Na včerejší procházce krajinou Dolnocerekvicka jsem narazila na ostny, které nám příroda předkládá. Na zemi pod stromem se nacházely opadané malé pichlavé kaštany. V tom jsem potkala na květu květiny včeličku, která je vybavena žihadýlkem. Po pár stovkách metrů jsem spatřila u rybníka bodlák. Přivedlo mě tom na myšlenku, jak je ta příroda „vostrá“. Vybavil se mi vzápětí úryvek z Bible.. „A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2Kor 12, 7-9)
Říkám si, jakou roli hraje osten, který nám byl každému do těla (duše) dán. K čemu nás to přivádí? Čemu nás to učí? Co nám to bere, co nám to přináší? Je to opravdu jen nějaká slabost, nějaké trápení, se kterými bojujeme? Omlouvám se, že vám cpu úryvky z Písma, nějaké křesťanství. Pojďme se nad tím zamyslet z obecného pohledu, ať se nám to líbí nebo ne. Ten úryvek mluví o nás s velkou zkušeností, ale jazykem, kterému už nemusíme rozumět. „..osten, posel satanův..“ To může někoho ponižovat, urážet, odrazovat, že má v sobě něco ze satana. Jako i termíny „..výjimečnost zjevení..“, „..volal k Pánu..“, „..máš mou milost..“. Co to znamená!
Jak řekla jedna moje kamarádka: „Osten je pro každého něco specifického. Devalvuje nás na „první pohled“, deklasuje ze společensky úspěšných. Pokořuje nás v našich očích, či v pohledu ostatních. Ale může se stát darem a cestou.“
Pro mě je osten v mém těle a duši něco, co mě drží neustále v bdělosti. Abych neusnula na vavřínech. Když se něco daří, neznamená to, že osten nemůže více „zatlačit do slabin“ a „ozvat se“. Je to pro mě něco, co se učím přijímat, pracovat na tom. Snažím se pochopit v jakých situacích to přichází, co mě k tomu vede. Opakuje se to a nejsem na to hrdá. V čase se to proměňuje, není to stejné. Zraje to se mnou, řekla bych, že je to někdy i záludnější. „To“. Sama nevím, jakých rozměrů to nabývá doopravdy. Kolik místa to ve mně zabírá.
A tak si říkám, jak to mají druzí, jestli si nějaký ten osten připouští. Jestli s něčím zápasí, nebo to považují za obvyklé. Lidské. Lidské to rozhodně je.
