Poslední dny se ve mně bijí myšlenky okolo mé nemoci a užívání psychiatrické medikace. A zároveň myslím i na nás nemocné z toho hlediska, že jestli naše „pro pojišťovnu“ vykázané diagnózy jsou nemoci na celý život, myslím tím problémy, se kterými se potýkáme při zhoršení našeho duševního zdraví – je to duševní onemocnění, nebo jen (ne)závislé krize, které mají své příčiny, důvody, podmínky a symptomy. A jsou to pouze epizody, jako třeba jakákoliv viróza. Chtěla bych vám vysvětlit, jak to myslím.
Jde o to, když to vezmu od sebe, mé onemocnění vznikalo plíživě, kdy jsem se dostala do let, kdy má „krize“ bylo několikaleté období, kdy jsem neprospívala, nedařilo se mi v ničem. K tomu se vrátím. Co když ta krize je postavená na něčem hlubokém a nefunkčním uvnitř mně?
Ale když to připodobním třeba obvyklé zlomenině, např. traumatické zlomenině femorální kosti (stehenní), která je zcela zásadní pro chůzi, stoj a obrazně řečeno pro napřímené fungování a žití v jakési pohybové důstojnosti. Tato zlomenina kosti neumožní na přechodnou dobu nic z obvyklých jejích funkcí. Pokud nebudeme respektovat proces hojení, může se nám zlomenina zahojit, ale nebude dolní končetina funkční. Dostaneme se na několik týdnů na lůžko a s tím spojené rehabilitace. Pokud budeme respektovat proces a dobu hojení, může se kost regenerovat dokonale k původnímu stavu. A pokud budeme rehabilitovat poctivě a třeba i změníme svůj dosavadní návyk a místo „sedavého“ (rozuměj né moc naplňující potenciál našeho těla) životního stylu zařadíme více aktivity (vycházky, popř. běh, rozuměj přirozené a našemu tělu prospěšná míra aktivity), může se kost osifikovat v místě zlomeniny a její struktura může tak přestavět strukturu, že může být kost pevnější a kvalitnější než před úrazem.
Toto trauma – úraz a zlomenina, nás na několik týdnů donutilo zvolnit. Přehodnotit možná i období před úrazem. Zastavilo nás na nezbytnou dobu potřebnou pro hojení a regeneraci nejen kosti, ale i okolních tkání. A proběhla tak epizoda „krize“ (zlomenina, která nás na chvíli vyřadila z fungování) a je za námi.
Toto trauma – úraz, lze brát tedy jako krizi. Krizi v mých dosavadních návycích a fungování. A proč ta moje krize trvala léta? To těch úrazů bylo tolik? Tolik traumat? Způsobených mnou, druhými sama sobě?
Ale jestli se chytáte, vidíte v tom paralelu? Zcela zásadní položka jako je pro fungování psychika se zlomila. Nevím, čím vším. Ale byla zlomena. Pomalu nalomená až se zlomila. Nemohla jsem důstojně a obstojně fungovat a žít. Na přechodnou dobu jsem byla mimo svou funkci zdravé psychiky = byla jsem v krizi. Možná jsem i kvůli nárokům na sebe sama nerespektovala proces úzdravy a hojení mé bolavé duše. Nebyla jsem funkční. Taky jsem se dostala na lůžko. Na několik týdnů. Rehabilitovala jsem své dosavadní návyky a životní styl. Snažila jsem se spíše rozpoznávat chyby v dosavadních návycích a životním (ne)stylu. Zařadila jsem více psychohygieny, aktivit, které mi dělají radost a také psychiatrickou medikaci. K té samotné se ještě vrátím. Ale rozhodně si přeji, aby má duše byla po těchto zkušenostech pevnější a kvalitnější co do kvality prožívání a uvědomování sebe než před zhroucením a dostáním se do krize.
A tak si říkám, jestli mezinárodní klasifikaci nemocí (desáté vydání) nepotřebujeme hlavně kvůli klasifikaci nemocí pro zaškatulkování nás procházející krizí pro vykázání kódu pro pojišťovnu a následné proplacení poskytované péče. Jak moc se máme nechat určovat diagnostickou kategorií v našem dalším zotavování a uzdravování? Jak moc se máme nechat ovlivnit a nechat se zaškatulkovat a identifikovat se se škatulkou, když u každého i stejná duševní „nemoc“ vypadá jinak?
