Tajemné sdělení mého prožívání 

Dnešní probuzení bylo na budík. Ale nějak to šlo. Pak jsem měla dopoledne terapii – individuální sebezkušenost k výcviku. Poté jsme s mamkou uklidily celý dům, neboť obvykle uklízíme v sobotu dopoledne, ale zítra máme nějaké chystání na oslavu taťkových narozenin, tak jsme si udělaly náskok. Odpoledne jsem šla po obědě s KORY na vycházku, kdy jsem si užívala, když kousala klacek, že jsem. Jsem v přírodě a mohu vnímat vše co mě zajímá. A nakonec to bylo to ticho a klid, který kolem mě panoval. 

Nemám ale obecně teď dobré období, měním jedna antipsychotika za jiná a okolnosti jsou taky jaksi náročné. Byla jsem teď 10 dní v pracovní neschopnosti. A co se se neděje. Vrací je mi hlasy ze spaní. “Vzbuď se!” “Slyšíš mě.” “Poslouchej!” Což není tak hrozné, přes den je nemám. Ale i tak mě probudí a noci jsou nyní takové slabé, buď dlouho usínám, nebo se opakovaně na delší čas budím, nebo prostě moc nespím. Zhoršilo se mi i zvracení. Zvracím více než před nějakou dobou, kdy to bylo poměrně v klidu. 

Muže se zdát, že se něco děje, ono děje. Ale o tom budu psát třeba příště. 

A tak si říkám, jak se má člověk zachovat, když mu není dobře, jakože teď mi dobře je, ale předtím. Když se nejde té situaci vyhnout, jste konfrontováni s názory druhých, ale vás nikdo neslyší. Neříkám, že neposlouchá, ale neslyší tu hloubku, šířku a výšku mého sdělení. Tak je na to pak člověk sám. Musí se zastat sám sebe. Stát za sebou, i když udělal nějakou chybu. Rozhodně mě to učí sebelásce… moje první reakce na konflikt byla… musím být další “Palach”, jinak se nic nezmění. Ale pak jsem si uvědomila, že se tím taky nic nezmění, že bude vše při starém, akorát já se okradu o příležitost tu být, moct to ovlivnit. Bylo to bilanční rozhodování. Nebylo to myšleno z nemoci, ale ze smutku a bezmoci. 

Ale už je lépe. Byly to myšlenky, které pramenily z frustrace, naštvaní a nemožnosti to nějak ovlivnit. 

A taky jsem necítila bezpečí v té situaci, sice jeden spisovatel říká, že pocit bezpečí je být bez péče. Což je nějak k zamyšlení. Být asi sám sebou v té situaci a nenahrazovat to, co se má zastat nás zevnitř nás nějakou berličkou zvenčí. Asi. Nevím. Ale je to zajímavá úvaha. 

Deset dní doma a z toho 6-7 dni v apatii, možná agonii ze života. Musela jsem si urovnat hodnoty, najít sama sebe, přežít nálož emocí, bolesti, křivdy, nespravedlnosti, pokrytectví. A přiznat si, že jsem se možná mýlila i v tom co popisují výše “…křivda, nespravedlnost, pokrytectví…” Přiznat si svůj podíl viny. Věřím, že každý problém je z 50% můj a z 50% toho druhého. A já mám zodpovědnost za těch svých 50%. 

Ono se to nějak vyvine, mám už tu naději, kterou jsem zastíněna emoci neměla. Nefungovala jsem. Nevěděla jsem. Přišla jsem o řeč, neměla jsem co říct. Několik dní. 

Bolest to byla, ale zažila jsem horší, ale i tak je to jak když vás někdo kopne do hlavy a máte třeba otřes mozku. Z toho se taky zvrací, některé věci si nepamatujete. Ale pamatuje si je ten, kdo s vámi v té situaci byl. 

Vím, že jsem dnes trochu tajemná, protože nechci byt zcela konkrétní, neboť čekám, jak se věci vyvinou. 

I to čekání je stresující. Ale co, nejde o život. Doufám. 

Je půl druhé ráno a stále se mi nechce spát. Tak píšu. Píšu nad čím přemýšlím a co se událo v posledních dnech. 

Sama sebe jsem překvapila, jak silně ještě umím reagovat na něco, s čím nesouhlasím. Nebo možná, jak konečně umím reagovat. Vždy jsem byla poslušná a hodná holčička, ale vycházelo to z mé historie. Teď se učím nastavovat hranice a je to boj. Není to lehké. Je to doslova náročné a těžké. A taky si vždy vzpomenu na to, co jsem kdysi někde četla, že člověk musí pamatovat na to, kdy být hodný, protože pak ubližuje nejen sobě, ale i těm druhým, protože jim neukáže právě ty hranice. Když jsem říkala na kontrole u psychiatričky, o své reakci a přebujelých a extrémních emocích, nočních hlasech, zvracení, vnitřní bolesti, nabídla mi odpočinout si v nemocnici, nebo pracovní neschopnost. Zvolila jsem to druhé. 

A myslím, že to tak bylo správně. Přitom mi ukončení neschopenky rozmlouvala, že si mám dát ještě čas na rekonvalescenci, ale myslím, že je na čase jít dál. 

Vystavit se pracovnímu režimu a zaměstnat nejen hlavu. Cítím se být připravena. Věnovat se práci a jít dále.