Vítejte

Vítejte na webu Alenina duše! Pojďte se připojit na cestu mým životem.

Můj příběh

Studovala jsem vysokou školu, měla jsem přátele, kompletní rodinu, zájmy, ale přesto mi něco chybělo. Po letech hledání jsem zjistila, že se to nalézá v kostele. Posléze, že to není ani tak v kostele, jako uvnitř mě. A stalo se. Obrátila jsem se z nevíry na víru a zjistila jsem, že jako Evropanka mám své kořeny v křesťanství a nijak se mi to nepříčí.

Okouzlena novým Duchem, novým prostředím, novými lidmi, novým poznáním a uvědoměním, byla jsem šťastná. Když to zkrátím, pod vlivem genetické predispozice a prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, jsem se zbláznila, mimo jiné jsem měla politické a náboženské bludy. Najednou začalo být těžké praktikování křesťanství a současné žití náboženských bludů. Teď zpětně mě napadá otázka, jak se v tu chvíli posuzuje vnitřní svět člověka z venku, který je autonomní věřící jednotkou a zároveň člověk stižený nemocí? Z pohledu církve se to posuzuje, že je ten člověk prostě nemocný, vztahuje se na něho dispens pro určité věci, či úkony z hlediska jeho zdraví. Z pohledu doktora je člověk hlavně mimo realitu, zaplaven nevědomím. Naplněn bludy a halucinacemi. Ale pro mě, která jsem v tom byla ponořena až po uši, je to něco jiného. Je to někde uprostřed.

Chtěla jsem mít důvěru od okolí, chtěla jsem být důvěryhodná, přestože jsem byla poblázněná. Zároveň jsem nechtěla ztratit svůj status, jenom proto, že jsem onemocněla. Ale nakonec i mé okolí na mě začalo koukat skrze optiku své zkušenosti s lidmi s duševním onemocněním. Poznala jsem pár osvícených lidí, pár zkušených, ohleduplných, velkosrdečných, ale taky hodně nezkušených lidí, zatvrzelých, či odmítajících. A tak jsem se začala střetávat se světem, který jsem dosud takto neznala. Se světem nemoci, se světem víry a se světem obecně. Do toho jsem prožívala hloubky a výšky své nemoci. Poznávala jsem kouzlo Písma, evangelií, mše svaté, prostředí církve. Začala jsem narážet ve vztazích s lidmi, které doposud fungovaly, ale najednou se začaly měnit. Narážela jsem i u doktora. Když jsem přišla na kontrolu ke svému psychiatrovi, častokrát mi sliboval, že v tom stavu, v jakém jsem, má sto chutí zamknout dveře ordinace a zavolat rychlou záchrannou službu, aby mě odvezli do psychiatrické nemocnice. Byla jsem v to stavu křehká, ale stále bojující, nechtěla jsem to dopustit. Byla jsem slabá, abych se nějak bránila. Pořád mi uvnitř něco říkalo, že to není ono, odvézt mě teď do nemocnice. „Musí to být přeci ještě jinak. Ne, takhle jednoduše, šup do nemocnice. Je to přece boj!“ A kdyby mě tenkrát hospitalizoval, boj by skončil, nastoupila by všeprostupující péče a možná bych ten boj i vzdala. Kdo ví.

Po několika letech, kdy se u mě nepozorovaně rozvíjela paranoidní schizofrenie, tak se mi začal proměňovat život a ruku v ruce s tím i moje víra. Procházela jsem zkouškou víry. Temnou nocí? Okolí kolem mě se ztenčilo na pár jedinců, se kterými jsem byla schopna udržovat kontakt, ale jinak jsem se ocitla v sociální izolaci, či nechtěném vztahovém půstu. Ona dlouhá léta jsem ani nevěděla, že ztrácím rozum. Vše probíhalo skrytě. Nepozorovaně se mi přestalo dařit na vysoké škole. Bojovala jsem se vzděláním, ve vztazích, v rodině, uvnitř sebe. Pomalu se začaly vkrádat myšlenky, které mi snižovaly hodnotu, občas se jednalo už o hlasy. Byla jsem vláčena každodenně výčitkami, které se často zakládaly na maličkostech a nepodstatných záležitostech, okolnostech. Když jsem se večer koupala ve vaně, měla mi potřebu moje hlava předkládat myšlenky na sebevraždu. Abych se utopila. Zároveň jsem si říkala: „Proč bych to měla dělat?“ Něco ve měn pokračovalo a říkalo: „Těžko se ti žije, jsi přítěž pro svoji rodinu, bylo by lepší, kdyby si nebyla. Rodiče už tě nemají rádi, protože se ti nedaří ve škole.“ „Nic nejsi.“ „Jsi nic!“ Těmto duševním rozhovorům se již od té doby nešlo vyhnout. Rozhovory pokračovaly a byly stále intenzivnější. Na svou obranu jsem povolala do útoku svůj rozum, již zasažené myšlení, vychýlenou kognici. A jako další zbraň jsem použila svoji víru. Začala jsem více chodit do kostela, místo učení jsem chodila na mše svaté. Chtěla jsem se ze všeho zpovídat, hlavně mít zpověď kompletní, abych nikdy na nic nezapomněla. Měla jsem z toho úzkosti. Abych si něco nenechala, něco velkého a hříšného, pro sebe. Měla jsem strach. Ale ze všeho. Nejen že zapomenu na nějaký hřích ve zpovědi. Akorát jsem v tom chtěla být nejpoctivější. Přece v zodpovědnosti vůči svému duchovnímu životu. To je přeci top. Myslela jsem si v té době.

