Rubrika: Obecná zamyšlení

Mám v hlavě více témat. Obecně se to týká tématu, čím živit svůj duševní svět v dnešní době a za daných podmínek, nemusím asi říkat jakých. Potkala jsem dneska na sociálních sítích slovo resilience. Když to zkrátím, tak podle paní Wikipedie je to takto: Resilience – z latinského resilire, odrazit se, odskočit- je v psychologii odolnost, schopnost vzdorovat nepříznivým silám, zvládat nepříznivé situace a překonávat krize. A toto slovo tvoří můj den.

V dnešním rozjímání na téma resilience se mi objevilo spojní spojení „konformní zóna“. Pokládám si otázku, jak moc žiji v této zóně komfortu, jak moc mimo ni? A jestli je špatně v ní trvale setrvávat, když se v této zóně nacházíme nejen v emočním bezpečí, jistotě a nepociťujeme tolik stres, napětí a úzkosti, jako když jsme mimo tuto oblast.

Sice je hodně koučů, mentorů a dalších podobných jedinců, kteří nás stále tlačí mimo komfortní zónu, ale není jen takzvaný výstup z komfortní zóny napínání jejích hranic a rozšiřování jejích limitů? Nestalo by se něco patologického, kdybychom všechny (ne)úspěchy neudělali ze zóny stability, jistoty, bezpečí, duševní a fyzické rovnováhy? Byli bychom s tím pořád v kontaktu, bylo by to naše? Úspěch, či případné selhání?

Dříve na vycházce s Korinkou jsem v sobě už nejednou řešila téma komfortní zóny. A diagnostikovala jsem si to u sebe tak, že pokaždé, co jsem se překonávala a byla takzvaně mimo ni, že to byl fake. Podvod na mě samotnou. Všechno, co se mi podařilo, bylo vždy v zóně komfortu. Když jsem měla saturovány všechny životní potřeby, cítila jsem bezpečí, byla jsem v kontaktu ze sebou, dostala jsem se do stavu flow! (wikipedia k flow: „naprosto soustředěná motivace, cílevědomé zaujetí, při kterém člověk plně ovládá své emoce, které mu pomáhají k lepšímu výkonu v jeho činnosti. Ve flow nejsou emoce pouze ovládnuty a usměrněny, ale pozitivně naladěny a zapojeny do řešení úkolu. Pokud je člověk otrávený nebo znepokojený, většinou nemůže dosáhnout flow. Známkou flow je pocit spontánní radosti, nadšení při prováděné činnosti.“)

Není překonávání komfortní zóny pouze vetší tlak na výkon v duševní práci, ale k vystoupení ze zóny komfortu nedochází, protože bychom se jinak desintegrovali? Rozpadli? Psychicky, mentálně? Nedějí se veškeré úspěchy právě v té linii napínání a testování hranic naší zóny, aniž bychom ji někdy opustili. Ano, asi můžeme svoji zónu zvětšovat, abychom se cítili občas diskomfortně a nebyly jak žába na svém pramenu a bránili si ve štěstí a objevování nového. Ale je diskomfort právě výstup ze zóny, nebo jen posunutí se aktuálně z jejího středu na úkor jejího růstu?

No, nejsem filozofka, ani nějaká mudrcka. 🙂 Ale i tak si asi myslím, že růstem komfortní zóny dochází pod naším vedením k velkým výkonům, vynálezům, úspěchům. Každý den bychom měli o kapku více naplnit naši zónu pohody, abychom měli v čem plavat a naučili se s velkou náplní naší zóny pohody pracovat, kooperovat a mít z čeho žít. Kde není pohoda, není ani život. Stres nám život nepřináší, ale zkracuje nám jej.

Co zde píši, píši s vědomím, že je člověk v uspokojivém psychickém stavu a není aktuálně duševně nemocný. To má zase svoji filozofii.

A jak je to tedy s tou psychologickou obranou v nás? Myslím si, že pouze pokud cítíme vnitřní bezpečí, každý za jiných vnějších podmínek, může se na nás nakládat nějaký nárok. Můžeme se přizpůsobovat celospolečenským nařízením a pravidlům v našich individualitách. Jenom pokud nejsme vnitřně zlomení, můžeme se svobodně rozhodovat a postupně rozšiřovat svoji zónu komfortu.

