Od početí do dětství
Jsem Alena, je mi třicet let. Byla jsem počata rodiči Karlem a Alenou v jejich 30 a 27 letech. I přes dotazy nevím, jak moc jsem byla chtěná a plánovaná. Jednou mi rodiče sdělili, že se jeden večer příjemně bavili, pili víno, pomilovali se, a za pár týdnů řešili, že je mamka asi těhotná. Táta si přál dalšího syna Karla a byl prý zklamaný, když mu řekli, že čeká holku. Již měl dva syny Michala a Petra, kteří jsou o sedm a osm let starší než já. Někdy mám přes tyto celkem obvyklé skutečnosti stejně pocit, že jsem nedostala prostor narodit se jako Alenka a dostat ovzduší nepodmíněného přijetí, růst v takovéto atmosféře a budovat svou bytostnou identitu a já. S dvěma staršími bratry to byla až do jejich časné dospělosti celkem válka, neměli mě rádi, protože se mi hodně věcí přizpůsobovalo. A nejen od bratrů jsem vůči své osobě, možná i osobnosti zažila ne málo traumatických zážitků, které byly vyhrocené. Jako dítě jsem vedle nich zažila velice silný pocit existenciální bezmoci a frustrace z toho plynoucí. A ve svých 27 letech jsem byla ve fázi, kdy se mi teprve a postupně vybavovala traumata i ze strany rodičů, strýců, dalších příbuzných a některých přátel mých rodičů, kteří mi silně překračovali hranice a já úměrně svému vývoji a mentální (ne)vyzrálosti tyto situace nasála, vytěsnila. A až v posledních šesti letech se mi traumata konkrétně vybavují a já dozrávám teprve ve vývojových etapách, které měly být již za mnou. Ale Bohu díky alespoň za tohle.
A tímto vším a dalším, jsem se cítila zanedbávaná a mentálně zaostalá oproti vrstevníkům, kteří to uměli vytušit a někteří mi křivdili a reagovali na mě jinak, než jak jsem se doopravdy uvnitř vnímala. Sice jsem se jako holka, holčička, dívka s holkami kamarádila, ale vždy mi to šlo nějak lépe s kluky. Měla jsem s kluky lepší vztahy a více jsem se v jejich kolektivu realizovala. Bylo to pro mě férovější a méně komplikované prostředí, kde se vše řešilo na rovinu. Pocházím z Dolní Cerekve, malé vesnice, kde jsem jako dítě běhala hodně po venku s ostatními, hráli jsme různé hry na ulici i v lese, jezdili po polích a loukách, kde jsme i někdy dělali ohně, stavěli bunkry, stany. Byla jsem obklopena dětskými vztahy – jak s holkami i kluky. Občas mě vzali do svého kolektivu starší bráchové, kteří se za mě buď styděli, a nebo mě ochraňovali před útoky, urážkami jejich vtipných, nedospělých kamarádů. Vnímala jsem to tenkrát, že žiji upřímně a naplno, co to jde. Ve škole mi to taky nějak šlo. Na základní škole v Dolní Cerekvi jsem většinou odnášela na vysvědčení vyznamenání, ale někdy i nějaká dvojka a trojka mě neminula. Zároveň se ve mně postupně rodil pocit, že jsem v něčem pozadu. Nejen věkem. Byla jsem srpnová a tedy vždy nejmladší ve třídě. A nyní to spíše vidím jako chybějící formaci od rodičů. Hlavně mě mohli více obecně formovat do života, pravdy a důležitých etap, ale asi na to nestačili. Měla jsem nedostatek informací, nikdy mi nikdo nic nevysvětloval a já byla ztracená v takových situacích, jako třeba rodinný pohřeb, všechno se přede mnou tajilo, a nebo se mi „milosrdně“ lhalo. A to bych řekla, že má ještě nyní na mě dopad, protože mě rodiče „chránili“ před skutečností různými polopravdami, i mi dost lhali. A jako dítě mě naši vlastnili a omezovali ve jménu dobra. Většinu návrhů, se kterými jsem přišla – například jet jen pod stan na tábor o letních prázdninách, bylo zavrženo, protože to pro mě přeci není dobré, vhodné, perspektivní. Od základní školy jsem 12 let hrála házenou přes „nepožehnání“ od rodičů. Nemysleli si, že je dobré, abych tam chodila, mohlo by se mi přeci něco stát.
