Slunečný zářijový den

Dnes je desátého září a je světový den prevence sebevražd. Toť na úvod dnešního zamyšlení.

Vzpomínám na své těžké chvíle, které mě k těmto myšlenkám vedly. Chronicky neúspěšná období, která nešlo nějak smysluplně vybojovat. 

Je to naštěstí minulost – čerstvá i vyvanutá zároveň. Dokážu pochopit, jaké utrpení může člověka vést k těmto myšlenkám, tendencím až skutku. Jen jsem si časem uvědomila, že je to strastiplný boj, který je u někoho kratší a u někoho delší. S tím se mi pojí slovo odvaha! Odvaha žít.

Tento strastiplný boj plný sžírajícího utrpení a bolesti je třeba přečkat v náručí nejbližších, poté i v péči odborné pomoci.

Já jsem ve svých těžkých obdobích nejbližší odmítala pustit k sobě, ale měla jsem víru a někde hluboko vnitřní pocit, že na mě ta náruč někde čeká. I když jsem to neměla ve vědomí. A myslela jsem si, že jsem neopuštěnější ostrov na planetě a ve vesmíru vůbec. Taková černá díra, do které se vejde mnoho negativního trápení a bolestivého žití.

Zároveň dnes myslím na některé, kteří již mezi námi nejsou. K tomu se váže mnoho úvah, ale nechci tento článek vést do temnoty, ale raději do světla naděje.

Přeci jenom je to o prevenci.

Říkám si, že je přeci jen důležité se koukat kolem sebe. A to v nejbližších řadách a často ve své osobní zóně, jestli tam není někdo, kdo potřebuje pomoct. Nebýt uzavřený ve svých bolestech a ranách, ale otevřít se i pro druhé, abychom vyzařovaly úctu a respekt k životu druhého, který takovou pomoc potřebuje. I když s ním máme „jen“ být v nelehké situaci, okamžicích a chvílích.

A k čemu se chci dostat? K tomu, že mám radost, že jsem ty těžké chvíle přežila a že se mohu snažit další nový den prožít k obrazu svému a ve vztahu ke svým vztahům. Ve vztahu k sobě a k druhým. A i k prostředí, kde nám je dáno žít.

Osmnáctého září 2020 jsem byla na psychoterapeutickém výcviku a měli jsme tak zvaný přechodový rituál do druhé půlky výcviku a když jsme šplhali na takový pahorek v Adršpachu a dostala jsem otázku od lektorů „Jaké mám vize do budoucnosti?“, prožívala jsem tam tenkrát toto:

