Rubrika: Obecná zamyšlení

Poslední dny se ve mně bijí myšlenky okolo mé nemoci a užívání psychiatrické medikace. A zároveň myslím i na nás nemocné z toho hlediska, že jestli naše „pro pojišťovnu“ vykázané diagnózy jsou nemoci na celý život, myslím tím problémy, se kterými se potýkáme při zhoršení našeho duševního zdraví – je to duševní onemocnění, nebo jen (ne)závislé krize, které mají své příčiny, důvody, podmínky a symptomy. A jsou to pouze epizody, jako třeba jakákoliv viróza. Chtěla bych vám vysvětlit, jak to myslím.

Jde o to, když to vezmu od sebe, mé onemocnění vznikalo plíživě, kdy jsem se dostala do let, kdy má „krize“ bylo několikaleté období, kdy jsem neprospívala, nedařilo se mi v ničem. K tomu se vrátím. Co když ta krize je postavená na něčem hlubokém a nefunkčním uvnitř mně?

Ale když to připodobním třeba obvyklé zlomenině, např. traumatické zlomenině femorální kosti (stehenní), která je zcela zásadní pro chůzi, stoj a obrazně řečeno pro napřímené fungování a žití v jakési pohybové důstojnosti. Tato zlomenina kosti neumožní na přechodnou dobu nic z obvyklých jejích funkcí. Pokud nebudeme respektovat proces hojení, může se nám zlomenina zahojit, ale nebude dolní končetina funkční. Dostaneme se na několik týdnů na lůžko a s tím spojené rehabilitace. Pokud budeme respektovat proces a dobu hojení, může se kost regenerovat dokonale k původnímu stavu. A pokud budeme rehabilitovat poctivě a třeba i změníme svůj dosavadní návyk a místo „sedavého“ (rozuměj né moc naplňující potenciál našeho těla) životního stylu zařadíme více aktivity (vycházky, popř. běh, rozuměj přirozené a našemu tělu prospěšná míra aktivity), může se kost osifikovat v místě zlomeniny a její struktura může tak přestavět strukturu, že může být kost pevnější a kvalitnější než před úrazem.

Toto trauma – úraz a zlomenina, nás na několik týdnů donutilo zvolnit. Přehodnotit možná i období před úrazem. Zastavilo nás na nezbytnou dobu potřebnou pro hojení a regeneraci nejen kosti, ale i okolních tkání. A proběhla tak epizoda „krize“ (zlomenina, která nás na chvíli vyřadila z fungování) a je za námi.

Toto trauma – úraz, lze brát tedy jako krizi. Krizi v mých dosavadních návycích a fungování. A proč ta moje krize trvala léta? To těch úrazů bylo tolik? Tolik traumat? Způsobených mnou, druhými sama sobě?

Ale jestli se chytáte, vidíte v tom paralelu? Zcela zásadní položka jako je pro fungování psychika se zlomila. Nevím, čím vším. Ale byla zlomena. Pomalu nalomená až se zlomila. Nemohla jsem důstojně a obstojně fungovat a žít. Na přechodnou dobu jsem byla mimo svou funkci zdravé psychiky = byla jsem v krizi. Možná jsem i kvůli nárokům na sebe sama nerespektovala proces úzdravy a hojení mé bolavé duše. Nebyla jsem funkční. Taky jsem se dostala na lůžko. Na několik týdnů. Rehabilitovala jsem své dosavadní návyky a životní styl. Snažila jsem se spíše rozpoznávat chyby v dosavadních návycích a životním (ne)stylu. Zařadila jsem více psychohygieny, aktivit, které mi dělají radost a také psychiatrickou medikaci. K té samotné se ještě vrátím. Ale rozhodně si přeji, aby má duše byla po těchto zkušenostech pevnější a kvalitnější co do kvality prožívání a uvědomování sebe než před zhroucením a dostáním se do krize.

A tak si říkám, jestli mezinárodní klasifikaci nemocí (desáté vydání) nepotřebujeme hlavně kvůli klasifikaci nemocí pro zaškatulkování nás procházející krizí pro vykázání kódu pro pojišťovnu a následné proplacení poskytované péče. Jak moc se máme nechat určovat diagnostickou kategorií v našem dalším zotavování a uzdravování? Jak moc se máme nechat ovlivnit a nechat se zaškatulkovat a identifikovat se se škatulkou, když u každého i stejná duševní „nemoc“ vypadá jinak?

Nejsme jen individua, která jsou neskutečně moc pozraňovaná (Traumatizovaná od početí. Nevíme množství inzultů, které mohly ovlivnit hladký vývoj našeho života již prenatálně. Někdy jsme více ovlivňování prostředím a předchozími generacemi, které žili jak žili, chovali se jak chovali, vychovávali jak vychovávali např. naše rodiče…) Tedy jak je nyní populární téma, že se jedná o komplexní posttraumatickou stresovou poruchu, která způsobí duševní krizi a z té se pak vší silou snažíme dostat? Jak nám síly stačí a někdy nestačí. Tedy v překladu ke zlomenině. Jedná se o komplexní těžkou a komplikovanou zlomeninu s komplikovaným hojením, což nespraví pár týdnů. A plus s tomu tkáně utrpěli úraz = stres a mají poststresovou reakci – endokrinologicky pojato, změna v místních mezibuněčných látkových komunikacích, také jiná tvorba hormonů, něčeho moc, něčeho málo. Což opět rozhodí tkáňovou mezibuněčnou látkovou výměnu. A trauma se nehojí rychle a efektivně, ale komplikovaně.

