Příběh Marušky

Chtěla bych se s vámi podělit o příběh Marušky, která si prošla úzkostmi, depresemi a následně psychotickým onemocněním. Její příběh je svědectvím života mladého člověka a svědectvím života s duševním onemocněním. Velmi autenticky popisuje některé příznaky a komplikace, které onemocnění přináší.

Jmenuji se Marie, je mi 25 let a snažím se dostudovat technický obor. Nedávno u mě propuklo duševní onemocnění, vše je tak čerstvé, že jsem sama zmatená v tom, co že se to vlastně stalo. Ale pokusím se o svůj příběh nějak srozumitelně podělit. Možná to i mně pomůže si udělat větší pořádek v hlavě.  

Už od dětství se zřejmě budovalo podhoubí pro to, abych byla psychicky labilnější. Hádky, bitky, problémy s alkoholem, maminka, která několik dní nechodila domů a podobně. Na začátku školky jsem už znala všechny sprosté nadávky. Ani jeden z rodičů své povinnosti moc nezvládal a vše vyvrcholilo tím, že v mých osmi letech máma utekla z domu. Přes rok o ní nikdo nevěděl, dokonce byla pohřešovaná. Od té doby o mě pečovala babička. Přesto i na tu dobu mám pěkné vzpomínky, hlavně na naše běžkovací výlety na všemi milované Vysočině. 

Babička se mi snažila věnovat veškerou lásku a péči, jak jen byla schopna. Bohužel prostředí také nebylo harmonické. Žije totiž v jedné domácnosti s dědečkem, se kterým je rozvedená déle, než já jsem na světě. Oba se nemají rádi a dělají si naschvály. Já stále cítila rozpor v tom, že babička, která mě měla z celého srdce milovat, současně dokáže být tak zákeřná k druhé osobě. Byla jsem z toho zmatená, a nakonec jsem se rozhodla, že dědečka budu nenávidět a považovat za ztělesnění zla. 

Babiččin přístup mi také moc nevyhovoval. Dbala na studijní úspěchy, které jsem vždy, díky schopnostem, které mi byly přiděleny do vínku, měla. Ale ostatní věci jako přátelství, sport, anebo mé emoce, ty nebyly příliš důležité. Byla jsem „úspěšná“, tak jsem přece musela být šťastná, nebyl důvod, aby tomu bylo jinak. Cítila jsem od ní skrytou ambici mít teď „zdařilý projekt“, když syn selhal. Ale věřím, že dělala jen to, co považovala za nejlepší, jen prostě jsme příliš rozdílné povahově. Rozhodně ji vděčím za to, že jsem se mohla všestranně rozvíjet – v hudbě, v cizích jazycích, ve všem možném.

Odmalička jsem byla úzkostná a v pubertě mi má psychika začala poprvé výrazněji ztrpčovat život. Kromě úzkostí jsem začala zažívat pocity prázdnoty, nesmyslnosti bytí, nesmyslnosti všeho, silné únavy. Zároveň ve mně ale vždy bylo přesvědčení, že vše, co se zde děje, nějaký vyšší, hlubší smysl má. Toto vše, tak jako i dlouhé debaty s kamarády a četba knih C. S. Lewise (napsal nejen Narnii, ale třeba i Rady zkušeného ďábla, doporučuji), mě přivedlo k víře. K víře prozatím nepraktikované, ale již křesťanské. Víra a modlitba mi postupně začaly být oporou. Hlavně vzdávání díků, za vše, co mám, za zdraví, za přírodu, za funkční ruce a nohy, i za příjemná setkání… Také mi moc pomohl balet, kterému se amatérsky věnuju dodnes. Je to pohyb náročný, ale zároveň estetický. Nemám pro něj vůbec dispozice, ale tréninky mě baví. Podpory od babičky se mi naopak v tomto ohledu bohužel nedostalo, nějak svým vnitřním přesvědčením existenci psychických problémů popírala. Dříve holt byla edukace v této oblasti ještě horší, než dnes…

Po gymnáziu jsem pokračovala bakalářským studiem strojírenského oboru ve svém rodném městě. Byl to neskutečný stres a zátěž, dodnes nevím, jak jsem to zvládla vystudovat. Ve zkouškovém mi úzkosti někdy dost bránily se plnohodnotně učit. Kvůli fyzice jsem musela studium o rok prodloužit, což je na takových oborech dost běžná věc. Přesto jsem ale zvládala věnovat se spoustě zájmů a aktivit s přáteli a v nestudijní oblasti života jsem byla poměrně spokojená. Byla jsem ale rozhodnutá, že domácí prostředí, které jsem vnímala jako toxické, opustím. Na magisterské studium jsem proto zamířila do podhorského města na druhém konci republiky, které jsem si zamilovala už v dětství. 

