Autor: admin

Úvod

            Ahoj. Jmenuji se David a narodil jsem se v září roku 1979. Před časem mě oslovil sociální pracovník z Centra duševního zdraví v Olomouci s otázkou, zda-li se u nich nechci ucházet o místo peer konzultanta. Nabídka mi přišla velice zajímavá, a jelikož mě pan L. trochu znal z předchozích intervencí, začal jsem o pozici peera přemýšlet. S návštěvami duševně nemocných i mimo rámec institucí jsem začal kdysi v Poličce, když jsem zval kamarády a přátele na sobotní konvičku čaje se sušenkami a ovocem. Moc dobře jsem věděl, že takovéto aktivity jsou nadmíru smysluplné, především kvůli přátelské atmosféře a nezávaznému povídání o všem, co nás tehdy ve volném čase  zajímalo. A nad to sdílení trápení, bolesti, strádání a občas i smutku v ony okamžiky vždy naplňovalo a osvobozovalo. Tak tedy pod úhlem těchto původních pohnutek a ze setkání se zaměstnancem CDZka vzniká můj záměr stát se skutečným peer konzultantem.

Před diagnózou

            Rád bych příběh zotavení začal roky, které jsem jako nic netušící prožil před samotnou nemocí. Narodil jsem se do vesnického domu se suchým záchodem, bez vodovodních kohoutků a ústředního topení, kde tehdy bydlela mimo otce a matky i teta, babička a praděda s prababičkou. Máma ještě před čtvrt rokem slavila 17 let a teď musela kojit a starat se, jako čerstvě vdaná, o mě. Ačkoli si nic z této doby nepamatuji, nikdy bych se z tohoto moderní dobou nepolíbeného domu nestěhoval. V době normalizace se občas naskytla šance po novém bydlení, a tak se rodiče i se mnou a druhorozenou sestrou stěhovali za prací do nově postaveného sídliště 100 km na sever.

Po chvilce se narodila druhá sestra a já si pamatuji, jak jsem začal chodit do školky a k zubaři. Rok před školní docházkou se rodiče rozhodli mě svěřit do rukou fotbalového trenéra a já začal hrát, teprve nezávazně mimo oddíl, fotbal. Ve škole jsem prospíval od začátku skvěle a nosil jsem domů jen samé jedničky. Naučil jsem se vystupovat na pódiu, jak bývalo ve škole zvykem. Záhy mě začala zajímat také příroda. Ještě v dobách minulého režimu, tedy na jeho sklonku, se rodiče rozvedli. Otec totiž podlehl alkoholu, a i když byl velice zručný a rázně správný, začali jsme ho vídat jen o víkendech. Máma se krátce na to začala stýkat s tehdejším nevlastním otcem a po roce přišla na svět třetí sestra. To už rok a půl vládla demokracie a my žili, za takovýchto okolností, relativně spokojený život. Já hrál fotbal, závodně jsem běhal na lyžích a přespolní závody, také stolní tenis. Z páté třídy jsem odešel na gymnázium a denně dojížděl do školy. Známky se jen mírně zhoršovali, neboť jsem až do konce studia pojal zvyk neučit se doma. Navštěvoval jsem školní kroužky sborového zpěvu, výtvarný a také divadelní kroužek. Psal jsem poezii a toužil se stát architektem. Ve sportu jsem na místní úrovni vynikal a už v sedmnácti jsem jako brankář chytal za „A“ mužstvo mužů. Trénoval jsem čtyři dny v týdnu, o víkendech chodil se psem na dlouhé několikakilometrové vycházky do okolí a pomalu se přede mnou otevíral duchovní prostor. Přišli léta zralé puberty a já si sáhl na zkušenost s drogami. Nejprve konopí, poté alkohol a nakonec cigarety. Poslední půlrok gymnázia jsem do i ze školy jezdil autostopem. Přišel čas maturity a já vše zakončil vysvědčením s výbornými z jazyka českého i anglického a rovněž z matematiky a fyziky. Ten rok jsem se na vysokou školu nehlásil a ani doma to nikomu nepřišlo divné. Byli jsme chudší rodina. A tak, abych se vyhnul vojenské službě, jelikož mě mimo jiné velmi zajímala slova meditace a kontemplace a cvičení jógy, přihlásil jsem se na vyšší odbornou školu strojnickou. Po pár měsících jsem odešel a další rok už s jasnějším úmyslem jsem prošel příjímacími zkouškami na lesní inženýrství a také krajinné inženýrství. Vybral jsem si krajinotvorbu. Po pár měsících se však začaly objevovat problémy se samotou a také s utkvělou představou permanentně zvadlého dechu. Tyto okolnosti mi znemožnily dále studovat a já si hledal únik před armádou. Odjel jsem tedy do Anglie jako au-pair. Po čtrnácti dnech jsem musel změnit rodinu. Nezvládal jsem péči o roční dítě a o další dvě. V Londýně se mi vedlo lépe, ale i tak mi paní domu po půl roce doporučila návrat a návštěvu psychoterapeuta. Problém se samotou a dechem totiž nevymizel. To jediné, čeho jsem se držel důsledně stranou, byli drogy. Tedy prvních několik měsíců. Asi měsíc před odjezdem domů jsem začal znovu s cigaretami.

Celé mé dětství a mládí bylo plné her a zábavy, pokud pominu školu. Naučil jsem se i ručním pracím, jako třeba šití na stroji i v ruce a vázání knih. Uměl jsem dobře opravit kolo i sifon pod dřezem, umyvadlem či vanou. Zajímala mě filozofie, příroda, ekologie, rukodělné práce, umění i sport. Všestranně jsem se rozvinul a nakonec, pod tíhou okolností, se moje touhy vůbec nenaplnily. Moje naděje nadlouho vyhasly do podoby přání a snů.

