Autor: admin

www.unasdobry.cz

Náš záměr je působit více preventivně, dostat se k lidem v jakékoli duševní nepohodě (stres, rodinné neshody, závislosti, osamělost a tak dále), a provést je náročnou situací, aniž by museli vyhledat psychiatrické služby a být touto životní etapou společností stigmatizováni, případně až re/traumatizováni.

Tímto textem bychom vám rádi představili, jakým způsobem přemýšlíme o tom, co jsme se rozhodli dělat a přiblížit tak záměr našeho „projektu“, který jsme pojmenovali U nás dobrý.

Kam tedy směřujeme a pro koho tu vlastně jsme? Usilujeme o to podporovat rozvíjení dovednosti populace efektivně zvládat náročná období (v oblasti duševního zdraví). Co si pravděpodobně říká náš potenciální klient? Přemýšlíme o tom, že možné něco ve smyslu: „Potřebuji vyslechnout, podpořit, vědět a mít jistotu, že na to nejsem sám/sama ve chvíli, kdy se mi „něco“ děje.“

Přestože se postoje k lidem se zkušeností s duševním onemocněním v ČR mírně mění, stále přetrvává relativně vysoká míra stigmatizace a v praxi čelíme i tomu, za jakých podmínek je možné využít řadu služeb, kde zpravidla hledáme pomoc. Narážíme zde na dlouhé prodlevy v poskytnutí vhodné formy podpory nebo alespoň jakékoli jiné podpory v mezidobí. Chybí nám zde tedy včasnost, přitom včasná pomoc se podle mnoha studií ukazuje jako nejúčinnější. Kde vidíme prostor k tomu dále něco změnit je i často neúplné zapojení konkrétního člověka (příjemce péče) a jeho sociální sítě (zpravidla významných blízkých) do procesu vytváření řešení. Řada forem podpory jsou pak také omezeny cílovou skupinou, diagnózou nebo i místní dostupností. Další formy podpory pak mohou být pro člověka hledajícího pomoc finančně nedostupné (Jsme si vědomi, že ani my u posledního bodu prozatím nedokážeme nabídnout to, co bychom si přáli, věřte ale, že se snažíme o to, aby tomu tak mohlo být. Na druhou stranu si uvědomujeme, že platba za poskytnutou službu může mít také motivační charakter a posílit smysl pro odpovědnost.)

Jsme přesvědčeni, že v důsledku toho všeho, co bylo zmíněno v předchozím odstavci, pak lidé nemají odvahu se obrátit na odbornou pomoc a upínají se k řešení náročných období svépomocí. Věříme, že právě podpora, která by byla, co nejvíce dostupná ve všech zmíněných aspektech dokáže u populace tuto schopnost a dovednost efektivně zvládat náročné životní situace rozvíjet.

Z vlastní praxe víme, že se často duševní nepohoda člověka bagatelizuje až do momentu, kdy se rozvine v krizi, případně duševní onemocnění. Následně pak takový člověk (nebo jeho sociální síť) vyhledává psychiatra případně psychologa. Na první intervenci čeká v řádu několika týdnů, případně i měsíců.

Náš záměr je tedy působit více preventivně, dostat se k lidem v jakékoli duševní nepohodě (stres, rodinné neshody, závislosti, osamělost a tak dále), a provést je náročnou situací, aniž by museli vyhledat psychiatrické služby a být touto životní etapou společností stigmatizováni, případně až re/traumatizováni.

Zároveň bychom chtěli tímto procesem přispět k tomu aby každý člověk a ideálně i jeho sociální síť mohli zvládat náročné životní situace v přirozeném prostředí, využít při tom jeho přirozené zdroje a zdroje v komunitě, a tím přispět ke zvýšení jeho odolnosti v oblasti duševního zdraví.

Našim cílem je to, aby každý člověk, který prožívá nějakou náročnou situaci a chce s námi spolupracovat za „úplatu“., ví, že existuje dosažitelná podpora, kterou se nebojí a umí využít. Při využití této podpory nejen že zvládne vyřešit konkrétní náročnou životní situaci, ale osvojí si dovednosti, které pak využije při dalších obdobných stavech. Zvýší tak svou odolnost vůči stresu, posílí své duševní zdraví a tím pádem i kvalitu života svého a lidí v jeho sociální síti.

Dnešní probuzení bylo na budík. Ale nějak to šlo. Pak jsem měla dopoledne terapii – individuální sebezkušenost k výcviku. Poté jsme s mamkou uklidily celý dům, neboť obvykle uklízíme v sobotu dopoledne, ale zítra máme nějaké chystání na oslavu taťkových narozenin, tak jsme si udělaly náskok. Odpoledne jsem šla po obědě s KORY na vycházku, kdy jsem si užívala, když kousala klacek, že jsem. Jsem v přírodě a mohu vnímat vše co mě zajímá. A nakonec to bylo to ticho a klid, který kolem mě panoval. 

Nemám ale obecně teď dobré období, měním jedna antipsychotika za jiná a okolnosti jsou taky jaksi náročné. Byla jsem teď 10 dní v pracovní neschopnosti. A co se se neděje. Vrací je mi hlasy ze spaní. “Vzbuď se!” “Slyšíš mě.” “Poslouchej!” Což není tak hrozné, přes den je nemám. Ale i tak mě probudí a noci jsou nyní takové slabé, buď dlouho usínám, nebo se opakovaně na delší čas budím, nebo prostě moc nespím. Zhoršilo se mi i zvracení. Zvracím více než před nějakou dobou, kdy to bylo poměrně v klidu. 

Muže se zdát, že se něco děje, ono děje. Ale o tom budu psát třeba příště. 

A tak si říkám, jak se má člověk zachovat, když mu není dobře, jakože teď mi dobře je, ale předtím. Když se nejde té situaci vyhnout, jste konfrontováni s názory druhých, ale vás nikdo neslyší. Neříkám, že neposlouchá, ale neslyší tu hloubku, šířku a výšku mého sdělení. Tak je na to pak člověk sám. Musí se zastat sám sebe. Stát za sebou, i když udělal nějakou chybu. Rozhodně mě to učí sebelásce… moje první reakce na konflikt byla… musím být další “Palach”, jinak se nic nezmění. Ale pak jsem si uvědomila, že se tím taky nic nezmění, že bude vše při starém, akorát já se okradu o příležitost tu být, moct to ovlivnit. Bylo to bilanční rozhodování. Nebylo to myšleno z nemoci, ale ze smutku a bezmoci. 