Samozřejmě, pokud nemáme dostatečnou zkušenost s vnitřním napínáním komfortní zóny, napínáme její hranice alespoň pomocí vnějších prostředků, abychom alespoň trochu pochopili. A mohli se přes tyto zážitky a zkušenosti více dostat do svého středu. Pochopit se a uchopit otěže svého života.

A tímto „úvodem“ bych se nějak chtěla dostat k tomu, čím je člověk živ! Když už – alespoň za mě – je třeba se nacházet stále v kontaktu se svojí komfortní zónou, jak prožívat život, abychom se chronicky neochuzovali o bohatství každého dne, který nabízí mnoho možností, jak růst a zrát? Jak podávat výkony, za mě spíše duševní?

Čím živit svou duši? Mnohokrát jsem slyšela, že četba je pokrm duše. Číst knihy a mít touhu číst je jistě známka duševního zdraví. Mohu potvrdit, jakmile se mi zhorší psychika, nečtu. Nesoustředím se a pozornost kolísá. Nic si pak z přečteného nepamatuji. To pak duši určitě nesytí.

Určitě i zdravá forma duchovního života přisívá k duševnímu zdraví. Jelikož jsme zdravé osoby s bio-psycho-socio-spirituálními potřebami.

Fyzická aktivita jako prostředek posílení duše. Unavené tělo, vysmátá duše! Nejen díky endogenním opioidům, které fyzická aktivita produkuje. Duše si všímá, že si na ní a tělo uděláte čas. Je to čas pro sebe! Je to čas být v kontaktu se svými emocemi. Během fyzické aktivity můžete odbourat spoustu myšlenkového stresu.

Spánek a jídlo. Spěte kolik potřebujete a ne kolik času vám zbývá, jednou se to sečte a podtrhne. Já jsem se až v posledních letech díky nemoci a lékům naučila dbát na čas, který věnuji spánku. Nikdy předtím jsem to neřešila a shledávám to jako chybu. Jídlo v přiměřeném množství a skladbě (makro i mikronutrienty) je třeba i kvůli dobré náladě požívat v klidu a se soustředěním.

Nemám tady za úkol vytvořit bezchybný a kompletní seznam činností, na které bychom neměli zapomínat. Ale chci sobě a nám připomenout, že duše hladoví, pokud si na ni neuděláme čas.

I jen zastavení se v podobě dobré kávy, nebo šálku čaje může vytvořit rituál, kdy se dostaneme k sobě.

Rozhodně bych nás chtěla varovat před informačním stresem. Informací je mnoho a každý jsme náchylní na nějakou formu manipulace, mějme to na vědomí a zdravě se chraňme.

Na včerejší procházce krajinou Dolnocerekvicka jsem narazila na ostny, které nám příroda předkládá. Na zemi pod stromem se nacházely opadané malé pichlavé kaštany. V tom jsem potkala na květu květiny včeličku, která je vybavena žihadýlkem. Po pár stovkách metrů jsem spatřila u rybníka bodlák. Přivedlo mě tom na myšlenku, jak je ta příroda „vostrá“. Vybavil se mi vzápětí úryvek z Bible.. „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2Kor 12, 7-9)

Říkám si, jakou roli hraje osten, který nám byl každému do těla (duše) dán. K čemu nás to přivádí? Čemu nás to učí? Co nám to bere, co nám to přináší? Je to opravdu jen nějaká slabost, nějaké trápení, se kterými bojujeme? Omlouvám se, že vám cpu úryvky z Písma, nějaké křesťanství. Pojďme se nad tím zamyslet z obecného pohledu, ať se nám to líbí nebo ne. Ten úryvek mluví o nás s velkou zkušeností, ale jazykem, kterému už nemusíme rozumět. „..osten, posel satanův..“ To může někoho ponižovat, urážet, odrazovat, že má v sobě něco ze satana. Jako i termíny „..výjimečnost zjevení..“, „..volal k Pánu..“, „..máš mou milost..“. Co to znamená!

