Všední prázdnota

Je za námi vlna veder. Dnes je krásně zataženo a pošmourno. Občas déšť. Nedělní den. Od  rána je ve mně prázdno. Vzbudila jsem se kolem osmé hodiny a neměla důvod vstát. Otočila jsem se na druhý bok a pokračovala a opakovaně usínala a probírala se. Nakonec bylo po desáté hodině, když jsem vstávala. Neměla jsem chuť na nic a do ničeho. Převlékla jsem se z pýža do trika a kraťasů. Dala jsem si ranní čaj a ranní douníček. Seděla jsem na lavičce před domem a neměla jsem v sobě žádný impuls ani mi okolí nedalo žádný podnět. Stále neprobraná jsem nešla dnes ani dopoledne s Kory. Vyšel s ní taťka ještě než jsem se stihla probrat. V sobotu mi napsal kamarád, že bychom mohli v neděli něco podniknout, ale já to dnes po ránu zrušila s tím, že to nedám. Nevnímala jsem, že mám chuť do čehokoliv. Nakonec jsem se pustila do příprav do práce a procházení materiálů jednoho přístupu k psychosociální rehabilitace, co mám zapůjčené od jedné dobré duše. Organizovala jsem si diář a procházela nadcházející týden, co mě asi tak čeká. První mé jídlo byl oběd ve dvanáct hodin a deset minut. Lečo s rohlíkem a minerálka. V podobném duchu jsem měla páteční a sobotní den. Dny prázdna. Nic mě nepohltilo. Nebyla jsem schopna využít čas – čas pro život. Asi jsem jej neprožila, ale přežila. S oporou dobrých duší, kteří mi věnovali svůj čas na telefonu a osobně.

Jsem dva dny po depotní injekci antipsychotika. Nevím, jestli je ta emoční oploštělost způsobena tím, ale není to teda žádné terno. Ale za to jsem vděčná, že tento víkend neprobíhá v duchu minulého víkendu, kdy jsem měla „párty“ – rozuměj, nebylo mi dobře, tak jsem si na uklidnění myšlenek a spaní vzala nějaké léky. A jeden z nich je buronil, tedy „buronil párty“ byla nutná. Myšlenky se uklidnily a bylo. Ale nevím, co je lepší, či horší. Jestli přemíra myšlenek, nebo to prázdno. Myšlenky obecně nejsou ve své podstatě špatné, ale pokud vám přehrávají minulost a jak moc je vše špatně, neefektivní a marné, není to ono. Pak jde s tím ruku v ruce nálada dolů a celkově i chuť k životu má tu pachuť marnosti.

A znám myšlenky a jiné v mnohem vyšší intenzitě, ale pokud mohu sáhnout po dvou dnech trápení k uklidňujícímu léku, výjimečně to udělám. Je to jednou za čas, nechci před svými myšlenkami utíkat. Někdy je prospěšné věci promýšlet, někdy být smutný, nebo vážný. Ale tyto myšlenky minulého týdne mě podněcovaly k patologickému jednání a nerada bych si zkomplikovala časy tím, že podlehnu něčemu, na co existuje chemická úleva. Nejsem na to hrdá. Netopím se v tomto období často v minulosti, oproti časům minulým, když jsem se v dobách těžkých depresí extrémně nořila do všech svých selhání a neschopnosti a všeho, co jsem kdy udělala. I dobře. Byla to prostě jen náhoda, ale ve výsledku to nebylo moji zásluhou, ale zásluhou všech okolo, nebo “osudu“.

Vím, že není dobré se topit v minulosti, naučila jsem se za minulost netrýznit, ale když mám propad nálady, často mě to do minulosti, nebo prozatím neovlivnitelné budoucnosti hodí. Aktuální nálada není pak ukotvena v přítomnosti, nebo vlastně je, ale v bolestivé přítomnosti aktuální nálady, před jejíž intenzitou chce člověk uniknout, protože přeci už prožil trápení dost, ne?

Věřím, že mé utrpení a trápení všeho druhu vede k růstu ducha a změnám trvalým a ve výsledku k projevu mého pravého já na úkor falešné představy o sobě. K změnám v zajetých kolejích myšlení, otvírání a poznávání nových možností a příležitostí. V hledání sebe sama. Poznání sebe sama. V uvědomování si svých limitů.

Prázdno, které mám nyní v sobě je omezeně kreativní, je tiché, trochu otevřené, trochu i zavřené. Není až tak bolestivé. Je plné. Rozpíná se v mé duši. Netoužím se překračovat. Netoužím se přetvařovat. Netoužím? Neplánuji? Nemám vize?