Nejsme jen individua, která jsou neskutečně moc pozraňovaná (Traumatizovaná od početí. Nevíme množství inzultů, které mohly ovlivnit hladký vývoj našeho života již prenatálně. Někdy jsme více ovlivňování prostředím a předchozími generacemi, které žili jak žili, chovali se jak chovali, vychovávali jak vychovávali např. naše rodiče…) Tedy jak je nyní populární téma, že se jedná o komplexní posttraumatickou stresovou poruchu, která způsobí duševní krizi a z té se pak vší silou snažíme dostat? Jak nám síly stačí a někdy nestačí. Tedy v překladu ke zlomenině. Jedná se o komplexní těžkou a komplikovanou zlomeninu s komplikovaným hojením, což nespraví pár týdnů. A plus s tomu tkáně utrpěli úraz = stres a mají poststresovou reakci – endokrinologicky pojato, změna v místních mezibuněčných látkových komunikacích, také jiná tvorba hormonů, něčeho moc, něčeho málo. Což opět rozhodí tkáňovou mezibuněčnou látkovou výměnu. A trauma se nehojí rychle a efektivně, ale komplikovaně.
A když dojde k této změně látkové komunikace mezi buňkami, které se mají regenerovat v oblasti stehna, proč by se totéž nemohlo dít na neuronové úrovni v mozku? Změna v množství a působení neurotransmiterů, jako látek, které předávají informace v centrálním nervovém systému.
Stejný princip. Stejný obrazně úraz, stejná reakce.
A proč zlomenou dolní končetinu nechat samovolně hojit, ale zlomenou duši hojit samovolně nenecháme, ale spíše její rychlejší zotavení podpoříme právě třeba psychiatrickou medikací, která se obecně zakládá na faktu (prozatím uznáván) měnit látkovou komunikaci mezi neurony. Tedy ten úraz nenechat hojit v neurologicko/psychiatrické rovině – a v rovině vztahů, prostředí a nechat naší genetickou výbavu rozvinou samoúzdravné procesy.
Někdy je problém, že v sociální rovině bývá někdy prostředí příčinou traumatu duše. Tedy nefunkční „rodina“ někdy nedokáže natolik změnit své postupy a procesy, aby to patologické prostředí pro třeba jedno dítě nebylo stále zraňující a nikam nevedoucí. Ale samozřejmě jde i o naší výbavu, co si neseme sebou. Pro jedno dítě ideální rodina a pro druhé neskutečné peklo, protože má jiné vnitřní nastavení, nese si sebou jiné genetické informace při reakci na stres/trauma/úraz duše. A ta genetická informace v určitém prostředí exprimuje proteiny, které se opět účastní mezibuněčné komunikace, která určuje, jak věci vnímáme a prožíváme.
Někdy je pro rehabilitaci duše potřeba najít jiné prostředí – komunitu, chráněné bydlení, samostatné bydlení atd. Pro někoho je to pobyt v nemocnici. Až tak může být naše sociální zázemí nemocné. Lidé, kteří pracují a přebývají v nemocnicích tvoří náš režim a nahrazují rodinu, jestli to vůbec jde. Ale každopádně to není tak zraňující prostředí jako bylo třeba dříve.
Ale co když se to množství krizí stane neúnosné a jsme opravdu bezmocní (ne)shodou okolností. A nakonec i ne-mocní nad svým životem. To je ta krize tak velká? Nebo už se něco trvale změnilo tím dlouhým trváním krize/krizí?
A tak si říkám, jak moc odevzdaně mám užívat psychofarmaka a jak moc zkusit pomalu snižovat a dostávat se tak do jedinečné konfrontace s tím, jak to mám a jak moc jsem bezmocná, nebo mocná a né ne-mocná.
Jak moc jsem se už stihla identifikovat se svou zranitelností, užívat medikaci a jak moc jsem ještě schopna se vrátit k počátkům problémů v duševním oblasti mě samotné.
Každý jsme zranitelný a jak se říká, každý se může (ne)shodou okolností ocitnout v krizi. Ale někdo má výbavu na to, být rychlejší v zotavení, či uzdravení a celkově tak odolnější.
Jak moc se mám spokojit se svým stavem nyní a jak moc mám experimentovat v postupném vysazování medikace? Toť má otázka a důvod, proč dnes píši tento text.
Jak moc jsem ještě odolná, jak moc můžu věřit ve své samoúzdravné procesy?
Jak moc budu (ne)zodpovědná, když nebudu užívat medikaci?
Jak moc jsem se identifikovala s nemocí a jak moc bojuji proti tomu, abych neskončila nemocná na celý život, ale byla to v mém životě pouze zkušenost a epizoda, která mě vede ke kvalitnějšímu prožívání a žití svého života?
Jak moc se to, co píšu výše týká mně?
Mýlím se? Moc? Nebo jak moc?
Ráda s vámi o tom budu diskutovat.
