Rubrika: Příběhy od druhých

Chtěla bych se s vámi podělit o příběh Marušky, která si prošla úzkostmi, depresemi a následně psychotickým onemocněním. Její příběh je svědectvím života mladého člověka a svědectvím života s duševním onemocněním. Velmi autenticky popisuje některé příznaky a komplikace, které onemocnění přináší.

Jmenuji se Marie, je mi 25 let a snažím se dostudovat technický obor. Nedávno u mě propuklo duševní onemocnění, vše je tak čerstvé, že jsem sama zmatená v tom, co že se to vlastně stalo. Ale pokusím se o svůj příběh nějak srozumitelně podělit. Možná to i mně pomůže si udělat větší pořádek v hlavě.  

Už od dětství se zřejmě budovalo podhoubí pro to, abych byla psychicky labilnější. Hádky, bitky, problémy s alkoholem, maminka, která několik dní nechodila domů a podobně. Na začátku školky jsem už znala všechny sprosté nadávky. Ani jeden z rodičů své povinnosti moc nezvládal a vše vyvrcholilo tím, že v mých osmi letech máma utekla z domu. Přes rok o ní nikdo nevěděl, dokonce byla pohřešovaná. Od té doby o mě pečovala babička. Přesto i na tu dobu mám pěkné vzpomínky, hlavně na naše běžkovací výlety na všemi milované Vysočině. 

Babička se mi snažila věnovat veškerou lásku a péči, jak jen byla schopna. Bohužel prostředí také nebylo harmonické. Žije totiž v jedné domácnosti s dědečkem, se kterým je rozvedená déle, než já jsem na světě. Oba se nemají rádi a dělají si naschvály. Já stále cítila rozpor v tom, že babička, která mě měla z celého srdce milovat, současně dokáže být tak zákeřná k druhé osobě. Byla jsem z toho zmatená, a nakonec jsem se rozhodla, že dědečka budu nenávidět a považovat za ztělesnění zla. 

Babiččin přístup mi také moc nevyhovoval. Dbala na studijní úspěchy, které jsem vždy, díky schopnostem, které mi byly přiděleny do vínku, měla. Ale ostatní věci jako přátelství, sport, anebo mé emoce, ty nebyly příliš důležité. Byla jsem „úspěšná“, tak jsem přece musela být šťastná, nebyl důvod, aby tomu bylo jinak. Cítila jsem od ní skrytou ambici mít teď „zdařilý projekt“, když syn selhal. Ale věřím, že dělala jen to, co považovala za nejlepší, jen prostě jsme příliš rozdílné povahově. Rozhodně ji vděčím za to, že jsem se mohla všestranně rozvíjet – v hudbě, v cizích jazycích, ve všem možném.

Odmalička jsem byla úzkostná a v pubertě mi má psychika začala poprvé výrazněji ztrpčovat život. Kromě úzkostí jsem začala zažívat pocity prázdnoty, nesmyslnosti bytí, nesmyslnosti všeho, silné únavy. Zároveň ve mně ale vždy bylo přesvědčení, že vše, co se zde děje, nějaký vyšší, hlubší smysl má. Toto vše, tak jako i dlouhé debaty s kamarády a četba knih C. S. Lewise (napsal nejen Narnii, ale třeba i Rady zkušeného ďábla, doporučuji), mě přivedlo k víře. K víře prozatím nepraktikované, ale již křesťanské. Víra a modlitba mi postupně začaly být oporou. Hlavně vzdávání díků, za vše, co mám, za zdraví, za přírodu, za funkční ruce a nohy, i za příjemná setkání… Také mi moc pomohl balet, kterému se amatérsky věnuju dodnes. Je to pohyb náročný, ale zároveň estetický. Nemám pro něj vůbec dispozice, ale tréninky mě baví. Podpory od babičky se mi naopak v tomto ohledu bohužel nedostalo, nějak svým vnitřním přesvědčením existenci psychických problémů popírala. Dříve holt byla edukace v této oblasti ještě horší, než dnes…

Po gymnáziu jsem pokračovala bakalářským studiem strojírenského oboru ve svém rodném městě. Byl to neskutečný stres a zátěž, dodnes nevím, jak jsem to zvládla vystudovat. Ve zkouškovém mi úzkosti někdy dost bránily se plnohodnotně učit. Kvůli fyzice jsem musela studium o rok prodloužit, což je na takových oborech dost běžná věc. Přesto jsem ale zvládala věnovat se spoustě zájmů a aktivit s přáteli a v nestudijní oblasti života jsem byla poměrně spokojená. Byla jsem ale rozhodnutá, že domácí prostředí, které jsem vnímala jako toxické, opustím. Na magisterské studium jsem proto zamířila do podhorského města na druhém konci republiky, které jsem si zamilovala už v dětství. 

Přijela jsem plná očekávání a první semestr vše působilo jak splněný sen. Obor, který jsem si zvolila, mě bavil. Výuka byla velmi přátelská a komorní. Učili jsme se dokonce i věci, u kterých je zřejmá vazba s praxí. Na kolejích jsem měla výbornou spolubydlící. A ještě jedna věc – po letech váhání jsem se konečně rozhodla k náboženské konverzi, přípravě na křest v římskokatolické církvi.

Prostředí, ve kterém jsem se nacházela, se dramaticky změnilo. Najednou jsem se setkávala s lidmi, kteří měli fungující rodiny. S velkou mírou laskavosti. S velmi přívětivým přístupem pedagogů. A všechno, co jsem měla doma, mi začalo připadat zvráceně špatné. Cítila jsem se skvěle, objevovala jsem nové modlitby, chodila na noční inventury, víkendy trávila v přírodě, stále objevovala něco nového… Přišlo mi, že vše zapadá do řádu světa, i ten bezdomovec žebrající o dvacku. Jako by všechno bylo hřejivě zářící jak slunce, všechno bylo krásné a nejkrásnější byla proměněná hostie v monstranci při adoraci. Myslím, že tato změna prostředí, ač veskrze pozitivní, v mé psychice nastartovala nežádoucí proces.

