„Pečuj o svou duši.“

V těchto dnech je vyvíjen tlak na zdravé i nemocné. Je to tlak epidemiologický na fyzické zdraví. Tlak mediální. Politický. Tlak na svědomí, jestli šijeme dost roušek, jestli jsme dobrovolníci a staráme se minimálně o jednoho seniora ve svém okolí, nebo alespoň někomu starému, či nemocnému venčíme psa, nakupujeme. Nebo prostě jen jestli vyrábíme 3D tiskem dostatek štítů a ochranných masek pro zdravotníky v první linii. Jestli dostatečně tleskáme z balkónů, jestli nosíme poctivě roušky, myjeme si ruce. Jestli chodíme ven jen když je to nezbytně nutné. Je to tlak na osobní zodpovědnost. Jestli přispíváme na výrobu plicních ventilátorů. Jestli obecně přispíváme na dobré úmysly v této době. Je to tlak, ať chceme či nechceme. Nehodnotím hodnotu věcí výše vyjmenovaných, hodnotím tlak (na výkon), který to vyvíjí. Ať pozitivní, či negativní.

A tak se zde nabízí hodnotit lidi podle tohoto výkonu ve společnosti. Nebylo by dobré hodnotit na první pohled sobce, nesobce, dobrodince, hrdiny, lhostejné, zapálené, ignorující, zarputilé a jiné. Pro každého vyjmenovaného mě napadá příběh, při kterém může dotyčný dělat na první pohled správnou věc, ale na druhý pohled může být chování naopak nežádoucí. Druhý může dělat nevhodnou věc na pohled první a věc opodstatněnou v jejím samém výsledku. Jestli mi rozumíte.

Úplně nejvhodnější by bylo vůbec nehodnotit. Ale kde je výkon, tam chce naše já sebepotvrzení. Přinejmenším sebereflexi. A to už nějakým minimálně sebehodnocením zavání.

Bylo by zajímavé udělat nějakou studii – samozřejmě 🙂 randomizovanou dvojitě zaslepenou, která by zkoumala chování a motivace lidí v době pandemie v korelaci s kvalitou jejich běžného života, prací a společenským postavením. Nemyslím tím, kdo je v době vyhlášeného celorepublikového nouzového stavu nejpotřebnější z pohledu povolání.

Taková studie není samozřejmě na místě. Ale byla by jistě zajímavá. Napadá mě, jak by se z toho dalo poznat, pro koho je pomáhat posláním. Pro koho je pomáhat příležitost k seberealizaci bytostného já a pro koho je důležité dělat všechno pro to, aby realizoval svoje neočištěné pudy, touhy a potřeby.

Narážím na to, že někdo v této situaci respektuje své vnitřní nastavení. A někdo jej buď potlačuje, minimálně nerespektuje, nebo umocňuje jeho zvrhlost. O co tady kráčí? Jak je to myšleno? Jde o to, že někteří místo aby se v době pandemie zastavili, tak naopak přidali na obrátkách v jménu „dobra“, “ celospolečenské prospěšnosti“. Říkám si, co z vnitřních potřeb je k tomu dovedlo a co je k tomu nutí.

Dokážu si představit, že jsou lidé, kteří jsou vnitřně zralí a pomáhají nezištně, v souladu se svým nastavením. Jsou lidé, kteří pomáhají zištně. Jsou jistě lidé, kterým je vše lhostejné a starají se pouze o sebe. Jsou lidé, kterým není nic lhostejné a také se starají jen o sebe. Jsou lidé, kteří ignorují celospolečenská opatření a je s nimi těžká komunikace. A pak jsou další skupiny, ve kterých se mísí trochu toho a trochu něčeho jiného.

Chci se tím dlouhým úvodem dostat k bodu, kdy jsme zvážili uvážitelné. A říct, kde v tom všem je naše duše. Jak moc se jí věnujeme. Jak moc ji posloucháme. Kolik jí dáváme prostoru. Jak moc si nandaváme „duševní“ roušku, abychom duši chránili před tlakem, který vzniká denně kolem nás.

Není třeba se vážně zastavit, ne na základě vládních opatření, ale na základě předimenzovaného vnitřního nastavení, které už nemůže dál? Začít se v prvé řadě starat sám o sebe, o své tělo, duši, prostředí, ve kterém žiji. Nepřeskakovat. Nedělat překotné „dobré“ skutky na všechny strany. Ale prostě je jen stáhnout a zpytovat svědomí? Uvědomit si co a proč dělám. Více poznat sám sebe. A pokud mi v tom nebude dobře, není to pro mě nějaká zpráva? Kde se nacházím? Máme velkou příležitost v těchto dobách dělat osobně interní inventuru. Nepřebíjet to skutky pro druhé. To ať dělají lidé pro to již hotoví, povolaní, dozrálí. Chápu, že je třeba starat se o nejbližší, když máme děti, nemohoucí stařečky, ale to je součást našich životů, to patří do vnitřní inventury, do starání se o sebe sama.

Je to jen nápad. Samozřejmé je, že člověk běžně musí respektovat chod života a třeba toto zastavení není právě na místě. Třeba má pro nás život nachystané větší zastavení. Jako třeba mě život zastavil tím, že mi neumožnil dostudovat medicínu a vznikl mi tak prostor pro nalézání sebe sama. Bylo to často v opuštěnosti a vnitřní samotě – obklopena lidmi. Na velké věci, co se týká duševních pokroků, budeme vždycky uvnitř sami. Ale někdy je nám dán člověk blízký, který nás může podpírat zvenčí, když padáme. Někdy je to kněz, někdy lékař, lékařka, psychoterapeut, psychoterapeutka, manžel, manželka, přítel, přítelkyně, kamarád, kamarádka, někdy někdo z rodiny.

Nebuďme vězni své duše. Vnímejme co má za potřeby a k čemu nás vede.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.