Závěr základní školy a gymnázium
Rodiče mi pomohli rozlišit, „i díky“ jejich kamarádům, kteří měli všichni děti na gymnáziu, že je pro mě dobré jít na gymnázium. Já jsem už v době 8. – 9. třídy základní školy byla dost „odpojená“ a jela jsem na autopilota. Byla jsem tedy nekonfliktní, snaživá, hodná, poctivá, neutrální mladá slečna, která půjde na gymnázium, které si rodiče přejí a bude to pro mě to nejlepší. A já jim neměla důvod nevěřit. Začala jsem se na gymnáziu utíkat do výkonu. Výkonem jsem chtěla zakrývat i pocity selhání sama před sebou, kdy vnitřní touha po přijetí mého pravého já skrytě rostla. Svůj denní režim a jakékoliv rozhodování jsem zaplnila povinností se učit a zvládat školu, to se stalo mnou, mou identitou. Podařilo se mi být těsně za těmi nejlepšími.
Rodiče mi dali i v tomto období co mohli, ale asi mi to nestačilo. Cítila jsem se tedy opět zanedbávána. Máma měla starosti, že táta nebyl doma, ale pořád v práci. Bylo doma často dost dusno, bráchové byli už dospělí, absorbovala jsem to sama. A tak jsem vlastně od 12 do 19 let moc tátu neviděla a vůči němu se správně nepoznávala, chyběl mi. Jeho upracovanost a pracovní starosti mi dali jen špatné vzory a poznání, že je správná upracovanost a výkon, tak jedině obstojím.
Od 14 do 19 let jsem měla intenzivně kamarádský vztah s „XY“1. Z pocitu, že se to asi po mě vyžaduje, že to takhle chodí, abych něco znamenala pro naše, společnost. Byl to pro mě vztah protektivní, před něčím mě to chránilo. Ale také jsem žila další čas v sociální bublině a nesetkávala se s realitou, jak jsem hluboce toužila. Postupně mi ve vztahu začalo být těsno, a tak jsem se s ním rozešla. Já na vážnější vztah nebyla hlavně psychicky zralá a „XY“1 by to nejspíše z tlaku okolí a jiných kluků už nedokázal více tolerovat.
Na gymplu mě o něco více vnitřně opět něco tlačilo, necítila jsem, že bych mohla být sama sebou – kým taky? Nějak jsem se tedy asi od dětství postupně „odpojovala“, vytlačovala sama sebe na úkor požadavků, hlavně asi od rodičů. Plnila jsem i vytušené požadavky od vrstevníku – “ jak se jim zalíbit a získat si přijetí, uznání, potvrzení mé existence“. Všem jsem chtěla splnit i nevyřčené věci, hlavně abych nedělala problémy, nebyla na obtíž a zasloužila si lásku, přijetí, pohlazení.
Nějak jsem se v tom naučila chodit a myslela si, že si užívám ve 3. ročníku na gymnáziu v Jihlavě, ale byla to všechno vnitřní křeč a obrovská touha se cítit jako ostatní dobře a vědět co chci.
V závěru 4. ročníku na gymnáziu jsem se neuměla sama opět moc rozhodnout, kam tedy na vysokou školu. Měla jsem v sobě jen jedinou představu, že bych ráda byla záchranářkou. Na základě neznámých silných pocitů a vjemů, které jsem chtěla poznat a které vznikaly když kolem projížděla houkající a chvátající záchranná služba. Samozřejmě se nabízí otázka – jak moc jsem toužila hlavně pomoct sama sobě, a vybrala si pomáhající profesi jako součást vyřešení své vnitřní tísně a chtíče zažít další, vetší, silnější a důležitější přijetí.