A když dojde k této změně látkové komunikace mezi buňkami, které se mají regenerovat v oblasti stehna, proč by se totéž nemohlo dít na neuronové úrovni v mozku? Změna v množství a působení neurotransmiterů, jako látek, které předávají informace v centrálním nervovém systému.

Stejný princip. Stejný obrazně úraz, stejná reakce.

A proč zlomenou dolní končetinu nechat samovolně hojit, ale zlomenou duši hojit samovolně nenecháme, ale spíše její rychlejší zotavení podpoříme právě třeba psychiatrickou medikací, která se obecně zakládá na faktu (prozatím uznáván) měnit látkovou komunikaci mezi neurony. Tedy ten  úraz nenechat hojit v neurologicko/psychiatrické rovině – a v rovině vztahů, prostředí a nechat naší genetickou výbavu rozvinou samoúzdravné procesy.

Někdy je problém, že v sociální rovině bývá někdy prostředí příčinou traumatu duše. Tedy nefunkční „rodina“ někdy nedokáže natolik změnit své postupy a procesy, aby to patologické prostředí pro třeba jedno dítě nebylo stále zraňující a nikam nevedoucí. Ale samozřejmě jde i o naší výbavu, co si neseme sebou. Pro jedno dítě ideální rodina a pro druhé neskutečné peklo, protože má jiné vnitřní nastavení, nese si sebou jiné genetické informace při reakci na stres/trauma/úraz duše. A ta genetická informace v určitém prostředí exprimuje proteiny, které se opět účastní mezibuněčné komunikace, která určuje, jak věci vnímáme a prožíváme.

Někdy je pro rehabilitaci duše potřeba najít jiné prostředí – komunitu, chráněné bydlení, samostatné bydlení atd. Pro někoho je to pobyt v nemocnici. Až tak může být naše sociální zázemí nemocné. Lidé, kteří pracují a přebývají v nemocnicích tvoří náš režim a nahrazují rodinu, jestli to vůbec jde. Ale každopádně to není tak zraňující prostředí jako bylo třeba dříve.

Ale co když se to množství krizí stane neúnosné a jsme opravdu bezmocní (ne)shodou okolností. A nakonec i ne-mocní nad svým životem. To je ta krize tak velká? Nebo už se něco trvale změnilo tím dlouhým trváním krize/krizí?

A tak si říkám, jak moc odevzdaně mám užívat psychofarmaka a jak moc zkusit pomalu snižovat a dostávat se tak do jedinečné konfrontace s tím, jak to mám a jak moc jsem bezmocná, nebo mocná a né ne-mocná.

Jak moc jsem se už stihla identifikovat se svou zranitelností, užívat medikaci a jak moc jsem ještě schopna se vrátit k počátkům problémů v duševním oblasti mě samotné.

Každý jsme zranitelný a jak se říká, každý se může (ne)shodou okolností ocitnout v krizi. Ale někdo má výbavu na to, být rychlejší v zotavení, či uzdravení a celkově tak odolnější.

Jak moc se mám spokojit se svým stavem nyní a jak moc mám experimentovat v postupném vysazování medikace? Toť má otázka a důvod, proč dnes píši tento text.

Jak moc jsem ještě odolná, jak moc můžu věřit ve své samoúzdravné procesy?

Jak moc budu (ne)zodpovědná, když nebudu užívat medikaci?

Jak moc jsem se identifikovala s nemocí a jak moc bojuji proti tomu, abych neskončila nemocná na celý život, ale byla to v mém životě pouze zkušenost a epizoda, která mě vede ke kvalitnějšímu prožívání a žití svého života?

Jak moc se to, co píšu výše týká mně?

Mýlím se? Moc? Nebo jak moc?

Ráda s vámi o tom budu diskutovat.

Mám před očima některé známé, které se identifikovali s nemocí jako s chronickým a trvalým jevem, který se nedá změnit, ale já to nějak nedokážu přijmout.

Je za námi vlna veder. Dnes je krásně zataženo a pošmourno. Občas déšť. Nedělní den. Od  rána je ve mně prázdno. Vzbudila jsem se kolem osmé hodiny a neměla důvod vstát. Otočila jsem se na druhý bok a pokračovala a opakovaně usínala a probírala se. Nakonec bylo po desáté hodině, když jsem vstávala. Neměla jsem chuť na nic a do ničeho. Převlékla jsem se z pýža do trika a kraťasů. Dala jsem si ranní čaj a ranní douníček. Seděla jsem na lavičce před domem a neměla jsem v sobě žádný impuls ani mi okolí nedalo žádný podnět. Stále neprobraná jsem nešla dnes ani dopoledne s Kory. Vyšel s ní taťka ještě než jsem se stihla probrat. V sobotu mi napsal kamarád, že bychom mohli v neděli něco podniknout, ale já to dnes po ránu zrušila s tím, že to nedám. Nevnímala jsem, že mám chuť do čehokoliv. Nakonec jsem se pustila do příprav do práce a procházení materiálů jednoho přístupu k psychosociální rehabilitace, co mám zapůjčené od jedné dobré duše. Organizovala jsem si diář a procházela nadcházející týden, co mě asi tak čeká. První mé jídlo byl oběd ve dvanáct hodin a deset minut. Lečo s rohlíkem a minerálka. V podobném duchu jsem měla páteční a sobotní den. Dny prázdna. Nic mě nepohltilo. Nebyla jsem schopna využít čas – čas pro život. Asi jsem jej neprožila, ale přežila. S oporou dobrých duší, kteří mi věnovali svůj čas na telefonu a osobně.