Abych se například uklidnila ve veřejném prostoru, počítala jsem okna budov, kola automobilů, lidi v kostele a na zastávkách. Pořád jsem něco počítala. Vůbec jsem neřešila své duchovní zdraví. Nebylo přece proč. Měla jsem často palpitace – bušení srdce, z úzkostí. Měla jsem mnoho strachů. Život se mi začal nepozorovaně zcvrkávat. A do toho se stále pletlo přesvědčení, že jsou nyní pokřtěná křesťanka a to že se cítím jako nikdo a nic, je vůči „velkému Bohu“ to nejlepší nastavení. To nejpoctivější duchovní rozpoložení je přeci být tak nepatrná, malá, méněcenná. Že se to přeci takto chce, takhle se to myslí. Chápala sem to takto. Takhle jsem to žila. Možná i více do šířky, ale to jsem nevnímala. Stále více jsem se stahovala od sebe a od lidí. Můj svět se scvrkl na „být dobrou křesťankou“. Ať to stojí, co to stojí. A když se v písničce zpívalo „vše co mám, je tvé..“, vzdávala jsem se i vlastní důstojnosti a myslela jsem to smrtelně vážně. Vzdávala jsem se všeho, bohužel i vlastního života.  Ztrácela jsem kontakt se svým životem. S tím, co se v něm děje. Zříkala jsem se vlastního rozumu. Chápala jsem věci pohnutě, pokrouceně. Kázání jsem si vykládala velice asketicky a přísně. Hlavně aby to bylo těžké a aby to bylo možná ještě těžší. Pomalu se mi všechno hroutilo navenek i uvnitř. Uvnitř se mi mísila úzkost s depresí. Přestávalo mi chutnat jídlo. Nevyhledávala jsem společenský kontakt. Školou jsem procházela velmi těžce. Rodina mě nechápala, co se to se mnou děje. Uzavřela jsem se ještě více. Nebyla jsem schopna žít vztahy, naplňovat je obsahem. Nešlo to. Uvnitř jsem stále více trpěla. Zároveň jsem netušila, co se to se mnou děje. Nešlo to uchopit zvenčí a s nadhledem se podívat na situaci. Ani nikdo zvenku mě nevaroval.

Snažila jsem se ze všech svých sil, abych držela po kupě a nikdo nepoznal, že se děje něco velkého, aniž bych to sama tušila. Dřela jsem jako kůň. Snažila jsem se udržet ve stereotypu dosavadního života.  I před sebou jsem možná skrývala pravdu, nebo už jsem to možná ani racionálně nebyla schopna uchopit. Kostel se proměnil ve spásonosný prostor, kde jsem si mohla odžívat svoji bolest, strasti, kde mi mohly téct slzy. Kde mi někdo rozuměl. Kde to rezonovalo. Ale netušila jsem, jak to vlastně drhne a žila jsem na maximum, co jsem uměla, jak jsem žila víru a jak jsem ji praktikovala. Zároveň jsem se při té bídě učila i novému poznání, jak je živý komunitní život, jak je v okolí některých farností ochraňující a podporující prostředí. Někde jsem poznala, že tomu tak bohužel není. Vnímala jsem, žila jsem, co to šlo. Sice už omezeně, ale to jsem netušila. Živořila jsem. Obraz o mě samotné se mi postupně rozpadal. Už jsem nebyla ani nic! Byla jsem důkazem živoucí neexistence, měla jsem pocit, že už nežiji, neexistuji, měla jsem pocity derealizace a depersonalizace. Škola byla v troskách. K tomu všemu jsem ještě podstoupila somatickou operaci, což byla další překážka ve studiu. Další zkušenost, která mě uzavřela více do sebe. Nacházela jsem se v prokřehlé duševní situaci a ani tělo už mi nebylo oporou. Tělo se mi stále více hlásilo jako unavené, bez síly a energie. Psychika neměla motivaci a chuť do práce ani do života. Deprese začala být mým denním chlebem. Mé tělo prožívalo centrifugu vjemů, moje mysl byla bez vnitřní opory. Stále více věcí a okolností se sypalo. Už jsem žila v nouzovém režimu a stále jsem to ještě nevěděla. Bojovala jsem. Každý nový byl den plný boje, který jsem si ani neuvědomovala. A tak jsem již žila z rezerv, které se postupně vyčerpávaly. Depresivní jsem měla náladu, depresivní bylo konání, myšlení, mluvení. Postel se pro mě stala nejbezpečnějším a nejpřitažlivějším místem na Zemi. Tam jsem zavřela oči a přenesla jsem se do světa, který existoval jen v mé mysli. Prostoupen bolestí z nezdaru, bolestí z pocitu neexistence, bolestí vůbec. Moje duše i tělo byly velmi bolavé. Tělo bylo těžké a časem ještě těžší. Měla jsem bolesti uvnitř těla. Moc jsem nejedla. Jedla jsem jedno jídlo denně, které jsem ještě k tomu dostala a přijala od člověka – kněze, který se o mě začal starat. Bylo to se mnou zlé! A když jsem to jídlo polykala, řezalo, jako když bych polykala žiletky. Měla jsem při jídle velké bolesti. S každým soustem se mi chtělo plakat. Kolikrát jsem u jídla plakala. Nešlo mi ani u jídla rovně sedět, trpěla jsem. Kolikrát jsem si říkala, že trpím jako Job a že je to jen nějak očistná fáze toho, že jsem se nechala pokřtít. Že je to utrpení správné. A tak jsem se pomalu, jak mě situace vedla, ocitla v konventu – „klášteře“. Kde jsem strávila nakonec několik měsíců svého života. Nacházel se tam kněz, který byl nejcitlivější k mé situaci a nejpovolanější z lidí z mého okolí vůbec. Aniž bych to nějak řešila, prostě jsem nepřemýšlela. Nic jsem neřídila, co se začalo dít. Život mi proklouzával mezi prsty.