Bylo pro mě komplikované jít na obor záchranářství, protože má představa byla studovat někde v Brně, či Praze (z neočištěných představ a poznatků i z práce mého táty, že je důležité se posunout do velkého města, že to znamená něco důležitého, významného – za to jsem se chtěla vnitřně ocenit, něco pro sebe znamenat, být třeba v Olomouci, Plzni, tak bych to brala tenkrát za prohru, ale bylo to z dosavadní naivity, nezralosti, nezkušenosti).
A pak ještě ta představa studovat bakaláře a pak navazující studium, jsem nějak vnímala jako zeď a řešením pro mě bylo jít na medicínu – je to v kuse a ve velkých městech. Bylo pro mě snazší vydat se tou cestou medicíny než záchranářství. Samozřejmě jsem vnímala, že mám obavu, jestli na to vůbec mám a uklidňovalo mě, že je přijímací řízení a že se rozhodne i tím, jestli se vůbec někam dostanu, jestli mám jít touto cestou dál. A pocit bezpečí jsem měla i v tom, že kdyby přijetí na medicínu nedopadlo, že se budu muset rozhodnout jít nějakým jiným směrem a tak se třeba o sobě něco dozvím.
Vysoká škola
Nakonec přijímačky dopadly dobře, přestože mi moc nešlo se připravovat. Pomohla mi dlouhodobě poctivá a ustavičná příprava na gymnáziu, díky vysokým nárokům učitelky na biologii a chemii a účasti na olympiádách z těchto předmětů. Tato učitelka asi i rozhodla, že jsem šla na vysokou školu, kde jsou přijímačky z těchto předmětů. Udělala z toho mou silnou stránku a já o tom moc nerozhodovala, vlastně mi skrze můj výkon v těchto předmětech opětovala nejvíce přijetí a dala mi pocit výjimečnosti.
Na VŠ jsem zažívala první problémy s přetrvávající hyperprotektivitou a „udržováním při životě“ rodiči. Nějak mi nedávali v průběhu mého života obsah a nenaplňovali mě, ale „dokázali mě udržet svými snahami při životě“ – krmili mě, šatili a pod. Na koleji mi bylo samotné o víkendech celkem nedobře a postupně se novými okolnostmi a odloučením od rodičů probouzelo mé potlačené já skrze silnou psychickou bolest, která mě začala nevědomě určovat.
Zároveň jsem se vnitřně snažila najít v nové okolnosti – bytí na VŠ, žití na koleji, nový kolektiv, nadšenost, oslnění, naivita v medicíně, nové možnosti, co to může přinést, snaha to využít a sžít se s tím. Snažila jsem se podobně jak na gymplu, jak jsem do té doby uměla. Všechno jsem dala škole. Celý režim jsem opět postavila podle požadavků školy. Nežila jsem svůj konkrétní život, ale jakousi náhražku života.
V druhém ročníku na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze jsem vnímala stupňující vnitřní tlaky a konflikty, nedokázala jsem se odseknout od gymnázia a party vrstevníků a přijmout nové lidi z VŠ.
A po nocích jsem psala na internetu s kamarádkou z gymplu, které jediné jsem se toužila svěřit, protože mi nepomáhalo už mé psaní deníků, kde jsem vyplavovala své emoce a začalo to na mě více padat.
Do třeťáku se nám k mému štěstí rozpadl studijní kroužek, ve kterém mi nebylo moc dobře a v novém kruhu byl silný jedinec „XY“2 a ten mě dost pozvedl. Jenom tím, že si mě všímal jako všech kolem. Byl přímý, férový, bavič a pohodář, dělal atmosféru kruhu, přestože byla patologie – nejtěžší rok na naší fakultě, tak to byl nejlepší rok. A nejvíce mi všechno šlo, cítila jsem se nejlépe ve svém životě a díky Danielovi začala vnímat opačné pohlaví jinak. Byli jsme jenom kamarádi, ale nějak mi díky svému slušnému, zralému a poctivému lidskému a mužnému chování ukázal „kus perspektivy života“, vzbudil zájem o druhé pohlaví a chuť žít sebe.
Po prázdninách, ve čtvrťáku o mě projevil zájem kluk od nás z Vysočiny – „XY“3. Začala jsem se scházet s ním, poznávat ho, jezdil za mnou do Prahy, o víkendu jsme se procházeli v Jihlavě, po šesti měsících jsem ho přestavila doma, za další tři měsíce mě představil doma on.