Ale už je lépe. Byly to myšlenky, které pramenily z frustrace, naštvaní a nemožnosti to nějak ovlivnit. 

A taky jsem necítila bezpečí v té situaci, sice jeden spisovatel říká, že pocit bezpečí je být bez péče. Což je nějak k zamyšlení. Být asi sám sebou v té situaci a nenahrazovat to, co se má zastat nás zevnitř nás nějakou berličkou zvenčí. Asi. Nevím. Ale je to zajímavá úvaha. 

Deset dní doma a z toho 6-7 dni v apatii, možná agonii ze života. Musela jsem si urovnat hodnoty, najít sama sebe, přežít nálož emocí, bolesti, křivdy, nespravedlnosti, pokrytectví. A přiznat si, že jsem se možná mýlila i v tom co popisují výše “…křivda, nespravedlnost, pokrytectví…” Přiznat si svůj podíl viny. Věřím, že každý problém je z 50% můj a z 50% toho druhého. A já mám zodpovědnost za těch svých 50%. 

Ono se to nějak vyvine, mám už tu naději, kterou jsem zastíněna emoci neměla. Nefungovala jsem. Nevěděla jsem. Přišla jsem o řeč, neměla jsem co říct. Několik dní. 

Bolest to byla, ale zažila jsem horší, ale i tak je to jak když vás někdo kopne do hlavy a máte třeba otřes mozku. Z toho se taky zvrací, některé věci si nepamatujete. Ale pamatuje si je ten, kdo s vámi v té situaci byl. 

Vím, že jsem dnes trochu tajemná, protože nechci byt zcela konkrétní, neboť čekám, jak se věci vyvinou. 

I to čekání je stresující. Ale co, nejde o život. Doufám. 

Je půl druhé ráno a stále se mi nechce spát. Tak píšu. Píšu nad čím přemýšlím a co se událo v posledních dnech. 

Sama sebe jsem překvapila, jak silně ještě umím reagovat na něco, s čím nesouhlasím. Nebo možná, jak konečně umím reagovat. Vždy jsem byla poslušná a hodná holčička, ale vycházelo to z mé historie. Teď se učím nastavovat hranice a je to boj. Není to lehké. Je to doslova náročné a těžké. A taky si vždy vzpomenu na to, co jsem kdysi někde četla, že člověk musí pamatovat na to, kdy být hodný, protože pak ubližuje nejen sobě, ale i těm druhým, protože jim neukáže právě ty hranice. Když jsem říkala na kontrole u psychiatričky, o své reakci a přebujelých a extrémních emocích, nočních hlasech, zvracení, vnitřní bolesti, nabídla mi odpočinout si v nemocnici, nebo pracovní neschopnost. Zvolila jsem to druhé. 

A myslím, že to tak bylo správně. Přitom mi ukončení neschopenky rozmlouvala, že si mám dát ještě čas na rekonvalescenci, ale myslím, že je na čase jít dál. 

Vystavit se pracovnímu režimu a zaměstnat nejen hlavu. Cítím se být připravena. Věnovat se práci a jít dále. 

17. března 2020 vznikla tato webová stránka a na ní vlákno s blogem, kde mám k dnešnímu dni 88 článků, tento bude 89tý. Před pár dny jsem si zálohovala web, ale postaru. Tiskla jsem si jeho obsah, ale bez fotek, protože by to bylo jinak nevytisknutelné, jen obsahy textů a popisků obrázků. A nyní jsem dočetla 47mý článek od začátku blogu. A žasnu. Jak jsem byla otevřená, bezelstná, moudrá a chytrá, ano, to si teď myslím, když to čtu. Mám pocity, jak kdyby to psala jiná Alča. A to jí bylo pouhých 30 let tehdy. 😊

První rok webu jsem napsala na blog 59 článků, v roce 2021 jsem napsala 15 článků, poté v roce 2022 osm a v roce 2023 jen šest. Ale vlastně to bylo maximum, co jsem dokázala. A to do každého článku vždy dávám srdce na dlani, kdokoli může přijít a říct cokoliv, ale jsou to mé odžité zkušenosti a za potu krve někdy těžce vydřené názory a postoje.  

Přijde mi, že oproti roku 2020 jsem více obroušená, ne tolik vzletná a přecitlivělá. Jo, někdy jo, ale už se s tím nějak dá. 😊 Že jo, vy co mě znáte? 😉

Srpnem 2020 se mi otočil život, kdy z plně invalidního člověka se po srpnovém peer kurzu od Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví (v CRPDZ v Praze jsem také učila již dva kurzy) stal člověk pracující. Začala má cesta peera, člověka, který doprovází druhé na cestě k dosažení zotavení – konkrétně u mě, z duševního onemocnění.

Listopad 2020 až říjen 2021 jsem pracovala na chráněném bydlení v organizaci BONA, o.p.s. v Praze Bohnicích.

V létě 2021 jsem absolvovala Základní krizovou intervenci od Remedium Praha a v roce 2023 jsem od ledna do června docházela do Remedium Praha na kurz Pokračující krizové intervence, který jsem úspěšně absolvovala.

Od listopadu 2021 don teď pracuji 3 dny v týdnu v terénním komunitním týmu sociální rehabilitace ve Fokusu Vysočina, z.ú. (středisko Pelhřimov) jako peer konzultantka (mám kvalifikaci pracovníka v sociálních službách z rekvalifikačního kurzu v září, říjen 2021 od Fokusu Praha).

V pátky v semestru akademického vysokoškolského roku učím budoucí zdravotně-sociální pracovníky jako peer lektorka (Koncept Recovery, destigmatizace, self-management, peer-programy + nějaká volitelná témata – spiritualita, média, kultura a duševní zdraví). 

V rámci práce ve Fokusu Vysočina jsem proškolena v metodě CARe (Podpůrný vztahový přístup v psychosociální rehabilitaci), Otevřeném dialogu (Úvod do teorie a praxe otevřeného dialogu, Úvod do reflektování při práci s klienty, pravidelné konzultace od Narativu), chatové krizové intervenci a prošla jsem webinářem Sebepoškozování dětí a mladistvých a kurzem Práce s klientem s poruchou osobnosti.

Facilituji skupiny Slyšení hlasů pod naší organizací v Psychiatrické nemocnici v Jihlavě, kde jsem byla na některých odděleních v roce 2022 na stáži v rámci projektu „multidisciplinarity“. (Od října 2023 skupiny Slyšení hlasů probíhají i v Recovery klubu Pelhřimově). 

