Udělám co chci.

Pro dnešní článek mě inspirovala fotka z databáze, která byla nalepena na automobilu, okolo kterého jsem v Praze procházela.

Nějak sám nápis napovídá, jaké řešení má článek „Kam vítr, tak plášť.“

Přivádí mě to na téma, které jsme řešili posledně a to, jak moc jsme ve svém životě schopni svobodné volby pro zdraví, kvalitu bytí v současnosti. A ve vztahu k budoucnosti? Jakou máme představu o naplněném životě, životě pod zdravou kontrolou? Minulý článek byl o tom, že jistě každý dělá maximum, aby se rozhodoval správně podle aktuálních možností a schopností v dané situaci tady a teď.

Pro naše rozhodování je nám vyměřen čas, po který se můžeme zkoušet rozhodovat nově, nebo stále dokola.

Občas bychom potřebovali nějaké tlačítko, kterým bychom zresetovali svět a lidi kolem sebe a mohli začít znovu. Takové tlačítko jsem už dvakrát potkala v Praze. 🙂

Psali čekejte, tak jsem čekala, co se stane… 🙂
Líbí se mi ta symbolická myšlenka a možnost zmáčknout… „Push to reset the world.“

Jistě nás v našem rozhodování ovlivňuje naše představa o životě. Děláme množství vědomých voleb a rozhodnutí. Volíme denně podle sebe a chceme se vyhnout tomu, abychom se stali otroky ve svém rozhodování, natož v životě.

Je tady volba, respektive volby, které vedou více ke svobodě a zdraví, a pak volby, které nás zotročují a vedou do nemohoucnosti až nemoci. Často to bývají rozhodnutí, co bychom měli podle druhých dělat, co si o nás myslí a tak ví, co se od nás čeká. Nebo to bývají rozhodnutí, když jsme se ještě nenaučili žít vlastní život, jen jsme okoukali život někoho druhého a myslíme si, že to je taky náš život. Nebo jsme ještě nedostali možnost se vymanit z patologického vlivu někoho blízkého a není nám dovoleno vlastní život žít, protože přeci nebudeme tomu blízkému ubližovat, když on to s námi myslí dobře. Existuje mnoho dalších životních scénářů, proč si jen na život hrajeme a život nežijeme. Doopravdy!

Volby se týkají i nadcházejících časů, když už je člověk v nemoci – tělesné, či duševní, vážné, či lehké. Není nic ztraceno. V přítomnosti takový člověk dělá jistě vše co může, ale ve vztahu k budoucnosti by mohl – zdá se – udělat ještě více. A to tak, že se musí rozhodnout a chtít dělat věci, které povedou ke zlepšení dosavadního stavu. Nepíšu k uzdravení, to mnohdy lidé už nestihnout. Někdy se to podaří.

Teď mě napadá, že by mohl vzniknout článek o volbách v minulých – předcházející například nemoci, co se tak může stát, že člověk onemocní. S vědomím, že to mnozí ani netuší, proč onemocněli – na to nejsem odborník, ale mám nějakou zkušenost s lidmi a jejich příběhy, tak se na to taky někdy můžeme podívat blíže a třeba z toho vznikne nějaký succus (podstatná část něčeho, jádro).

Zkusíme se na problém trochu posvítit. (místo focení Pražská Loreta, 2019)

Jaký že to řešíme problém? No, přeci jaké děláme volby do budoucnosti. Předpokládáme, že se nechceme vědomě sebepoškozovat. To je jiné téma. Ale co když se opravdu někdo nevědomě sebepoškozuje svými volbami, protože jej to někdo špatně naučil – jak vnímat svůj život? Jak vnímat směrem do budoucnosti? Jak se vidět v budoucnosti? Co mám v budoucnosti za místo. K čemu jsem potřebná/potřebný.

Ale rozhodně je smyslem, abychom všichni dělali volby dobré, zodpovědné a příjemné pro sebe s ohledem na druhé a jejich „pohodlí“. Presto že tedy někdo dělá volby nevhodné pro sebe, může se jistě učit volby zpřesňovat a zlepšovat. Může se učit. Nemusí. Může se poznávat, zlepšovat a zpřesňovat svá rozhodnutí.

Trochu mám pocit, že z mého článku vzniká „česká svíčková“. Dělá jí každý, ale ne každý ji umí udělat. 🙂 Buďte ke mně shovívaví.
Ještě ostřejší dráty mohou být v našem vnitřku a nemusíme se za celý život vůbec dostat k podstatě našich životů. A co můžeme dělat – doufat. Naděje je důležitá!

