Intelektuální balet

Poslední dobou se setkávám s jevem, který by se dal označit za „bláznovství bez diagnózy“ – zatím :-). Setkávám se s lidmi ráda. Poznala jsem ale v kategorii „blázni bez diagnózy“ lidi, kteří nějak mluví jen o sobě, mluví o svých zájmech, přesvědčeních a nedají vám pokoj, pokud vás na své přesvědčení neobrátí. A pokud se zdráháte zříct se svých hodnot, jak jste divní, chladní, tvrdí, nebo nekompetentní. Nebo dokonce nějací podezřelí. A na druhé straně oproti nim.

Když vám pokoj dají, tak nad vámi zlomili hůl. A jste ve výsledku třeba hloupí, netaktní, necitliví, nevzdělaní, nebo prostě ne na jejich straně.

Jak to můžu přiblížit více, abych se někoho nedotkla. Jedná se například o oblast politickou, náboženskou, filozofickou nebo třeba ekologickou.

Názorový tlak a nemožnost oponovat a vést dialog mi přijde jako nějaký typ poruchy, nepokory a zákaz nesouhlasu. Takový myšlenkový „komunismus“. 🙂

Co se týká „náboženského“ tématu, tak mi nepřijde, že by zdravě věřící někoho přesvědčovali, většinou svědčí svým životem a občas prohodí nějaké slovo o své víře. To žádná. Ale jsou „věřící“, kteří věří bludům, nesouvislostem až nesmyslům a tito lidé vám budou své přesvědčení pumpovat pod kůži s velkou vervou. Násilně. Bez morálky, natvrdo. Bez kompromisu. Musíte jít stejnou cestou nebo žádnou.

V každém se skrývá tajemství svého názoru, své cesty a svého přesvědčení. Je to přeci velké bohatství.

Jak se dovoluji označit někoho, že věří bludům? Podle toho, jak vypadá jeho život, jak je neklidný, když s ním nesouhlasíte a jakou vám (ne)dává možnost s ním vést rozhovor a polemizovat.

Sám se podle toho řídí velice přísně, nebo naopak neřídí vůbec, ale hlásá! Možná jsem trochu plná jakési zkušenosti, která mě zabolela. Protože mě ten dotyčný vůbec neposlouchal, vůbec nepřipustil možnost, že je to třeba jen trochu jinak – takové fanatické jednání.

Zažila jsem něco podobného i ve sféře politické. ¨“Nejsi s námi, jsi proti nám a jsi na špatné straně.“ Ničemu nejspíše nerozumíš, nemáš dobrý „vkus“, nejsi kompetentní. Najednou vás i celkem známí a blízcí lidé považují za divné lidi. A hlavně se odcizíte. Začnou mezi lidmi fungovat jakési trhliny důvěry.

V oblasti filozofické to nemyslím ani tak, že nějaký filozof má větší pravdu než jiný, ale spíše oblast takového lidského/životního filozofování.

Každý máme unikátní pohled na život (svůj) a na svět.

Proč takový unikátní pohled alespoň trochu nerespektovat. Nebylo by nám tady lépe? Jde o to, že to chce trochu vůle být pokorný! A to je těžké. Být přijímající, vlídný, otevřený.

Je to fuška, ale jde to. Věřím tomu. Každý jsme někdy nekompromisní, neústupní. Ale jde o to, jak moc často tomu dáváme prostor. Pokud pořád, nedá se s námi vydržet. Pokud nám to někdy dojde, že jsme to přepískli, je vždy čas to napravit. Ale pokud se pořád chováte egoisticky a sebestředně, je pak důležitá otázka „Co nám v životě chybí, že se takto chováme?“ Kde se nachází problém a příčina takového chování.

Člověk pak nemá chuť s takovým jedincem trávit čas. Natož si s ním zajít na obyčejnjé kafe, či limču.

Snad si tady moc nestěžuji, ale ten problém vnímám jako jemnější než píši. Vnímám, že to píši celkem tvrdě, ale situace je mnohem nepřehlednější. Jde o nuance (niance), kterých si člověk nemusí hned všimnout, ale je to takový vztahový terorismus. Druhý člověk se na vás dopouští násilí, protože vás nerespektuje. A ubíjí vás vlastním životem a to není v rámci dialogu, ale jakéhosi zvláštního monologu, kdy druhého vlastně váš osobní názor ani moc nezajímá a i kdyby se stalo, že byste s něčím souhlasili, nebude to dost.

Vy jste jak přibití (argumenty) na kříži, nikdo vám nevěří a jste za podivína, který nejde s mainstreamem.

Ani nejde tolik o hlavní proud (maistream), jako o obecný jev jakési netolerance. „Nejsi se mnou, jsi proti mně.“ Klesá vaše hodnota a kredit – důvěra ve vás.

A jak je to s tím „bláznovstvím bez diagnózy“? Jde o ty bludy a iluze týkající se světa, života, vztahů, vás samotných. Jde o vznikající úzkost, když nesouhlasíte. Jde o vzrůstající vnitřní agresi, když oponujte. Jde o obsesi a s tím spojené kompulze vyjadřující takovou malou posedlost a s tím spojené chování. Ten člověk si nemůže pomoct.

A jak takovému člověku nastavit zrcadlo? Nevím. Možná ho právě tolerovat, trpělivě naslouchat a čekat, že to jednou bude vytříbenější, tolerantnější a vztah tvořivější.

A hlavně na ty lidi nečumme jak Kory na pivo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.