V lednu 2023 jsem dokončila pětiletou komunitně-skupinovou sebezkušenostní část v psychodynamickém psychoterapeutickém výcviku od PVŠPS (Pražská vysoká škola psychosociálních studií pod vedením Kateřiny a Radovana Hrubých). Dodělávám obecnou (Pražská psychoterapeutická fakulta) a speciální teorii (Základy psychoanalytické teorie, Teorie komunitně skupinové psychoterapie). Dále mi chybí cca 40h (z 100h) individuální sebezkušenosti v psychoterapii s terapeutkou, která je vybrána ze seznamu psychoterapeutů vhodných pro naši výcvikovou individuální psychoterapeutickou sebezkušenost. Samozřejmě k tomu pak patří dále i praxe pod supervizí. Zkráceně řečeno – snažím se o úplné psychoterapeutické vzdělání. Co třeba v roce 2027-2028 toho dosáhnout? Mé budoucí já? Hm?!

Proč to tady vypisuji? Protože můj první příspěvek na blogu v březnu 2020 byl můj životopis a když jsem ho nyní četla, tak nemohu uvěřit, kolik jsem toho od té doby prožila. Možná proto nestíhám kumulovat myšlenky a psát na web a blog, ale žiji. Ale nevzdělávám se moc? 😊

Letos v říjnu jsem byla pozvaná i na půdu Nemocnice Jihlava, kde jsem měla možnost říct svůj příběh pro lidi, kteří měli zájem a přišli. No, byli tři. Tak stejně den předtím byl mezinárodní den duševního zdraví a přednášela jsem na vysoké škole v Jihlavě a přišli dva lidé, kteří měli zkušenost s duševní nemocí z rodiny a přišli si poslechnout příběh někoho jiného, jestli z toho něco pochopí a budou moci použít pro svůj život – to vyplynulo ze závěrečné diskuze.

Od začátku září do konce listopadu 2023 jsem dělala kurz tvorby webů od Magdy Bouškové. Bylo to obohacující.  https://webykvalitne.cz/

Také jsem na podzim, myslím v listopadu  2023 dělala anglické video pro zážitkový workshop „Recovery is up to you“ v rámci projektu NEAR č. 01C0271 – Interreg Europe pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb České republiky, z.s.

Video v angličtině

V češtině to samé video

A teď by to chtělo nějakou pointu, že?

Dnes je desátého září a je světový den prevence sebevražd. Toť na úvod dnešního zamyšlení.

Vzpomínám na své těžké chvíle, které mě k těmto myšlenkám vedly. Chronicky neúspěšná období, která nešlo nějak smysluplně vybojovat. 

Je to naštěstí minulost – čerstvá i vyvanutá zároveň. Dokážu pochopit, jaké utrpení může člověka vést k těmto myšlenkám, tendencím až skutku. Jen jsem si časem uvědomila, že je to strastiplný boj, který je u někoho kratší a u někoho delší. S tím se mi pojí slovo odvaha! Odvaha žít.

Tento strastiplný boj plný sžírajícího utrpení a bolesti je třeba přečkat v náručí nejbližších, poté i v péči odborné pomoci.

Já jsem ve svých těžkých obdobích nejbližší odmítala pustit k sobě, ale měla jsem víru a někde hluboko vnitřní pocit, že na mě ta náruč někde čeká. I když jsem to neměla ve vědomí. A myslela jsem si, že jsem neopuštěnější ostrov na planetě a ve vesmíru vůbec. Taková černá díra, do které se vejde mnoho negativního trápení a bolestivého žití.

Zároveň dnes myslím na některé, kteří již mezi námi nejsou. K tomu se váže mnoho úvah, ale nechci tento článek vést do temnoty, ale raději do světla naděje.

Přeci jenom je to o prevenci.

Říkám si, že je přeci jen důležité se koukat kolem sebe. A to v nejbližších řadách a často ve své osobní zóně, jestli tam není někdo, kdo potřebuje pomoct. Nebýt uzavřený ve svých bolestech a ranách, ale otevřít se i pro druhé, abychom vyzařovaly úctu a respekt k životu druhého, který takovou pomoc potřebuje. I když s ním máme „jen“ být v nelehké situaci, okamžicích a chvílích.

A k čemu se chci dostat? K tomu, že mám radost, že jsem ty těžké chvíle přežila a že se mohu snažit další nový den prožít k obrazu svému a ve vztahu ke svým vztahům. Ve vztahu k sobě a k druhým. A i k prostředí, kde nám je dáno žít.

Osmnáctého září 2020 jsem byla na psychoterapeutickém výcviku a měli jsme tak zvaný přechodový rituál do druhé půlky výcviku a když jsme šplhali na takový pahorek v Adršpachu a dostala jsem otázku od lektorů „Jaké mám vize do budoucnosti?“, prožívala jsem tam tenkrát toto:

„Jsem prostá bytost a tak moje vize je jednoduchá „Chci žít! Na úkor nemoci!“ Nechci, aby nemoc byla u kormidla mého života. V druhé půlce výcviku chci opět ujít kus vnitřní cesty a rehabilitovat se. Chci se naučit se asertivně bránit a širokým a altruistickým srdcem, abych se nenechala snadno zraňovat. Chci se otevřít novým věcem a situacím, které nejen výcvik přinese. Chci jít do druhé půlky s respektem a uznáním, že má nejen výcvik svou moc. Moje přechodová krize v půlce výcviku byla odrazem nevíry ve výcvikový proces. Naštěstí to bylo přechodné, protože se mi při uvědomení, které ke mně nyní přichází, ulevilo, zmizelo to a já se otevřela novému. Udělala jsem tam nahoře krok důvěry do budoucnosti. Pohladilo mě to. Celkový pokrok za poslední roky vidím v neustálém učení se a přizpůsobování se hlavně sobě a poté světu. Myslím, že jsem rváč a bojovnice a chtěla bych si vybojovat plnost života v jakékoliv podobě. Takové vnitřní splynutí. Chtěla bych setrvávat na cestě zotavení a přiblížit se plnému uzdravení duše, jen co to půjde. Nejsem méně než vy a to se chci naučit prožívat. Nestydět se za sebe. Být zdravě spontánní, intuitivní a empatická. Být tu pro sebe a pro druhé. Věřím v lidi, pravdu a život. Nemám moc snů, ale mám pocit, že už mám vše, co potřebuji. Jsem částečně připravena přijmout výzvy. Nejsem jen dobrý člověk, jsem pro sebe záludná a nečistá, ale i na tom se dá pracovat. Věřím tomu. Chci užívat života a nekráčet při tom sama. Mám radost, když tohle píši. Dokonce bych řekla, že jsem v tuto chvíli šťastná! Nic mi nechybí a na vše ostatní mám alespoň sebe. Můžu se o sebe opřít. Čeká mě nová výzva k podobě práce jako peer konzultantka. Snad do toho nejdu už po hlavě, plná idealizací, ale se zdravým rozumem, respektem a pokorou. Snad. Doufám, že mám i srdce na pravém místě. Už nikdy nechci kupovat v Obi lano, nebo mít představy se oběsit na tažném laně pro auta a hledat les, či správný strom, na kterém to půjde ukončit. Nechci se více propadat a utíkat do nemoci. Nevím, jestli je toto vize. Ale mám touhu. Mnoho tužeb. Nemám nyní partnera, děti, nemám se s kým pomilovat, ale nechci ztrácet naději. Mám jiné. Můžu být na výcviku a už to je zázrak. Můžu tu být s vámi a říkat vám o sobě. Děkuji, že mi nasloucháte a věnujete mi svou pozornost. A závěrem… Moje vize do druhé půlky výcviku je „CHCI ŽÍT“ na úkor okolnostem. Dostala jsem život. Učím se přijímat lásku. Chci mít k sobě sebeúctu a mít zdravé sebevědomí. Chci nakouknout za roh dalšího dne. Nemračit se. Nehodnotit neovlivnitelné, co mi nenáleží. Nesoudit. Přijímat. Děkovat a žít.“ (úryvek z výcvikového deníku z 18. 9. 2020)