A tak jsem se ještě více ponořila do světa rozkazujících hlasů, tajných spolků, konspiračních teorií, náboženských bludů, posedlosti démony a měsíce utíkaly. Podstupovala jsem modlitby za uzdravení a osvobození. Časem vyplynula konečně i návštěva na psychiatrii, neboť se mi podle kněží, které jsem měla v těsné blízkosti, život nesmírně zkomplikoval a podle nich jsem jevila příznaky duševního onemocnění. Na psychiatrii jsem se kvůli svému nenáhledu bránila nasazení antipsychotik, tak se mé uzdravení ještě protáhlo. Až za rok jsem pod vlivem antidepresiv začala vnímat nějakou změnu a nechala jsem si nasadit i antipsychotika. Po těch se mi svět začal po letech měnit. Začaly mizet rigidní až bigotní přesvědčení. Začaly mě opouštět hlasy, které mi nařizovaly, abych například okamžitě skočila pod metro, či nákladní automobil. Opustila mě fantazie posedlosti démony. Svět se začal projasňovat. Bohužel se to nevyřešilo jen léky, po nějaké době se mi přitížilo a opět mě zaplnil svět černoty a na prvním místě se ocitla sebevražda. To už jsem ale měla u sebe od psychiatra žádanku k hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Na hospitalizaci jsem nastoupila a podstoupila jsem elektrokonvulzivní terapii, která mi život nesmírně zjednodušila. Udělalo se mi dobře po šesti letech divných, zhoršujících se stavů. Přijala jsem za svou diagnózu paranoidní schizofrenie, přestali mě pronásledovat z tajných spolků, už jsem je přestala poznávat podle státní poznávací značky vozidla. Začala jsem opět narovnávat vztahy kolem sebe. Nastoupila jsem na roční skupinovou psychoterapii, poté i individuální psychoterapii. Zlepšily se mi vztahy s rodiči, s kamarády. Celkově po sedmi letech dýchám volně a začínám opět žít.

Blog

Příběh paní T.

Diagnóza paranoidní schizofrenie a Hraniční porucha osobnosti možná nezní jako něco, co potkává lidi běžně, ale obojí je právě naopak docela rozšířené po celém světě. Věděli jste, že schizofrenie potká v průměru jednoho ze sta lidí a hraniční porucha osobnosti zasahuje až 2-3% celé populace? Dost k číslům a zpět ke mně. Byla jsem nadané dítě, ráda …

Norsko Bergen

1. až 8. května 2022 První den Druhý den Třetí den Neděle: Cestování Praha-Frankfurt-Bergen Naše posádka byla rozdělena na tři týmy. Já byla v prvním týmu a navštívila jsem tyto služby: Pondělí: Bergen Recovery Skole Úterý: dopoledne: Hospital Acute Care Department – Sandviken sykehus, odpoledne: Fontenehuset Clubhouse Středa: dopoledne: Rehabilitation centre for drug addiction (Botreningssenteret), …

Kontakt

Bydlím v malebné obci v blízkosti krajského města v kraji Vysočina.

Můžete mi důležité poznámky, připomínky a komentáře psát na email a.konirova@gmail.com.