Od Vánoc mi začalo být hůře, cítila jsem prázdnotu, kterou se mi občas dařilo plnit náboženským životem. Všechno ostatní, co mi kdy přinášelo radost, přestalo fungovat. Cítila jsem se odstřižená od okolního prostředí. Přikládala jsem to tomu, že se blíží křest, myslela jsem si, že je to nějaká přípravná etapa a aktem křtu vše pomine. Přestala jsem cítit potřebu setkávat se s nevěřícími lidmi, mluvit o něčem jiném než o víře, musela jsem se stále modlit. Mé nadšení ale nikomu nepřišlo přes čáru, protože u konvertitů je mírné „pobláznění“ a hodně různých zvláštních prožitků běžná věc. Viděla jsem, jak vše jen živí konzum, jak žádné zaměstnání nedává smysl, spousta lidské činnosti mi začala připadat vyprázdněná – bez lásky.

Samotná chvíle křtu byla krásná. Jenže mně se poté neudělalo lépe, ale ještě hůř. Od začátku postní doby jsem měla potíže se suchým kašlem, pár dní po křtu se to zhoršilo a já začala marodit. První doktorka se mi nezamlouvala, zdálo se mi, že má zlé oči, tak jsem šla po necelém týdnu k druhé. Ta usoudila, že se jedná o astma a předepsala mi docela silné inhalační kortikoidy. Podivná infekce mě opustila, ale kašel zůstal a přidala se dušnost. Postupem času jsem začala vymýšlet, co mi je a když jsem se po zkouškovém vrátila do svého rodného města ke svému praktickému lékaři, byla jsem již přesvědčená, že umírám. Že doktoři to nepoznali, protože jim zlý duch zatemnil mysl, na mou nemoc se přijde pozdě, já brzo umřu a má rodina kvůli tomu zanevře na víru a neobrátí se. Štěkali na mě psi – znamenalo to, že umřu, ujel mi autobus – jasná známka téhož. U doktora jsem strávila půl hodiny, měla jsem z úzkosti tep 100, asi pětkrát jsem se ho zeptala, jestli si jako myslí, že jsem se zbláznila. Zvládl to dobře, vysadil mi kortikoidy a po pár dnech mě dušnost opustila.

Nastoupily ale strašné úzkosti a binec v hlavě. Přestávala jsem cítit své tělo, přestávala jsem i cítit jakoukoli přitažlivost k druhým. Jako by se mě svět nijak nedotýkal, ale plynul, točil se kolem mě, aniž bych byla jeho součástí. Neustále jsem vedla imaginární rozhovory v hlavě s různými lidmi. Měla jsem pocit, že mi „ten zlej“ neustále cpe hříšné myšlenky. Připadala jsem si hrozně neužitečná. Ještě jsem jela na tábor jako zdravotník a všichni mi tam marodili, já po nocích vynášela zvratky, jedna holčička se nám po cestě do nemocnice začala dusit a skončila hospitalizovaná, prostě šílený tábor. Já své zdravotnické povinnosti zvládla myslím velmi dobře, ale ve volném čase jsem opět vedla duchovní boj za pocitu, že se nad námi všemi stahují temná mračna.

Šla jsem se poradit s knězem, co mě křtil, a on mě odkázal na psycholožku – což byla moje záchrana. Ta mě totiž laskavě přijala, důkladně provedla psychologické vyšetření, které odhalilo psychotický proces. Než vyšetření dokončila, trvalo to poměrně dlouho, myslím, že i proto, že byla pečlivá, nechtěla mě nijak poškodit. Zároveň domluvila, že mě vzala psychiatryně na tomtéž pracovišti, také moc laskavá paní.

Psychiatrička mě také moc hezky přijala a k antidepresivům, která jsem měla od praktického lékaře již od léta, přidala antipsychotikum a odešla jsem s diagnózou schizoafektivní poruchy, depresivní typ. Bohužel mi léky moc nesedly, já si začala více uvědomovat realitu i to, že jsem poslední rok „proflákala“, ty nesmysly, co se mi honily hlavou a podobně; zároveň jsem ale bohužel byla strašně unavená a měla pocit, že budoucnost prostě nedám, že není způsob, jak bych mohla zvládat normální život. Po Vánocích jsem se vrátila na zkouškové, tak nějak zpanikařila a začaly strašné úzkosti, tak silné, jak jsem je nikdy neznala. Také vyčerpání, bezdůvodný smutek a občas i touha umřít. Vše mělo rychlý spád, šla jsem na prohlídku, dostala Lexaurin, moc to nepomohlo. Psala jsem zoufalý mail doktorce, byla jsem na psychiatrické pohotovosti… Další týden mi doktorka navrhla hospitalizaci a já návrh s úlevou přijala. Rozhodli jsme se pro Kroměříž. Více než měsíc mi tam bylo strašně zle a já nevěřila, že mi můžou pomoci, na druhé dovolence doma jsem dokonce bojovala se silnými sebevražednými nutkáními. Po lécích jsem měla potíže s mikcí, navíc jsem byla unavená, ale zároveň jsem nemohla vydržet chvíli posedět. Bylo to tak otřesné, že se do toho teď nedokážu ani vcítit, ani to nějak uchopit. Po té strašné dovolence se vše ze dne na den zlomilo a mně se udělalo lépe, dosud nevím, jak a čím. Dost přispěla změna antipsychotika, ale myslím, že mi pomohlo i něco jiného.

Na druhý měsíc hospitalizace vzpomínám ráda. V blázinci se opravdu dají potkat skvělí lidé, s mnohými jsme stále v kontaktu. Vzpomínám na ranní rozcvičky, společné procházky, výpravy, i na vstřícný personál – hlavně vynikající psycholožku. Je to svět ve světě, po čase bylo příjemné se při cestě areálem vítat se „starými známými“.

Propuštění se časově sešlo s korona karanténou. Samozřejmě to bylo náročné z hlediska strachu z neznáma, na druhou stranu mi to umožnilo pozvolnější návrat do běžného života. Zvládla jsem dokončit všechny zkoušky, již mi chybí jen diplomka.

Letos jsem opět jela na tábor jako zdravotník. Jsem ráda, že mi to lékaři umožnili, že mi kvůli mé diagnóze práci s dětmi nezakázali. Protože já od nich moc čerpám. Učím se být bezprostřednější a snad i mít otevřenější srdce a neřešit pořád jen „dospělé“ věci, které často používám jen jako zástěrku, jak se skrýt a uzavřít druhým. Moc mi to pomohlo a mám naději, že když jsem zvládala toto, zvládnu i všechno ostatní.