Jsem dva dny po depotní injekci antipsychotika. Nevím, jestli je ta emoční oploštělost způsobena tím, ale není to teda žádné terno. Ale za to jsem vděčná, že tento víkend neprobíhá v duchu minulého víkendu, kdy jsem měla „párty“ – rozuměj, nebylo mi dobře, tak jsem si na uklidnění myšlenek a spaní vzala nějaké léky. A jeden z nich je buronil, tedy „buronil párty“ byla nutná. Myšlenky se uklidnily a bylo. Ale nevím, co je lepší, či horší. Jestli přemíra myšlenek, nebo to prázdno. Myšlenky obecně nejsou ve své podstatě špatné, ale pokud vám přehrávají minulost a jak moc je vše špatně, neefektivní a marné, není to ono. Pak jde s tím ruku v ruce nálada dolů a celkově i chuť k životu má tu pachuť marnosti.

A znám myšlenky a jiné v mnohem vyšší intenzitě, ale pokud mohu sáhnout po dvou dnech trápení k uklidňujícímu léku, výjimečně to udělám. Je to jednou za čas, nechci před svými myšlenkami utíkat. Někdy je prospěšné věci promýšlet, někdy být smutný, nebo vážný. Ale tyto myšlenky minulého týdne mě podněcovaly k patologickému jednání a nerada bych si zkomplikovala časy tím, že podlehnu něčemu, na co existuje chemická úleva. Nejsem na to hrdá. Netopím se v tomto období často v minulosti, oproti časům minulým, když jsem se v dobách těžkých depresí extrémně nořila do všech svých selhání a neschopnosti a všeho, co jsem kdy udělala. I dobře. Byla to prostě jen náhoda, ale ve výsledku to nebylo moji zásluhou, ale zásluhou všech okolo, nebo “osudu“.

Vím, že není dobré se topit v minulosti, naučila jsem se za minulost netrýznit, ale když mám propad nálady, často mě to do minulosti, nebo prozatím neovlivnitelné budoucnosti hodí. Aktuální nálada není pak ukotvena v přítomnosti, nebo vlastně je, ale v bolestivé přítomnosti aktuální nálady, před jejíž intenzitou chce člověk uniknout, protože přeci už prožil trápení dost, ne?

Věřím, že mé utrpení a trápení všeho druhu vede k růstu ducha a změnám trvalým a ve výsledku k projevu mého pravého já na úkor falešné představy o sobě. K změnám v zajetých kolejích myšlení, otvírání a poznávání nových možností a příležitostí. V hledání sebe sama. Poznání sebe sama. V uvědomování si svých limitů.

Prázdno, které mám nyní v sobě je omezeně kreativní, je tiché, trochu otevřené, trochu i zavřené. Není až tak bolestivé. Je plné. Rozpíná se v mé duši. Netoužím se překračovat. Netoužím se přetvařovat. Netoužím? Neplánuji? Nemám vize?

Je to stav plné pozornosti na vnitřní procesy. Citlivá a vnímavá pozornost na myšlenky, které moc nepřicházejí, ale spíše jsou někde utlačeny a řadí se do řady, aby opět mohly jedena po druhé nejednou ukázat svou tvář až bude ten čas. Čas, kdy budu, nebo možná i nebudu připravena.

Chce se mi psát, chce se mi křičet z plna hrdla. „Žij.“ „Pociťuj.“ „Vnímej.“ „Uvědomuj si.“ „Buď tím, kým chceš být.“ „Buď sama sebou.“ „Hledej se.“ „Žij život, za který budeš děkovat.“ „Plakej – štěstím i bolestí a smutkem.“ „Pusť to.“ „Nebraň se.“ „Nestůj si ve štěstí přebubřelým egem.“ A mnoho dalšího.

Nevím, jestli to není jen volání z pouště vyprahlého člověka (na smrt) po vodě. Tedy jsem emočně intaktní (plochá), motivuji se a bičuji se tímto do prožívání čehokoliv. Jakékoliv emoce – emoce jsou jako sůl, teprve s emocemi zjistíme chuť a intenzitu našeho pravého života. Bez emocí je to bez chuti. „Prostě jíte, ale nevíte co.“ Ztrácí to své kouzlo a obohacující vjemy. Ztrácí to na atraktivitě.

Píši, hraje mi tu hudba, ale ani ta hudba není koření. Je to snaha to prázdné ticho naplnit. Emoce tu hudbu neslyší. Ale možná bych pro sebe udělala více, kdybych si sedla někam do ticha, nebo se šla projít. Jen tak. Bez cíle. Prostě být trpělivá v tom, co přijde, a poctivá v tom, že se nebudu zaplácávat náhražkami a sytit pozornost a zvědavost. Což ve výsledku ochromuje moji duši a mysl.

Být v kontaktu se svým tělem, duší a duchem. Být schopný slyšet, co chci, co mám a co můžu. Být si vědoma toho, že můžu, můžu cítit prázdno, psát to na web a prostě doufat, že to někdo prožívá podobně, nebo že si nad tím někdo o sobě něco uvědomí a podělí se se mnou o své prožitky.

Je to touha zaplňovat prostor prázdna. Kladu si otázku, jestli to prázdno je z množství a velikosti prostoru nenasytné, nebo z nedostatku naplnění hladové?

Ano, mohla bych se ozvat kamarádům, přátelům, ale nechce mi tento stav něco sdělit – nevědomí chce sdělit něco vědomí? Uvede mne duše a mé konání do tohoto stavu, abych se dokázala v upřímnosti propojit na úrovních vědomí, aby mezi sebou mohly komunikovat a předávat si informace a zásadní poznatky? Nevím. Jistě se mýlím.