A jak je to dneska. Vzpomněla jsem si na tento úryvek z deníku a snažím se zamyslet, jak je to teď. A posdílet jej s vámi. Myslím, že se nic nezměnilo. Jen je ten náboj zase silnější, když nejsem v psychické krizi, mám sílu k životu až tak velkou, že mě někdy překvapí. Až takové pocity nesmrtelnosti, i když s vědomím stárnutí, slábnoucích sil a vetchého zdraví, které mohou časem přijít s narůstajícím věkem. Ale i tak věřím, že mě budoucí já se tomu nějak přizpůsobí a zvládne to. To bylo pro mě dříve nepředstavitelné, hlavně v čase úzkostí a depresí v letech 2013 – 2019. Věděla jsem a byla jsem přesvědčena, že stárnutí nikdy nemohu přijmout a zvládnout, natož přežít. Byly to obavy z budoucnosti. Ale poté, co jsem těmito těžkými stavy prošla, osahala jsem si své nejen mentální síly a začala si více věřit, že se to dá zvládnout.

Hlavou mi nyní probleskávají okamžiky, kdy jsem nenáviděla život. Neviděla jsem východisko. Hledala jsem úlevu. Zlobila jsem se na sebe a na celý svět. Byla jsem nasraná na svou minulost, na vše, čeho jsem se účastnila, kde jsem se angažovala a s kým jsem se kdy potkala. Byla jsem na sebe alergická. Až mě to sežralo v podobě komplikací při psychické nemoci. Doprovázelo mě to a možná bylo i mimo jiné příčinou mých obtíží.

Od té doby, co už se mnou sebevražedné myšlenky nejsou, jsem upracovala kus cesty. Hodně se toho uvnitř změnilo a vlastně ani tak moc ne. Jen se někdy proměnila kvalita schémat, podle kterých jsem se rozhodovala a poté jsem se úměrně tomu cítila. Nevím, co všechno na to mělo vliv: jestli jen to věrné a slepé přežívání všeho, že mě učí čas a okolnosti, nebo i pomocí odborné péče, lékům a terapiím. Ale rozhodně vím, že to v čase největších krizí byl stres, který vše komplikoval – tlak na výkon a dokazování si, že se v tomto světě neztratím a obstojím.

Po dlouhé době usedám k napsání článku na web. Čas běží, aktivit bylo mnoho, ale je na čase zvolnit. Alespoň se o to pokouším. Některé aktivity jsem pozastavila, z některých vystoupila, jiné odmítla, některé přesunula. Nějak jsem dospěla do stádia, že není třeba je přesně všechny vypsat a dodat si tím na hodnotě – jaké to jsou, čeho se týkají a jak jsou intenzivní. Uvědomila jsem si to nejen tím, že mě zastavil v dubnu úraz kolene. Tělo už nemohlo a nestíhalo výmysly hlavy. Člověk stále zažívá nové věci, každý z nás a každý den. Třeba někdy budu mít potřebu se k některé aktivitě blíže vyjádřit, není to tak, že by to bylo tajné. Ale vlastně si uvědomuji, jak bylo náročně tempo, které jsem si nastavila od srpna 2020. Kdy jsem absolvovala přípravný kurz pro budoucí peer konzultanty a od té doby jsem na horské dráze aktivit a příležitostí a vše nějak udávalo směr mně, než že bych si úplně volila podle sebe, co doopravdy chci a co je pro mě důležité. Pokládám si nyní otázku, kde všude jsem to já a kde je to honba za mým já, které mám někde v představách o ideální Aleně a (ne)dokonalé ženě, která se snaží z toho co zbylo, ještě něco urvat. Možná to vše probíhá na pozadí toho, že se nemohu na koleno na sto procent zatím spolehnout a vnímám to jako symbol, že plánovaná plastika předního zkříženého vazu pravého kolene mi na pozadí všedních událostí připomíná, že je třeba se šetřit. Že je tu ještě „zítřek“, není jen „dnes“. Že je třeba někde najít i pár hrstí zodpovědnosti za sebe, svůj život, svou každodenní náplň a za plány.

Od hospitalizací v Bohnicích v březnu a dubnu 2019 jsem nějak na jela na režim, že vše je vzácné, každý den je „teď a tady“, neplánovat, nepočítat… Ale nějak mi došly síly v tomto módu pokračovat. Asi to bylo možné na nějakou dobu, abych si odžila potřebné ve všech životních rovinách. Abych si sáhla na to, jaké je to být bezprostřední a spontánní. Nespoutaná. Ale taky to v ultimátní podobě není vše. A hlavně ta představa nespoutanosti je jen omezená na podmínky a prostředí. A mentální nastavení a kapacitu. Není to tak, že bych dosáhla mystického osvícení. To jste pochopili a znáte mě.