To, že musím brát psychiatrické léky, nějak neřeším, je evidentní, že je potřebuji. Teď mám naštěstí kombinaci, která mi vyhovuje. Až na mírný útlum o nich nevím. Samozřejmě bych si přála je v budoucnosti nebrat, ale i kdyby se to nepodařilo, nijak výrazně mě neobtěžují.

Co bych si přála výhledově?

Teď hlavně najít vůli dokončit diplomku.

Najít si práci v oboru, která mě bude dlouhodobě naplňovat a přiměřeně finančně zajistí a umožní mi hezky bydlet. Chtěla bych umět navázat plnohodnotný partnerský vztah – to se mi doteď nedařilo, asi i tím, jak mám ze své rodiny pokroucenou perspektivu, se blízkosti bojím. Chci se oprostit od těch nefunkčních vzorců a založit rodinu, kde se k sobě lidé chovají s láskou. Také chci věnovat dostatek času i úsilí své tělesné schránce, dostatečně se pohybovat, být ke svému tělu vnímavá. 

A především, aby se nemoc nevracela, maximálně vystrkovala růžky jako varovná kontrolka, když bych žila tak, že bych s tím vnitřně nemohla souznít. A pokud se nezadaří a vracet se bude, tak abych to s pokorou dokázala přijmout jako součást mé životní pouti, které nemusím plně rozumět. Abych svou hodnotu neodvozovala od výkonů, kterých jsem schopna.

Tak doufám, že se to podaří. 

Odkaz na Marušky web pro další podrobnosti: https://malonek.wordpress.com/

Můj život není jen černý. Je sice složitý a někdy i maličkosti, jako vynést odpad nebo pravidelně udržovat hygienu se zdají být dočasně neřešitelné, ale z určitého úhlu mě naopak nesmírně naplňuje. Protože mám kromě paranoidní schizofrenie i disociační poruchu a částečně i sociální deprivaci, spoléhám se částečně na „autopilota“. Většinou přehlížím upozornění vnitřního hlasu, jelikož žiji v tomto ohledu s tím, že stejně by trvalo dlouho, než by se vše odblokovalo, než bych se k dané a potřebné činnosti dostal. Jako jednou, kdy jsem se chtěl projít kolem nádraží, abych si v této situaci nacvičil cestu k lékaři do Olomouce. Už jsem si vše naplánoval a musel jsem silou vůle tlačit ruce i nohy po milimetrech kupředu, než se mi odblokoval po dlouhé chvíli pohyb. To je totiž disociační porucha. Vůle i mozek i přání se pohnout existuje, jen svaly nemohou zabrat. Je to úsměvné, když po pěti minutách čekání vás musí chytnou potřeba jít na toaletu a přijde vysvobození a tělo se pohne. Zdá se to vše být trochu „smutné“, ale k nepořádku v bytě a osobním životě máte skvělou výmluvu.
Nemocný jsem dvacet let a osud mi nachystal snad vše, co se mého omezení týče. I chvilky svobody, kdy jsem ze 118 kilogramů zhubl na 85, a taky překonání závislosti na cigaretách. Dokonce jsem si zažil čtyři vztahy. Jedno období jsem vstával v poledne a chodil spát v osm večer. Jen jsem se stihl najíst, podívat na televizi, znovu najíst a šel jsem si lehnout. Pak přišla doba, kdy jsem vstával dřív, ale na druhou stranu jsem trávil šest let jen sezením v kuchyni v křesle. To už jsem měl spánkový režim více v pořádku. Chodil jsem navíc dvakrát týdně do volnočasových aktivit na tři hodinky odpoledne. Za čas v nemoci jsem vystřídal spoustu zaměstnání. Pracoval jsem jako číšník, dělník v továrně na minerálky, dělník v továrně na výrobu plastových fólií, jako sanitář na LDN-ce, jako asistent v soc. službách, jako vedoucí kanceláře, jako kuchař, jako vrátný, a když jsem zrovna nepracoval, hledal jsem dobrovolnické práce. Takto jsem třeba pomáhal chystat Tříkrálovou sbírku, hlídal jsem vchody na hudebním festivalu, připravoval multikulturní festival a vypomáhal na dvou farmách.
Nemůžu si stěžovat, že bych se úplně nudil. Naučil jsem s odlívat keramiku, řezat na stolní cirkulárce, umývat ovcím vemínka, dělat s rozbrušovačkou, s bruskou na sklo, vyrobil jsem si malířský stojan, řídil jsem traktor s plnou vlečkou, vyhrál před kamerou pěveckou soutěž klientů soc. služeb, naučil jsem se vázat koberce, vyrábět různé dekorace, taky jsem jako práci měl žehlení, kreslení obrazů a plakátů a jiné. A ke všemu tomu jsem si zakusil, jaké to je být na půl roku bezdomovec.
V současnosti pravidelně užívám léky a nad vodou mě drží jóga, dechová cvičení, kreslení tečkovaných obrázků a hraní na domorodý nástroj didgeridoo. Není to mnoho, ale v tom bezbřehém čase nudy mi tyto koníčky poskytují chvilkové naplnění a pocity úlevy.

S velkou důvěrou mi zaslala svůj příběh Dorothy Palmer, která velmi dopodrobna popisuje svůj životní proces. Můžete si koupit i její knihu na:

http://www.1000knih.sk/obchod/nesex-v-palerme1?fbclid=IwAR0gGErk0_nMR1AF_FVh7IrHlql0gNjUCBTfWVzL7GZdE1xFaI_I8_PmoIg

Diagnóza

Diagnostikovali mi prvotne schizoafektívnu poruchu, zmiešaný typ, čo znamená niečo ako bipolárna afektívna porucha spojená so schizofréniou. Dozvedela som sa to až po hospitalizácii v psychiatrickej nemocnici v Rimavskej Sobote, na Slovensku.

V podstate som sa to od nikoho ústne nedozvedela. Primár sa ma na vizite len zvykol splať, či je už všetko v poriadku, či už před sebou nevidím všade sex. Bolo to celkom vtipné, aj sme sa na tom obaja smiali. Informácia o mojej diagnóze ku mne prišla až po prepustení z nemocnice, keď som si doma čítala prepúšťaciu lekársku správu. Sice som vyštudovala sociálnu prácu, netušila som, o aký typ choroby ide. Spomenula som si na odbornú knihu Imricha Ruisela – Osobnosť a poznávanie, z ktorej sme v škole mali skúšku a v ktorej aj boli opísané niektoré typy psychických ochorení. To, čo sme však s maminou podnikli, bolo lustrovanie po internete a čítanie bližších informácií o tejto diagnóze.