Čtvrťák byl pro mě druhý nejlepší rok, cítila jsem se jako žena, začala se ve mně probouzet tato má stránka. Do té doby jsem se tak nevnímala, byla pro sebe spíš „ono“. Aniž bych se moc snažila, stíhala jsem toho dost i ve volném čase – jezdila jsem na kole, běhala, ve škole hrála tenis, na koleji chodila na poweraerobic. Začala jsem hodně času trávit s „XY“3. Začali jsme spolu pravidelně hrát badminton. Trávit čas v jedné nebo druhé rodině a účastnit se společných rodinných programů, oslav, výletů. „XY“3 mi začal svými postoji, nastavením, poznáním, poznatky vysvětlovat a ukazovat mě a svět, který žiji, v jeho světle, a začalo to postupně narážet.
Seznamovala se dále s „XY“3 a uvedli jsme se do rodin, přesto mi trochu bylo líto, že jsme s „XY“2 vedle sebe ve škole, ale že už to nemá to přijetí jako ve třeťáku. Bylo mi líto, že se to více neposouvá, že mi více neopětuje, nedává, nepřijímá mě. On mě už pak přijímal na stabilní úrovni, ale jak jsem byla hladová, tak jsem toužila po tom, aby se to stupňovalo a to nepřicházelo. Přicházela tedy frustrace, bezradnost, pocity nepřijetí, odmítnutí, rezignovanosti, bezvýznamnosti a také jsem častěji polehávala a zvětšovala se vnitřní osamělost a prázdnota.
Vnitřně mě postupně i „XY“3 rozebral na prvočinitele, já se začala „zhoršovat“ (přibližovat se ve výsledku ke zlepšení, k pravému já). Sice jsem dospěla i na základě zkušenosti z jeho rodiny -jsou velká rodina – že je pro mě důležitější být matkou (začalo se objevovat poprvé téma partnerky, manželky, matky!) než lékařkou.
V lednu 2013 jsme s „XY“3 začali žít vztah vážněji! A začaly problémy. Nevím, jestli to mám spojovat právě s tímto, ale časově to takto souvisí.
Hned v lednu 2013 jsem odsunula zápočet z interny, učení mi úplně přestalo jít. Nemohla jsem se soustředit, nebyla jsem pozorná. Vnímala jsem jen nekoncentraci, vnitřní nepokoj, netrpělivost, palčivost, začala jsem chodit více ven, na procházky, toulat se kolem koleje, městem, když mi nešlo učení. Pak jsem ještě odložila kožní a měsíc duben, květen, červen krutě proležela. Byla jsem extrémně unavená jak nikdy. Bolel mě celý člověk, klouby, často mě bolela hlava, začaly migrény, extrémní pocení, opary několikrát do měsíce a s tím spojený jakýsi druh kognitivního deficitu před výsevem oparu, vnitřní horkost. Byla jsem schopná jít do školy na 5-6h, po příchodu na kolej jsem se najedla a ležela až do druhého dne než jsem zase šla ráno do školy.
V červnu 2013 už jsem odložila zkoušky z urgentní medicíny a onkologie, které jsem v srpnu a září na sílu dodělala a pátý ročník na medicíně ještě nějak stihla v termínu dokončit.
Všimla jsem si až zpětně jak mě „XY“3 ponižoval, rozebral, jak mě chtěl podle sebe, ale nějak mě přes veškerou jeho snahu mě chápat, pochopit a respektovat nepřijal a snažil se mě změnit ku představám a obrazu svému. Začala jsem sobě nedůvěřovat ve věcech, které mi dělali radost. Začala jsem se rozpadat v důvěře k sobě samé (ale zároveň jsem nikdy nic takového neměla – opravdovou sebedůvěru), začal se rozpadat můj obraz o mně, který byl ale z dlouhodobé „disociace“ od útlého dětství významně falešný, nepevný.