Léta nemoci

            Po příjezdu z Anglie bych patrně nikdy nenavštívil psychologickou poradnu, nebýt okolnosti vojenské služby. Vydal jsem se tedy za psychologem a zároveň psychiatrem, který mi po deseti minutách rozhovoru a zmínce o nechuti stát se vojákem nabídl léčbu. Souhlasil jsem a ještě ten samý den mě přijmuli na psychiatrické oddělení nemocnice. Moje první diagnóza zněla „příznaky schizofrenie“. Po dvou měsících v uzavřenosti a za mřížemi s několika pacienty mě propustili domů s nasazenou léčbou pomocí medikamentu. Po pár týdnech jsem léčbu vysadil a žil jako dříve. Nastoupil jsem do práce a pak do další, ovšem pracovní návyky, i když mi nic nečinilo výrazné problémy, jsem si nezískal, a tak jsem utekl i z práce. Uznal jsem, že bude lepší se léčit „z ničeho“, než si vydělávat peníze. Přijmout mě v léčebně nečinilo lékařům problémy, neboť jsem přestal užívat léky. Tento scénář se opakoval několikrát. Neopodstatněná léčba jako únik před realitou mě v mé mladické nerozvážnosti jako model života provázela v sedmdesáti procentech všech léčebných pobytů. V jednom období jsem nastoupil jako sanitář do LDN. Bylo to krátce po hospitalizaci a s léky. Jenže při krmení jsem ve stoje usínal a zdálo se mi to nanejvýš nebezpečné pro život samotných pacientů. Našel jsem oporu v kolegyni, která už dlouho praktikovala jógu a pod jejím vedením se mi tři roky dařilo i v tom náročném prostředí a bez léků udržet si své duševní zdraví a pohodu. Nicméně jsem jednoho dne svévolně nepřišel do práce (den předtím mi spadla pacientka z pokojového wc). Již jsem ztratil zájem tento druh služby vykonávat a onen impuls mi stačil prostě do práce nedojít. Druhý den jsem musel k lékaři a ten mě poslal na léčení. Rodiče mi zažádali o invaliditu a já se přestěhoval k babičce. Po roce řízení mi přisoudili 3. stupeň. Chodil jsem na zdejší charitu do volnočasových aktivit a můj stav se jevil úplně žalostný. Bez vůle, hygienických návyků, naprosto pasivní jsem první rok a půl spal 16 hodin denně. Následně jsem několik let proseděl v kuchyni na křesle. Pookřál jsem díky procházkám se psem a také díky partnerskému vztahu. Začal jsem pracovat v sociálních službách jako osobní asistent ve škole a následně jako vedoucí kanceláře v téže organizaci. Život se zdál úplně v pořádku. Po odchodu z práce jsem více než rok neužíval léky a objektivně jsem neměl žádné příznaky ani náznaky nemoci. To, co mě vždy srazilo na kolena byl léčebný proces lékařů, kteří jen předepisovali léky a nebrali ohled na samotný život. Nejevili nikdy zájem člověka alespoň zotavit, dle mé osobní zkušenosti. Honba za penězi, tedy „body“, je pro mnohé přednější než čisté svědomí, bohužel. Na druhou stranu nechci tvrdit, že touto nemocí skutečně netrpím, nebo jsem netrpěl. Přinejmenším o ní uvažuji jako o rýmě, která se s příštím podzimem může zase vrátit. Za určitých okolností. A tak pod tlakem nízkého sebevědomí, samoty, pasivity a emocionální nerovnováhy se dveře k nemoci otevírají vždy. Nemohu tvrdit, že jsem nikdy nezažil sladké čichové halucinace, neviděl tajemné živé záblesky jisker, neměl bludy, vztahovačnost, paranoiu, halucinace jako takové a hlasy. Jenže to vše vnímám spíše jako důsledek „léčby“. Jako zajímavý doklad bych popsal situaci na příjmu jedné léčebny, kdy si sám doktor myslel a domníval se, že nejsem vůbec nemocný. Prý jsem podle něj zastupoval jako redaktor nějaké noviny a chtěl se infiltrovat do nitra dění. Celkově si nemyslím, že by chyba či vina hrála nějakou významnou roli. Vše vidím jako shodu nešťastných náhod a slepotu všech zainteresovaných aktérů. V průměru jsem se totiž, co se těch horších stavů týče, nevymykal průměru a zaběhlá schémata a postupy téměř vždy odpovídaly zdravotnickým normám. Poslední etapa před výrazným pokrokem v mém životě se odehrávala v téměř úplné samotě. Léky jsem poctivě užíval několik let a žil opět docela pasivní a nízký život bez práce a chutě a síly do skutečného života. Na svoji životosprávu jsem relativně dbal. Doma jsem udržoval částečný pořádek a v okruhu lidí, které jsem potkával se našel jeden kamarád. Navíc jsem si denně dopisoval s kamarádkou s podobnou nemocí a napsal jí sbírku básní a namaloval sérii čtyř obrázků ve formě časopisu. Po několika letech jsem usoudil, že si podám inzerát na seznámení: „Hledám spřízněnou duši k seznámení. Zajímám se o jógu, přírodu a umění. Hraji na didgeridoo.“

Zotavení

            Je naprosto samozřejmé, že pokusy o zotavení jsou permanentní součástí mého života s paranoidní schizofrenií. Provázejí mě nemocí, a jelikož jsem nikdy příliš nepochyboval o úplném uzdravení, musel jsem se snažit, hlavně od určité doby, se svojí situací bojovat. Koncept zotavení je pro mě tedy pouze jakýsi předěl, mezidobí, ve kterém bych rád pod odborným dohledem lékaře konečně s jeho pomocí tento handicap překonal. To opravdové zotavení, které právě zažívám, přišlo s odpovědí na inzerát. Dotyčné jsem hned poslal své nahrávky, kresby a sbírku básní a domluvili jsme se na divadelním soustředění. Jako amatérská divadelní režisérka chtěla použít text i didgeridoo pro autorské představení. Nakonec jsem z jejího domu už neodjel a my se stali partnery pro společný život. Najednou jsem začal nabývat většího sebevědomí, aktivnosti a porozumění. Prvek lásky nabíral na mocnosti a já se stal součástí jejího života. Jako hrnčířka tvoří keramiku, kterou prodává na trzích, a tak jsem se přičlenil do její dílny. Navíc jsem musel začít s péčí o dům a zahradu. Také o psa a kocoura. Denně jsme chodili na kilometrové procházky. Zdálo se, že jsem našel pravý smysl života. Nejenže že jsem začal být šťastný, ale do jídelníčku přišlo i více zeleniny a vlákniny. Také potraviny z okraje zájmu veřejnosti jako kvašená zelenina, kombucha, kváskový domácí chléb apod. Možná by si ledaskdo řekl, že to nehraje žádnou roli, jenže v posledních výzkumech a studiích se ukazuje, jak velký význam mají tyto potraviny pro střevní mikroflóru, která, mimo jiné, velmi blahodárně působí na tvorbu dopaminu a serotoninu. Každodenní starost o domácnost a počátky naplňování mého snu mi nalévaly síly do žil. I přesto, že zprvu nebylo mnohé jednoduché, vše jsme zdárně překonali. Síla lásky a náklonosti, podobné vidění světa i podobný osud, naše dosavadní zájmy a směřování a také pochopení, důvěra a otevřenost nás nenechaly se od sebe úplně odtrhnout. A museli jsme podstoupit i zkoušky nejtěžší. Vděčíme si za mnohé. Náš život se pomalu a krásně naplňuje a zaplňuje hodnotnými aktivitami. Hostíme spolu známé a kamarády, jež prožívají podobnou nemoc. Obklopuje nás moje rodina, která je po mnoha letech neuvěřitelně nadšená nejen ze mě, ale i z Vlaďky. Otec, který se mnou dlouho bojoval a příliš mě neuznával, obrátil svůj názor a jsem pro něj najednou bezva člověk. Během roku a třičtvrtě se vyprojektoval celý můj sen v realitu. Najednou cítím, jak jsem po dlouhá období v harmonii a radosti. Možná, že se neřeší vše ideálně, ale ta vzestupná tendence, jež je znatelná, zatím nezná konce. Denně se ráno věnuji duchovnímu cvičení, kterým se snažím rozvíjet pravou a neochvějnou milující dobrotivost ku celému světu. Živému i neživému povrchu planety. Zapojil jsem se také do činnosti pacientského spolku Kolumbus a po několika měsících jsem začal s pacientským důvěrnictvím.

Současnost

            Momentálně už čtyři měsíce pracuji v komunitním centru Za Břehem, které vede mladý psycholog. Konají se tu různé seberozvojové aktivity v rámci víkendových akcí a celkově život v komunitním bydlení zpestřuje a navíc v tomto případě i slaďuje lidi na podobné vlně. Jsem zaměstnán na půl úvazku jako uklízeč a dekoratér. Práce mě naplňuje. Jednou měsíčně dojíždím na depotní injekci a necítím žádné vedlejší účinky. Snad jen menší únavy po osmi hodinách pracovní činnosti. Vztahy s okolím jsou živé a prohloubené. Až na jednu výjimku jsou plné přátelskosti, vzájemného porozumění a náklonosti. Necítím potřebu příliš věcí měnit. To jediné s čím bojuji je nadváha, cigarety a cukr. Také by mi momentálně prospělo více přírody a pohybu a více dbát o tělesné zdraví. Ale s právě probíhající zimou určitý útlum vždy souvisí. Duševní zdraví se zharmonizovalo a stále má potenciál růstu.