Spomínam si, že ma to sklamalo a to, čo som cítila prvýkrát, bol pocit obvinenia voči môjmu vtedajšiemu priateľovi. On totiž trpí bipolárnou afektivnou psychózou, a preto som sa nazdávala, že spolužitie s ním mi spôsobilo prepuknutie mojej choroby. Viem, že je to vlastne blbosť, no myslím si, že člověk v takejte chvíli hľadá odpovede a obviňuje „celý svet“. Časom som sa týmto faktom, že ma to v živote stretlo, vyrovnala, no neustále sa s tým pomalými krokmi vyrovnávam.

První příznaky

Celá táto začiatočná etapa choroby sa u mňa začala v lete 2014 v Palerme, na Sicílii. Bola som tam na týždňovom workshope, kedy som sa celý týždeň prejavovala mánicky (fáza mánie). Celý týždeň som vôbec nemohla spať, do toho sa pridružili ďalšie okolnosti, ktoré boli dosť nepríjemné a je možné, že túto chorobu spôsobili. Na workshope som bola s jedným mužom zo Slovenska, ktorý po 2 dňoch musel odcestovať spát kvôli práci. Veľmi ma to rozrušilo, pretože som sa bála cestovať lietadlom naspäť sama. Ďalší členovia workshopu neboli veľmi príjemní a bolo im zrejme čudné, ako sa správam (kričala som, tancovala, spievala,…). Niekto z týchto členov mi v poslednú noc před odletom ukradol, resp. skryl kabelku. Našťastie, to najdôležitejšie som mala zbalené v batožine. V tú poslednú noc sa vo mne prejavili halucinácie a bludy vo forme tej, že som si myslela, že okolo mňa sa deje skupinový sex. Tieto halucinácie som mala aj neskôr na letisku a všade, kde som sa pohybovala. Myslela som si, že som tento skupinový sex spôsobila ja, že som oslobodila Sicíliu a celý svet, že cez rádiá o mne rozprávajú správy do celého sveta a za toto oslobodenie formou sexu na verejnosti ma čaká velkolepá oslava. Skončilo to tým, že som dobrovoľne nasupila v Ríme na letisku (môj let bol s prestupom: Sicília – Rím, Rím – Viedeň) do auta, v ktorom som taktiež rozprávala tieto bludy a šofér mi vlastne zachránil život tým, že ma odviezol k policajtom na železničnú stanicu. Policajti ma počúvali, smiali sa na mne a potom mi zavolali sanitku. Stále som si myslela, že som akoby Alica v krajine zázrakov a sanitka ma vezie na miesto, kde ma čaká táto velkolepá oslava. V nemocnici, do ktorej ma priviezli, som počula stony a myslela som si, že sa v nej koná skupinový sex, preto som utiekla. V mojej hlave som sice chcela slobodu pre ľudí, avšak nechcela som byť toho súčasťou. Plakala som niekde za pivnicou při nemocnici. Do toho som mala vidinu, že telefonujem s našim prezidentom Andrejom Kiskom, ktorý mi povedal, že keď niečo začnem, musím to dokončiť. Nakoniec za mnou prišiel doktor s doktorkou, eštema chvíľu počúvali v čmárni, no potom ma naložili na nosítka, vyzuli mi balerínky a napichali nejaké injekcie. Pamätám sa len na to, že som sa zobudila v izbe psychiatrickej kliniky v Ríme. Akútne oddelenie, jedna ženská a jedna mužská izba. Všetko je detailne rozpísané v mojej knihe, avšak potom už nasledovalo to, že som sa spojila telefonicky s maminou a s vtedajším priateľom, ktorí sa na týždeň ubytovali v rímskej charite a po dvoch týždňoch hospitalitácie ma previezli domov. Psychiatrička na Slovensku mi odporúčala hospitalizáciu, ale ja som už mala strach z nemocnice, preto bol so mnou doma 2 týždne môj vtedajší priateľ. Po 2 týždňoch ma zobral do Bratislavy a normálne som nasupila do práce, hoci nikto netušil, že mám stále paranioidné myšlienky. Na jeho „odporúčanie“ som vysadila lieky a dostala som sa do depresie. Vrátila som sa domov k mamine, išla som na maródku, doma som si rezala zápästia pilníkom na nechty a čakala som, kedy ma hospitalizujú v Rimavskej Sobote.

Dětství

Podľa mojich skúseností a maminých slov som bola v ranom detstve hyperaktívna. Moja najvernejšia spomienka je na príhodu u starých rodičov z otcovej strany, kedy mi stará mama dala tanier s polievkou na kraj stola, ja som ho nechtiac rozliala a ona za to nadávala na moju mamu, že ako ma to vychovala.

Som jedináček, preto ma mamina socializovala s druhými deťmi a často sme chodili na ihriská a do parku. Mám nádherné spomienky na jednu pani, maminu kamarátku, ktorú sme často navštěvovali. Bola Rómka, mala 4 dospelé deti a vnúčatá, s kterými som sa rada hrávala. Milovala som moje detstvo z hľadiska toho, že moja mamina je nedoslýchavá a stretávali sme sa s rôznymi typmi ľudí, od Rómov cez ľudí s rôznym postihnutím. Možno aj tento spôsob života ma dohnal k tomu, že som študovala sociálnu prácu.

Do škôlky som nastúpila až v predškolskom veku, no stále som plakala. Chcela som ísť domov. Mala som tam väčšinou chlapčenských kamarátov, ktorí potom mamine rozprávali, že stále plačem. Tiež som bola agresívna voči jednému dievčaťu, čo si neviem vysvětlit inak, jako tým, že môj otec bol alkoholik a keď bol opitý, prejavoval sa voči nám agresívne.