Začala jsem si díky přítomnosti v „XY“3 rodině uvědomovat, kolik lidsky přirozených součástí života si neuvědomuji a že si vůbec nepamatuji na nic z dětství (v 23-24 letech!). Tak jsem se postupně začala zajímat a až časem se mi nad fotkami začaly vybavovat některé prožitky. A začalo mi být ještě hůř. Začala jsem se za prožité nenávidět. Sebeodmítání, sebenenávist, nepřijetí sebe, okolností související se mnou, mého chování v minulosti, vyčítání rodičům. Zároveň jsem to chtěla přebírat dospěle, odpouštět jim, ale podvědomí a silné vnitřní bolesti a nevědomí vítězilo. Probíhaly migrény, extrémní únava, úplně jsem přestala sportovat i kvůli „XY“3. Sport byl můj velice důležitý ventil! Když jsem nehrála házenou, nejezdila na kole, neběhala venku, tak jsem chodila denně na více jak hodinové túry do lesa a okolí naší vesnice sama se psem!
Náš pes byl se mnou od mých 13 do 25 let. Vložila jsem do něj část svého odpojeného já. Jak umřel, bylo mi dětsky smutno! Byla jsem ještě osamělejší. Ještě více se projevila ta propast mezi mým obrazem a mým skutečným já. Když mi bylo nejhůře (v tomto období 13 až 25 let), tak jsem se psem šla na noční procházku, když všichni spali a pak se mu vybrečela do kožichu a nový den začala s „čistým“ štítem, ale jen se zase více odpojila.
Šesťák měl začít státnicí z gynekologie a porodnictví, ale místo toho jsem sama šla na gynekologickou operaci. A odložila tak svou první šesťáckou státnici a už to nějak determinovalo celé to období nezdaru. O operaci jsem nebyla ani schopná říct rodičům. Byla jsem ráda, že už je operace za mnou, ale tím, že jsem nešla na první státnici a naši to nepobírali – měli mě za jedničkářku, co nejde na stánici? cože, co to je! – tak jsem jim po měsíci od operace řekla, co mám za sebou a začala nová, ale stará „etapa“ s rodiči. Neumím s nimi mluvit. Neznám je. Nedokážu se vůči nim zařadit. Nevím, co pro mě znamenají, nedokážu si k nim najít cestu, trýznivě bych chtěla být s nimi, ale neumím to.
Šesťák jsem sice prošla, ale musela jsem se vzdát touhy jít na státnice v oficiálních termínech. V dubnu 2014 jsem šla teprve na státní závěrečnou zkoušku z gynekologii a porodnictví, dochodila jsem všechny potřebné studijní bloky a v červnu se dozvěděla, že když mám všechno takto dochozené, že mám na zbylé tři státní zkoušky lhůtu dva roky a tím na dokončení studia.
Prázdniny 2014 jsem ještě strávila s „XY“3, ale už jsme se začali více hádat a začala jsem se mu více vzdalovat, protože jsem zjistila, že můžu říct cokoliv – on je nastavený jak chce on a tak jsem postupně přestala mluvit.
V listopadu 2014 už v „7. ročníku“ na medicíně jsem do školy chodit už nemusela, měla jsem se jen připravovat na zbylé státní zkoušky, abych je co nejdříve dodělala. Ale vlastně jsem si začala do důsledku uvědomovat, jak moc povrchní byla má touha být po škole v oboru anesteziologie a resuscitace, či interně, nebo jako praktická lékařka.
Byla jsem doma s rodiči a tak jsem se necítila úplně v pohodě, protože jsem po šesti letech na VŠ a koleji, tedy převážně někde jinde, zůstala doma, na malé vesnici, kamarádi z gymplu povětšinou v Praze (jinde), do VŠ kolektivu jsem ze sebe nic moc nevnesla, takže kromě vztahu se spolubydlícími mi přetrval vztah pouze s „XY“2. Doma jsem byla otrávená, stále unavená, bez vůle, síly, touhy, všichni kolem mě našlapovali, ale zároveň vnímali (si museli všimnout), jak mě to všechno irituje.