Věřím, že pokud se rozhodujeme ve vztahu a v souladu se svým „posláním“ (malý problém: musíme ho určitě objevit) a svou „podstatou (druhý problém: objevit kdo jsme), můžeme se i z nemoci, která může být jakýmsi zvednutým prstem (pozor, zastav se a ohlédni se) uzdravit a ještě z toho vytěžit! Pokud jsme ještě nestihli zjistit, kdo jsme a k čemu tu jsme, můžeme to zjistit právě tímto nelehkým obdobím nemoci – zastavením v dosavadní realitě špatných rozhodnutí.

Musíme počítat s tím, že naše bytí má i svůj stín. Co to znamená? Přestavuji si to tak, že za mnohými domnělými vědomími rozhodnutími je vlastně rozhodnutí našeho nevědomí, a my o tom ale vůbec netušíme. Což situaci výrazně komplikuje.

Když nebudeme situaci komplikovat rozhodnutími našeho nevědomí, budeme možná schopni popsat, jak lze využít onu nemoc, jako příležitost k zastavení se. K urovnání dosavadních přesvědčení, představ, chování a vnímání skutečnosti. Můžeme se ještě silněji rozhodnout pro uzdravení a pro svůj život. Pod tíhou okolností často nalezneme jeho podstatu. Sice je to až při druhé příležitosti, ale lepší alespoň teď než nikdy. Vymezíme se proti věcem a situacím, které nás předtím zotročovaly a řekneme jim definitivní NE! Protože si uvědomíme, že máme prostě jen ten čas, který nám byl dán a že už ten čas nebudeme naplňovat špatnými rozhodnutími, setkáními, přátelstvími a mylnými domněnkami o světě. Paradoxně to takzvaně „pustíme ze svých rukou.“ Najednou začneme vnímat, že máme na pomoc v sobě a něco většího – něco mezi nebem a zemí.

A dostaneme příležitost být opět „nazí“ a „naivní“ a můžeme tvořit svůj život od začátku.

A poctivou duševní prací se může stát, že se už nikdy nebude nemoc opakovat. Začneme konečně žít svůj život. Možná i s malým handicapem z předchozího boje. Ale kdo nemá jizvy z války.

Poctivé řemeslo duševní práce nás naučí a znovu nás uhněte z hlíny a vdechne nám život.
Budeme sklízet sladké plody bytí a radosti ze života.
Uvnitř nás bude Slunce – budeme zaliti milostí.
Už nebude platit, že pod svícnem je největší tma, protože tma, která způsobila onemocnění už byla odkryta, a v nás svítí už jen proto, že jsme!
Už nás nebude ani olizovat strach, beznaděj, bezmoc a zoufalství.
Naše životy budou kvést jako poupátka na stromě. Přirozeně a nenuceně.
Sice budou situace, na které bychom potřebovali kouzelnou tužku, která by nám řekla, co se děje a co máme dělat, ale budeme hledat odpovědi snadněji než dříve.
Občas budeme opět „skákat panáka“ jako předtím, ale možná si budeme více uvědomovat kdo jsme a co od sebe čekáme a co nám to má přinést.
Budeme potřebovat vytvořit si jakousi „vnitřní kancelář“, která nám bude vyřizovat agendu typu – komu/čemu říct NE a komu/čemu ANO. Už to nebude tak otrocké.
Po změně a projití nemocí budeme jak vyměněni. Budeme jak tato malá holátka. Budeme mít opět život PŘED SEBOU.
Už nebudeme v hledáčku této osoby a nebudeme se rozhodovat pro její přátelství. Budeme už vědět, co je zač a budeme se od ní držet daleko.
Budeme mít vnitřní zkušenost, uvnitř nás to bude hrát barvami. Bude to k nezaplacení. A co více.
Nebudou nad námi viset těžká rozhodnutí, budeme totiž žít těžká rozhodnutí a bude nám v tom dobře, protože se budeme cítit ukotveni.
Nebudeme „mladí“ a přesto vypadat jak „nejstarší“ na světě. Budeme už věčně mladí a moudří. To zní dobře, ne? 🙂
Tak vám přeji dobré zažívání po přečtení tohoto článku a…
…krásný den, přátelé!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.