Měla jsem dnes psychoterapii a uvědomila jsem si, na jakého „zpropadeného“ autopilota jsem jela. Ovlivněna minulostí. Nezdary, které jsem chtěla přetavit ve vnitřní sílu. Ale asi jsem akorát dosáhla toho, že jsem si řekla, někdy a v nějaké podobě, že jsem přece prošla nelehkou nemocí a že si už zasloužím jen radost, spokojenost a klid. A že nějak stačilo to, co bylo a že jsem tím nějak dosáhla nějaké úrovně zrání a růstu a že mi to zase na chvíli bude stačit.

Ale asi mi je to ode dneška těsné. Je třeba nějaké změny. Ta změna na mě doslova křičí! Dospěla jsem do stádia, že jsem poslední tři roky hodně vnitřně racionalizovala své jednání, přestože jsem navenek založením emoční a intuitivní typ. Ale i přesto jsem ještě nějak neodžila minulost na emoční úrovni, nějak jsem to pobrala rozumem, snažila se tím zaštítit. Něco jsem i chápala omezeně a jinak, než to doopravdy bylo. Ano, je možné, že časem vidíme nějaké věci jinak, ale tohle je ještě něco pro mě zajímavějšího – minulost dostává významy, které mi osvětlují mé myšlení, vnímání a chování. Nevidím to moc jinak, ale konečně cítím a vnímám a nejsem od toho odpojena. To je to pro mě velké a nové!

Došla jsem náhledu a poznání svého tříletého období. Na jehož počátku bylo v dubnu 2020 směřování k uskutečnění suicidálního plánu, protože když jste dlouho v hlavě, hlava chce tu bolest vyřešit tím, že ji ukončí. Snaží se ji ukončit, přerušit, aby ta bolest nebyla pociťována. Prostě nebyla.

Dostalo se mi pomoci skrze blízké lidi, kteří byli vnímaví a citliví k mému příběhu a nebyla jsem jim lhostejná. Tato absence lhostejnosti mě utvrzovala v tom, že mám asi nějakou hodnotu a že to nemůže být se mnou tak příšerné. Následovala dvouletá „kariéra“ v Centru duševního zdraví v Jihlavě, kde jsem potkala svou nynější doktorku, byla mi doporučena terapeutka, kterou jsem doprovázena do dnešního dne. Ale až dnes se něco zlomilo. Možná nezlomilo, možná nějak proměnilo, nastal počátek změny, nevím. Jsem zvědavá s čím se zítra probudím, což je u mě taky neobvyklý jev, myslet na to, jak se nynější prožívání promění v čase – předvídat, očekávat, být otevřený a neabsolutizovat přítomnost a aktuální pocity, které stejně dostanou význam tehdy až se ohlédneme a spatříme je v kontextu vzpomínek, faktů a toho, co trvale zůstane.

Chtěla jsem si dnešní výjimečný pocit zachytit, aby tady byl v soudný den, kdy se stane vzpomínkou a kdy jej budu moci vyhodnotit, jestli byl tento den, možná dnešní terapie, opravdu zlomový.

Když se ohlédnu, byla jsem v neuspořádaném období bez struktury, snažila jsem se pojmenovávat, ale byla jsem daleko od pravdy ohledně sebe. Nevím, jestli je to dozvuk nemoci a zmatení, nebo naopak letitým působením psychofarmak, kdy se mni nějak projasňuje a mohu se sobě o kousek přiblížit.

Děkuji kamarádům, přátelům, rodině a blízkým za vše, co do mě kdy investovali v nehmotné rovině. Chce se mi říct, že si vše beru k srdci, ale není to hned, některé věci víte dříve než já, ale mně trvá, než mi to dojde. Což je také přirozený proces, a proto se za to nehodlám šikanovat.

Některé věci, záležitosti a tak potřebují svůj čas. Zároveň nějakou vnitřní kapitulaci od pýchy a důležitosti, se kterou se potýkám jako každá bytost z rodu Homo sapiens sapiens už od počátku.

Úvod

            Ahoj. Jmenuji se David a narodil jsem se v září roku 1979. Před časem mě oslovil sociální pracovník z Centra duševního zdraví v Olomouci s otázkou, zda-li se u nich nechci ucházet o místo peer konzultanta. Nabídka mi přišla velice zajímavá, a jelikož mě pan L. trochu znal z předchozích intervencí, začal jsem o pozici peera přemýšlet. S návštěvami duševně nemocných i mimo rámec institucí jsem začal kdysi v Poličce, když jsem zval kamarády a přátele na sobotní konvičku čaje se sušenkami a ovocem. Moc dobře jsem věděl, že takovéto aktivity jsou nadmíru smysluplné, především kvůli přátelské atmosféře a nezávaznému povídání o všem, co nás tehdy ve volném čase  zajímalo. A nad to sdílení trápení, bolesti, strádání a občas i smutku v ony okamžiky vždy naplňovalo a osvobozovalo. Tak tedy pod úhlem těchto původních pohnutek a ze setkání se zaměstnancem CDZka vzniká můj záměr stát se skutečným peer konzultantem.

Před diagnózou

            Rád bych příběh zotavení začal roky, které jsem jako nic netušící prožil před samotnou nemocí. Narodil jsem se do vesnického domu se suchým záchodem, bez vodovodních kohoutků a ústředního topení, kde tehdy bydlela mimo otce a matky i teta, babička a praděda s prababičkou. Máma ještě před čtvrt rokem slavila 17 let a teď musela kojit a starat se, jako čerstvě vdaná, o mě. Ačkoli si nic z této doby nepamatuji, nikdy bych se z tohoto moderní dobou nepolíbeného domu nestěhoval. V době normalizace se občas naskytla šance po novém bydlení, a tak se rodiče i se mnou a druhorozenou sestrou stěhovali za prací do nově postaveného sídliště 100 km na sever.