Shrnutí

            Závěrem bych si přál, aby vše, o čem jsem psal, bylo správně uchopeno a pochopeno. Nejsem žádný zářný příklad psychiatrického pacienta a jsem si toho vědom. Můj zájem o nemocné s duševní chorobou je ale znatelný a snad i citelný. Stejně tak se pravidelně stýkám se zdravými lidmi a neustále navazuji nová a nová přátelství. Můj kladný vztah k životu mě pozitivně nabíjí a celý můj život v souhrnu dává velikou naději všem ostatním. Věřím, že mé zkušenosti mohou pomoci k zotavování či stabilizování stavu velké části duševně nemocných. Zaměření se na zvyšování sebevědomí, navazování a udržování přátelských vztahů a živému kontaktu se společností, nastartování a pokračování v aktivitách potřebných pro životosprávu i pro naplnění svých osobních snů, život v přítomnosti a vybalancování emocionalní stránky člověka pro mě znamenají z vlastní zkušenosti pilíře, jimiž se musí každý duševně nemocný podpírat. Moje komunikační schopnosti, schopnost neodsuzovat, rovnodušný přístup ke všemu a velká míra dobrotivosti jsou slušný základ pro absolvování kurzu peer konzultant.

Diagnóza paranoidní schizofrenie a Hraniční porucha osobnosti možná nezní jako něco, co potkává lidi běžně, ale obojí je právě naopak docela rozšířené po celém světě. Věděli jste, že schizofrenie potká v průměru jednoho ze sta lidí a hraniční porucha osobnosti zasahuje až 2-3% celé populace?

Dost k číslům a zpět ke mně. Byla jsem nadané dítě, ráda jsem kreslila, psala, tancovala, chodila ven s kamarády, ale už ve velmi mladém věku jsem díky své melancholické povaze upadala do depresí a už kolem 13 let věku jsem poprvé viděla černý stín s kloboukem, jak mě sleduje. Tenkrát mi paní psycholožka řekla, že mám jen bujnou fantazii, což asi chápu, ale tenhle názor hodně ovlivnil, co se pak dělo v dospělosti. Už ve velmi útlém věku jsem se pokusila svůj život ukončit, ale o tom asi mluvit nechci. Škola mi šla a bavila mě, ale pak se něco změnilo. Začala jsem chodit na vysokou školu a tam se začaly dít divné věci. Divný chlap mi ve čtvrtém patře našeho panelového domu škrábal na okno nožem, ve škole někdo pořád křičel, jako by se mu ubližovalo, nebo prostě a jednoduše v restauraci spadl strop a já od oběda utekla.

Dodnes si pamatuju, jak „Hlasy“ (já jim tak říkám, mám ráda přesná označení věcí) křičely s tím, že nepřestanou, dokud se nepodřežu. Bylo to pro mě úplně normální, myslela jsem si, že to mají všichni. Hlasy mi také vkládaly do hlavy myšlenky, které nebyly moje. Věřila jsem, že když budu mluvit po páté večer, stane se něco špatného, tak jsem se schovávala ve skříni s prstem na ústech.

Nikdo na mě nic nepoznal až do doby, kdy začal Covid. S přítelem jsme spolu byli 24 hodin 7 dní v týdnu, takže si začal všímat, že dělám divné věci. Navíc jsem ztratila velkou část svých vzpomínek společně se schopností si pamatovat, co se vlastně děje. Takže najednou mi začaly chodit balíčky a na účtu poslední stovka.. To víte, že tohle pozorovatele vyděsí, hlavně když mu pořád tvrdíte, že nevíte, odkud se ty balíky berou.

Po tomhle náročném období konečně přišlo světlo – rodiče mě vzali na terapii a paní psycholožka hned věděla, která bije. Moje schopnost být v realitě byla tak malá, že si sotva pamatuju, že jsem do léčebny šla. Natož, že jsem to zvládla dobrovolně.

V léčebně nasadili léky, kterým trvalo X týdnů, než začaly fungovat. ALE! Fungovat začaly. Tady se příběh obrací k tomu, co je nejdůležitější – proces Zotavení. Docházela jsem na edukace, kde mi bylo řečeno, že bych byla dobrá peerka. Potěšilo mě to a opravdu jsem byla tak namotivovaná, že jsem pár měsíců po propuštění z léčebny absolvovala peerský kurz. V době léčebny jsem měla zkouškové období. Pan doktor byl moc hodný a dovolil mi místo na víkendy domů, jezdit do školy na zkoušky. Díky lékům a pravidelnému režimu jsem je všechny složila. V léčebně jsem měla dost času na učení, ale i na skvělé terapie jako terapie uměním, vycházky a vyjížďky s koňmi (ke kterým jsem si díky tomu našla velmi silný vztah) a další. Po pár týdnech v léčebně konečně přišel pan psycholog a řekl „Máme vaši diagnózu.“

Vyvalila jsem oči. Já a schizofrenička? Byla to úleva. Opravdu! Konečně bylo popsáno, co je se mnou špatně. Dostala jsem se k literatuře o svých diagnózách a všechno začalo dávat smysl.

Týden po propuštění z léčebny jsem nastoupila zpět na školu, kde jsem absolvovala další rok. Vše bylo v pořádku, dokonce mi lékaři i snížili medikaci, protože se myslelo, že je to jednorázové. Jak se o rok a půl později ukázalo, tak nebylo. V listopadu loňského roku jsem se opět propadla do psychózy. Stálo mě to hodně sil, protože zrovna začínalo (opět) zkouškové období, to jsem však ještě nevěděla, že bude na dlouhou dobu moje poslední. Po pár neúspěšných pokusech u zkoušky jsem přerušila studium.

Proces Zotavení není jen „cesta vzhůru“, naopak je to jako jízda na horské dráze, někdy jedete nahoru a potom zase rychle dolu. Ale to nevadí, jízda na horské dráze je přeci zábava a adrenalin, ne? Takhle funguje i Zotavení. Je důležité se dívat na to dobré a nevzdat to. Každý má při tom zhoupnutí dolů pocit, že to je moc, že to nezvládne, ale když pak znovu jede nahoru a vidí svítit slunce, tak za to to stojí.

Nebojím se říct, že jsem nemocná. Nestydím se za to. I s tím jsem dokázala dojít pokoje, a i přes sklony se nesnášet (děkuji HPO), tak ke kousku sebelásky, protože jsem přeci SILNÁ. Dokud jsem ještě tady, tak nemoc nevyhrála. Nevzdat to je pro mě podstata Zotavení. Není to „je mi dobře, už jsem napořád zdravý/á“, ale je to ten postoj bojovníka. Jako v józe – Bojovník je silný a ten postoj je jedna velká ukázka vnitřní síly.

Tady dnes skončím, moc děkuju Alence za příležitost udělat tu takový malý osobní „coming-out“ a třeba zase někdy navážeme spolupráci, bylo to pro mě očistné a dnes na terapii půjdu s klidem a pocitem, že jsem udělala velký kus práce.

1. až 8. května 2022

Neděle: Cestování Praha-Frankfurt-Bergen

Naše posádka byla rozdělena na tři týmy. Já byla v prvním týmu a navštívila jsem tyto služby:

Pondělí: Bergen Recovery Skole

Úterý: dopoledne: Hospital Acute Care Department – Sandviken sykehus, odpoledne: Fontenehuset Clubhouse

Středa: dopoledne: Rehabilitation centre for drug addiction (Botreningssenteret), odpoledne: Sheltered Housing for substance abuse and mental illness – day service

Čtvrtek: dopoledne: Relief centre for children and adolescents with mental health problems, odpoledne: Rehabilitation centre for SMI (Severe mental illness) and substance abuse

Pátek: Meeting with the Commissioner for Work, Social Services and Housing, Intern seminar for the participants, Summary of the Q/A in RecoverySkole Bergen

Sobota: Guidet tour on Bryggen – the medieval harbour od Bergen

Videa z dalších dní budou možná doplněna, možná ne 🙂 Prosím o shovívavost.