Je to stav plné pozornosti na vnitřní procesy. Citlivá a vnímavá pozornost na myšlenky, které moc nepřicházejí, ale spíše jsou někde utlačeny a řadí se do řady, aby opět mohly jedena po druhé nejednou ukázat svou tvář až bude ten čas. Čas, kdy budu, nebo možná i nebudu připravena.

Chce se mi psát, chce se mi křičet z plna hrdla. „Žij.“ „Pociťuj.“ „Vnímej.“ „Uvědomuj si.“ „Buď tím, kým chceš být.“ „Buď sama sebou.“ „Hledej se.“ „Žij život, za který budeš děkovat.“ „Plakej – štěstím i bolestí a smutkem.“ „Pusť to.“ „Nebraň se.“ „Nestůj si ve štěstí přebubřelým egem.“ A mnoho dalšího.

Nevím, jestli to není jen volání z pouště vyprahlého člověka (na smrt) po vodě. Tedy jsem emočně intaktní (plochá), motivuji se a bičuji se tímto do prožívání čehokoliv. Jakékoliv emoce – emoce jsou jako sůl, teprve s emocemi zjistíme chuť a intenzitu našeho pravého života. Bez emocí je to bez chuti. „Prostě jíte, ale nevíte co.“ Ztrácí to své kouzlo a obohacující vjemy. Ztrácí to na atraktivitě.

Píši, hraje mi tu hudba, ale ani ta hudba není koření. Je to snaha to prázdné ticho naplnit. Emoce tu hudbu neslyší. Ale možná bych pro sebe udělala více, kdybych si sedla někam do ticha, nebo se šla projít. Jen tak. Bez cíle. Prostě být trpělivá v tom, co přijde, a poctivá v tom, že se nebudu zaplácávat náhražkami a sytit pozornost a zvědavost. Což ve výsledku ochromuje moji duši a mysl.

Být v kontaktu se svým tělem, duší a duchem. Být schopný slyšet, co chci, co mám a co můžu. Být si vědoma toho, že můžu, můžu cítit prázdno, psát to na web a prostě doufat, že to někdo prožívá podobně, nebo že si nad tím někdo o sobě něco uvědomí a podělí se se mnou o své prožitky.

Je to touha zaplňovat prostor prázdna. Kladu si otázku, jestli to prázdno je z množství a velikosti prostoru nenasytné, nebo z nedostatku naplnění hladové?

Ano, mohla bych se ozvat kamarádům, přátelům, ale nechce mi tento stav něco sdělit – nevědomí chce sdělit něco vědomí? Uvede mne duše a mé konání do tohoto stavu, abych se dokázala v upřímnosti propojit na úrovních vědomí, aby mezi sebou mohly komunikovat a předávat si informace a zásadní poznatky? Nevím. Jistě se mýlím.

Mohu si říct, že emoční oploštělost patří jako příznak k mé nemoci, nebo je to důsledek užívání psychofarmak. Nebo se to stav neutrální, nebo taky růstový. Mohu to vzdát a nic z toho nevytěžit. Mohu se bičovat do myšlenek výkonu a ignorovat své potřeby. Mohu týrat sama sebe, ale na to mě moc už ztýrala úzkost, deprese a psychóza v minulosti a nechci zažívat takové utrpení, na které existuje v dnešním světě biochemická sloučenina –  tabletka, kterou si vyloupnu z blistru, spolku zapitím. Myslím, že svět je posunut ze své rovnováhy a já jsem vznikla již za té nerovnováhy a tu nerovnováhu nyní vyrovnávám pomocí psychofarmak. Nevím, co svět změnilo ve více neharmonické, než harmonické místo. Jestli touha po moci, území a penězích současně s manipulací strachem nepáchá to největší vykolejení v naší civilizaci.

Od prázdna jsem se dostala k civilizaci. Pro někoho možná nepochopitelně a pro někoho s pochopením mě. Přes tu plochou náladu je ve mně filozofování přítomno, ale zároveň je se mnou vědomí toho, že toho vím tak málo, že k čemu mi je takové „hloupé“ filozofování. Omezené.

Ráda bych vedla dialog. Ráda bych byla věrná svému prázdnu, že je to stav, který nemám potlačovat, ale poznat. Prozkoumat.

Budu vděčná, když mi napíšete, jak se vám článek líbí, nelíbí, s čím souzníte, nesouzníte, nebo jen jak se máte. Držme se.