Po chvilce se narodila druhá sestra a já si pamatuji, jak jsem začal chodit do školky a k zubaři. Rok před školní docházkou se rodiče rozhodli mě svěřit do rukou fotbalového trenéra a já začal hrát, teprve nezávazně mimo oddíl, fotbal. Ve škole jsem prospíval od začátku skvěle a nosil jsem domů jen samé jedničky. Naučil jsem se vystupovat na pódiu, jak bývalo ve škole zvykem. Záhy mě začala zajímat také příroda. Ještě v dobách minulého režimu, tedy na jeho sklonku, se rodiče rozvedli. Otec totiž podlehl alkoholu, a i když byl velice zručný a rázně správný, začali jsme ho vídat jen o víkendech. Máma se krátce na to začala stýkat s tehdejším nevlastním otcem a po roce přišla na svět třetí sestra. To už rok a půl vládla demokracie a my žili, za takovýchto okolností, relativně spokojený život. Já hrál fotbal, závodně jsem běhal na lyžích a přespolní závody, také stolní tenis. Z páté třídy jsem odešel na gymnázium a denně dojížděl do školy. Známky se jen mírně zhoršovali, neboť jsem až do konce studia pojal zvyk neučit se doma. Navštěvoval jsem školní kroužky sborového zpěvu, výtvarný a také divadelní kroužek. Psal jsem poezii a toužil se stát architektem. Ve sportu jsem na místní úrovni vynikal a už v sedmnácti jsem jako brankář chytal za „A“ mužstvo mužů. Trénoval jsem čtyři dny v týdnu, o víkendech chodil se psem na dlouhé několikakilometrové vycházky do okolí a pomalu se přede mnou otevíral duchovní prostor. Přišli léta zralé puberty a já si sáhl na zkušenost s drogami. Nejprve konopí, poté alkohol a nakonec cigarety. Poslední půlrok gymnázia jsem do i ze školy jezdil autostopem. Přišel čas maturity a já vše zakončil vysvědčením s výbornými z jazyka českého i anglického a rovněž z matematiky a fyziky. Ten rok jsem se na vysokou školu nehlásil a ani doma to nikomu nepřišlo divné. Byli jsme chudší rodina. A tak, abych se vyhnul vojenské službě, jelikož mě mimo jiné velmi zajímala slova meditace a kontemplace a cvičení jógy, přihlásil jsem se na vyšší odbornou školu strojnickou. Po pár měsících jsem odešel a další rok už s jasnějším úmyslem jsem prošel příjímacími zkouškami na lesní inženýrství a také krajinné inženýrství. Vybral jsem si krajinotvorbu. Po pár měsících se však začaly objevovat problémy se samotou a také s utkvělou představou permanentně zvadlého dechu. Tyto okolnosti mi znemožnily dále studovat a já si hledal únik před armádou. Odjel jsem tedy do Anglie jako au-pair. Po čtrnácti dnech jsem musel změnit rodinu. Nezvládal jsem péči o roční dítě a o další dvě. V Londýně se mi vedlo lépe, ale i tak mi paní domu po půl roce doporučila návrat a návštěvu psychoterapeuta. Problém se samotou a dechem totiž nevymizel. To jediné, čeho jsem se držel důsledně stranou, byli drogy. Tedy prvních několik měsíců. Asi měsíc před odjezdem domů jsem začal znovu s cigaretami.

Celé mé dětství a mládí bylo plné her a zábavy, pokud pominu školu. Naučil jsem se i ručním pracím, jako třeba šití na stroji i v ruce a vázání knih. Uměl jsem dobře opravit kolo i sifon pod dřezem, umyvadlem či vanou. Zajímala mě filozofie, příroda, ekologie, rukodělné práce, umění i sport. Všestranně jsem se rozvinul a nakonec, pod tíhou okolností, se moje touhy vůbec nenaplnily. Moje naděje nadlouho vyhasly do podoby přání a snů.

Léta nemoci

            Po příjezdu z Anglie bych patrně nikdy nenavštívil psychologickou poradnu, nebýt okolnosti vojenské služby. Vydal jsem se tedy za psychologem a zároveň psychiatrem, který mi po deseti minutách rozhovoru a zmínce o nechuti stát se vojákem nabídl léčbu. Souhlasil jsem a ještě ten samý den mě přijmuli na psychiatrické oddělení nemocnice. Moje první diagnóza zněla „příznaky schizofrenie“. Po dvou měsících v uzavřenosti a za mřížemi s několika pacienty mě propustili domů s nasazenou léčbou pomocí medikamentu. Po pár týdnech jsem léčbu vysadil a žil jako dříve. Nastoupil jsem do práce a pak do další, ovšem pracovní návyky, i když mi nic nečinilo výrazné problémy, jsem si nezískal, a tak jsem utekl i z práce. Uznal jsem, že bude lepší se léčit „z ničeho“, než si vydělávat peníze. Přijmout mě v léčebně nečinilo lékařům problémy, neboť jsem přestal užívat léky. Tento scénář se opakoval několikrát. Neopodstatněná léčba jako únik před realitou mě v mé mladické nerozvážnosti jako model života provázela v sedmdesáti procentech všech léčebných pobytů. V jednom období jsem nastoupil jako sanitář do LDN. Bylo to krátce po hospitalizaci a s léky. Jenže při krmení jsem ve stoje usínal a zdálo se mi to nanejvýš nebezpečné pro život samotných pacientů. Našel jsem oporu v kolegyni, která už dlouho praktikovala jógu a pod jejím vedením se mi tři roky dařilo i v tom náročném prostředí a bez léků udržet si své duševní zdraví a pohodu. Nicméně jsem jednoho dne svévolně nepřišel do práce (den předtím mi spadla pacientka z pokojového wc). Již jsem ztratil zájem tento druh služby vykonávat a onen impuls mi stačil prostě do práce nedojít. Druhý den jsem musel k lékaři a ten mě poslal na léčení. Rodiče mi zažádali o invaliditu a já se přestěhoval k babičce. Po roce řízení mi přisoudili 3. stupeň. Chodil jsem na zdejší charitu do volnočasových aktivit a můj stav se jevil úplně žalostný. Bez vůle, hygienických návyků, naprosto pasivní jsem první rok a půl spal 16 hodin denně. Následně jsem několik let proseděl v kuchyni na křesle. Pookřál jsem díky procházkám se psem a také díky partnerskému vztahu. Začal jsem pracovat v sociálních službách jako osobní asistent ve škole a následně jako vedoucí kanceláře v téže organizaci. Život se zdál úplně v pořádku. Po odchodu z práce jsem více než rok neužíval léky a objektivně jsem neměl žádné příznaky ani náznaky nemoci. To, co mě vždy srazilo na kolena byl léčebný proces lékařů, kteří jen předepisovali léky a nebrali ohled na samotný život. Nejevili nikdy zájem člověka alespoň zotavit, dle mé osobní zkušenosti. Honba za penězi, tedy „body“, je pro mnohé přednější než čisté svědomí, bohužel. Na druhou stranu nechci tvrdit, že touto nemocí skutečně netrpím, nebo jsem netrpěl. Přinejmenším o ní uvažuji jako o rýmě, která se s příštím podzimem může zase vrátit. Za určitých okolností. A tak pod tlakem nízkého sebevědomí, samoty, pasivity a emocionální nerovnováhy se dveře k nemoci otevírají vždy. Nemohu tvrdit, že jsem nikdy nezažil sladké čichové halucinace, neviděl tajemné živé záblesky jisker, neměl bludy, vztahovačnost, paranoiu, halucinace jako takové a hlasy. Jenže to vše vnímám spíše jako důsledek „léčby“. Jako zajímavý doklad bych popsal situaci na příjmu jedné léčebny, kdy si sám doktor myslel a domníval se, že nejsem vůbec nemocný. Prý jsem podle něj zastupoval jako redaktor nějaké noviny a chtěl se infiltrovat do nitra dění. Celkově si nemyslím, že by chyba či vina hrála nějakou významnou roli. Vše vidím jako shodu nešťastných náhod a slepotu všech zainteresovaných aktérů. V průměru jsem se totiž, co se těch horších stavů týče, nevymykal průměru a zaběhlá schémata a postupy téměř vždy odpovídaly zdravotnickým normám. Poslední etapa před výrazným pokrokem v mém životě se odehrávala v téměř úplné samotě. Léky jsem poctivě užíval několik let a žil opět docela pasivní a nízký život bez práce a chutě a síly do skutečného života. Na svoji životosprávu jsem relativně dbal. Doma jsem udržoval částečný pořádek a v okruhu lidí, které jsem potkával se našel jeden kamarád. Navíc jsem si denně dopisoval s kamarádkou s podobnou nemocí a napsal jí sbírku básní a namaloval sérii čtyř obrázků ve formě časopisu. Po několika letech jsem usoudil, že si podám inzerát na seznámení: „Hledám spřízněnou duši k seznámení. Zajímám se o jógu, přírodu a umění. Hraji na didgeridoo.“