Neboli prvek – něco jednoduchého, prvotního, simplexního, z čeho se skládají „komplexy“. A tak si nějak představuji, že jsem všichni složeni z prvků různých milých, či méně milých zážitků, prožitků, zkušeností a genetických dispozic. Jsme formování prostředím, ve kterém se nacházíme a zároveň máme ve vínku některé danosti, které se ale mechanismem „epigenetiky“ dají také do jisté míry ovlivnit – ovlivní genovou expresi (přepis z nukleotidů DNA do proteinů). Změna genové exprese je ale přenosná na další generace. (Nechci se tady zaobírat např. transgeneračním přenosem traumatu.) Ale jen chci naznačit, že všechno nás ovlivňuje na nejzákladnější rovině – na primitivní úrovní, které ale tvoří celek – komplex.

Proč takový úvod? Nevím, možná se to povede rozvinout. 🙂

Možná bych mohla začít tím, že jsem tři měsíce nenapsala článek. A proč? Nebyl klid, abych si sedla a zamyslela se. Co se tak mohlo dít – prodala jsem auto, vyzvedla jsem si nové, vybrali mě do výboru aliance Center duševního zdraví jako trvalého hosta, míváme online setkání sociální a zdravotní sekce, byla jsem na výuce na VŠPJ, v práci jsme dávali do kupy vize peerství, navštěvovala jsem klienty, měla jsem své terapie, v práci supervize, řešila jsem hodně Kory (papírování a zdravotní stav kolem uchovnění), měla jsem několikadenní školení v komplexní psychorehabilitaci (metoda CARe), navštívila jsem v Praze speciální teorii k výcviku, byla jsem na týden v Norsku, byla jsem na luxusním obědě v restauraci Oblaca na Žižkovském vysílači v Praze, byla jsem v Brně na dvoudenním kurzu Další kroky v Otevřeném dialogu, na online kurzu sebepoškozování dětí a mladistvých, zúčastnila jsem se konference 30let Fokusu, byla jsem 5 dní v Neratově v Orlických horách na psychoterapeutickém výcviku, účastnila jsem se projektu Živá knihovna od Youngcaritas v Praze, kde jsem vyprávěla studentům střední školy svůj životní příběh, uspořádala jsem teambuilding našeho pracovního týmu, byla jsem na koncertě Toma Odella v Praze, navštěvovala jsem kamarády, byla jsem na stáži v psychiatrické nemocnici v Jihlavě, byla jsem na nějakých oslavách… a prostě v práci. A hlavně doma, jako takový pomocník pro všechno co zvládnu.

Možná bych i řekla, že mám v sobě tolik přetlaku, že mě to až paralyzuje, což dříve umožňovalo vznik nového článku, nyní mě to spíše blokuje. Ale je fakt, že obecně byl například květen docela plný měsíc a možná jsem i dala přednost některým jiným věcem před napsáním článku. V červnu jsem vybírala nějaké náhradní volno.

A proč element? Myslím nahlas.. Protože se skládáme z jednotlivých zážitků, které tvoří celek. Naše zkušenosti, pohledy a postoje. Tedy i já se samozřejmě skládám z elementů – vznikla jsem spojením elementu lásky, pokračovalo to nějakou výchovou, vzděláváním, prací.. a zase vzděláváním. A co vzniklo? Já. Já jako celek. Organismus, který je reaktivní a podle míry únavy reaguje na všechno, co je důležité i méně důležité. Ale toto všechno nás ovlivňuje na duši a duchu – tím kdo jsme.

A kdo jsem já? Jaká je moje identita. Přiznám se, že mám v životě období, kdy to vím, ale i období, kdy to netuším. Jsem ztracena v realitě, povinnostech, radostech, „musech¨ a „mělabychsmech“.

Ale k čemu všemu toto? Zase to slouží k hledání vlastního self – dokud ho nenajdeme, nebudeme to opravdu my. Vlastní já. Ne okoukané, půjčené, napodobované. My. Já.

A proč ten výčet aktivit za duben, květen a červen.. protože to vše jsou elementy, ze kterých se stále skládám do komplexu „Alča“. A takhle to trvá bez pár měsíců už třicet tři let. Ani si nedokážu představit, co všechno je to za množství vjemů, podnětů a výzev k překonání se, nebo obohacení se o nové zážitky.

Takto podobně je to se vztahy – zažíváme nový rostoucí vztah jako živý organismus, který se neustále vyvíjí. Z elementu prvního setkání se stane druhé, třetí, čtvrté.. až nakonec vznikne komplex prožitků, který utvoří například přátelství.

A asi dost o elementech a komplexech, nejde mi to dneska více rozvíjet. Mám dobré období a nějak nemám, o čem bych filozofovala. Protože mám i nějaká tajemství, která jsou právě mnou vnášena do mých vztahů a nejsou publikovatelná, jsem dnes zahalena v těchto tajemstvích a uzavřenosti a nesdílení se. 🙂 To je celkem blbé pro tvorbu webu o mém životě, což? 🙂

Hodnocení? Tak se toto téma nepodařilo rozvinout. 🙂 Tak snad příště bude něco zajímavějšího. Ale celkově chci dát o sobě vědět, že žiju.

Dlouho se mi v hlavě připravuje článek, ke kterému nemám možnost moc usednout a sepsat jej. Za tu dobu už některé myšlenky vyvanuly. Každopádně článek se měl jmenovat Kolotoč. Mělo to být o všech našich povinnostech, které se v průběhu roku opakují a přestože jsou mnohdy jednorázové, je jich tolik, že si vyžádají nepřehlédnutelný čas.

Myšlenka byla taková, že se zkusím zamyslet nad svým týdnem, měsícem a rokem a zkusím se pohlédnout a zhodnotit, kolik asi tak času mi to vše zabere.

Když začnu u běžného dne, kdy jdu do práce, zazvoní budík, následuje ranní hygiena, oblékání, vycházka se psem, v některých dnech, když je špatné počasí, i umytí psa, pak nakrmení. Převléknu se do pracovního, poberu notebook, nějaká jídlo, batoh s diářem a doklady. V zimním období následuje oškrabání namrzlých oken u auta. A to jsem zatím líná ho uklízet do garáže vzadu na zahradě a každé ráno ho vyvážet. (V zimě je tam bahno, nebo sníh.) Časově to vyjde podobně. Proběhne cesta do práce. V práci zahájíme den „FACT board“ poradou, následují schůzky s klienty a probíhá běžný pracovní den s odpovídáním emailů a zapisováním úkonů do databáze k vykazování přímé práce s klienty. V práci jsem součástí některých pracovních skupin – například k implementaci přístupu Otevřeného dialogu do běžné praxe. Koketuji i s pracovní skupinou pro vzdělávání, kde se chystá prozatím portfolio přednášek pro školy, později půjde o to, účastnit se přednášek, lektorovat. Tento měsíc jsem lektorovala dvakrát na přednáškách na dvou gymnáziích a jednou na vyšší odborné škole. Během dne se vyřídí i pár telefonů. Něco do sebe nasoukám k jídlu, občas přidám i kafíčko. Nezapomínám ani na pitný režim, nebo na léky. Přijedu po práci domů a jen je plný jednorázových povinností. Většinou následuje další čas, kdy se věnuji psovi. Někdy je třeba něco vyřídit, zařídit, dojet nakoupit, nebo čas na nějaký kontakt s přáteli. Sdílet konkrétní den s rodinou. Připravit si jídlo na další den do práce, svačinu, oběd. Večeři mývám společnou s rodiči, když jsme všichni doma.

