Pastvina

Mám v hlavě více témat. Obecně se to týká tématu, čím živit svůj duševní svět v dnešní době a za daných podmínek, nemusím asi říkat jakých. Potkala jsem dneska na sociálních sítích slovo resilience. Když to zkrátím, tak podle paní Wikipedie je to takto: Resilience – z latinského resilire, odrazit se, odskočit- je v psychologii odolnost, schopnost vzdorovat nepříznivým silám, zvládat nepříznivé situace a překonávat krize. A toto slovo tvoří můj den.

Jak si v dnešní době udržet svobodu a volnost, mít pevnou základnu a nějakou duševní jistotu, i když jsme hozeni do neznáma? Chytne nás někdo? Čeká na nás někdo s otevřenou náručí?

V dnešním rozjímání na téma resilience se mi objevilo spojní spojení „konformní zóna“. Pokládám si otázku, jak moc žiji v této zóně komfortu, jak moc mimo ni? A jestli je špatně v ní trvale setrvávat, když se v této zóně nacházíme nejen v emočním bezpečí, jistotě a nepociťujeme tolik stres, napětí a úzkosti, jako když jsme mimo tuto oblast.

Sice je hodně koučů, mentorů a dalších podobných jedinců, kteří nás stále tlačí mimo komfortní zónu, ale není jen takzvaný výstup z komfortní zóny napínání jejích hranic a rozšiřování jejích limitů? Nestalo by se něco patologického, kdybychom všechny (ne)úspěchy neudělali ze zóny stability, jistoty, bezpečí, duševní a fyzické rovnováhy? Byli bychom s tím pořád v kontaktu, bylo by to naše? Úspěch, či případné selhání?

Potřebujeme stále nějaké vnější prostředky, které nás mají chránit před nepřízní okolností a všeobjímajících vlivů? Není to právě naše mysl, která to umí sama od sebe a zvenčí se nám to nikdy nedostane? Ano, zvenčí můžeme dostat impuls, aby se naše mysl zasnažila a našla v sobě tuto schopnost.

Dříve na vycházce s Korinkou jsem v sobě už nejednou řešila téma komfortní zóny. A diagnostikovala jsem si to u sebe tak, že pokaždé, co jsem se překonávala a byla takzvaně mimo ni, že to byl fake. Podvod na mě samotnou. Všechno, co se mi podařilo, bylo vždy v zóně komfortu. Když jsem měla saturovány všechny životní potřeby, cítila jsem bezpečí, byla jsem v kontaktu ze sebou, dostala jsem se do stavu flow! (wikipedia k flow: „naprosto soustředěná motivace, cílevědomé zaujetí, při kterém člověk plně ovládá své emoce, které mu pomáhají k lepšímu výkonu v jeho činnosti. Ve flow nejsou emoce pouze ovládnuty a usměrněny, ale pozitivně naladěny a zapojeny do řešení úkolu. Pokud je člověk otrávený nebo znepokojený, většinou nemůže dosáhnout flow. Známkou flow je pocit spontánní radosti, nadšení při prováděné činnosti.“)

Proud, který nás unáší může být hlavně k našemu prospěchu, pokud je na jeho cestě dostatek překážek.

Není překonávání komfortní zóny pouze vetší tlak na výkon v duševní práci, ale k vystoupení ze zóny komfortu nedochází, protože bychom se jinak desintegrovali? Rozpadli? Psychicky, mentálně? Nedějí se veškeré úspěchy právě v té linii napínání a testování hranic naší zóny, aniž bychom ji někdy opustili. Ano, asi můžeme svoji zónu zvětšovat, abychom se cítili občas diskomfortně a nebyly jak žába na svém pramenu a bránili si ve štěstí a objevování nového. Ale je diskomfort právě výstup ze zóny, nebo jen posunutí se aktuálně z jejího středu na úkor jejího růstu?