Zotavení

            Je naprosto samozřejmé, že pokusy o zotavení jsou permanentní součástí mého života s paranoidní schizofrenií. Provázejí mě nemocí, a jelikož jsem nikdy příliš nepochyboval o úplném uzdravení, musel jsem se snažit, hlavně od určité doby, se svojí situací bojovat. Koncept zotavení je pro mě tedy pouze jakýsi předěl, mezidobí, ve kterém bych rád pod odborným dohledem lékaře konečně s jeho pomocí tento handicap překonal. To opravdové zotavení, které právě zažívám, přišlo s odpovědí na inzerát. Dotyčné jsem hned poslal své nahrávky, kresby a sbírku básní a domluvili jsme se na divadelním soustředění. Jako amatérská divadelní režisérka chtěla použít text i didgeridoo pro autorské představení. Nakonec jsem z jejího domu už neodjel a my se stali partnery pro společný život. Najednou jsem začal nabývat většího sebevědomí, aktivnosti a porozumění. Prvek lásky nabíral na mocnosti a já se stal součástí jejího života. Jako hrnčířka tvoří keramiku, kterou prodává na trzích, a tak jsem se přičlenil do její dílny. Navíc jsem musel začít s péčí o dům a zahradu. Také o psa a kocoura. Denně jsme chodili na kilometrové procházky. Zdálo se, že jsem našel pravý smysl života. Nejenže že jsem začal být šťastný, ale do jídelníčku přišlo i více zeleniny a vlákniny. Také potraviny z okraje zájmu veřejnosti jako kvašená zelenina, kombucha, kváskový domácí chléb apod. Možná by si ledaskdo řekl, že to nehraje žádnou roli, jenže v posledních výzkumech a studiích se ukazuje, jak velký význam mají tyto potraviny pro střevní mikroflóru, která, mimo jiné, velmi blahodárně působí na tvorbu dopaminu a serotoninu. Každodenní starost o domácnost a počátky naplňování mého snu mi nalévaly síly do žil. I přesto, že zprvu nebylo mnohé jednoduché, vše jsme zdárně překonali. Síla lásky a náklonosti, podobné vidění světa i podobný osud, naše dosavadní zájmy a směřování a také pochopení, důvěra a otevřenost nás nenechaly se od sebe úplně odtrhnout. A museli jsme podstoupit i zkoušky nejtěžší. Vděčíme si za mnohé. Náš život se pomalu a krásně naplňuje a zaplňuje hodnotnými aktivitami. Hostíme spolu známé a kamarády, jež prožívají podobnou nemoc. Obklopuje nás moje rodina, která je po mnoha letech neuvěřitelně nadšená nejen ze mě, ale i z Vlaďky. Otec, který se mnou dlouho bojoval a příliš mě neuznával, obrátil svůj názor a jsem pro něj najednou bezva člověk. Během roku a třičtvrtě se vyprojektoval celý můj sen v realitu. Najednou cítím, jak jsem po dlouhá období v harmonii a radosti. Možná, že se neřeší vše ideálně, ale ta vzestupná tendence, jež je znatelná, zatím nezná konce. Denně se ráno věnuji duchovnímu cvičení, kterým se snažím rozvíjet pravou a neochvějnou milující dobrotivost ku celému světu. Živému i neživému povrchu planety. Zapojil jsem se také do činnosti pacientského spolku Kolumbus a po několika měsících jsem začal s pacientským důvěrnictvím.

Současnost

            Momentálně už čtyři měsíce pracuji v komunitním centru Za Břehem, které vede mladý psycholog. Konají se tu různé seberozvojové aktivity v rámci víkendových akcí a celkově život v komunitním bydlení zpestřuje a navíc v tomto případě i slaďuje lidi na podobné vlně. Jsem zaměstnán na půl úvazku jako uklízeč a dekoratér. Práce mě naplňuje. Jednou měsíčně dojíždím na depotní injekci a necítím žádné vedlejší účinky. Snad jen menší únavy po osmi hodinách pracovní činnosti. Vztahy s okolím jsou živé a prohloubené. Až na jednu výjimku jsou plné přátelskosti, vzájemného porozumění a náklonosti. Necítím potřebu příliš věcí měnit. To jediné s čím bojuji je nadváha, cigarety a cukr. Také by mi momentálně prospělo více přírody a pohybu a více dbát o tělesné zdraví. Ale s právě probíhající zimou určitý útlum vždy souvisí. Duševní zdraví se zharmonizovalo a stále má potenciál růstu.