Jak řekla jedna moje kamarádka: „Osten je pro každého něco specifického. Devalvuje nás na „první pohled“, deklasuje ze společensky úspěšných. Pokořuje nás v našich očích, či v pohledu ostatních. Ale může se stát darem a cestou.“

Pro mě je osten v mém těle a duši něco, co mě drží neustále v bdělosti. Abych neusnula na vavřínech. Když se něco daří, neznamená to, že osten nemůže více „zatlačit do slabin“ a „ozvat se“. Je to pro mě něco, co se učím přijímat, pracovat na tom. Snažím se pochopit v jakých situacích to přichází, co mě k tomu vede. Opakuje se to a nejsem na to hrdá. V čase se to proměňuje, není to stejné. Zraje to se mnou, řekla bych, že je to někdy i záludnější. „To“. Sama nevím, jakých rozměrů to nabývá doopravdy. Kolik místa to ve mně zabírá.

A tak si říkám, jak to mají druzí, jestli si nějaký ten osten připouští. Jestli s něčím zápasí, nebo to považují za obvyklé. Lidské. Lidské to rozhodně je.

Pro dnešní článek mě inspirovala fotka z databáze, která byla nalepena na automobilu, okolo kterého jsem v Praze procházela.

Přivádí mě to na téma, které jsme řešili posledně a to, jak moc jsme ve svém životě schopni svobodné volby pro zdraví, kvalitu bytí v současnosti. A ve vztahu k budoucnosti? Jakou máme představu o naplněném životě, životě pod zdravou kontrolou? Minulý článek byl o tom, že jistě každý dělá maximum, aby se rozhodoval správně podle aktuálních možností a schopností v dané situaci tady a teď.

Občas bychom potřebovali nějaké tlačítko, kterým bychom zresetovali svět a lidi kolem sebe a mohli začít znovu. Takové tlačítko jsem už dvakrát potkala v Praze. 🙂

Jistě nás v našem rozhodování ovlivňuje naše představa o životě. Děláme množství vědomých voleb a rozhodnutí. Volíme denně podle sebe a chceme se vyhnout tomu, abychom se stali otroky ve svém rozhodování, natož v životě.

Je tady volba, respektive volby, které vedou více ke svobodě a zdraví, a pak volby, které nás zotročují a vedou do nemohoucnosti až nemoci. Často to bývají rozhodnutí, co bychom měli podle druhých dělat, co si o nás myslí a tak ví, co se od nás čeká. Nebo to bývají rozhodnutí, když jsme se ještě nenaučili žít vlastní život, jen jsme okoukali život někoho druhého a myslíme si, že to je taky náš život. Nebo jsme ještě nedostali možnost se vymanit z patologického vlivu někoho blízkého a není nám dovoleno vlastní život žít, protože přeci nebudeme tomu blízkému ubližovat, když on to s námi myslí dobře. Existuje mnoho dalších životních scénářů, proč si jen na život hrajeme a život nežijeme. Doopravdy!

Volby se týkají i nadcházejících časů, když už je člověk v nemoci – tělesné, či duševní, vážné, či lehké. Není nic ztraceno. V přítomnosti takový člověk dělá jistě vše co může, ale ve vztahu k budoucnosti by mohl – zdá se – udělat ještě více. A to tak, že se musí rozhodnout a chtít dělat věci, které povedou ke zlepšení dosavadního stavu. Nepíšu k uzdravení, to mnohdy lidé už nestihnout. Někdy se to podaří.

Teď mě napadá, že by mohl vzniknout článek o volbách v minulých – předcházející například nemoci, co se tak může stát, že člověk onemocní. S vědomím, že to mnozí ani netuší, proč onemocněli – na to nejsem odborník, ale mám nějakou zkušenost s lidmi a jejich příběhy, tak se na to taky někdy můžeme podívat blíže a třeba z toho vznikne nějaký succus (podstatná část něčeho, jádro).

Jaký že to řešíme problém? No, přeci jaké děláme volby do budoucnosti. Předpokládáme, že se nechceme vědomě sebepoškozovat. To je jiné téma. Ale co když se opravdu někdo nevědomě sebepoškozuje svými volbami, protože jej to někdo špatně naučil – jak vnímat svůj život? Jak vnímat směrem do budoucnosti? Jak se vidět v budoucnosti? Co mám v budoucnosti za místo. K čemu jsem potřebná/potřebný.

Ale rozhodně je smyslem, abychom všichni dělali volby dobré, zodpovědné a příjemné pro sebe s ohledem na druhé a jejich „pohodlí“. Presto že tedy někdo dělá volby nevhodné pro sebe, může se jistě učit volby zpřesňovat a zlepšovat. Může se učit. Nemusí. Může se poznávat, zlepšovat a zpřesňovat svá rozhodnutí.