Přijela jsem plná očekávání a první semestr vše působilo jak splněný sen. Obor, který jsem si zvolila, mě bavil. Výuka byla velmi přátelská a komorní. Učili jsme se dokonce i věci, u kterých je zřejmá vazba s praxí. Na kolejích jsem měla výbornou spolubydlící. A ještě jedna věc – po letech váhání jsem se konečně rozhodla k náboženské konverzi, přípravě na křest v římskokatolické církvi.

Prostředí, ve kterém jsem se nacházela, se dramaticky změnilo. Najednou jsem se setkávala s lidmi, kteří měli fungující rodiny. S velkou mírou laskavosti. S velmi přívětivým přístupem pedagogů. A všechno, co jsem měla doma, mi začalo připadat zvráceně špatné. Cítila jsem se skvěle, objevovala jsem nové modlitby, chodila na noční inventury, víkendy trávila v přírodě, stále objevovala něco nového… Přišlo mi, že vše zapadá do řádu světa, i ten bezdomovec žebrající o dvacku. Jako by všechno bylo hřejivě zářící jak slunce, všechno bylo krásné a nejkrásnější byla proměněná hostie v monstranci při adoraci. Myslím, že tato změna prostředí, ač veskrze pozitivní, v mé psychice nastartovala nežádoucí proces.

Od Vánoc mi začalo být hůře, cítila jsem prázdnotu, kterou se mi občas dařilo plnit náboženským životem. Všechno ostatní, co mi kdy přinášelo radost, přestalo fungovat. Cítila jsem se odstřižená od okolního prostředí. Přikládala jsem to tomu, že se blíží křest, myslela jsem si, že je to nějaká přípravná etapa a aktem křtu vše pomine. Přestala jsem cítit potřebu setkávat se s nevěřícími lidmi, mluvit o něčem jiném než o víře, musela jsem se stále modlit. Mé nadšení ale nikomu nepřišlo přes čáru, protože u konvertitů je mírné „pobláznění“ a hodně různých zvláštních prožitků běžná věc. Viděla jsem, jak vše jen živí konzum, jak žádné zaměstnání nedává smysl, spousta lidské činnosti mi začala připadat vyprázdněná – bez lásky.

Samotná chvíle křtu byla krásná. Jenže mně se poté neudělalo lépe, ale ještě hůř. Od začátku postní doby jsem měla potíže se suchým kašlem, pár dní po křtu se to zhoršilo a já začala marodit. První doktorka se mi nezamlouvala, zdálo se mi, že má zlé oči, tak jsem šla po necelém týdnu k druhé. Ta usoudila, že se jedná o astma a předepsala mi docela silné inhalační kortikoidy. Podivná infekce mě opustila, ale kašel zůstal a přidala se dušnost. Postupem času jsem začala vymýšlet, co mi je a když jsem se po zkouškovém vrátila do svého rodného města ke svému praktickému lékaři, byla jsem již přesvědčená, že umírám. Že doktoři to nepoznali, protože jim zlý duch zatemnil mysl, na mou nemoc se přijde pozdě, já brzo umřu a má rodina kvůli tomu zanevře na víru a neobrátí se. Štěkali na mě psi – znamenalo to, že umřu, ujel mi autobus – jasná známka téhož. U doktora jsem strávila půl hodiny, měla jsem z úzkosti tep 100, asi pětkrát jsem se ho zeptala, jestli si jako myslí, že jsem se zbláznila. Zvládl to dobře, vysadil mi kortikoidy a po pár dnech mě dušnost opustila.

Nastoupily ale strašné úzkosti a binec v hlavě. Přestávala jsem cítit své tělo, přestávala jsem i cítit jakoukoli přitažlivost k druhým. Jako by se mě svět nijak nedotýkal, ale plynul, točil se kolem mě, aniž bych byla jeho součástí. Neustále jsem vedla imaginární rozhovory v hlavě s různými lidmi. Měla jsem pocit, že mi „ten zlej“ neustále cpe hříšné myšlenky. Připadala jsem si hrozně neužitečná. Ještě jsem jela na tábor jako zdravotník a všichni mi tam marodili, já po nocích vynášela zvratky, jedna holčička se nám po cestě do nemocnice začala dusit a skončila hospitalizovaná, prostě šílený tábor. Já své zdravotnické povinnosti zvládla myslím velmi dobře, ale ve volném čase jsem opět vedla duchovní boj za pocitu, že se nad námi všemi stahují temná mračna.

Šla jsem se poradit s knězem, co mě křtil, a on mě odkázal na psycholožku – což byla moje záchrana. Ta mě totiž laskavě přijala, důkladně provedla psychologické vyšetření, které odhalilo psychotický proces. Než vyšetření dokončila, trvalo to poměrně dlouho, myslím, že i proto, že byla pečlivá, nechtěla mě nijak poškodit. Zároveň domluvila, že mě vzala psychiatryně na tomtéž pracovišti, také moc laskavá paní.