Co se týká týdne. Dvakrát týdně docházím na psychoterapii, což není jen hodina v ambulanci, ale hlavně cesta tam a zpět, a někdy je to delší, než celá terapie. Třikrát týdně chodím do práce. Tyto dny jsou pocitově celkově kratší a rychlejší. Hlavně v tom, že den je plný a abych si odpočinula na další den, potřebuji minimálně deset hodin spánku. Asi si dokážete představit, jak brzy musím chodit spát, když vstávám, tak abych s ranní procházkou a cestou do práce byla v 7:30 u stolu v místnosti komunitního týmu.

Můj měsíc se skládá z cca 12-15 pracovních dní, podle délky měsíce a množství pondělků, úterků a čtvrtků v měsíci. Z osmi psychoterapií (v Jihlavě a v Praze). Jednou měsíčně v sobotu mám od 9-17h teorii k psychoterapeutickému výcviku v Praze. Do toho se učím peer-lektorovat na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, kdy docházím v pátky na půdu vysoké školy 1-2x do měsíce. Do toho jezdím v průběhu měsíce za kamarády na návstěvy, kde občas i přespím. 1x měsíčně navštěvuji svojí ambulantní psychiatričku – dostávám depotní injekci a letím pak do lékárny vyzvednout léky na další měsíc.

A třeba tento rok? Přibližně 4x do roka (na cca 4dny) jezdím různě po republice na psychoterapeutický výcvik. Polovinu každého měsíce strávím v práci. Hodně času strávím v autě, abych vše stíhala. Letos to vypadá i na dvě setkání v Praze skupin Slyšení hlasů – ráda bych se naučila facilitovat skupiny Slyšení hlasů. Které by mohli nově vzniknout v Jihlavě a konaly by se přibližně dvakrát do měsíce v podvečerních hodinách. V květnu letím na týden do Norska. Mám domluvené tři dny na Moravě s přáteli – nejspíše pojedeme na kola. V únoru mám navíc preventivní kontrolu u zubařky. V březnu vyřizuji daně, když mi zrovna nezkrachuje banka a s tím související vyřizování nového účtu, vyzvednutí svých peněz od garančního správce, tuna formulářů všude tam, kde mi něco vyplácí na bankovní účet, včetně invalidního důchodu. Do toho navštívit dentální hygienu. V květnu preventivní prohlídka po dvou letech u praktické lékařky. V září preventivní prohlídka u svého gynekologa. Do toho všeho se snažíte investovat do rodinných, přátelských a kamarádských vztahů. Věnovat se sobě.

A to jsem sem nepsala záležitosti typu, povinné vzdělávání do práce, moje kurzy nad rámec povinného vzdělávání, dvakrát do roka navštívit servis a přezout gumy u auta a podobné. Prostě život každého z nás se skládá s mnoha maličkostí a velkých věcí, které umí zaplnit každý okamžik našich životů. A pak se sama sebe ptám…

Neprobíhá náš život stále dokola – práce, každodennost, povinnosti, úkoly, vzdělávání, pes, lékaři – neprobíhá podobně, jak když se vezete na velkém kolotoči? Kdy se kolotoč občas zastaví, vy se srovnáte, pak opět nasednete a jedete další kolo?

Lze tento proces přirovnat k obrábění neforemné hlíny na hrnčířském kole, kdy po čase vznikne krásný kus keramiky, která je opracovaná, má svou formu a vzhled. Lze ji dobarvit a dát ji glazuru. Nechat ji vypálit, aby získala lesk, pevnost a trvanlivost. Nějak tak si představuji, že i z nás se po ten čas, kdy jsme v jednom kole, stává někdo lepší, kvalitnější – je to proces růstu, zrání. Samozřejmě se může stát, že se ocitneme k bludném kruhu, kdy se zacyklíme v něčem, pro náš život nevýhodném. Nevede to k růstu, posilování a zrání. Ale vyčerpává to, vysiluje a otravuje. Necítíme se naplněni, ale zneužiti okolnostmi.

Neobjevujeme své talenty, schopnosti a nadání. Nevyužíváme svůj potenciál – ano, každý máme nějaký, ale je jen na nás a na prostředí, ve kterém se nacházíme, jak se nám to podaří uchopit. Proces „vypálení keramiky“ vnímám jako „oheň“ v životě každého z nás, který nám přináší okamžiky rychlejší proměny a přiblížení se podstatě nás samotných. Přetaví nás do formy blíže našemu pravému já.

Kolotoč života je tedy příležitost, jak se realizovat, být kreativní i přes jeho omezenou dráhu. Jak se nezacyklit v pro nás nevhodných podmínkách, které nevedou k rozvoji, ale ke stagnaci, úpadku a degradaci. Počínaje potlačováním emocí, pokračuje to špatnou náladou, frustrací a z dlouhodobého hlediska může následovat ztráta naděje a moci/kontroly nad svým životem. Vyústí to v chronickou nespokojenost a nepřijetí své situace. Brblání. „Paranoiu“. Případně v persekuční myšlenky – pocity „pronásledování“ systémem, světem, někým, všechno je proti mně. Zaplňují nás pocity nespokojenosti, bolesti, utrpení, které ale nejsou vinou světa. Není to to pravé utrpení, které se nedá ovlivnit. Je to následek a součást našich každodenních rozhodnutí – naší volby. Jak se ke všemu postavíme. Čím se necháme ovlivnit, paralyzovat. Čemu ustoupíme, čemu dáme přednost. Co očekáváme, že máme dělat mi, co mají udělat druzí k tomu, abych se já měl dobře.

Někdy stačí nedělat nic – jen být a vnímat přítomnost. Dostane se nám podstatných informací, které nám pak stačí k rozhodování o nejbližší budoucnosti. Může nás celý život ovlivňovat minulost, ale lze i minulost odžít v přítomnosti. Přijmout ji a odevzdat. Sníží se pak množství strachů, obav a úzkostí z toho, co bude a co bylo. Nebude nás děsit hrůza z dalších příležitostí žít. Nebudeme v okovech, v zajetí svých představ, ale budeme reagovat na podstatné skutečnosti. Budeme kompetentní ve svém životě, budeme zralý a dospělý. Nebudeme se utíkat do rolí „dítě“ a do rolí „rodičů“. Budeme autonomní jednotky, které budou součástí organismu s názvem společnost, civilizace, svět. Čím více budeme autonomní, nezávislí, dospělí a zdraví ve svém chování, postojích, náladách a emocích, tím více bude zdravá společnost. Bude méně zbytečného utrpení. Toť asi moje vize.

Čím bude zdravější společnost, založená na zdravém jedinci, tím méně bude civilizačních nemocí, ano narážím i na duševní nemoci, nejen somatické. Většina duševních onemocnění je multifaktoriální, podílí se tedy na jejím vzniku více faktorů, vlivů. Tedy není to tak přímočaré, ale ve zdravé společnosti je více pochopení a tolerance. Více zdravých vztahů. A víte co nejvíce ničí duši. Nemocné vztahy. Nemocné vztahy na náš působí od našeho početí, resp. už před naším početím – vznikáme ze symbiotického vztahu dvou lidí, kteří se stanou jedno tělo a jedna duše. A jakmile je toto spojení dvou lidí ovlivněno nějakou zraněností z minulosti, přítomnosti, vzniká život jemně/hrubě porušený. Porušeny/nenaplněny byly výchozí podmínky. Bezpodmínečná láska při vzniku života. Je-li jeden ve dvojici zraněný, ovlivňuje to jeho lásku k sobě samému a neumí ji pak dát v plnosti při sjednocení v jedno tělo/duši. Už tedy v početí vznikne dluh v lásce. Vůči svému dítěti. Pak dítě vyrůstá po boku neautonomního/nekompletního/neuzdraveného člověka, který se snaží za celý svůj život dohnat deficit sebepřijetí, najít řešení, naučit se sžít se svým zraněním. Tím se stane, že malý človíček vznikl s dluhem v lásce a zároveň se nachází v prostředí, kde je minimálně jeden z nejbližších v procesu „uzdravování/zotavování“ duše, a nemusí tak umět předávat komplexní náhled na svět, na vztahy a na své člověčenství. V malém stvoření pak může probíhat porušená komunikace se sebou a se svým okolím, hromadí se nedorozumění a vytváří se prostor pro další zraňování sebe a druhých, z neúplného stavu – z deficitu plné lásky při početí.

