazit hned ven. Jít za toho lehkého větříku ranní krajinou a nechat na sebe dopadat tu čerstvost a svěžest ranního vzduchu.

Ale jelikož je člověk zvyklý plánovat, tak mi moje představy překazily plány. Jsem domluvená s neteřemi, že v devět hodin půjdeme s Kory ven. Tudíž jsem vyhodnotila, že nepůjdu dvakrát krátce za sebou na vycházku. Rozhodla jsem se čas zužitkovat a napsat „si“ článek, abych si uvědomila, že chci více pozornosti věnovat detailům a svým přáním, abych toho jednou nelitovala. A nechci tolik plánovat, aby se mi tam ty spontánní nápady vešly a abych je mohla uskutečnit.