Mohu si říct, že emoční oploštělost patří jako příznak k mé nemoci, nebo je to důsledek užívání psychofarmak. Nebo se to stav neutrální, nebo taky růstový. Mohu to vzdát a nic z toho nevytěžit. Mohu se bičovat do myšlenek výkonu a ignorovat své potřeby. Mohu týrat sama sebe, ale na to mě moc už ztýrala úzkost, deprese a psychóza v minulosti a nechci zažívat takové utrpení, na které existuje v dnešním světě biochemická sloučenina –  tabletka, kterou si vyloupnu z blistru, spolku zapitím. Myslím, že svět je posunut ze své rovnováhy a já jsem vznikla již za té nerovnováhy a tu nerovnováhu nyní vyrovnávám pomocí psychofarmak. Nevím, co svět změnilo ve více neharmonické, než harmonické místo. Jestli touha po moci, území a penězích současně s manipulací strachem nepáchá to největší vykolejení v naší civilizaci.

Od prázdna jsem se dostala k civilizaci. Pro někoho možná nepochopitelně a pro někoho s pochopením mě. Přes tu plochou náladu je ve mně filozofování přítomno, ale zároveň je se mnou vědomí toho, že toho vím tak málo, že k čemu mi je takové „hloupé“ filozofování. Omezené.

Ráda bych vedla dialog. Ráda bych byla věrná svému prázdnu, že je to stav, který nemám potlačovat, ale poznat. Prozkoumat.

Budu vděčná, když mi napíšete, jak se vám článek líbí, nelíbí, s čím souzníte, nesouzníte, nebo jen jak se máte. Držme se.

Mám v hlavě více témat. Obecně se to týká tématu, čím živit svůj duševní svět v dnešní době a za daných podmínek, nemusím asi říkat jakých. Potkala jsem dneska na sociálních sítích slovo resilience. Když to zkrátím, tak podle paní Wikipedie je to takto: Resilience – z latinského resilire, odrazit se, odskočit- je v psychologii odolnost, schopnost vzdorovat nepříznivým silám, zvládat nepříznivé situace a překonávat krize. A toto slovo tvoří můj den.

V dnešním rozjímání na téma resilience se mi objevilo spojní spojení „konformní zóna“. Pokládám si otázku, jak moc žiji v této zóně komfortu, jak moc mimo ni? A jestli je špatně v ní trvale setrvávat, když se v této zóně nacházíme nejen v emočním bezpečí, jistotě a nepociťujeme tolik stres, napětí a úzkosti, jako když jsme mimo tuto oblast.

Sice je hodně koučů, mentorů a dalších podobných jedinců, kteří nás stále tlačí mimo komfortní zónu, ale není jen takzvaný výstup z komfortní zóny napínání jejích hranic a rozšiřování jejích limitů? Nestalo by se něco patologického, kdybychom všechny (ne)úspěchy neudělali ze zóny stability, jistoty, bezpečí, duševní a fyzické rovnováhy? Byli bychom s tím pořád v kontaktu, bylo by to naše? Úspěch, či případné selhání?

Dříve na vycházce s Korinkou jsem v sobě už nejednou řešila téma komfortní zóny. A diagnostikovala jsem si to u sebe tak, že pokaždé, co jsem se překonávala a byla takzvaně mimo ni, že to byl fake. Podvod na mě samotnou. Všechno, co se mi podařilo, bylo vždy v zóně komfortu. Když jsem měla saturovány všechny životní potřeby, cítila jsem bezpečí, byla jsem v kontaktu ze sebou, dostala jsem se do stavu flow! (wikipedia k flow: „naprosto soustředěná motivace, cílevědomé zaujetí, při kterém člověk plně ovládá své emoce, které mu pomáhají k lepšímu výkonu v jeho činnosti. Ve flow nejsou emoce pouze ovládnuty a usměrněny, ale pozitivně naladěny a zapojeny do řešení úkolu. Pokud je člověk otrávený nebo znepokojený, většinou nemůže dosáhnout flow. Známkou flow je pocit spontánní radosti, nadšení při prováděné činnosti.“)

Není překonávání komfortní zóny pouze vetší tlak na výkon v duševní práci, ale k vystoupení ze zóny komfortu nedochází, protože bychom se jinak desintegrovali? Rozpadli? Psychicky, mentálně? Nedějí se veškeré úspěchy právě v té linii napínání a testování hranic naší zóny, aniž bychom ji někdy opustili. Ano, asi můžeme svoji zónu zvětšovat, abychom se cítili občas diskomfortně a nebyly jak žába na svém pramenu a bránili si ve štěstí a objevování nového. Ale je diskomfort právě výstup ze zóny, nebo jen posunutí se aktuálně z jejího středu na úkor jejího růstu?

No, nejsem filozofka, ani nějaká mudrcka. 🙂 Ale i tak si asi myslím, že růstem komfortní zóny dochází pod naším vedením k velkým výkonům, vynálezům, úspěchům. Každý den bychom měli o kapku více naplnit naši zónu pohody, abychom měli v čem plavat a naučili se s velkou náplní naší zóny pohody pracovat, kooperovat a mít z čeho žít. Kde není pohoda, není ani život. Stres nám život nepřináší, ale zkracuje nám jej.

Co zde píši, píši s vědomím, že je člověk v uspokojivém psychickém stavu a není aktuálně duševně nemocný. To má zase svoji filozofii.