Věřím, že pokud se rozhodujeme ve vztahu a v souladu se svým „posláním“ (malý problém: musíme ho určitě objevit) a svou „podstatou (druhý problém: objevit kdo jsme), můžeme se i z nemoci, která může být jakýmsi zvednutým prstem (pozor, zastav se a ohlédni se) uzdravit a ještě z toho vytěžit! Pokud jsme ještě nestihli zjistit, kdo jsme a k čemu tu jsme, můžeme to zjistit právě tímto nelehkým obdobím nemoci – zastavením v dosavadní realitě špatných rozhodnutí.

Když nebudeme situaci komplikovat rozhodnutími našeho nevědomí, budeme možná schopni popsat, jak lze využít onu nemoc, jako příležitost k zastavení se. K urovnání dosavadních přesvědčení, představ, chování a vnímání skutečnosti. Můžeme se ještě silněji rozhodnout pro uzdravení a pro svůj život. Pod tíhou okolností často nalezneme jeho podstatu. Sice je to až při druhé příležitosti, ale lepší alespoň teď než nikdy. Vymezíme se proti věcem a situacím, které nás předtím zotročovaly a řekneme jim definitivní NE! Protože si uvědomíme, že máme prostě jen ten čas, který nám byl dán a že už ten čas nebudeme naplňovat špatnými rozhodnutími, setkáními, přátelstvími a mylnými domněnkami o světě. Paradoxně to takzvaně „pustíme ze svých rukou.“ Najednou začneme vnímat, že máme na pomoc v sobě a něco většího – něco mezi nebem a zemí.

A poctivou duševní prací se může stát, že se už nikdy nebude nemoc opakovat. Začneme konečně žít svůj život. Možná i s malým handicapem z předchozího boje. Ale kdo nemá jizvy z války.

Jak se orientuje naše srdce/duše v běhu dějin? Dějin našeho života. A co teprve přítomnost a časy budoucí? Kolik z nás má svůj život pod kontrolou? Myšleno pod kontrolou ve zdravé míře, aby zmíněná touha po kontrole nezpůsobovala úzkost, záchvaty paniky, či v dlouhodobém intervalu například depresivní syndrom. Přece nelze mít všechno pod kontrolou – ve svých rukou, vše řídit. Nejde přeci všechno ovlivnit. A kdyby šlo všechno ovlivnit, k čemu by nám to bylo? A tak vycházím z toho, že nelze vše ovlivnit.

A tak mě napadají otázky: „Do jaké míry svůj život řídit, abychom se nespletli a neřídili spíše svou představu o životě?“ „Do jaké míry se známe, abychom řídili svůj život zodpovědně, věcně a upřímně?“ „Co nás v řízení života ovlivňuje? Nálada? Emoce? Zkušenosti? Traumata? Vize? Víra? Nic?…“

Dostala jsem se do fáze, během které stojím před rozhodnutím – do jaké míry chci svůj život ovlivňovat svými vědomými rozhodnutími – jak moc totiž dokážu svůj život řídit a ovlivňovat, jak moc je ovlivňován nějakým mým psychickým handicapem, mentálním nastavením, nicotou, nezkušeností a traumaty.

Jak moc je na mě ona VOLBA – žít svůj život, nebo se alespoň přibližovat k žití svého života? Jak moc je to determinováno skutečnostmi a danostmi, řekněme-li „nastavením vesmíru“ – prostě nastavením všeho a všech kolem nás?

Dostalo se mi náhledu, že se stačí jednoho dne rozhodnout a že již nebudu tolik bojovat se svou psychikou, slabostmi a nebudu otrok, vězeň života. Naopak. Zjistím o čem život je. O svobodě okolnosti, věci určovat. Ale kdo je pak arbitr, abych dělala věci dobré, prospěšné, žádoucí a nejen sobecké, sebestředné až zlé? Já. Mé Já. Čí Já? Nebo tvoje Já? Jak se dohodneme, co je dobré a co není dobré? Pro mě, ale co pro tebe? Ano, já mám svou odpověď. Tuším. Aby nevznikla anarchie a lidstvo všeobjímající zmatek – a ano, není to v podstatě demokratického a právního státu.