V listopadu 2014 jsem měla předtermín z chirurgie a vyrazila do Prahy, bydlela jsem u dlouholeté kamarádky a mé kmotry, a pak prožila svůj první týden v areálu kláštera. Chodila jsem se doučovat za „XY“2, který díky Erasmu prodlužoval a taky měl před státní závěrečnou zkouškou z chirurgie. A já díky němu chirurgii udělala. Pomohl do mě dát vědomosti a informace, protože můj problém byl od jara 2013 hlavně v nemožnosti soustředění a koncentrace na učení a v procesu učení, u kterého mi začalo být pravidelně divně. Dalo by se to značit jako počátky psychózy, či takové předzvěsti.
Po úspěšné státnici a týdnu bydlení v klášteře jsem odjela domů na Vysočinu a přijela do Prahy opět v lednu 2015, že se zkusím připravovat na další státní závěrečnou zkoušku už v klášteře (nové zázemí k bydlení a sebepoznávání), s tím, že je to jen na mě – nebyl, kdo by mi se školou pomohl, ale že to třeba půjde. Učení nešlo, po čtyřech týdnech samoty v klášteře a přečtených pár stránkách jsem to z tlaku okolí zkusila, zkouška z pediatrie však nedopadla. Ale já zahájila intenzivní cestu k sobě. A zároveň jsem začala mít první bludy a halucinace.
Začala jsem si uvědomovat a zpětně pochybovat o minulosti. Bála jsem se, že jsem se vybičovala v životě k výkonům, které možná překračují mé přirozené schopnosti, protože jsem se do učení a školy utíkala, učení byl můj útěk z reality, součást chronické disociace.
Na konci února 2015 jsem se vrátila do kláštera, protože mi tam bylo lépe než doma, nebo kdekoliv jinde, měla jsem tam více klidu pro sebe, na případné učení, ale taky prostor na prožívání už nepřehlédnutelné krize -rozvíjející se nemoci. Nežila jsem klášterním řádem, ale v areálu kláštera, začalo toto bytostné prožívání životní krize, uvědomování si žití toho životního nesmyslu, neidentity a zároveň jsem se začala propadat někam, kde už nejsou žádné mé silné stránky, pouze někdy je den lepší a někdy ty nejhorší dny vůbec. A během pobytu v klášteře v květnu 2015 jsem se rozešla s „XY“3. V říjnu 2015 jsem se přestěhovala z kláštera (po skoro 9 měsících) do garsonky, kde jsem bydlela do září 2019.
Na gymnáziu a po čas VŠ jsem udržovala kamarádství s okruhem lidí z gymnázia, setkávali jsme se co měsíc, jim jsem se taky vyhýbala (netoužila jsem po nich – nemocí jsem se stahovala do sebe) a odvážila se je pozvat v lednu 2016 přes mail k setkání a demaskovala se tím má touha je vidět, zažít něco „starého“, že to zvládnu, že je vše v pořádku, ale setkání jsem moc nezvládla. Spíše byla vidět má nemoc.
Dokud jsem o sobě nepochybovala, šla jsem s ostatními – vypadalo to podobně jako jejich životní linky – pak začaly mé pochybnosti o mě a mé cestě a vše se zastavilo.
V průběhu jara 2016 jsem se stále nebyla schopna připravit na zbývající ústní část státnice z pediatrie a interny, a pak mi propadla lhůta pro dokončení státních zkoušek během mé deprese na jaře 2016. Tehdy už jsem poznala skrze rady druhých, že potřebuji pomoc odborníka, že to sama nezvládnu. Ale taky jsem během toho nestihla přerušit studium a uzavřela se mi tedy možnost studium po úzdravě dokončit. Tuto ataku jsem měla léčenou antidepresivy a skoro rok jsem docházela na psychoterapii.
Přechodné období
A během toho období jsem se nějak více duchovně, morálně očistila od minulosti, poprvé se začala cítit jako já. Nově narozená Alenka. Svobodná bytost. S novými hranicemi, nastaveními. Vnímala jsem, že jsem krizi prošla. A chci začít plánovat co dále. Chci ještě více žít. Více jsem se cítila, vnímala a chtěla začít konečně rozhodovat podle sebe. A objevila jsem, že některé skutečnosti, které se staly součástí mého života nebyly zase až tak mimo mě a jen špatně. Akorát jsem poprvé začala vážně uvažovat, že bych chtěla být součástí nadcházející reformy psychiatrie díky novým zkušenostem, setkáním a novým vztahům. A to jsem ještě netušila, že se krátce na to stanu pacientem psychiatrie. Že jsem díky své zkušenosti nějaké krize, také počínající nemoci, dostala nějaké vzdělání zevnitř sebe, bytostnou zkušenost slabosti a křehkosti každého z nás.