Neumí si se člověk zdravě přijímat – mít se rád (nemluvím tu o narcismu a egoismu), umí mít rád i druhé. Umí zdravě komunikovat, nevznikají nedorozumění, neparakomunikuje. Umí prožívat vztahy a žije ve vztahové kvalitě a ne v kvantitě. Není přelétavý. Je stabilní i ve své „cykličnosti“ – na svém kolotoči.

A proč to všechno píšu? Je to takový extrakt pocitů, vjemů a zkušeností, které se poslední dobou nějak často opakují v mém obzoru. Všímám si toho.

Jak nás hodně žije v dluhu a na dluh. Jak máme porušenou komunikaci – není upřímná, je spíše komplikovaná, protože se kvůli tomu dluhu nevyznáme v sobě, pak nevíme, co máme pořádně v tom zmatku komunikovat, vznikají nedorozumění, vznikají hádky. Z hádek vznikají konflikty. A konflikty bez atmosféry lásky způsobují čistou nenávist, zlost, zlobu, hněv, zášť a agresi. A to vše otáčíme proti sobě, nebo proti druhým. To je počátek závislého, nebo manipulativního chování. Buď jsme závislí na tom, co si o nás myslí ostatní, nebo se druhým rovnou podřizujeme. Manipulace je nástroj těch nejzraněnějších, kteří potřebují mít věci tak pod kontrolou, aby se nestalo, že se zopakuje něco, co by je opět zranilo. Řídí ve své zraněnosti „svět“, ale s handicapem. Tedy to řízení má jistou vadu. Je moc na sílu a vychází z existenciální nejistoty a úzkosti. Nevede pak tedy k obecnému dobru, ale pouze křečovitému kontrolování každého okamžiku, které pak může projevovat panovačností, patologickým narcismem, ubližováním druhým a pocity méněcennosti jsou skrývány za „sebejistotou“, výkon, úspěchy a obraz dokonalosti (popřípadě perfekcionismus). A nakonec je to pouhé volání o pomoc. Neumění si pomoct – protože dluh je tak veliký, že nás oddálil od nás samotných. Od naší podstaty. Necítíme se v jednotě se sebou. Natož v koalici s druhými/partnerem.

Necítíme-li jednotu se sebou, vše co děláme má trochu punc „na sílu“ vláčení se životem“. Vlajeme za požadavky na nás. Nevytváříme svůj život, ale náš život je vytvářen druhými. Nejsme v tom okamžiku tvůrci, ale jsme tvořeni. Musíme se podřizovat a pochopitelně se nám to nelíbí a musíme vynakládat mnoho úsilí ke změně. A nebo objevíme ten dluh na lásce, který to způsobil – ten kořen nelásky, a půjdeme cestou, která nás neuvede do utrpení, ale do tvoření svých dní – kontaktu se sebou. Ačkoliv to může být tvorba každodennosti v odstínech šedé, je to úspěch. Nejtěžší život je v barvách jen bílé, či jen černé.

Každý z nás na něčem stavíme. Máme vystavěné základy, o které se opíráme, když přijde nějaká bouře. Sama se zamýšlím, na čem stavím já. Nechci mít základy postavené na písku, které by nic nevydržely. Často se vracím k tomu, abych svůj život měla opřený o skálu. Skálu ve svých základech spatřuji v tom, že svůj život chci naplnit smyslem. Tento smysl mi dodává naději a oporu, že se mám o co opřít ve svém směřování. Když dojde k znejištění, či zavrávorání, snažím se vrátit ke svým základům. Tedy opět si uvědomit smysl života.

Vnímám, že je pro mě nadlidský úkon uchovat si uvědomění svého smyslu života. Je nám nabízeno mnoho náhražek smyslu života. Občas se přistihnu, že jsem zmatená a že se můj smysl života zastíní něčím silnějším, co na mě intenzivně působí. A snaží se mě to zmást.

To je asi úvod k mé náladě. Do těchto myšlenek o smyslu života vnímám, že je ve mně nějaká tíha. Ztuha se mi dýchá a vnímám to přibližně dva dny, při řízení auta vnímám silné napětí ve žvýkacích svalech a takové pevné sevření zubů, což obvykle nemívám. K těmto pocitům se mi dostala informace v práci, že si mě tým nechá – končí mi dnes posledního ledna zkušební doba ve Fokusu Vysočina. Úžasná zpráva! Ani mi to snad nedochází, ale mám takovou potlačenou radost, právě za těmi pocity tíhy a napětí. A to se mi v poslední době všechno daří.

Tak uvažuji o svých základech. Na čem stavím a co mě drží každý den v dostatečně funkčním stavu. A uvědomuji si, že se potřebuji opět propojit se svou skálou – uvědomit si svůj smysl života, abych se zastavila a ujistila, že jdu správně. Právě při těchto pocitech.

Ve čtvrtek minulého týdne jsem přijela z práce a neměla jsem žádnou extra povinnost. Navečeřela jsem se. Pomazlila jsem se s Korinkou. Popovídala jsem s našima. Poté se mi otevřel prostor pro sebe – pro své zájmy, uvolnění se z práce. Napsala jsem si během dne s několika kamarádkami a kamarádem.

V pátek minulého týdne se mě tíha, únava a vyčerpanost stále držely. Na terapii jsem byla přešlá, bylo to pro mě nějak smutné, právě tím vnitřním rozpoložením. Tou optikou námahy jsem viděla všechno kolem sebe jako nedostupné, nedostižné a skoro až nemožné.

Přišla však sobota a přišla vlna nostalgie. Prohlížela jsem si staré fotografie v albu. A říkala jsem si, že je zajímavé, co přinese každý rok za události. Jak se s nimi popereme, abychom mohli kráčet dále. A v tom jsem se právě vrátila k myšlenkám na smysl života. Uvědomuji si, že kdybych neměla silně vtištěný smysl ve své duši, svém těle, tak už tady dávno nejsem. Nechci děsit, ani šokovat, ale když si vzpomenu na období silných sebevražedných myšlenek, tendencí a hlasů k tomu vedoucí, je vážně zázrak, že tu ještě běhám po planetě.

Jsem vděčná, že mě skryté pocity smyslu bytí přenesly přes období nemyslu, že písek v mých základech se přeměnil ve skálu.

Vnímám uvnitř skálu, o kterou se lze opřít. Vědomí skály v mých základech není samozřejmé. Jsou dny, nálady a emoce, které tvrdí opak. Ale nějak jsem se časem naučila, že i ty nejintenzivnější nálady a emoce přejdou. Je třeba trpělivosti. Někdy je k tomu potřeba medikace, ale úleva je možná. Je to také o našem vnitřním nastavení, predispozicích, dispozicích, zkušenostech a (ne)úspěších.

Smysl života nacházím nyní také v práci, kterou mám tu možnost vykonávat. Nikdy jsem netušila, že budu peer konzultantka (za nějaký čas možná i peer lektorka). Nikdy jsem si nemyslela, že budu dělat v sociálních službách. Naplnění a smysl jsem zde našla. Možná jsem ho ani nehledala, ale prostě v této sféře smysl je všudypřítomný.

V minulosti jsem smysl práce viděla v pomáhající profesi, to se nějak nezměnilo, ale změnil se obsah, co jsem si pod tímto pojmem představovala.