A jak je to tedy s tou psychologickou obranou v nás? Myslím si, že pouze pokud cítíme vnitřní bezpečí, každý za jiných vnějších podmínek, může se na nás nakládat nějaký nárok. Můžeme se přizpůsobovat celospolečenským nařízením a pravidlům v našich individualitách. Jenom pokud nejsme vnitřně zlomení, můžeme se svobodně rozhodovat a postupně rozšiřovat svoji zónu komfortu.

Samozřejmě, pokud nemáme dostatečnou zkušenost s vnitřním napínáním komfortní zóny, napínáme její hranice alespoň pomocí vnějších prostředků, abychom alespoň trochu pochopili. A mohli se přes tyto zážitky a zkušenosti více dostat do svého středu. Pochopit se a uchopit otěže svého života.

A tímto „úvodem“ bych se nějak chtěla dostat k tomu, čím je člověk živ! Když už – alespoň za mě – je třeba se nacházet stále v kontaktu se svojí komfortní zónou, jak prožívat život, abychom se chronicky neochuzovali o bohatství každého dne, který nabízí mnoho možností, jak růst a zrát? Jak podávat výkony, za mě spíše duševní?

Čím živit svou duši? Mnohokrát jsem slyšela, že četba je pokrm duše. Číst knihy a mít touhu číst je jistě známka duševního zdraví. Mohu potvrdit, jakmile se mi zhorší psychika, nečtu. Nesoustředím se a pozornost kolísá. Nic si pak z přečteného nepamatuji. To pak duši určitě nesytí.

Určitě i zdravá forma duchovního života přisívá k duševnímu zdraví. Jelikož jsme zdravé osoby s bio-psycho-socio-spirituálními potřebami.

Fyzická aktivita jako prostředek posílení duše. Unavené tělo, vysmátá duše! Nejen díky endogenním opioidům, které fyzická aktivita produkuje. Duše si všímá, že si na ní a tělo uděláte čas. Je to čas pro sebe! Je to čas být v kontaktu se svými emocemi. Během fyzické aktivity můžete odbourat spoustu myšlenkového stresu.

Spánek a jídlo. Spěte kolik potřebujete a ne kolik času vám zbývá, jednou se to sečte a podtrhne. Já jsem se až v posledních letech díky nemoci a lékům naučila dbát na čas, který věnuji spánku. Nikdy předtím jsem to neřešila a shledávám to jako chybu. Jídlo v přiměřeném množství a skladbě (makro i mikronutrienty) je třeba i kvůli dobré náladě požívat v klidu a se soustředěním.

Nemám tady za úkol vytvořit bezchybný a kompletní seznam činností, na které bychom neměli zapomínat. Ale chci sobě a nám připomenout, že duše hladoví, pokud si na ni neuděláme čas.

I jen zastavení se v podobě dobré kávy, nebo šálku čaje může vytvořit rituál, kdy se dostaneme k sobě.

Rozhodně bych nás chtěla varovat před informačním stresem. Informací je mnoho a každý jsme náchylní na nějakou formu manipulace, mějme to na vědomí a zdravě se chraňme.

Na včerejší procházce krajinou Dolnocerekvicka jsem narazila na ostny, které nám příroda předkládá. Na zemi pod stromem se nacházely opadané malé pichlavé kaštany. V tom jsem potkala na květu květiny včeličku, která je vybavena žihadýlkem. Po pár stovkách metrů jsem spatřila u rybníka bodlák. Přivedlo mě tom na myšlenku, jak je ta příroda „vostrá“. Vybavil se mi vzápětí úryvek z Bible.. „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2Kor 12, 7-9)

Říkám si, jakou roli hraje osten, který nám byl každému do těla (duše) dán. K čemu nás to přivádí? Čemu nás to učí? Co nám to bere, co nám to přináší? Je to opravdu jen nějaká slabost, nějaké trápení, se kterými bojujeme? Omlouvám se, že vám cpu úryvky z Písma, nějaké křesťanství. Pojďme se nad tím zamyslet z obecného pohledu, ať se nám to líbí nebo ne. Ten úryvek mluví o nás s velkou zkušeností, ale jazykem, kterému už nemusíme rozumět. „..osten, posel satanův..“ To může někoho ponižovat, urážet, odrazovat, že má v sobě něco ze satana. Jako i termíny „..výjimečnost zjevení..“, „..volal k Pánu..“, „..máš mou milost..“. Co to znamená!

Jak řekla jedna moje kamarádka: „Osten je pro každého něco specifického. Devalvuje nás na „první pohled“, deklasuje ze společensky úspěšných. Pokořuje nás v našich očích, či v pohledu ostatních. Ale může se stát darem a cestou.“

Pro mě je osten v mém těle a duši něco, co mě drží neustále v bdělosti. Abych neusnula na vavřínech. Když se něco daří, neznamená to, že osten nemůže více „zatlačit do slabin“ a „ozvat se“. Je to pro mě něco, co se učím přijímat, pracovat na tom. Snažím se pochopit v jakých situacích to přichází, co mě k tomu vede. Opakuje se to a nejsem na to hrdá. V čase se to proměňuje, není to stejné. Zraje to se mnou, řekla bych, že je to někdy i záludnější. „To“. Sama nevím, jakých rozměrů to nabývá doopravdy. Kolik místa to ve mně zabírá.

A tak si říkám, jak to mají druzí, jestli si nějaký ten osten připouští. Jestli s něčím zápasí, nebo to považují za obvyklé. Lidské. Lidské to rozhodně je.