Jelikož jsem medicínu nedostudovala, nebylo to ještě úplně ztracené. Šlo podat následující dva roky ještě přihlášku ke studiu a nechat po absolvování přijímaček uznat většinu předmětů a dokončit státní zkoušky. Jenže to se mi po oba dva roky nepovedlo, taky tím, že jsem se místo přípravy na přijímací zkoušky již intenzivně potýkala s paranoidní schizofrenií a stále jsem to moc neměla pod kontrolou, neboť jsem ještě neměla nasazena antipsychotika.
Poté jsem osm měsíců pracovala jako administrativní pracovnice u Českomoravské generální delegatury Řádu karmelitánů a v knihovně geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Následně jsem v červenci 2017 udělala konkurz na administrativní pozici Back-office pro portál levneucebnice.cz ve firmě Bookretail, s.r.o, kde jsem pracovala do června 2018. Následně tuto firmu koupila firma Euromedia Group, a.s, kde jsem do června 2019 měla dělat koordinátorku online katalogu v Internetovým oddělení. Ale již v srpnu 2018 se můj stav zhoršil na tolik, že jsem šla na nemocenskou.
Hospitalizace
To již nebyla procházka růžovou zahradou a tak jsem nastoupila v březnu 2019 na hospitalizaci do psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze, kde jsem podstoupila elektrokonvulzivní terapii – 8 „elektroškoků“. Na hospitalizaci jsem krátce na to nastoupila ještě jednou, pro aplikaci depotní injekce antipsychotika.
Po hospitalizacích se můj stav stabilizoval a tak jsem v dubnu 2019 pořádala o invalidní důchod, v květnu téhož roku mi ho přiznali a od června 2019 jsem v invalidním důchodu třetího stupně. Od července 2019 jsem se rozhodla podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti finančního poradenství. V čemž se stále nějak rozkoukávám a dodělávám si pro tuto práci potřebné vzdělání.
Na podzim 2019 se o mě začali opět pokoušet sebevražedné myšlenky, hlavně při jízdě autem, když jsem se míjela s nějakým kamionem. A když se to začalo ještě prohlubovat, více jsem polehávala, více jak tři týdny neměla dobrou náladu, ozvala jsem se svému psychiatrovi a ten mi upravil psychofarmaka. Od té doby se můj stav zásadně nezhoršil. Snažím se dodělávat potřebné certifikáty pro práci finanční poradkyně, z čehož se mi naposledy povedla zkouška podle zákona o doplňkovém penzijním spoření.
Což prolomilo od ledna 2013 mé neúspěchy ve studiu a po více jak sedmi letech (na pozadí probíhající nemoci) jsem něco byla schopna absorbovat, naučit se. To považuji za velký úspěch.
Z Prahy zpět na Vysočinu
A tak jsem se také v září 2019 vrátila po 11 letech z Prahy, kde jsem byla od roku 2008 na vysoké škole, na Vysočinu k rodičům. Hlavně díky tomu, že jsem si pořídila novou životní kamarádku, přítelkyni a průvodkyni. A to dvouměsíční Kory – Korinne WhiteCoffee. Které je 21. března 2020 osm měsíců, a která mi změnila život k lepšímu. Nejsem tolik sama, když mohu, jsem s ní. A abych se při své nadváze pohybovala, tak s ní pravidelně chodím ven na vycházky. S rodiči se to všechno po letech dalo do pořádku, rozumíme si a dobře se bavíme, když se doma všichni sejdeme. Samozřejmě se nám nevyhýbají situace, když nám někdy něco přelétne přes nos. A člověk je na někoho protivný, či nevrlý. Ale to většinou za pár chvil pomine.
Další životní okamžiky budou přibývat a budu je sem průběžně doplňovat. Tak zatím.