A proč boření základů? Právě možná tím, že jsem si vždy myslela, že mám v sobě pevné základy, ale až čas prověřil jejich pevnost. A mnohé části mých základů se rozpadly a musely se znovu a pevněji vystavět, přestavit a posílit.

Nejen že žijeme v době krize identity. Ale mám dojem, že žijeme i v době, kdy není tak jasný náš smysl života. Přestože je nám smysl života dán naším narozením, bohužel postupem našeho věku a růstu do dospělosti se v dnešní době vytrácí smyslu života jeho smysl. Je zde mnoho náhražek. Plete se nám, proč tu jsme, hledáme ještě složitěji své poslání. Své směřování. Své naplnění. Spojení a propojení se svou bytostnou radostí ze života. Necháme se někdy dobrovolně, někdy méně dobrovolně zmást na naší cestě množstvím nabídek, které ale nerozlišíme správně, že nejsou pro nás, nebo alespoň nejsou k našemu prospěchu směřující k naplnění smyslu života. Plácáme se na místě, jsme bezradní, nic se nám nedaří, nejsme spokojení. Hromadí se frustrace a nedůvěra ve své schopnosti. Začínáme se podceňovat. Zacyklíme se v těchto myšlenkách, který způsobí emoční smog a potenciálně vedou ke zvýšení myšlenkového stresu v našich životech. To může být s fyzickým vyčerpáním také cesta, jak se ocitnout blízko pocitům úzkosti. Přehlédneme-li i tyto stavy, respektive je budeme ignorovat, mohou se dostavit i deprese. A máme zaděláno na problémy, které nám naše duše připomínkovala, ale my jsme ji neposlouchali. Protože mi přeci víme, co je pro nás to dobré a přínosné. Možná by nám někdy prospělo, kdybychom si řekli, že nevíme. A možná bychom tím udělali méně špatných rozhodnutí.

Proto si myslím, že je důležité se věnovat sobě a udělat si občas chvíli na sebe, abychom zrevidovali naše základy. Abychom je přestavovali vědomě. V tom uvědomění je obrovský potenciál být v propojení se svým tělem a jeho potřebami, se svými emocemi, duší, a jejími potřebami. S tím se pak snadněji pociťuje smysl naší existence. Nebo alespoň je naděje, že ho místy budeme pociťovat a budeme se utvrzovat na naší cestě a směřování, nebo naopak zvážíme změnu směru.

Jsou to procesy, které se nějak dějí automaticky, ale vždy je dobré o nich trochu vědět a být s nimi v kontaktu. Jinak se naše základy rozpadnou na drobečky, neboť tlak zvěnčí je neúprosný. Průběžné boření a přestavba základů je žádoucí, náhlé zborcení je devastační. Umělá výstavba pomyslně pevnějších základů nevydrží v průběhu času.

Jak poznáme umělou výstavbu? Představuji si, když si stavíme vzdušné zámky na písku. Nejsme ve spojení se sebou, máme na sebe přehnané nároky, nejsme spojeni se svými emocemi, tělem, duší a představujeme si vnuknutími z tohoto ambiciózního „světa“ ( možná západní civilizace?), co a kdo máme být my. Ale „svět“ neví, kdo jsme a kdo máme být. Dělá z nás identické jedince, kteří z dětí přes mladistvé vyrostou v dospělé, mají produktivní období, splní si povinnosti života a ke stáru mohou být ještě kreativní, ale jsme prý jedni ze 7 miliard obyvatel této planety. Nevím, co se očekává, ale v této lince myslím, že prostor pro radost ze života, že jsme, tak úplně nevnímám. Možná mám posunuté mínění. Ale podle tohoto „světa“ vidím, že žijí někteří kolem mě.

https://www.youngcaritas.cz/novinky/alena-konirova-skrze-uprimne-sdileni-ke-snizeni-stigmatizace-dusevnich-onemocneni/

Poslední den roku 2021 jsem si procházela staré fotografie, které jsem vyfotila mobilem. Fotky na mobil fotím hodně, avšak málo kdy se k nim vracím. Pouze mi strýček Google občas nějakou vzpomínku připomene. Tentokrát jsem cíleně vyhledala fotografie od počátku vlastnictví chytrého telefonu. A byl to zážitek a zároveň to bylo cestování časem. Přestože to byly snímky převážně z posledních pěti šesti let, bylo to pro mě silné. Je to minulost, kdy jsem měla hodně duševních problémů. Ale přesto jsem se snažila žít. Chodit na procházky, když jsem nebyla uvězněna v depresích, či v psychotických atakách. Zajímat se o vztahy, přestože jsem je v té době neuměla moc živit. Zkušenost je ale taková, že opravdová přátelství vytrvají i přes těžké časy.

Nevím, jak moc ráda bych vzpomínala, kdybych se i nyní potýkala se stejným marasmem. Změnilo se toho hodně. Zároveň z vnějšího pohledu se zdá, že se nezměnilo nic. Ba naopak, žiji mnohem prostší život, ale nějak více naplněný zevnitř. Dny se mohou zdát šedivější, ale naopak žasnu, že když člověk vytrvá a nevzdá to, barvy se dostaví.

Staré fotografie byly jakýmsi stimulem pro zamyšlení se, jak je možné, že toho člověk tolik vydrží. Směje i přesto, že je uvnitř obrovská bolest. Pustina. Propast. Zmatek.

Staré fotografie mi ukázaly, že i přes tu bolest je život silnější. Podstatné je k tomu taky obdržet od okolí potřebnou lásku, lásku a pochopení, že i těžké chvíle jsou přechodné. Obdržet podstatnou měrou od okolí také poznání, že i když na to člověk nestačí sám, právě druzí mu mohou pomoct. A nechat si pomoct.

Přestože mě občas zastihne, velmi zřídka, nějaká pochybnost o lidskosti, hlavně při čtení některých komentářů na sociálních sítích, či pod články na netu. Týká se to názorů na všechno, nenávisti k druhým a záměrné, či velmi nevědomé rozdělování společnosti a šíření nepochopení, k tomu nedostatek tolerance a nepochopení druhého názoru. V té chvíli si říkám, že lidé nevedou dialog, ale pouze monologicky konstatují asi v domnění, že oni jediní ví pravdu. Nebo nemám představu, co je vede k agresivnímu chování. Resp. je to hodně zamotané, složité a komplexní. Od ranného věku až po dospělou strukturu osobnosti.

A v těchto záchvěvech mé nevíry v dobré úmysly ve společnosti si říkám, že je tu stejně daná jakási podstata každého z nás a nedopustíme, aby to násilí zvítězilo.

A za těchto podmínek je vždy z mého pohledu už vyhráno, že když někdo pomoc potřebuje, hledá ji, že ji také najde. Nemusí to být na místech, na kterých by to čekal. Ani od lidí, od kterých by to čekal.

Minulost má v sobě také poselství pro přítomnost a budoucnost. Asi není dobré bezbřeze pálit mosty a dělat tlusté čáry. Věřím, že lze všechno uzdravit, přestože se to nemusí stihnout za našeho pozemského života vyřešit.

Neuzdravená minulost je jako bomba z druhé světové války u nás na zahradě, která jednoho dne dojde naplnění své mise a vybouchne v nejméně příhodnou dobu.

Dokážu si představit, že neuzdravená minulost nás může vést k opakovaní chyb, k připoutání se k minulosti, omílání podobných témat stále dokola. Dopustíme tím vnitřní nesvobodu v přítomnosti a časech nadcházejících. Budeme spoutáni zapšklostí, neodpuštěním a nenávistí.

Minulost je jako vzkaz v láhvi pro naše budoucí já. Jak se vypořádáme se svou minulostí, do té míry pak budeme moci žít své aktuální životy.

Myslím si, že ani není zdravé se nechat minulostí ochromit, paralyzovat, ovlivnit natolik, že nám by nám bránila žít tento moment. Vzít si z ní ponaučení a moudrost, kterou přináší, ale taky ji nechat pěkně v klídku minulostí.