Pro dnešní článek mě inspirovala fotka z databáze, která byla nalepena na automobilu, okolo kterého jsem v Praze procházela.

Přivádí mě to na téma, které jsme řešili posledně a to, jak moc jsme ve svém životě schopni svobodné volby pro zdraví, kvalitu bytí v současnosti. A ve vztahu k budoucnosti? Jakou máme představu o naplněném životě, životě pod zdravou kontrolou? Minulý článek byl o tom, že jistě každý dělá maximum, aby se rozhodoval správně podle aktuálních možností a schopností v dané situaci tady a teď.

Občas bychom potřebovali nějaké tlačítko, kterým bychom zresetovali svět a lidi kolem sebe a mohli začít znovu. Takové tlačítko jsem už dvakrát potkala v Praze. 🙂

Jistě nás v našem rozhodování ovlivňuje naše představa o životě. Děláme množství vědomých voleb a rozhodnutí. Volíme denně podle sebe a chceme se vyhnout tomu, abychom se stali otroky ve svém rozhodování, natož v životě.

Je tady volba, respektive volby, které vedou více ke svobodě a zdraví, a pak volby, které nás zotročují a vedou do nemohoucnosti až nemoci. Často to bývají rozhodnutí, co bychom měli podle druhých dělat, co si o nás myslí a tak ví, co se od nás čeká. Nebo to bývají rozhodnutí, když jsme se ještě nenaučili žít vlastní život, jen jsme okoukali život někoho druhého a myslíme si, že to je taky náš život. Nebo jsme ještě nedostali možnost se vymanit z patologického vlivu někoho blízkého a není nám dovoleno vlastní život žít, protože přeci nebudeme tomu blízkému ubližovat, když on to s námi myslí dobře. Existuje mnoho dalších životních scénářů, proč si jen na život hrajeme a život nežijeme. Doopravdy!

Volby se týkají i nadcházejících časů, když už je člověk v nemoci – tělesné, či duševní, vážné, či lehké. Není nic ztraceno. V přítomnosti takový člověk dělá jistě vše co může, ale ve vztahu k budoucnosti by mohl – zdá se – udělat ještě více. A to tak, že se musí rozhodnout a chtít dělat věci, které povedou ke zlepšení dosavadního stavu. Nepíšu k uzdravení, to mnohdy lidé už nestihnout. Někdy se to podaří.

Teď mě napadá, že by mohl vzniknout článek o volbách v minulých – předcházející například nemoci, co se tak může stát, že člověk onemocní. S vědomím, že to mnozí ani netuší, proč onemocněli – na to nejsem odborník, ale mám nějakou zkušenost s lidmi a jejich příběhy, tak se na to taky někdy můžeme podívat blíže a třeba z toho vznikne nějaký succus (podstatná část něčeho, jádro).

Jaký že to řešíme problém? No, přeci jaké děláme volby do budoucnosti. Předpokládáme, že se nechceme vědomě sebepoškozovat. To je jiné téma. Ale co když se opravdu někdo nevědomě sebepoškozuje svými volbami, protože jej to někdo špatně naučil – jak vnímat svůj život? Jak vnímat směrem do budoucnosti? Jak se vidět v budoucnosti? Co mám v budoucnosti za místo. K čemu jsem potřebná/potřebný.

Ale rozhodně je smyslem, abychom všichni dělali volby dobré, zodpovědné a příjemné pro sebe s ohledem na druhé a jejich „pohodlí“. Presto že tedy někdo dělá volby nevhodné pro sebe, může se jistě učit volby zpřesňovat a zlepšovat. Může se učit. Nemusí. Může se poznávat, zlepšovat a zpřesňovat svá rozhodnutí.

Věřím, že pokud se rozhodujeme ve vztahu a v souladu se svým „posláním“ (malý problém: musíme ho určitě objevit) a svou „podstatou (druhý problém: objevit kdo jsme), můžeme se i z nemoci, která může být jakýmsi zvednutým prstem (pozor, zastav se a ohlédni se) uzdravit a ještě z toho vytěžit! Pokud jsme ještě nestihli zjistit, kdo jsme a k čemu tu jsme, můžeme to zjistit právě tímto nelehkým obdobím nemoci – zastavením v dosavadní realitě špatných rozhodnutí.

Když nebudeme situaci komplikovat rozhodnutími našeho nevědomí, budeme možná schopni popsat, jak lze využít onu nemoc, jako příležitost k zastavení se. K urovnání dosavadních přesvědčení, představ, chování a vnímání skutečnosti. Můžeme se ještě silněji rozhodnout pro uzdravení a pro svůj život. Pod tíhou okolností často nalezneme jeho podstatu. Sice je to až při druhé příležitosti, ale lepší alespoň teď než nikdy. Vymezíme se proti věcem a situacím, které nás předtím zotročovaly a řekneme jim definitivní NE! Protože si uvědomíme, že máme prostě jen ten čas, který nám byl dán a že už ten čas nebudeme naplňovat špatnými rozhodnutími, setkáními, přátelstvími a mylnými domněnkami o světě. Paradoxně to takzvaně „pustíme ze svých rukou.“ Najednou začneme vnímat, že máme na pomoc v sobě a něco většího – něco mezi nebem a zemí.

A poctivou duševní prací se může stát, že se už nikdy nebude nemoc opakovat. Začneme konečně žít svůj život. Možná i s malým handicapem z předchozího boje. Ale kdo nemá jizvy z války.