Shrnutí

            Závěrem bych si přál, aby vše, o čem jsem psal, bylo správně uchopeno a pochopeno. Nejsem žádný zářný příklad psychiatrického pacienta a jsem si toho vědom. Můj zájem o nemocné s duševní chorobou je ale znatelný a snad i citelný. Stejně tak se pravidelně stýkám se zdravými lidmi a neustále navazuji nová a nová přátelství. Můj kladný vztah k životu mě pozitivně nabíjí a celý můj život v souhrnu dává velikou naději všem ostatním. Věřím, že mé zkušenosti mohou pomoci k zotavování či stabilizování stavu velké části duševně nemocných. Zaměření se na zvyšování sebevědomí, navazování a udržování přátelských vztahů a živému kontaktu se společností, nastartování a pokračování v aktivitách potřebných pro životosprávu i pro naplnění svých osobních snů, život v přítomnosti a vybalancování emocionalní stránky člověka pro mě znamenají z vlastní zkušenosti pilíře, jimiž se musí každý duševně nemocný podpírat. Moje komunikační schopnosti, schopnost neodsuzovat, rovnodušný přístup ke všemu a velká míra dobrotivosti jsou slušný základ pro absolvování kurzu peer konzultant.

Diagnóza paranoidní schizofrenie a Hraniční porucha osobnosti možná nezní jako něco, co potkává lidi běžně, ale obojí je právě naopak docela rozšířené po celém světě. Věděli jste, že schizofrenie potká v průměru jednoho ze sta lidí a hraniční porucha osobnosti zasahuje až 2-3% celé populace?

Dost k číslům a zpět ke mně. Byla jsem nadané dítě, ráda jsem kreslila, psala, tancovala, chodila ven s kamarády, ale už ve velmi mladém věku jsem díky své melancholické povaze upadala do depresí a už kolem 13 let věku jsem poprvé viděla černý stín s kloboukem, jak mě sleduje. Tenkrát mi paní psycholožka řekla, že mám jen bujnou fantazii, což asi chápu, ale tenhle názor hodně ovlivnil, co se pak dělo v dospělosti. Už ve velmi útlém věku jsem se pokusila svůj život ukončit, ale o tom asi mluvit nechci. Škola mi šla a bavila mě, ale pak se něco změnilo. Začala jsem chodit na vysokou školu a tam se začaly dít divné věci. Divný chlap mi ve čtvrtém patře našeho panelového domu škrábal na okno nožem, ve škole někdo pořád křičel, jako by se mu ubližovalo, nebo prostě a jednoduše v restauraci spadl strop a já od oběda utekla.

Dodnes si pamatuju, jak „Hlasy“ (já jim tak říkám, mám ráda přesná označení věcí) křičely s tím, že nepřestanou, dokud se nepodřežu. Bylo to pro mě úplně normální, myslela jsem si, že to mají všichni. Hlasy mi také vkládaly do hlavy myšlenky, které nebyly moje. Věřila jsem, že když budu mluvit po páté večer, stane se něco špatného, tak jsem se schovávala ve skříni s prstem na ústech.

Nikdo na mě nic nepoznal až do doby, kdy začal Covid. S přítelem jsme spolu byli 24 hodin 7 dní v týdnu, takže si začal všímat, že dělám divné věci. Navíc jsem ztratila velkou část svých vzpomínek společně se schopností si pamatovat, co se vlastně děje. Takže najednou mi začaly chodit balíčky a na účtu poslední stovka.. To víte, že tohle pozorovatele vyděsí, hlavně když mu pořád tvrdíte, že nevíte, odkud se ty balíky berou.

Po tomhle náročném období konečně přišlo světlo – rodiče mě vzali na terapii a paní psycholožka hned věděla, která bije. Moje schopnost být v realitě byla tak malá, že si sotva pamatuju, že jsem do léčebny šla. Natož, že jsem to zvládla dobrovolně.

V léčebně nasadili léky, kterým trvalo X týdnů, než začaly fungovat. ALE! Fungovat začaly. Tady se příběh obrací k tomu, co je nejdůležitější – proces Zotavení. Docházela jsem na edukace, kde mi bylo řečeno, že bych byla dobrá peerka. Potěšilo mě to a opravdu jsem byla tak namotivovaná, že jsem pár měsíců po propuštění z léčebny absolvovala peerský kurz. V době léčebny jsem měla zkouškové období. Pan doktor byl moc hodný a dovolil mi místo na víkendy domů, jezdit do školy na zkoušky. Díky lékům a pravidelnému režimu jsem je všechny složila. V léčebně jsem měla dost času na učení, ale i na skvělé terapie jako terapie uměním, vycházky a vyjížďky s koňmi (ke kterým jsem si díky tomu našla velmi silný vztah) a další. Po pár týdnech v léčebně konečně přišel pan psycholog a řekl „Máme vaši diagnózu.“

Vyvalila jsem oči. Já a schizofrenička? Byla to úleva. Opravdu! Konečně bylo popsáno, co je se mnou špatně. Dostala jsem se k literatuře o svých diagnózách a všechno začalo dávat smysl.

Týden po propuštění z léčebny jsem nastoupila zpět na školu, kde jsem absolvovala další rok. Vše bylo v pořádku, dokonce mi lékaři i snížili medikaci, protože se myslelo, že je to jednorázové. Jak se o rok a půl později ukázalo, tak nebylo. V listopadu loňského roku jsem se opět propadla do psychózy. Stálo mě to hodně sil, protože zrovna začínalo (opět) zkouškové období, to jsem však ještě nevěděla, že bude na dlouhou dobu moje poslední. Po pár neúspěšných pokusech u zkoušky jsem přerušila studium.

Proces Zotavení není jen „cesta vzhůru“, naopak je to jako jízda na horské dráze, někdy jedete nahoru a potom zase rychle dolu. Ale to nevadí, jízda na horské dráze je přeci zábava a adrenalin, ne? Takhle funguje i Zotavení. Je důležité se dívat na to dobré a nevzdat to. Každý má při tom zhoupnutí dolů pocit, že to je moc, že to nezvládne, ale když pak znovu jede nahoru a vidí svítit slunce, tak za to to stojí.

Nebojím se říct, že jsem nemocná. Nestydím se za to. I s tím jsem dokázala dojít pokoje, a i přes sklony se nesnášet (děkuji HPO), tak ke kousku sebelásky, protože jsem přeci SILNÁ. Dokud jsem ještě tady, tak nemoc nevyhrála. Nevzdat to je pro mě podstata Zotavení. Není to „je mi dobře, už jsem napořád zdravý/á“, ale je to ten postoj bojovníka. Jako v józe – Bojovník je silný a ten postoj je jedna velká ukázka vnitřní síly.

Tady dnes skončím, moc děkuju Alence za příležitost udělat tu takový malý osobní „coming-out“ a třeba zase někdy navážeme spolupráci, bylo to pro mě očistné a dnes na terapii půjdu s klidem a pocitem, že jsem udělala velký kus práce.