Pokud budeme každý den volit jen podle sebe, kdo nám zaručí, že jsou daná rozhodnutí k našemu prospěchu z dlouhodobého hlediska? Ano, dneska to ublížit nemusí, ale co za roky, co když určité rozhodnutí bude naši duši svazovat a začneme být opět otroky. Asi ano, narážím na vyšší smysl. Vše musí mít vyšší smysl a vyšší smysl je dobré hledat a nalézat. Ptát se po něm. Jinak upadneme do propasti člověčí nenasytnosti. Možná se mýlím. Ale zatím mám takovouto zkušenost se světem a snažím se nad tím stále přemýšlet.

Když si představím některé známé psychicky nemocné, či kamarády z denního stacionáře, tak si lámu hlavu, proč když je tedy naše „volba života“ tak dostupná, proč ti lidé tuto volbu za délku svého života neudělali a nezřekli se psychického onemocnění? Respektive těch překážek, které jsou jim každý den kladeny do cesty a komplikují prostřednictvím jejich psychiky jejich fungování?

Víte, ta volba, že se vší silou, vírou, nadějí, důvěrou rozhodnete a každý okamžik rozhodujete pro to, že chcete mít život zdravý a pěkný! Například život bez poruchy osobnosti, bez deprese, bez schizofrenie, bez panických atak, bez úzkostné poruchy a podobně. Ve výsledku bychom to mohli říct i lidem s onkologickými, neurologickými, jakýmikoliv tělesnými onemocněními – ať se rozhodnou pro život a že onemocnění ustoupí. Ale co když to je ještě trochu jinak. A není to samozřejmě takto prvoplánové.

Co když ti lidé dělají toto rozhodnutí – tuto VOLBU- denně několikrát? Možná i vícekrát než člověk, který nad životem tak moc nepřemýšlí, protože doposavad na moc překážek nenarazil? A jak to, že jejich rozhodnutí a víra v život nejsou vyslyšeny? Myslím tím život bez zjevných handicapů – tělesných, nebo psychických, aby mohli žít přibližně jak většina.

Co je to za danosti, kterých se opravdu nejde jen tak zříct? Nejde se zříct například vážného onkologického onemocnění, nejde se zříct celý život trvající schizofrenie. Ale co když je to pro člověka s „pouhou“ úzkostí stejně nemožné, co když je tělo a psychika tak přenastaveny, že není možné udělat SVOBODNOU VOLBU a vybrat si přeci to lepší pro mě!

A jak moc respektovat, když se někdo nemůže celý život rozhodnout pro život bez handicapu. No. Asi bychom ho měli respektovat v plnosti s tím handicapem a nechtít ho předělat. Protože toho možná není vážně schopný a kdyby byl, tak už to sám asi dávno udělal. A nebo s pomocí dostupné pomoci – psychoterapie, psychiatrie, fyzioterapie, skrze lékaře veškerého zaměření a tak. A tak bych lidi obecně nepodceňovala, že nedělají maximum pro své kvalitní životy.

Obecně mi přijde, že v přítomnosti dělá každý maximum. Ale co časy nadcházející? Ano, na tom by šlo asi nějak zapracovat. Ale o tom až někdy příště.

V těchto dnech je vyvíjen tlak na zdravé i nemocné. Je to tlak epidemiologický na fyzické zdraví. Tlak mediální. Politický. Tlak na svědomí, jestli šijeme dost roušek, jestli jsme dobrovolníci a staráme se minimálně o jednoho seniora ve svém okolí, nebo alespoň někomu starému, či nemocnému venčíme psa, nakupujeme. Nebo prostě jen jestli vyrábíme 3D tiskem dostatek štítů a ochranných masek pro zdravotníky v první linii. Jestli dostatečně tleskáme z balkónů, jestli nosíme poctivě roušky, myjeme si ruce. Jestli chodíme ven jen když je to nezbytně nutné. Je to tlak na osobní zodpovědnost. Jestli přispíváme na výrobu plicních ventilátorů. Jestli obecně přispíváme na dobré úmysly v této době. Je to tlak, ať chceme či nechceme. Nehodnotím hodnotu věcí výše vyjmenovaných, hodnotím tlak (na výkon), který to vyvíjí. Ať pozitivní, či negativní.

A tak se zde nabízí hodnotit lidi podle tohoto výkonu ve společnosti. Nebylo by dobré hodnotit na první pohled sobce, nesobce, dobrodince, hrdiny, lhostejné, zapálené, ignorující, zarputilé a jiné. Pro každého vyjmenovaného mě napadá příběh, při kterém může dotyčný dělat na první pohled správnou věc, ale na druhý pohled může být chování naopak nežádoucí. Druhý může dělat nevhodnou věc na pohled první a věc opodstatněnou v jejím samém výsledku. Jestli mi rozumíte.

