Co teď?

Po dlouhé době usedám k napsání článku na web. Čas běží, aktivit bylo mnoho, ale je na čase zvolnit. Alespoň se o to pokouším. Některé aktivity jsem pozastavila, z některých vystoupila, jiné odmítla, některé přesunula. Nějak jsem dospěla do stádia, že není třeba je přesně všechny vypsat a dodat si tím na hodnotě – jaké to jsou, čeho se týkají a jak jsou intenzivní. Uvědomila jsem si to nejen tím, že mě zastavil v dubnu úraz kolene. Tělo už nemohlo a nestíhalo výmysly hlavy. Člověk stále zažívá nové věci, každý z nás a každý den. Třeba někdy budu mít potřebu se k některé aktivitě blíže vyjádřit, není to tak, že by to bylo tajné. Ale vlastně si uvědomuji, jak bylo náročně tempo, které jsem si nastavila od srpna 2020. Kdy jsem absolvovala přípravný kurz pro budoucí peer konzultanty a od té doby jsem na horské dráze aktivit a příležitostí a vše nějak udávalo směr mně, než že bych si úplně volila podle sebe, co doopravdy chci a co je pro mě důležité. Pokládám si nyní otázku, kde všude jsem to já a kde je to honba za mým já, které mám někde v představách o ideální Aleně a (ne)dokonalé ženě, která se snaží z toho co zbylo, ještě něco urvat. Možná to vše probíhá na pozadí toho, že se nemohu na koleno na sto procent zatím spolehnout a vnímám to jako symbol, že plánovaná plastika předního zkříženého vazu pravého kolene mi na pozadí všedních událostí připomíná, že je třeba se šetřit. Že je tu ještě „zítřek“, není jen „dnes“. Že je třeba někde najít i pár hrstí zodpovědnosti za sebe, svůj život, svou každodenní náplň a za plány.

Od hospitalizací v Bohnicích v březnu a dubnu 2019 jsem nějak na jela na režim, že vše je vzácné, každý den je „teď a tady“, neplánovat, nepočítat… Ale nějak mi došly síly v tomto módu pokračovat. Asi to bylo možné na nějakou dobu, abych si odžila potřebné ve všech životních rovinách. Abych si sáhla na to, jaké je to být bezprostřední a spontánní. Nespoutaná. Ale taky to v ultimátní podobě není vše. A hlavně ta představa nespoutanosti je jen omezená na podmínky a prostředí. A mentální nastavení a kapacitu. Není to tak, že bych dosáhla mystického osvícení. To jste pochopili a znáte mě.

Měla jsem dnes psychoterapii a uvědomila jsem si, na jakého „zpropadeného“ autopilota jsem jela. Ovlivněna minulostí. Nezdary, které jsem chtěla přetavit ve vnitřní sílu. Ale asi jsem akorát dosáhla toho, že jsem si řekla, někdy a v nějaké podobě, že jsem přece prošla nelehkou nemocí a že si už zasloužím jen radost, spokojenost a klid. A že nějak stačilo to, co bylo a že jsem tím nějak dosáhla nějaké úrovně zrání a růstu a že mi to zase na chvíli bude stačit.

Ale asi mi je to ode dneška těsné. Je třeba nějaké změny. Ta změna na mě doslova křičí! Dospěla jsem do stádia, že jsem poslední tři roky hodně vnitřně racionalizovala své jednání, přestože jsem navenek založením emoční a intuitivní typ. Ale i přesto jsem ještě nějak neodžila minulost na emoční úrovni, nějak jsem to pobrala rozumem, snažila se tím zaštítit. Něco jsem i chápala omezeně a jinak, než to doopravdy bylo. Ano, je možné, že časem vidíme nějaké věci jinak, ale tohle je ještě něco pro mě zajímavějšího – minulost dostává významy, které mi osvětlují mé myšlení, vnímání a chování. Nevidím to moc jinak, ale konečně cítím a vnímám a nejsem od toho odpojena. To je to pro mě velké a nové!

Došla jsem náhledu a poznání svého tříletého období. Na jehož počátku bylo v dubnu 2020 směřování k uskutečnění suicidálního plánu, protože když jste dlouho v hlavě, hlava chce tu bolest vyřešit tím, že ji ukončí. Snaží se ji ukončit, přerušit, aby ta bolest nebyla pociťována. Prostě nebyla.

Dostalo se mi pomoci skrze blízké lidi, kteří byli vnímaví a citliví k mému příběhu a nebyla jsem jim lhostejná. Tato absence lhostejnosti mě utvrzovala v tom, že mám asi nějakou hodnotu a že to nemůže být se mnou tak příšerné. Následovala dvouletá „kariéra“ v Centru duševního zdraví v Jihlavě, kde jsem potkala svou nynější doktorku, byla mi doporučena terapeutka, kterou jsem doprovázena do dnešního dne. Ale až dnes se něco zlomilo. Možná nezlomilo, možná nějak proměnilo, nastal počátek změny, nevím. Jsem zvědavá s čím se zítra probudím, což je u mě taky neobvyklý jev, myslet na to, jak se nynější prožívání promění v čase – předvídat, očekávat, být otevřený a neabsolutizovat přítomnost a aktuální pocity, které stejně dostanou význam tehdy až se ohlédneme a spatříme je v kontextu vzpomínek, faktů a toho, co trvale zůstane.

Chtěla jsem si dnešní výjimečný pocit zachytit, aby tady byl v soudný den, kdy se stane vzpomínkou a kdy jej budu moci vyhodnotit, jestli byl tento den, možná dnešní terapie, opravdu zlomový.

Když se ohlédnu, byla jsem v neuspořádaném období bez struktury, snažila jsem se pojmenovávat, ale byla jsem daleko od pravdy ohledně sebe. Nevím, jestli je to dozvuk nemoci a zmatení, nebo naopak letitým působením psychofarmak, kdy se mni nějak projasňuje a mohu se sobě o kousek přiblížit.

Děkuji kamarádům, přátelům, rodině a blízkým za vše, co do mě kdy investovali v nehmotné rovině. Chce se mi říct, že si vše beru k srdci, ale není to hned, některé věci víte dříve než já, ale mně trvá, než mi to dojde. Což je také přirozený proces, a proto se za to nehodlám šikanovat.

Některé věci, záležitosti a tak potřebují svůj čas. Zároveň nějakou vnitřní kapitulaci od pýchy a důležitosti, se kterou se potýkám jako každá bytost z rodu Homo sapiens sapiens už od počátku.