Pro dnešní článek mě inspirovala fotka z databáze, která byla nalepena na automobilu, okolo kterého jsem v Praze procházela.
Přivádí mě to na téma, které jsme řešili posledně a to, jak moc jsme ve svém životě schopni svobodné volby pro zdraví, kvalitu bytí v současnosti. A ve vztahu k budoucnosti? Jakou máme představu o naplněném životě, životě pod zdravou kontrolou? Minulý článek byl o tom, že jistě každý dělá maximum, aby se rozhodoval správně podle aktuálních možností a schopností v dané situaci tady a teď.
Občas bychom potřebovali nějaké tlačítko, kterým bychom zresetovali svět a lidi kolem sebe a mohli začít znovu. Takové tlačítko jsem už dvakrát potkala v Praze. 🙂
Jistě nás v našem rozhodování ovlivňuje naše představa o životě. Děláme množství vědomých voleb a rozhodnutí. Volíme denně podle sebe a chceme se vyhnout tomu, abychom se stali otroky ve svém rozhodování, natož v životě.
Je tady volba, respektive volby, které vedou více ke svobodě a zdraví, a pak volby, které nás zotročují a vedou do nemohoucnosti až nemoci. Často to bývají rozhodnutí, co bychom měli podle druhých dělat, co si o nás myslí a tak ví, co se od nás čeká. Nebo to bývají rozhodnutí, když jsme se ještě nenaučili žít vlastní život, jen jsme okoukali život někoho druhého a myslíme si, že to je taky náš život. Nebo jsme ještě nedostali možnost se vymanit z patologického vlivu někoho blízkého a není nám dovoleno vlastní život žít, protože přeci nebudeme tomu blízkému ubližovat, když on to s námi myslí dobře. Existuje mnoho dalších životních scénářů, proč si jen na život hrajeme a život nežijeme. Doopravdy!
Volby se týkají i nadcházejících časů, když už je člověk v nemoci – tělesné, či duševní, vážné, či lehké. Není nic ztraceno. V přítomnosti takový člověk dělá jistě vše co může, ale ve vztahu k budoucnosti by mohl – zdá se – udělat ještě více. A to tak, že se musí rozhodnout a chtít dělat věci, které povedou ke zlepšení dosavadního stavu. Nepíšu k uzdravení, to mnohdy lidé už nestihnout. Někdy se to podaří.
Teď mě napadá, že by mohl vzniknout článek o volbách v minulých – předcházející například nemoci, co se tak může stát, že člověk onemocní. S vědomím, že to mnozí ani netuší, proč onemocněli – na to nejsem odborník, ale mám nějakou zkušenost s lidmi a jejich příběhy, tak se na to taky někdy můžeme podívat blíže a třeba z toho vznikne nějaký succus (podstatná část něčeho, jádro).
Jaký že to řešíme problém? No, přeci jaké děláme volby do budoucnosti. Předpokládáme, že se nechceme vědomě sebepoškozovat. To je jiné téma. Ale co když se opravdu někdo nevědomě sebepoškozuje svými volbami, protože jej to někdo špatně naučil – jak vnímat svůj život? Jak vnímat směrem do budoucnosti? Jak se vidět v budoucnosti? Co mám v budoucnosti za místo. K čemu jsem potřebná/potřebný.
Ale rozhodně je smyslem, abychom všichni dělali volby dobré, zodpovědné a příjemné pro sebe s ohledem na druhé a jejich „pohodlí“. Presto že tedy někdo dělá volby nevhodné pro sebe, může se jistě učit volby zpřesňovat a zlepšovat. Může se učit. Nemusí. Může se poznávat, zlepšovat a zpřesňovat svá rozhodnutí.
Věřím, že pokud se rozhodujeme ve vztahu a v souladu se svým „posláním“ (malý problém: musíme ho určitě objevit) a svou „podstatou (druhý problém: objevit kdo jsme), můžeme se i z nemoci, která může být jakýmsi zvednutým prstem (pozor, zastav se a ohlédni se) uzdravit a ještě z toho vytěžit! Pokud jsme ještě nestihli zjistit, kdo jsme a k čemu tu jsme, můžeme to zjistit právě tímto nelehkým obdobím nemoci – zastavením v dosavadní realitě špatných rozhodnutí.
Když nebudeme situaci komplikovat rozhodnutími našeho nevědomí, budeme možná schopni popsat, jak lze využít onu nemoc, jako příležitost k zastavení se. K urovnání dosavadních přesvědčení, představ, chování a vnímání skutečnosti. Můžeme se ještě silněji rozhodnout pro uzdravení a pro svůj život. Pod tíhou okolností často nalezneme jeho podstatu. Sice je to až při druhé příležitosti, ale lepší alespoň teď než nikdy. Vymezíme se proti věcem a situacím, které nás předtím zotročovaly a řekneme jim definitivní NE! Protože si uvědomíme, že máme prostě jen ten čas, který nám byl dán a že už ten čas nebudeme naplňovat špatnými rozhodnutími, setkáními, přátelstvími a mylnými domněnkami o světě. Paradoxně to takzvaně „pustíme ze svých rukou.“ Najednou začneme vnímat, že máme na pomoc v sobě a něco většího – něco mezi nebem a zemí.
A poctivou duševní prací se může stát, že se už nikdy nebude nemoc opakovat. Začneme konečně žít svůj život. Možná i s malým handicapem z předchozího boje. Ale kdo nemá jizvy z války.