Minulost jako vzkaz v láhvi. Poselství, které stejně jednou vypluje na břeh a my si ho všimneme, vyndáme z láhve, přečteme a budeme na něj muset reagovat. Nebo to naopak bude milá vzpomínka a poselství bude takové, že již žijeme správně. Nějaké zásadní poselství to již s sebou neponese. Spíše to bude potěšující požehnání do dalšího života.

Mám prosbu. Neodmítejme naši minulost. Ani tu krásnou, že to byla třeba jen nezasloužená náhoda, ani tu těžkou, že to bylo na hovno. Nebo i když jsme si to všechno zasloužili, podělali si to sami, nebo si to prostě jen v minulosti uměli udělat pěkné. Ať je minulost jakákoliv, odpouštějme si. V tom vidím naději a řešení všeho neřešitelného.

Jsou tu ty dny, kdy tma převažuje nad světlem. A tak si pokládám otázku, k čemu nás má ta tma dovést. Jelikož se cítím svázaná něčím, co ještě neumím popsat, nedokážu si ty dlouhé chvíle tmy každého dne dostatečně naplnit a zaplnit. Stále na něco čekám. Očekávám změnu. Možná jen očekávám světlo.

Prvního listopadu jsem nastoupila do nového zaměstnání – jako pracovník v sociálních službách – peer konzultantka ve Fokusu Vysočina. Peer konzultantství se učím žít již druhý rok. Je to specifická pozice v multidisciplinárním týmu, kdy jako člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním mohu doprovázet druhé s duševním onemocněním. Je to záležitost křehká, plachá a založená na obrovské důvěře. Důvěře, že druhý člověk dokáže ujít cestu zotavení. Je založená na obrovské víře ve schopnosti nemocného člověka. A v neposlední řadě je přítomná i naděje, která umožňuje cestu zotavení nastoupit a pokračovat na ní s výhrami, tak i prohrami. Totéž platí i o druhých, které peer doprovází. Jsme na stejné lodi. Jsme si rovni.

Během listopadu a prosince jsem se snažila v práci nastudovat průvodce službou, kterou Fokus Vysočina nabízí a poskytuje. Dále jsem četla obecný manuál, vnitřní předpisy a nějaké materiály ke komplexní psychosociální rehabilitaci CARe, kterou Fokus Vysočina od roku 2016 implementoval do svých postupů práce s uživateli služby. CARe vznikl v Nizozemí v 80. letech 20. století. Nyní se snaží implementovat postupy a prvky metody Otevřeného dialogu. Otevřený dialog vznikl v 80. letech 20. století ve Finsku. Byla to původně metoda práce s člověkem v psychotické krizi a zároveň je to práce s jeho sítí – vztahovým zázemím – rodinou, přáteli, sousedy… . Dnes je to terapeutická metoda, která nemá omezení pouze na klienty s psychotickými prožitky.

Snažila jsem se také poznávat uživatele služby Fokusu Vysočina. Za klienty jsem jezdila s kolegy sociálními pracovníky, nebo mě na schůzky bral i druhý peer v organizaci. A právě ta setkání s klienty jsou to bohatství, které peerství přináší. Setkání se teď a tady a sdílení radostí, starostí, trápení a zkušeností. Předně je to setkání lidí. Ne v první řadě klienta a pracovníka.

A dva měsíce mého života utekly jako utíká voda v řece. Sice jsem během listopadu navštívila ještě Frýdštejn u Jablonce nad Nisou, kde jsem byla tři dny na psychoterapeutickém výcviku. Dále jsem absolvovala víkendový seminář jednoho pražského fyzioterapeuta Bolest, stres a napětí a jak s tím pracovat na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.

Během listopadu a prosince proběhla setkání nás budoucích peer lektorů na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě ( nebo také online) v rámci projektu Inovace a rozvoj předmětů zaměřených na duševní zdraví. Prozatím jsme si plánovali, co bychom chtěli vidět na stáži v Norsku a hlavně jsme se osobně seznamovali a poznávali. Proběhla také víkendová speciální teorie k výcviku, jednu sobotu v listopadu a jednu sobotu v prosinci. A klasicky dvakrát týdně u mě probíhá psychoterapie. V dnešní době taky občas v online prostředí.

Do toho jsem se stihla před Vánoci trochu zhoupnout v náladě. Nevím odkud to přišlo, ale trvalo to přes týden. Po konzultaci s psychiatričkou jsem si navýšila antipsychotikum risperidon na 8 miligramů ze 4 miligramů. Byla jsem po navýšení léků více tělesně unavená, utahaná, zpomalená a těžká. Ale uvnitř mě byla extrémní vnitřní síla, která byla v protikladu k tomu unavenému tělu. Duše byla naspeedovaná a tělo líné. Tak jsem si pak dopřála od pátku do neděle tři noci prospat třináct hodin a tři hodiny naspat ještě přes každý ten den. A od pondělí se to začalo lámat k lepšímu. Tudíž nevím, odkud se to vzalo, ale zase to pak odešlo, takže cajk.

Celý prosinec se mnou spí naše milovaná Korinne v mé posteli. Ještě že mám trochu vetší postel, ale i tak se tam často spolu mačkáme. Takže některé noci se vzbudím tolikrát, že si připadám, že mam malé dítě, ke kterému je potřeba každou chvíli vstávat. Tohle se asi musí časem vyřešit.

Usedla jsem sepsat tento článek, abych si v sobě uplynulý čas srovnala. A nevím, jestli se mi to podařilo. Nemám v poslední době vnitřní síly psát nějaké úvahy. Je toho na mě asi tolik nového z práce, že spíše čekám, jak se všechno vyvine. A co bude.

Je to dva měsíce, co jsem se vrátila z Prahy na Vysočinu k rodičům. A s tím, souvisí, že se učím si znovu nalézt program a režim v novém prostředí. Na Prahu si ani nevzpomenu, když se mě zrovna někdo nezeptá, jestli se mi nestýská. Občas si vzpomenu spíše na práci, kolegy a klienty z Bony.

Už proběhla i první neshoda s rodiči, respektive nepříjemná situace, kdy jsem šla ráno na vycházku s Kory a ona se vyválela v hnoji. Byla úměrně smradlavá s špinavá. Věděla jsem, že z toho naši nebudou nadšení, ale že budou až tak naštvaní, to jsem si ani nepředstavovala. Na vycházku chodím ráno před snídaní. Když jsem viděla, jak jsou naši rozhození, byla jsem z toho rozhozená i já a ani jsem nesnídala a šla jsem si po vycházce znovu lehnout do postele, kde jsem usnula až do dvanácti hodin, tedy do oběda. Stále jsem nemohla zpracovat, co se stalo tak vážného, že musí být tak nepříjemní. Jediné co jsem řekla bylo: „Já to snad udělala naschvál.“ (že jsem nechala psa v hnoji se vyválet) Z prožitého nepochopení jsem byla otřesena ještě několik dní, kdy jsem si vybavovala podobné okamžiky i z dětství.

V poslední době se mi taky ozvala mediální a kampaňová koordinátorka GRV (globální rozvojové vzdělávání) paní Lucie z Charity ČR a chtěla se mnou udělat rozhovor do kampaně Méně nerovností o mé nemoci. Rozhovor se mnou vedla paní Adéle. Snad již brzy budu moci článek vystavit i zde na webu. K nalezení bude na webu youngcaritas.cz v rámci kampaně Méně nerovností. Budu zvědavá, co na nej budete říkat. Sama sebe jsem při rozhovoru překvapila, kolik jsem tam toho na sebe vybalila. Až jsem pak měla výčitky, jestli to nebylo zase moc. To já umím. 🙂