Po nástupe do školy som bola vzorná žiačka. Dobře som sa učila a mala som najlepšiu kamarátku, s ktorou sme sedeli v jednej lavici. Od škôlky až po maturitu som navštěvovala ZUŠ, výtvarný odbor, ale musím povedať, že veľa talentu v kreslení teda nemám. Už počas druhého stupňa ZŠ som hrávala školské divadlo, s kterým sme chodili vystupovať a týmto smerom som pokračovala aj na strednej škole, kde som popri výtvarnej začala hrať aj v ochotníckom mestskom divadle. Chcela som byť herečka, no nespravila som talentové přijímačky na VŠ.

Počas studia na VŠ som sa zapojila do Divadla bez domova, v ktorom hrajú ľudia bez domova, či ľudia s rôznym hendikepom. Popri hraní v tomto divadle som robila asistentku jednej slečne s detskou mozgovou obrnou. Veď práve vďaka tomuto divadlu som sa dostala dvakrát na workshop do Palerma, ktoré mi bolo osudné.

Puberta

Bola som, podľa mňa, bežná pubertiačka, ktorá behala za chlapcami, mamina mala z toho hlavu v smútku, vždy som za to od nej poriadne dostala bitku a potom som sa na chvíľu ukľudnila. Od 14-tich som randila a mala aj frajerov.

Ohľadom bežných dostupných drog som bola vcelku fajn. Keď som mala 15 rokov, prvýkrát som sa opila. Mala som vtedy frajera z jednej „feťáckej“ partie (fajčenie marihuany sa v našom meste pokladalo fetovanie), jako aj moja kamoška. Vďaka týmto frajerom sme sa dostali to tejto bandy a oslavovali sme vtedy kamoškine narozeniny (16 rokov). Pila sa vodka a prýkrát som vyskúšala aj cigaretu.
Časom sme sa však jako partička rozpadli, protože som od 16-tich rokov mala iného priateľa. Odsudzovala som alkohol a nedovolila som mu ani piť pivo. No experimentovanie s cigaretami mi ostalo, ale len tak, že som si zvykla dať raz za týždne 2 cigarety při posedení v nelakom bare. Skutočne fajčiť cigarety som začala až v 19-tich rokoch, keď som bola na divadelnom workshope v Taliansku, v malom mestečku Carpegna. Páčil sa mi ten taliánsky štýl života, že „pohoda,klídek, tabáček“. J

V živote som vyskúšala aj marihuanu, ale tiež jako dospelá. Skončila som strednú školu, prišla som za mojim vtedajším priateľom so slovami: ,,Už by som to chcela vyskúšať, už mám na to aj vek.“ On bol, samozrejme, rád, lebo dovtedy som mu to zakazovala a teraz sme mohli „húliť“ spolu. Cítila som však, že jako roky ubiehali, občasné fajčenie trávy mi nerobilo dobře. Na druhý deň, keď som sa zobudila, mi bolo potom veľmi smutno a plakala som bez príčiny.

Spomínam si, že keď som dostala skutočnú depresiu a žila som s priateľom, ktorý má tú bipolárku, jako liek na môj stav mi zabalil jointa pomiešaného s levandulovými kvetmi. Vraj to mi pomôže. No hovno. Som rada, že už nemám okolo seba týchto alternatívnych liečiteľov. 😀

Škola

Počas základnej školy som bola priemerná žiačka, no na strednej a vysokej škole som skončila s vyznamenaním a s červeným diplomom.

Po skončení ZŠ som pokračovala na PaSA (Pedagogická a sociálna akadémia). Jako som už spomenula vyššie, celý život som bola v blízkom kontakte s rôznymi typmi ľudí a strašne ma to bavilo. Keďže na herectvo ma po strednej nezobrali, pokračovala som vo svojom odbore, tj. sociálna práca. Prvý stupeň, Bc., som si robila v Nitre a Mgr. som už dokončila na Univerzite Komenského v Bratislave.

Najhoršia spomienka z tohto obdobia je na internátny život v prvom ročníku. Možno je to tým, že som jedináček a mala som vždy svoj osobný prostor, ale jednoducho existovať v malej izbičke, ktorá bola povodně vytvorená pře 2 osoby,no dali nás tam tri + frajer mojej spolubývajúcej, to bolo na mňa moc.

Tlačila som na vtedajšieho priateľa, aby sme spolu išli do podnájmu. To sa mi aj podarilo, no išli sme do bytu v Bratislave, čiže som dva roky, kým som neskončila Bc., dochádzala do Nitry. Tiež som si to predstavovala inak, jako žiť v jednom byte s ďalšími dvomi mužmi (časom už len s jedným), no zvládli sme to. Mať svoju izbu však bolo na nezaplatenie.

Reakce okolí

Mamina a rodina prijali moju chorobu jako fakt. Nemôžem sa sťažovať, je to úžasná mama. Môj vtedajší priateľ sám trpí bipolárnou afektivnou poruchou, preto po návrate domov to zhodnotil slovami, že dvaja blázni spolu nemôžu byť. Najbližšia priateľka pri mne stála a stojí v dobrom aj v zlom. Niektorí bližší priatelia to vedia a respektuju to (myslím, že nemajú ani šajnu o tom, čo je táto choroba, ale prijímajú ma, no mnohí aj čítali moju knihu, preto sú k tomu bližšie). Vzdielanejší známi o tom veľmi nevedia, len sú prekvapení, že som pribrala (z liekov).

Nezabudnem však na situáciu s jednou mojou dlhoročnou „kamarádkou“. Chodili sme spolu do triedy celú ZŠ aj na strednej škole. Ostali sme kamaškami aj počas výšky. Chodila som totiž s mužom, ktorý bol kamarát jej vtedajšiemu frajerovi, a tak sme spolu trávili skoro každý víkend. Vedela o mojej chorobe a zistila som,že to všetkým rozprávala. Všade, kde som prišla, mi niekto povedal, že slečna S. o mne povedala, že som bola na psychiatrii a že čo mi je. Konfrontovala som to s ňou, ona to všetko zvalila na moju dobrú priateľku a prosila ma o odpustenie a pod. Skončilo to fiaskom, prestala som jej dvíhať telefon, blokla som si ju na FB a teraz, keď sa náhodou stretneme, tak sami srdečne pozdraví. Zo slušnosti sa jej odzdravím, ale to je všetko. Ako raz povedala učiteľka psychologie v škole: ,,Dávajte si pozor na ľudí, ktorí před vami ohovárajú iných. Takí potom ohovárajú aj vás, keď s nimi nie ste.“