No, nejsem filozofka, ani nějaká mudrcka. 🙂 Ale i tak si asi myslím, že růstem komfortní zóny dochází pod naším vedením k velkým výkonům, vynálezům, úspěchům. Každý den bychom měli o kapku více naplnit naši zónu pohody, abychom měli v čem plavat a naučili se s velkou náplní naší zóny pohody pracovat, kooperovat a mít z čeho žít. Kde není pohoda, není ani život. Stres nám život nepřináší, ale zkracuje nám jej.

Ráj si nosíme v sobě. A nebo se můžeme rozhodnout mít v sobě peklo. Je to na nás.

Co zde píši, píši s vědomím, že je člověk v uspokojivém psychickém stavu a není aktuálně duševně nemocný. To má zase svoji filozofii.

A jak je to tedy s tou psychologickou obranou v nás? Myslím si, že pouze pokud cítíme vnitřní bezpečí, každý za jiných vnějších podmínek, může se na nás nakládat nějaký nárok. Můžeme se přizpůsobovat celospolečenským nařízením a pravidlům v našich individualitách. Jenom pokud nejsme vnitřně zlomení, můžeme se svobodně rozhodovat a postupně rozšiřovat svoji zónu komfortu.

Samozřejmě, pokud nemáme dostatečnou zkušenost s vnitřním napínáním komfortní zóny, napínáme její hranice alespoň pomocí vnějších prostředků, abychom alespoň trochu pochopili. A mohli se přes tyto zážitky a zkušenosti více dostat do svého středu. Pochopit se a uchopit otěže svého života.

Nemusíme se ponižovat, ubližovat si, abychom pochopili, kdo jsme. Jsme správně! A stále se formující.

A tímto „úvodem“ bych se nějak chtěla dostat k tomu, čím je člověk živ! Když už – alespoň za mě – je třeba se nacházet stále v kontaktu se svojí komfortní zónou, jak prožívat život, abychom se chronicky neochuzovali o bohatství každého dne, který nabízí mnoho možností, jak růst a zrát? Jak podávat výkony, za mě spíše duševní?

Čím živit svou duši? Mnohokrát jsem slyšela, že četba je pokrm duše. Číst knihy a mít touhu číst je jistě známka duševního zdraví. Mohu potvrdit, jakmile se mi zhorší psychika, nečtu. Nesoustředím se a pozornost kolísá. Nic si pak z přečteného nepamatuji. To pak duši určitě nesytí.

Určitě i zdravá forma duchovního života přisívá k duševnímu zdraví. Jelikož jsme zdravé osoby s bio-psycho-socio-spirituálními potřebami.

Fyzická aktivita jako prostředek posílení duše. Unavené tělo, vysmátá duše! Nejen díky endogenním opioidům, které fyzická aktivita produkuje. Duše si všímá, že si na ní a tělo uděláte čas. Je to čas pro sebe! Je to čas být v kontaktu se svými emocemi. Během fyzické aktivity můžete odbourat spoustu myšlenkového stresu.

Spánek a jídlo. Spěte kolik potřebujete a ne kolik času vám zbývá, jednou se to sečte a podtrhne. Já jsem se až v posledních letech díky nemoci a lékům naučila dbát na čas, který věnuji spánku. Nikdy předtím jsem to neřešila a shledávám to jako chybu. Jídlo v přiměřeném množství a skladbě (makro i mikronutrienty) je třeba i kvůli dobré náladě požívat v klidu a se soustředěním.

Nemám tady za úkol vytvořit bezchybný a kompletní seznam činností, na které bychom neměli zapomínat. Ale chci sobě a nám připomenout, že duše hladoví, pokud si na ni neuděláme čas.

I jen zastavení se v podobě dobré kávy, nebo šálku čaje může vytvořit rituál, kdy se dostaneme k sobě.

Rozhodně bych nás chtěla varovat před informačním stresem. Informací je mnoho a každý jsme náchylní na nějakou formu manipulace, mějme to na vědomí a zdravě se chraňme.

I když je deštivo a zataženo, uvnitř náš může být žár touhy a naděje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.