„Jsem prostá bytost a tak moje vize je jednoduchá „Chci žít! Na úkor nemoci!“ Nechci, aby nemoc byla u kormidla mého života. V druhé půlce výcviku chci opět ujít kus vnitřní cesty a rehabilitovat se. Chci se naučit se asertivně bránit a širokým a altruistickým srdcem, abych se nenechala snadno zraňovat. Chci se otevřít novým věcem a situacím, které nejen výcvik přinese. Chci jít do druhé půlky s respektem a uznáním, že má nejen výcvik svou moc. Moje přechodová krize v půlce výcviku byla odrazem nevíry ve výcvikový proces. Naštěstí to bylo přechodné, protože se mi při uvědomení, které ke mně nyní přichází, ulevilo, zmizelo to a já se otevřela novému. Udělala jsem tam nahoře krok důvěry do budoucnosti. Pohladilo mě to. Celkový pokrok za poslední roky vidím v neustálém učení se a přizpůsobování se hlavně sobě a poté světu. Myslím, že jsem rváč a bojovnice a chtěla bych si vybojovat plnost života v jakékoliv podobě. Takové vnitřní splynutí. Chtěla bych setrvávat na cestě zotavení a přiblížit se plnému uzdravení duše, jen co to půjde. Nejsem méně než vy a to se chci naučit prožívat. Nestydět se za sebe. Být zdravě spontánní, intuitivní a empatická. Být tu pro sebe a pro druhé. Věřím v lidi, pravdu a život. Nemám moc snů, ale mám pocit, že už mám vše, co potřebuji. Jsem částečně připravena přijmout výzvy. Nejsem jen dobrý člověk, jsem pro sebe záludná a nečistá, ale i na tom se dá pracovat. Věřím tomu. Chci užívat života a nekráčet při tom sama. Mám radost, když tohle píši. Dokonce bych řekla, že jsem v tuto chvíli šťastná! Nic mi nechybí a na vše ostatní mám alespoň sebe. Můžu se o sebe opřít. Čeká mě nová výzva k podobě práce jako peer konzultantka. Snad do toho nejdu už po hlavě, plná idealizací, ale se zdravým rozumem, respektem a pokorou. Snad. Doufám, že mám i srdce na pravém místě. Už nikdy nechci kupovat v Obi lano, nebo mít představy se oběsit na tažném laně pro auta a hledat les, či správný strom, na kterém to půjde ukončit. Nechci se více propadat a utíkat do nemoci. Nevím, jestli je toto vize. Ale mám touhu. Mnoho tužeb. Nemám nyní partnera, děti, nemám se s kým pomilovat, ale nechci ztrácet naději. Mám jiné. Můžu být na výcviku a už to je zázrak. Můžu tu být s vámi a říkat vám o sobě. Děkuji, že mi nasloucháte a věnujete mi svou pozornost. A závěrem… Moje vize do druhé půlky výcviku je „CHCI ŽÍT“ na úkor okolnostem. Dostala jsem život. Učím se přijímat lásku. Chci mít k sobě sebeúctu a mít zdravé sebevědomí. Chci nakouknout za roh dalšího dne. Nemračit se. Nehodnotit neovlivnitelné, co mi nenáleží. Nesoudit. Přijímat. Děkovat a žít.“ (úryvek z výcvikového deníku z 18. 9. 2020)

A jak je to dneska. Vzpomněla jsem si na tento úryvek z deníku a snažím se zamyslet, jak je to teď. A posdílet jej s vámi. Myslím, že se nic nezměnilo. Jen je ten náboj zase silnější, když nejsem v psychické krizi, mám sílu k životu až tak velkou, že mě někdy překvapí. Až takové pocity nesmrtelnosti, i když s vědomím stárnutí, slábnoucích sil a vetchého zdraví, které mohou časem přijít s narůstajícím věkem. Ale i tak věřím, že mě budoucí já se tomu nějak přizpůsobí a zvládne to. To bylo pro mě dříve nepředstavitelné, hlavně v čase úzkostí a depresí v letech 2013 – 2019. Věděla jsem a byla jsem přesvědčena, že stárnutí nikdy nemohu přijmout a zvládnout, natož přežít. Byly to obavy z budoucnosti. Ale poté, co jsem těmito těžkými stavy prošla, osahala jsem si své nejen mentální síly a začala si více věřit, že se to dá zvládnout.

Hlavou mi nyní probleskávají okamžiky, kdy jsem nenáviděla život. Neviděla jsem východisko. Hledala jsem úlevu. Zlobila jsem se na sebe a na celý svět. Byla jsem nasraná na svou minulost, na vše, čeho jsem se účastnila, kde jsem se angažovala a s kým jsem se kdy potkala. Byla jsem na sebe alergická. Až mě to sežralo v podobě komplikací při psychické nemoci. Doprovázelo mě to a možná bylo i mimo jiné příčinou mých obtíží.

Od té doby, co už se mnou sebevražedné myšlenky nejsou, jsem upracovala kus cesty. Hodně se toho uvnitř změnilo a vlastně ani tak moc ne. Jen se někdy proměnila kvalita schémat, podle kterých jsem se rozhodovala a poté jsem se úměrně tomu cítila. Nevím, co všechno na to mělo vliv: jestli jen to věrné a slepé přežívání všeho, že mě učí čas a okolnosti, nebo i pomocí odborné péče, lékům a terapiím. Ale rozhodně vím, že to v čase největších krizí byl stres, který vše komplikoval – tlak na výkon a dokazování si, že se v tomto světě neztratím a obstojím.