Mám před očima některé známé, které se identifikovali s nemocí jako s chronickým a trvalým jevem, který se nedá změnit, ale já to nějak nedokážu přijmout.
Mohu se podělit jen osobní zkušeností, která je navíc neuzavřená (zítra, za rok či deset let to může být jinak). Čím méně se považuji za nemocnou a čím méně léků beru, tím lépe mi je. Každé snížení léku provází období několika měsíců stabilizace, kdy zažívám dost hrozné stavy, pak se to srovná. Bohužel vidím velmi jasnou korelaci mezi dobou, od které už neberu antipsychotickou dávků léků a kvalitou mých vztahů.
Léky nenávidím, zároveň je považuji v některých stavech za nejlepší z mnoha špatných řešení v rámci našeho společenského nastavení (pořád bych preferovala léčbu před celoživotním čuměním do zdi, kdybych si měla vybrat mezi těmito dvěma eventualitami).
Jak píšeš, je to opravdu multifaktoriání záležitost. Kdybych se na příklad neodstěhovala od rodiny, bylo by mi stále dost zle. Zároveń tu nemoc do určité míry stále asi potřebuju, abych se k sobě chovala jako k člověku a neudřela se k smrti. To, že dnes populární téma traumatu je i u mě dle mého názoru základem většiny potíží, vnímám velmi silně. Pozitivní je, že v té rovině vidím, že se opravdu uzdravuji a snad i rychleji, než jsem doufala. A dává mi to pak schopnost i některé hraniční stavy interpretovat symbolicky a těžit z nich místo aby se z nich stala psychóza. To je ale možné jen tehdy, když člověk není přehlcen, když má síly…
Prakticky: Ve velmi opatrném snižování léků bych ti fandila. Ovšem doporučuji tempo násobně pomalejší, než používá většina psychiatrů (a velmi doporučuji mít psychiatra, který v tomto bude respektující). Já snižuji roky, teď i půlím nejnižší dostupnou dávku quetiapinu, aby ten přechod byl co nejplynulejší (čím nižší je dávka, tím větší relativní změna v receptorové obsazenosti při snižování). A stejně je to zpočátku drsné. Ale to drsné období bývá přechodné a v důsledku mě posiluje a osvobozuje, nevede do stále hlubší patologie. Kdyby se ale snižovalo standardním tempem, vyřadí mě to z fungování. Zajímavé je, že s tím snižováním jsme s lékařkou nezačaly v období dlouhodobé stability, ale naopak velkého zoufalství, kdy jsem poměrně racionální analýzou došla k tomu, že buď jsem fakt hodně nemocná a výrazně lépe mi už nebude, anebo mi velkou část potíží působí léky. A taky že i kdyby mě ten snižovací experiment měl poškodit, např. mírně omezit mou práceschopnost, tak se na mém prožitku ze života moc nezmění, tak není tolik co ztratit…
Přeju hodně sil. Ona ta kategorie nemoci v určitá období výrazně pomáhá, ale mám dojem, že většinu času spíš škodí.
Ještě dovysvětlím tuto větu, aby nevyzněla opačně, než jsem zamýšlela: „Bohužel vidím velmi jasnou korelaci mezi dobou, od které už neberu antipsychotickou dávku léků a kvalitou mých vztahů.“
Vnímám subjektivně, že vztahy jsou nyní výrazně kvalitnější. To „bohužel“ tam píšu proto, že už o tu kvalitu nechci přijít, v případě nutnosti navýšení léků. Bylo by to pro mě jako zemřít zaživa. Ostatně tak jsem se i cítila, jako fungující robot, mrtvola. Štěstí je, že částečně si některé věci uvědomuji až zpětně, že léky člověka otupí i v tom uvědomění si své mrtvolnosti.
Souhlasím s Marií.Začala bych velice pomalu snižovat léky.
Ale musíš v sobě najít motivaci a velkou sílu a víru,že to dokážeš.A bude to bolet.Přirovnání ke zlomenině-hojení a rehabilitace stojí také spoustu bolesti a námahy.Můžeš nakonec třeba i kulhat,ale svobodně chodíš.
Bytostně léky,drogy,alkohol/opilost/nesnáším,neurčuji se potom vědomě kdo jsem a co chci,ale tyto látky ovlivňují mé chování/tím neříkám,že v těžkých obdobích, léky jako první pomoc nepoužít/.
Bolestí v duši máme spoustu,považuji tak za důležitou kvalitní psychoterapii,práci na sobě,hledání lásky v sobě a hlavně proč tu na tom světě vlastně jsem….
Přeji pokoj v duši a….vždyť ty víš na koho se stále obracet o pomoc a vedení…..
Eva