Jak se orientuje naše srdce/duše v běhu dějin? Dějin našeho života. A co teprve přítomnost a časy budoucí? Kolik z nás má svůj život pod kontrolou? Myšleno pod kontrolou ve zdravé míře, aby zmíněná touha po kontrole nezpůsobovala úzkost, záchvaty paniky, či v dlouhodobém intervalu například depresivní syndrom. Přece nelze mít všechno pod kontrolou – ve svých rukou, vše řídit. Nejde přeci všechno ovlivnit. A kdyby šlo všechno ovlivnit, k čemu by nám to bylo? A tak vycházím z toho, že nelze vše ovlivnit.

A tak mě napadají otázky: „Do jaké míry svůj život řídit, abychom se nespletli a neřídili spíše svou představu o životě?“ „Do jaké míry se známe, abychom řídili svůj život zodpovědně, věcně a upřímně?“ „Co nás v řízení života ovlivňuje? Nálada? Emoce? Zkušenosti? Traumata? Vize? Víra? Nic?…“

Dostala jsem se do fáze, během které stojím před rozhodnutím – do jaké míry chci svůj život ovlivňovat svými vědomými rozhodnutími – jak moc totiž dokážu svůj život řídit a ovlivňovat, jak moc je ovlivňován nějakým mým psychickým handicapem, mentálním nastavením, nicotou, nezkušeností a traumaty.

Jak moc je na mě ona VOLBA – žít svůj život, nebo se alespoň přibližovat k žití svého života? Jak moc je to determinováno skutečnostmi a danostmi, řekněme-li „nastavením vesmíru“ – prostě nastavením všeho a všech kolem nás?

Dostalo se mi náhledu, že se stačí jednoho dne rozhodnout a že již nebudu tolik bojovat se svou psychikou, slabostmi a nebudu otrok, vězeň života. Naopak. Zjistím o čem život je. O svobodě okolnosti, věci určovat. Ale kdo je pak arbitr, abych dělala věci dobré, prospěšné, žádoucí a nejen sobecké, sebestředné až zlé? Já. Mé Já. Čí Já? Nebo tvoje Já? Jak se dohodneme, co je dobré a co není dobré? Pro mě, ale co pro tebe? Ano, já mám svou odpověď. Tuším. Aby nevznikla anarchie a lidstvo všeobjímající zmatek – a ano, není to v podstatě demokratického a právního státu.

Pokud budeme každý den volit jen podle sebe, kdo nám zaručí, že jsou daná rozhodnutí k našemu prospěchu z dlouhodobého hlediska? Ano, dneska to ublížit nemusí, ale co za roky, co když určité rozhodnutí bude naši duši svazovat a začneme být opět otroky. Asi ano, narážím na vyšší smysl. Vše musí mít vyšší smysl a vyšší smysl je dobré hledat a nalézat. Ptát se po něm. Jinak upadneme do propasti člověčí nenasytnosti. Možná se mýlím. Ale zatím mám takovouto zkušenost se světem a snažím se nad tím stále přemýšlet.

Když si představím některé známé psychicky nemocné, či kamarády z denního stacionáře, tak si lámu hlavu, proč když je tedy naše „volba života“ tak dostupná, proč ti lidé tuto volbu za délku svého života neudělali a nezřekli se psychického onemocnění? Respektive těch překážek, které jsou jim každý den kladeny do cesty a komplikují prostřednictvím jejich psychiky jejich fungování?

Víte, ta volba, že se vší silou, vírou, nadějí, důvěrou rozhodnete a každý okamžik rozhodujete pro to, že chcete mít život zdravý a pěkný! Například život bez poruchy osobnosti, bez deprese, bez schizofrenie, bez panických atak, bez úzkostné poruchy a podobně. Ve výsledku bychom to mohli říct i lidem s onkologickými, neurologickými, jakýmikoliv tělesnými onemocněními – ať se rozhodnou pro život a že onemocnění ustoupí. Ale co když to je ještě trochu jinak. A není to samozřejmě takto prvoplánové.

Co když ti lidé dělají toto rozhodnutí – tuto VOLBU- denně několikrát? Možná i vícekrát než člověk, který nad životem tak moc nepřemýšlí, protože doposavad na moc překážek nenarazil? A jak to, že jejich rozhodnutí a víra v život nejsou vyslyšeny? Myslím tím život bez zjevných handicapů – tělesných, nebo psychických, aby mohli žít přibližně jak většina.

Co je to za danosti, kterých se opravdu nejde jen tak zříct? Nejde se zříct například vážného onkologického onemocnění, nejde se zříct celý život trvající schizofrenie. Ale co když je to pro člověka s „pouhou“ úzkostí stejně nemožné, co když je tělo a psychika tak přenastaveny, že není možné udělat SVOBODNOU VOLBU a vybrat si přeci to lepší pro mě!

A jak moc respektovat, když se někdo nemůže celý život rozhodnout pro život bez handicapu. No. Asi bychom ho měli respektovat v plnosti s tím handicapem a nechtít ho předělat. Protože toho možná není vážně schopný a kdyby byl, tak už to sám asi dávno udělal. A nebo s pomocí dostupné pomoci – psychoterapie, psychiatrie, fyzioterapie, skrze lékaře veškerého zaměření a tak. A tak bych lidi obecně nepodceňovala, že nedělají maximum pro své kvalitní životy.

Obecně mi přijde, že v přítomnosti dělá každý maximum. Ale co časy nadcházející? Ano, na tom by šlo asi nějak zapracovat. Ale o tom až někdy příště.