Hospitalizace

Bola som hospitalizovaná dokopy štyrikrát a v podstate týmto nemocniciam ďakujem, že mi zachránili život. Prvýkrát v Ríme, kde som halucinovala, takže si len matne pamätám na niektoré udalosti. Druhýkrát v Rimavskej Sobote s, podľa mňa, silnou depresiou, kde som bola takmer 2 mesiace. Tretíkrát v roku 2016 vo Veľkom Záluží v okrese Nitry, kde som bola taktiež s depresiou a diagnostikovali mi tam schizoafektívnu poruchu, depresívny typ. Počas tejto hospitalizácie som bola aj na elektrošokoch. Tiež som tam bola 2 mesiace. Nemala som informácie o tom, ako a či brať lieky, ako dlho a pod., tak som ich vysadila. A štvrtýkrát opäť v Rimavskej Sobote, ale len kvôli tomu, že mi nastolená mesačná injekcia Xeplion, ktorú mi nastavili vo Veľkom Záluží, spôsobila vedľajšie účinky vo forme laktácie. Kvôli zmene liečby som tam bola 2 týždne. Spomínam na tieto hospitalizácie v podstate rada, protože mám odtiaľ mnohých dobrých kamarátov/ky. Aj keď musím priznať, že sa mi veľakrát snívajú sny spojené so psychiatrickými liečebňami, akoby som v sebe nosila neustále nálepku „blázon“. S tým sa ešte stále neviem vyrovnať a pracujem na tom.

Zkušenost s psychiatrií

Výborný je. Prvá psychiatrička, ktorú som mala, riešila väčšinou klebety města a to, aké majú kde kabelky a posielala ma pracovať do zahraničia. Preto som ju vymenila za druhého doktora, ktorý bol pôvodom z Palestíny. No on bol podľa mňa sám psychiatrický pacient a nakoľko mi neveril, že mám diagnózu, ktorú mám, nasadil mi len jeden liek: Asduter. Po jeho „liečbe“ som sa dostala do Veľkého Zálužia. Tretí a súčasný psychiater, kterého mám, je konečne ten pravý. Keď potrebujem niečo riešiť, porozpráva sa so mnou o čomkoľvek a pristupuje k práci profesionálne.

Psychoterapie

Nechodím. V našom meste taká možnosť zrejme ani nie je.

Invalidní důchod

Mám čiastočný invalidný dôchodok.

Práce

Áno, pracujem v oblasti, ktorú som vyštudovala. Som za to veľmi, veľmi vďačná, že popri ID môžem pracovať a dostala som v živote tú šancu.

Pracujem v odbore sociálna práca, v jednom centre, kde sa väčšinou střetávám s romskými klientmi. Pracujem na plný úväzok, teda 8-hodinový pracovný čas. Toto centrum je ale v malej obci, preto mám relatívne pokojný deň a klienti, ktorí nás navštěvuju, sú fajn. Párkrát som zažila aj opitého klienta, ale dalo sa to zvládnuť.

Partner a děti

Mám v súčasnosti priateľa, ale deti nie. Môj psychiater a kamarátka, ktorá má rovnakú diagnózu, čo ja, mi povedala, že my deti nesmieme mať.

Jedného dňa, keď som bola na kontrole u môjho psychiatra, rozprávala som sa s ním na tému „deti“. Povedal mi, že je to veľmi riskantné, protože počas tehotenstva by som nemohla užívať lieky, čo by u mňa mohlo spôsobiť relaps, a teda by som možno bojovala s popôrodnou depresiou, či laktačnou psychózou. A tiež, že mať dieťa je do istej miery záťaž.

Mojej kamarádke, ktorá má (podľa jej slov) rovnakú diagnózu jako ja, tiež primár v nemocnici, ku kterému chodí, povedal, že mať dieťaje velké riziko. Druhej kamarádke, ktorá k nemu chodí tiež s podobnou diagnózou však povedal, že by to išlo, len by sa museli vysadiť lieky.

Mám 28 rokov, ale sama mám obavy, jako by to dopadlo. Mám psíka, ktorý ma teší, možno však práve preto, že je pohoďák a ani o ňom neviem, pokiaľ nechce ísť von. Dieťa si vyžaduje celodennú starostlivosť a, úprimne, neviem, či by som to zvládla.

Mám však priateľa, ktorý je rozvedený a má 2 deti z predchádzajúceho manželstva, preto sme sa o tom otvorene rozprávali a povedal mi, že ma nenúti mať deti. Možno to tak má byť, že som v živote stretla muža, ktorý už deti má.

Léky

Je mi veľmi ľúto, že som ochorela a musím ich užívať, ale beriem ich po mojich skúsenostiach pravidelne.

Lieky som vysadila dvakrát a vždy to dopadlo katastrofálne. Prvýkrát som prestala brať lieky hneď počas schizofrenickej epizody, keď som žila v Bratislave s mužom, ktorý mi radil ich nebrať (a namísto toho mi ubalil jointa). Nevedela som poriadne ani, čo mi je, moja vtedajšia psychiatrička mi nič nevysvětlila a vôbec som nerozumela svojmu stavu. Preto som nemala šajnu o tom, načo mám vlastne tie lieky brať.

Druhýkrát, bolo to v období, keď som skončila pracovný pomer jako čašníčka v jednom podniku, cítila som sa dobře a tak som si povedala, žeich vysadím.

Oznámila som to aj mojej psychiatričke, ktorá ma na nič neupozornila a povedala mi, že to je moja věc. A tak som aj dopadla, na liečení vo Veľkom Záluží.

Našťastie, halucinácie a vidiny sa mi nikdy nevrátili, ale možno je to aj preto, že liek Kventiax som nikdy nevysadila, protože ma uspával (a ten je, podľa lekárskeho predpisu, presne proti schizofrenickým bludom).

Lieky mi určite dávajú pohodu a pokoj. Už by som nikdy nechcela mať všetky tie nepríjemné a úzkostné pocity, ktoré som mala. Je to príšerné obdobie nielen pre mňa, ale aj pre celé moje blízke okolie.