Psychiatrička mě také moc hezky přijala a k antidepresivům, která jsem měla od praktického lékaře již od léta, přidala antipsychotikum a odešla jsem s diagnózou schizoafektivní poruchy, depresivní typ. Bohužel mi léky moc nesedly, já si začala více uvědomovat realitu i to, že jsem poslední rok „proflákala“, ty nesmysly, co se mi honily hlavou a podobně; zároveň jsem ale bohužel byla strašně unavená a měla pocit, že budoucnost prostě nedám, že není způsob, jak bych mohla zvládat normální život. Po Vánocích jsem se vrátila na zkouškové, tak nějak zpanikařila a začaly strašné úzkosti, tak silné, jak jsem je nikdy neznala. Také vyčerpání, bezdůvodný smutek a občas i touha umřít. Vše mělo rychlý spád, šla jsem na prohlídku, dostala Lexaurin, moc to nepomohlo. Psala jsem zoufalý mail doktorce, byla jsem na psychiatrické pohotovosti… Další týden mi doktorka navrhla hospitalizaci a já návrh s úlevou přijala. Rozhodli jsme se pro Kroměříž. Více než měsíc mi tam bylo strašně zle a já nevěřila, že mi můžou pomoci, na druhé dovolence doma jsem dokonce bojovala se silnými sebevražednými nutkáními. Po lécích jsem měla potíže s mikcí, navíc jsem byla unavená, ale zároveň jsem nemohla vydržet chvíli posedět. Bylo to tak otřesné, že se do toho teď nedokážu ani vcítit, ani to nějak uchopit. Po té strašné dovolence se vše ze dne na den zlomilo a mně se udělalo lépe, dosud nevím, jak a čím. Dost přispěla změna antipsychotika, ale myslím, že mi pomohlo i něco jiného.

Na druhý měsíc hospitalizace vzpomínám ráda. V blázinci se opravdu dají potkat skvělí lidé, s mnohými jsme stále v kontaktu. Vzpomínám na ranní rozcvičky, společné procházky, výpravy, i na vstřícný personál – hlavně vynikající psycholožku. Je to svět ve světě, po čase bylo příjemné se při cestě areálem vítat se „starými známými“.

Propuštění se časově sešlo s korona karanténou. Samozřejmě to bylo náročné z hlediska strachu z neznáma, na druhou stranu mi to umožnilo pozvolnější návrat do běžného života. Zvládla jsem dokončit všechny zkoušky, již mi chybí jen diplomka.

Letos jsem opět jela na tábor jako zdravotník. Jsem ráda, že mi to lékaři umožnili, že mi kvůli mé diagnóze práci s dětmi nezakázali. Protože já od nich moc čerpám. Učím se být bezprostřednější a snad i mít otevřenější srdce a neřešit pořád jen „dospělé“ věci, které často používám jen jako zástěrku, jak se skrýt a uzavřít druhým. Moc mi to pomohlo a mám naději, že když jsem zvládala toto, zvládnu i všechno ostatní.

To, že musím brát psychiatrické léky, nějak neřeším, je evidentní, že je potřebuji. Teď mám naštěstí kombinaci, která mi vyhovuje. Až na mírný útlum o nich nevím. Samozřejmě bych si přála je v budoucnosti nebrat, ale i kdyby se to nepodařilo, nijak výrazně mě neobtěžují.

Co bych si přála výhledově?

Teď hlavně najít vůli dokončit diplomku.

Najít si práci v oboru, která mě bude dlouhodobě naplňovat a přiměřeně finančně zajistí a umožní mi hezky bydlet. Chtěla bych umět navázat plnohodnotný partnerský vztah – to se mi doteď nedařilo, asi i tím, jak mám ze své rodiny pokroucenou perspektivu, se blízkosti bojím. Chci se oprostit od těch nefunkčních vzorců a založit rodinu, kde se k sobě lidé chovají s láskou. Také chci věnovat dostatek času i úsilí své tělesné schránce, dostatečně se pohybovat, být ke svému tělu vnímavá. 

A především, aby se nemoc nevracela, maximálně vystrkovala růžky jako varovná kontrolka, když bych žila tak, že bych s tím vnitřně nemohla souznít. A pokud se nezadaří a vracet se bude, tak abych to s pokorou dokázala přijmout jako součást mé životní pouti, které nemusím plně rozumět. Abych svou hodnotu neodvozovala od výkonů, kterých jsem schopna.

Tak doufám, že se to podaří. 

Po přečtení Marušky příběhu mám pocti, že už si nemoc možná i trochu ochočila, je s ní v těsném kontaktu, ale díky tomu s ní nemoc možná i spolupracuje v jejích plánech. Přeji Marušce na její cestě zotavení, aby ji nemoc nikdy nepřekazila naplnit její přání.

Odkaz na Marušky web pro další podrobnosti: https://malonek.wordpress.com/

Jedna odpověď na “Příběh Marušky”

  1. Maruška je statečné děvče, znám ji
    tábora kde jsem vařila. Pevně věřím že svoji nemoc zvládne a najde v sobě dost síly splnit si své životní sny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.