V těchto dnech je vyvíjen tlak na zdravé i nemocné. Je to tlak epidemiologický na fyzické zdraví. Tlak mediální. Politický. Tlak na svědomí, jestli šijeme dost roušek, jestli jsme dobrovolníci a staráme se minimálně o jednoho seniora ve svém okolí, nebo alespoň někomu starému, či nemocnému venčíme psa, nakupujeme. Nebo prostě jen jestli vyrábíme 3D tiskem dostatek štítů a ochranných masek pro zdravotníky v první linii. Jestli dostatečně tleskáme z balkónů, jestli nosíme poctivě roušky, myjeme si ruce. Jestli chodíme ven jen když je to nezbytně nutné. Je to tlak na osobní zodpovědnost. Jestli přispíváme na výrobu plicních ventilátorů. Jestli obecně přispíváme na dobré úmysly v této době. Je to tlak, ať chceme či nechceme. Nehodnotím hodnotu věcí výše vyjmenovaných, hodnotím tlak (na výkon), který to vyvíjí. Ať pozitivní, či negativní.

A tak se zde nabízí hodnotit lidi podle tohoto výkonu ve společnosti. Nebylo by dobré hodnotit na první pohled sobce, nesobce, dobrodince, hrdiny, lhostejné, zapálené, ignorující, zarputilé a jiné. Pro každého vyjmenovaného mě napadá příběh, při kterém může dotyčný dělat na první pohled správnou věc, ale na druhý pohled může být chování naopak nežádoucí. Druhý může dělat nevhodnou věc na pohled první a věc opodstatněnou v jejím samém výsledku. Jestli mi rozumíte.

Úplně nejvhodnější by bylo vůbec nehodnotit. Ale kde je výkon, tam chce naše já sebepotvrzení. Přinejmenším sebereflexi. A to už nějakým minimálně sebehodnocením zavání.

Bylo by zajímavé udělat nějakou studii – samozřejmě 🙂 randomizovanou dvojitě zaslepenou, která by zkoumala chování a motivace lidí v době pandemie v korelaci s kvalitou jejich běžného života, prací a společenským postavením. Nemyslím tím, kdo je v době vyhlášeného celorepublikového nouzového stavu nejpotřebnější z pohledu povolání.

Taková studie není samozřejmě na místě. Ale byla by jistě zajímavá. Napadá mě, jak by se z toho dalo poznat, pro koho je pomáhat posláním. Pro koho je pomáhat příležitost k seberealizaci bytostného já a pro koho je důležité dělat všechno pro to, aby realizoval svoje neočištěné pudy, touhy a potřeby.

Narážím na to, že někdo v této situaci respektuje své vnitřní nastavení. A někdo jej buď potlačuje, minimálně nerespektuje, nebo umocňuje jeho zvrhlost. O co tady kráčí? Jak je to myšleno? Jde o to, že někteří místo aby se v době pandemie zastavili, tak naopak přidali na obrátkách v jménu „dobra“, “ celospolečenské prospěšnosti“. Říkám si, co z vnitřních potřeb je k tomu dovedlo a co je k tomu nutí.

Dokážu si představit, že jsou lidé, kteří jsou vnitřně zralí a pomáhají nezištně, v souladu se svým nastavením. Jsou lidé, kteří pomáhají zištně. Jsou jistě lidé, kterým je vše lhostejné a starají se pouze o sebe. Jsou lidé, kterým není nic lhostejné a také se starají jen o sebe. Jsou lidé, kteří ignorují celospolečenská opatření a je s nimi těžká komunikace. A pak jsou další skupiny, ve kterých se mísí trochu toho a trochu něčeho jiného.

Chci se tím dlouhým úvodem dostat k bodu, kdy jsme zvážili uvážitelné. A říct, kde v tom všem je naše duše. Jak moc se jí věnujeme. Jak moc ji posloucháme. Kolik jí dáváme prostoru. Jak moc si nandaváme „duševní“ roušku, abychom duši chránili před tlakem, který vzniká denně kolem nás.

Není třeba se vážně zastavit, ne na základě vládních opatření, ale na základě předimenzovaného vnitřního nastavení, které už nemůže dál? Začít se v prvé řadě starat sám o sebe, o své tělo, duši, prostředí, ve kterém žiji. Nepřeskakovat. Nedělat překotné „dobré“ skutky na všechny strany. Ale prostě je jen stáhnout a zpytovat svědomí? Uvědomit si co a proč dělám. Více poznat sám sebe. A pokud mi v tom nebude dobře, není to pro mě nějaká zpráva? Kde se nacházím? Máme velkou příležitost v těchto dobách dělat osobně interní inventuru. Nepřebíjet to skutky pro druhé. To ať dělají lidé pro to již hotoví, povolaní, dozrálí. Chápu, že je třeba starat se o nejbližší, když máme děti, nemohoucí stařečky, ale to je součást našich životů, to patří do vnitřní inventury, do starání se o sebe sama.

Je to jen nápad. Samozřejmé je, že člověk běžně musí respektovat chod života a třeba toto zastavení není právě na místě. Třeba má pro nás život nachystané větší zastavení. Jako třeba mě život zastavil tím, že mi neumožnil dostudovat medicínu a vznikl mi tak prostor pro nalézání sebe sama. Bylo to často v opuštěnosti a vnitřní samotě – obklopena lidmi. Na velké věci, co se týká duševních pokroků, budeme vždycky uvnitř sami. Ale někdy je nám dán člověk blízký, který nás může podpírat zvenčí, když padáme. Někdy je to kněz, někdy lékař, lékařka, psychoterapeut, psychoterapeutka, manžel, manželka, přítel, přítelkyně, kamarád, kamarádka, někdy někdo z rodiny.