A čo mi berú? Určitú slobodu. Sice ich užívam pravidelne a je to pre mňa už zautomatizovaná činnosť, niekedy, keď niekam cestujem, zabudnem na to, že si ich mám zabaliť. Našťastie som si ich vždy vzala so sebou. A tiež ma mrzí to, že som od nich pribrala a tiež, že už asi 2 roky, odkedy ich užívam, nikdy necítim hlad. Nikto mi túto tému hladu nevie objasniť, ale ja teda konzumujem jedlo len z povinnosti trikrát denne, aj keď nie som hladná.

Ataky

Ak rátam aj prvotné začiatky v Palerme, tak dokopy trikrát. Je to otrasný pocit, depresia, úzkosť, strach z ľudí, nedokážem ísť ani na nákup do obchodu, protože mám vtedy strach z ľudí. Halucinácie som, našťastie, mala len raz v živote, nevrátili sa mi, ale ani to by som už nikdy nechcela zažiť.

Naposledy, keď na mňa prejavy choroby prišli, cítila som smútok, fyzicky mi bolo na vracanie a jedného pekného letného rána som nemohla ísť ani do práce (robila som vtedy čašníčku len 6 dní na novom pracovnom mieste). Išla so mnou mamina na pracovisko, kde sme oznámili, že to nezvládnem a musím saísť liečiť. V nemocnici som pobudla dva mesiace a po skončení maródky mi logicky dali výpověď.

Halucinácie som mala len raz v živote a týkali sa oblasti sexu. Myslela som si, že okolo mňa je skupinový sex, ale tiež, že odo mňa sa očakáva, aby som sa toho tiež zúčastnila. Do toho som sté obdobie mala paranoidné myšlienky o tom, že všetci na ulici ma poznajú a prenasledujú ma (ale v pozitívnom zmysle, že ma majú radi). Keďže som si myslela, že ma všetci poznajú, na všetkých som sa usmívala, oni sa usmívali na mňa, tak mi to logicky do seba zapadalo, hoci teraz rozumiem prirodzenému vzorcu „akcia – reakcia“.

Čo však nenávidím při tomto relapse najviac, je úzkost a depresia. Bojím sa, že by som si v hlbokej depke začala rezať ruky. Stále mám však pocit, o ktorom nikomu nehovořím. Že všetko to mám v sebe, len je to, našťastie, ukočírované liekmi a neprejavuje sa to. A úzkosť. Ja úzkosťou nazývam strach vyjsť medzi ľudí. Primár v nemocnici sa ma spýtal, či to nepochádza náhodu z toho, že mám pocit menejcennosti. Neviem. Viem však určite, že mať strach ísť do obchodu, je veľmi obmedzujúci.

Mechanismy zvládání nemoci

Odkedy užívam pravidelne lieky, žiadne příznaky choroby nepociťujem. Určite je úžasné to, že chodím do práce, občas cvičím, že mám priateľa, a že mám v podstate všetko, čo som si kedy priala mať.

Situace v České Republice

Myslím si, že v porovnaní so Slovenskou republikou je ČR omnoho vpredu. Máte oveľa viac neziskových organizácií na pomoc pre ľudí  s duševným ochorením, čo na Slovensku ani neviem, že niečo také existuje, okrem Ligy za duševné zdravie.

Přání

To, že som ochorela. Chcela by som byť zdravá a byť rovnako štíhla ako predtým.

Budoucnost

Byť takto v pohode celý život, aj keď to obnáša pravidelné užívanie liekov. Tiež byť slávna spisovatelka. 😀

Do svých devatenácti jsem byla celkem normální holka. Hlavně bych řekla, že jsem byla zdravá. Pak ale nastal velký zlom v mém životě. Byla jsem znásilněná. Nechci zacházet do detailů, jen chci říct, že si osobně myslím, že to byl hlavní spouštěč mé nemoci.

Nepřišlo to hned. Trvalo to ještě další dva roky, než se u mě projevily vážnější příznaky nemoci. Dusila jsem to v sobě a popírala, že by se to stalo.
Občas jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, ale nic vážnějšího. Nemoc úplně propukla ale až v mých 21letech. Chodila jsem na VŠ a bylo zrovna zkouškové období. Dodnes si pamatuji, kdy jsem poprvé zažila derealizaci. Najednou bylo všechno zvláštní, jako za sklem. Jako bych byla ve snu. Nebylo to chvilkové, ale derealizace od té doby byl můj stálý stav. Ne moc dlouho poté jsem začala mít pocit, že mi všichni vidí do hlavy. Všichni ví, co si myslím. Mamce jsem doma brečela, že už nemůžu chodit do školy, že to nezvládnu. Že nemůžu nic. Na její popud jsem navštívila psychiatričku, která mi sdělila, že se jedná právě o derealizaci a předepsala mi na ní antidepresiva. Zmínila se, že to může propuknout v psychózu, ale to ještě netušila, že už se tak stalo.
Na ulici mi lidé četli myšlenky, předměty na mě koukaly a mluvily se mnou. Nevěděla jsem, co je realita a co jsem si vymyslela v té své hlavě. Chodím do školy, nebo ne? Kdo jsem? Je tohle všechno skutečné? Neměla jsem tušení.
Naštěstí nás na VŠ učil psychologii člověk, který byl sám psychologem a terapeutem. Svěřila jsem se mu, že „ty antidepresiva se mnou dělají divné věci“. On si nemyslel, že by to bylo způsobené léky a poprosil mě, abych vše sdělila své doktorce. Udělala jsem to a ona mi okamžitě nasadila olanzapin – antipsychotikum.

Ještě bych měla zmínit, že v té době u mě propukla k tomu všemu také anorexie. Nebyl to asi takový průběh, jak si představujete. Nebylo to tak, že bych se rozhodla zhubnout a vymklo se mi to z rukou. Něco v mé hlavě mi zakazovalo jíst. (Byl to hlas holky, která se mi během posledních pár let ozvala ještě několikrát, i když ne vždy mi „pouze“ zakazovala jíst.) Postupně jsem omezovala jídlo, až jsem se dostala na půl okurky denně. Zhubla jsem tak, že jsem pomalu už ani nedokázala chodit. Každý krok byl utrpení, hrozná bolest. Pořád jsem jen ležela, protože nic jiného už jsem nedokázala.

