Jak se orientuje naše srdce/duše v běhu dějin? Dějin našeho života. A co teprve přítomnost a časy budoucí? Kolik z nás má svůj život pod kontrolou? Myšleno pod kontrolou ve zdravé míře, aby zmíněná touha po kontrole nezpůsobovala úzkost, záchvaty paniky, či v dlouhodobém intervalu například depresivní syndrom. Přece nelze mít všechno pod kontrolou – ve svých rukou, vše řídit. Nejde přeci všechno ovlivnit. A kdyby šlo všechno ovlivnit, k čemu by nám to bylo? A tak vycházím z toho, že nelze vše ovlivnit.
A tak mě napadají otázky: „Do jaké míry svůj život řídit, abychom se nespletli a neřídili spíše svou představu o životě?“ „Do jaké míry se známe, abychom řídili svůj život zodpovědně, věcně a upřímně?“ „Co nás v řízení života ovlivňuje? Nálada? Emoce? Zkušenosti? Traumata? Vize? Víra? Nic?…“
Dostala jsem se do fáze, během které stojím před rozhodnutím – do jaké míry chci svůj život ovlivňovat svými vědomými rozhodnutími – jak moc totiž dokážu svůj život řídit a ovlivňovat, jak moc je ovlivňován nějakým mým psychickým handicapem, mentálním nastavením, nicotou, nezkušeností a traumaty.
Jak moc je na mě ona VOLBA – žít svůj život, nebo se alespoň přibližovat k žití svého života? Jak moc je to determinováno skutečnostmi a danostmi, řekněme-li „nastavením vesmíru“ – prostě nastavením všeho a všech kolem nás?
Dostalo se mi náhledu, že se stačí jednoho dne rozhodnout a že již nebudu tolik bojovat se svou psychikou, slabostmi a nebudu otrok, vězeň života. Naopak. Zjistím o čem život je. O svobodě okolnosti, věci určovat. Ale kdo je pak arbitr, abych dělala věci dobré, prospěšné, žádoucí a nejen sobecké, sebestředné až zlé? Já. Mé Já. Čí Já? Nebo tvoje Já? Jak se dohodneme, co je dobré a co není dobré? Pro mě, ale co pro tebe? Ano, já mám svou odpověď. Tuším. Aby nevznikla anarchie a lidstvo všeobjímající zmatek – a ano, není to v podstatě demokratického a právního státu.
Pokud budeme každý den volit jen podle sebe, kdo nám zaručí, že jsou daná rozhodnutí k našemu prospěchu z dlouhodobého hlediska? Ano, dneska to ublížit nemusí, ale co za roky, co když určité rozhodnutí bude naši duši svazovat a začneme být opět otroky. Asi ano, narážím na vyšší smysl. Vše musí mít vyšší smysl a vyšší smysl je dobré hledat a nalézat. Ptát se po něm. Jinak upadneme do propasti člověčí nenasytnosti. Možná se mýlím. Ale zatím mám takovouto zkušenost se světem a snažím se nad tím stále přemýšlet.
Když si představím některé známé psychicky nemocné, či kamarády z denního stacionáře, tak si lámu hlavu, proč když je tedy naše „volba života“ tak dostupná, proč ti lidé tuto volbu za délku svého života neudělali a nezřekli se psychického onemocnění? Respektive těch překážek, které jsou jim každý den kladeny do cesty a komplikují prostřednictvím jejich psychiky jejich fungování?
Víte, ta volba, že se vší silou, vírou, nadějí, důvěrou rozhodnete a každý okamžik rozhodujete pro to, že chcete mít život zdravý a pěkný! Například život bez poruchy osobnosti, bez deprese, bez schizofrenie, bez panických atak, bez úzkostné poruchy a podobně. Ve výsledku bychom to mohli říct i lidem s onkologickými, neurologickými, jakýmikoliv tělesnými onemocněními – ať se rozhodnou pro život a že onemocnění ustoupí. Ale co když to je ještě trochu jinak. A není to samozřejmě takto prvoplánové.
Co když ti lidé dělají toto rozhodnutí – tuto VOLBU- denně několikrát? Možná i vícekrát než člověk, který nad životem tak moc nepřemýšlí, protože doposavad na moc překážek nenarazil? A jak to, že jejich rozhodnutí a víra v život nejsou vyslyšeny? Myslím tím život bez zjevných handicapů – tělesných, nebo psychických, aby mohli žít přibližně jak většina.
Co je to za danosti, kterých se opravdu nejde jen tak zříct? Nejde se zříct například vážného onkologického onemocnění, nejde se zříct celý život trvající schizofrenie. Ale co když je to pro člověka s „pouhou“ úzkostí stejně nemožné, co když je tělo a psychika tak přenastaveny, že není možné udělat SVOBODNOU VOLBU a vybrat si přeci to lepší pro mě!
A jak moc respektovat, když se někdo nemůže celý život rozhodnout pro život bez handicapu. No. Asi bychom ho měli respektovat v plnosti s tím handicapem a nechtít ho předělat. Protože toho možná není vážně schopný a kdyby byl, tak už to sám asi dávno udělal. A nebo s pomocí dostupné pomoci – psychoterapie, psychiatrie, fyzioterapie, skrze lékaře veškerého zaměření a tak. A tak bych lidi obecně nepodceňovala, že nedělají maximum pro své kvalitní životy.
Obecně mi přijde, že v přítomnosti dělá každý maximum. Ale co časy nadcházející? Ano, na tom by šlo asi nějak zapracovat. Ale o tom až někdy příště.