Úplně nejvhodnější by bylo vůbec nehodnotit. Ale kde je výkon, tam chce naše já sebepotvrzení. Přinejmenším sebereflexi. A to už nějakým minimálně sebehodnocením zavání.

Bylo by zajímavé udělat nějakou studii – samozřejmě 🙂 randomizovanou dvojitě zaslepenou, která by zkoumala chování a motivace lidí v době pandemie v korelaci s kvalitou jejich běžného života, prací a společenským postavením. Nemyslím tím, kdo je v době vyhlášeného celorepublikového nouzového stavu nejpotřebnější z pohledu povolání.

Taková studie není samozřejmě na místě. Ale byla by jistě zajímavá. Napadá mě, jak by se z toho dalo poznat, pro koho je pomáhat posláním. Pro koho je pomáhat příležitost k seberealizaci bytostného já a pro koho je důležité dělat všechno pro to, aby realizoval svoje neočištěné pudy, touhy a potřeby.

Narážím na to, že někdo v této situaci respektuje své vnitřní nastavení. A někdo jej buď potlačuje, minimálně nerespektuje, nebo umocňuje jeho zvrhlost. O co tady kráčí? Jak je to myšleno? Jde o to, že někteří místo aby se v době pandemie zastavili, tak naopak přidali na obrátkách v jménu „dobra“, “ celospolečenské prospěšnosti“. Říkám si, co z vnitřních potřeb je k tomu dovedlo a co je k tomu nutí.

Dokážu si představit, že jsou lidé, kteří jsou vnitřně zralí a pomáhají nezištně, v souladu se svým nastavením. Jsou lidé, kteří pomáhají zištně. Jsou jistě lidé, kterým je vše lhostejné a starají se pouze o sebe. Jsou lidé, kterým není nic lhostejné a také se starají jen o sebe. Jsou lidé, kteří ignorují celospolečenská opatření a je s nimi těžká komunikace. A pak jsou další skupiny, ve kterých se mísí trochu toho a trochu něčeho jiného.

Chci se tím dlouhým úvodem dostat k bodu, kdy jsme zvážili uvážitelné. A říct, kde v tom všem je naše duše. Jak moc se jí věnujeme. Jak moc ji posloucháme. Kolik jí dáváme prostoru. Jak moc si nandaváme „duševní“ roušku, abychom duši chránili před tlakem, který vzniká denně kolem nás.

Není třeba se vážně zastavit, ne na základě vládních opatření, ale na základě předimenzovaného vnitřního nastavení, které už nemůže dál? Začít se v prvé řadě starat sám o sebe, o své tělo, duši, prostředí, ve kterém žiji. Nepřeskakovat. Nedělat překotné „dobré“ skutky na všechny strany. Ale prostě je jen stáhnout a zpytovat svědomí? Uvědomit si co a proč dělám. Více poznat sám sebe. A pokud mi v tom nebude dobře, není to pro mě nějaká zpráva? Kde se nacházím? Máme velkou příležitost v těchto dobách dělat osobně interní inventuru. Nepřebíjet to skutky pro druhé. To ať dělají lidé pro to již hotoví, povolaní, dozrálí. Chápu, že je třeba starat se o nejbližší, když máme děti, nemohoucí stařečky, ale to je součást našich životů, to patří do vnitřní inventury, do starání se o sebe sama.

Je to jen nápad. Samozřejmé je, že člověk běžně musí respektovat chod života a třeba toto zastavení není právě na místě. Třeba má pro nás život nachystané větší zastavení. Jako třeba mě život zastavil tím, že mi neumožnil dostudovat medicínu a vznikl mi tak prostor pro nalézání sebe sama. Bylo to často v opuštěnosti a vnitřní samotě – obklopena lidmi. Na velké věci, co se týká duševních pokroků, budeme vždycky uvnitř sami. Ale někdy je nám dán člověk blízký, který nás může podpírat zvenčí, když padáme. Někdy je to kněz, někdy lékař, lékařka, psychoterapeut, psychoterapeutka, manžel, manželka, přítel, přítelkyně, kamarád, kamarádka, někdy někdo z rodiny.