Olanzapin měl podle mé doktorky pomoct i s anorexií, jelikož tento lék je známý tím, že se po něm opravdu hodně přibírá. Svůj účinek splnil – já začala vidět svět zase reálně a přibrala jsem.
Přibrala jsem 20 kilo. Z anorexie to bylo přibrání na normální váhu, ale pro mě to byla hrůza. Dvacet kilo během pár měsíců! Vyšilovala jsem a za nedlouho jsem ze strachu z dalšího přibírání lék vysadila.
Myslela jsem si, že ho už nepotřebuji. Mýlila jsem se.

Začal nejhorší rok mého života. Hlasy, bludy, halucinace, strach. Na rok se ze mě stal klon. Ano, myslela jsem si, že jsem klon mého pravého já. Hlasy mě v tom utvrzovaly. Mluvila jsem s pravou Klárou i s mými „stvořiteli“.  Obsah hlasů byl pokaždé dost podobný: Zachránit Kláru. Nezasloužím si žít, vzala jsem jí život. ONI si pro mě přijdou!
Jak jsem si ony hlasy vysvětlovala? No rozhodně jsem si nemyslela, že by šlo o nemoc. Jsem přece klon a ti, co mě stvořili, mi do hlavy dali čip. Čip v hlavě, skrz který na mě mluví. To přece dává smysl, ne?
Své doktorce jsem napsala email, kde jsem jí žádala o rentgen hlavy, aby se ten čip našel a vyndal. A tak jsem se dostala ke své první hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Když jsem se vrátila, byla jsem doma asi tři týdny a hlasy začaly znovu. „Přijdeme si pro tebe a budeme tě mučit. Pak tě zabijeme!“ Oznámil mi hlas jednou v noci. Té noci jsem se pokusila o sebevraždu a skončila zase v nemocnici. Když jsem přišla na příjem, na otázku lékařky, co si od hospitalizace představuji, jsem jí oznámila, že mi přece mají vyndat ten čip z hlavy.
Konečně jsem dostala léky, které mi zabraly. Byl to dlouhý proces, ale nakonec jsem si uvědomila, že klon opravdu nejsem. Bylo to těžké. Představte si, že v něčem žijete rok. V něčem, co je pro vás absolutní pravda, realita. A najednou zjistíte, že to tak není. Byl to šok.

Celkem jsem za tu dobu, co jsem nemocná, byla hospitalizovaná čtyřikrát. A doufám, že víc hospitalizací mě už nečeká.

Mohla bych vám vyprávět další, že svých psychóz, kde se objevovali například agenti, zase ta zlá holka a další věci. Ale to by bylo už na moc dlouho.

Nyní jsou to 4 roky od propuknutí mé nemoci a stále se hledají léky, které by byly nejvhodnější právě pro mě. Ale cítím, že jsem na správné cestě k uzdravení. Chodím na injekce k lékařce, na terapie a snažím se na sobě pracovat. Nejsem ještě úplně zdravá. Hlasy mám stále, ale už si uvědomuji, že jsou jen moje a že je to nemoc.
Přesto, že mi moje doktorka řekla, že léky budu nejspíš brát celý život, věřím, že jednou se vyléčím úplně a žádné brát nebudu muset. Popřípadě jen nějakou nízkou dávku.
Mou opravdovou diagnózu neznám. U doktorky jsem vedena jako paranoidní schizofrenička, ale padly i jiné názory. Například Posttraumatická stresová porucha, ke které se já osobně přikláním.

Věřím, že za pomoci odborníků a také vlastní prací na sobě se jednoho dne zcela uzdravím.

Mám tu pro Vás první příběh, který je o Davidovi a který byl pro Vás ochotný sepsat svůj život. Moc bych si přála, abych mohla takových příběhů přidávat více, abychom si udělali představu, že paranoidní schizofrenie je kamarádka na celý život a že to s ní není vůbec jednoduché.

Je mi 40 let a někdo by si mohl myslet, že jsem „lehce“ za půlkou. Jenže se svojí nemocí a s tím spojenou vlastní životosprávou prý umřu dříve. V hlavě mi pravidelně naskakuje: „Musíš nějak dozrát, DAVIDE!!!“ Jenže kde si mám vzít onen příklad? Nejprve jsou to první slova, kroky, první náznaky chování. Pak po škole přichází čas na založení vlastní rodiny. Já jsem k tomu však nedošel. Ve dvaceti mi diagnostikovali paranoidní schizofrenií a hlavně proto, abych se vyhnul základní vojenské službě (založilo se to na přenosu energie z ruky na ruku a na utkvělé představě permanentně zvadlého dechu). Dělal jsem si tehdy vše po svém (hlavně, že došlo na pacifismus). Pravdou stále zůstává, že pod vlivem léků nejsem schopný se o sebe řádně postarat. Proto jsem na založení rodiny zanevřel úplně. Co tedy mám chápat jako dozrání schizofrenika? Denně do sebe pumpuji litr kávy, abych jen neseděl nebo neležel, chodívám „kolečka“ po bytě, vařím si většinou jedno jídlo denně. Tak abych měl všeho potřebného dostatek. A žiji v mírné frustraci a depresi z toho, jak nezrale sám pro sebe vypadám. Téměř všechno jsem od doby nemoci zanedbal a postupně sklízím své ovoce. Občas je mi do pláče a mívám chuť to poctivě vyjádřit a sám ze sebe omdlít. Netuším kde jako flegmatik nabrat sílu k plnohodnotnému životu. Všechny své obezličky jsem vyzkoušel. Hudbu, kreslení, procházky za město, dechové cvičení. I neužívání léků. Nakonec jsem dnes v záchvatu samoty. Trávím čas doma. Rodina žije jinde a jiným způsobem. Dvanáct let posedávání v křesle v kuchyni ze mě udělalo ve vlastních očích chudáka, co se tak tak postará sám o sebe. Lenost je už moje železná košile a teď si dozraj, člověče! K čemu mi bylo patnáct let fotbalových tréninků, na co jsou mi dnes čtyři jedničky z maturity, půl roku Au-pair v Londýně, 3 roky jako sanitář na LDN-ce. K čemu jsou mi dnes roky, kdy jsem nekouřil a byl hubenější. A rok divadelního kroužku na gymplu? Výlety se psem po celém širém okolí? Dobrovolnická práce? Na vzpomínání je zatím ještě brzy. Přesto nevidím žádný světlý bod, žádný životabudič. Jen doufám, že jednou znovu naleznu sám sebe, jaký jsem byl ve svých sedmnácti.