Navždy

Dneska jsem byla na kontrole u psychiatryně. Docela pěkně jsme si povídaly o tom, jak jsem se měla na dovolené, jak se obecně mám. Ale mezi řečí jsem zmínila, že bych chtěla vysadit léky. Cítím se stabilní a nepociťuji na sobě účinek léků. Proto mě myšlenka o vysazení léků napadla. Paní doktorka měla opačný názor. Řekla mi: „Vzhledem k tomu, čím jste si prošla, tak budete brát léky už navždy!“ Možná řekla „nafurt“.

Nebudu za tvrďačku a nebudu říkat, jak mě to vůbec nezranilo. Ano, zranilo. Nějak se mě to dotklo. Bolí to. Hned mě napadla myšlenka na potenciální těhotenství. Vím, že jsou schizofreničky, které mají děti. Ale za jakou cenu, jak to zvládají, jaký vliv má nemoc přímo i nepřímo na děti. Já jsem nikdy nechtěla brát v těhotenství jakékoliv léky. Natož psychiatrickou medikaci. Další otazníky byly v dlouhodobém vlivu psychofarmak na můj organismus. Nehledě na to, že nemám partnera a už tady uvažuji o těhotenství. Ale to byla moje první myšlenková reakce na informaci o trvalém užívání léků.

Ve dvou se to přeci lépe „táhne“. Společně růst a kvést do radosti ze života!

Co mám dělat s tím pocitem marnosti? Že se nedá už nic dělat, že toho mnoho ztrácím. Že jsem feťák psychiatrických léků, že jsem už navždy závislá? Napadá mě taková rychlá protireakce, že prostě jednoho krásného dne – až budu nějaký ten rok stabilní (doufám, že se toho dožiji) – se rozhodnu a nepřijdu na depotní injekci antipsychotika a pro recepty na antidepresiva a stabilizátor nálady. Prostě nepřijdu. A zkusím si projít nějakým abstinenčním obdobím i s rizikem maligních neurologických stavů, které se objevují u prudkých a nepozvolných vysazení antipsychotik.

Nevím. Možná to teď zní nerozumě. V mé hlavě to tak nerozumě nezní. Je to jen únik od té drsné reality „BUDU BRÁT PSYCHOFARMAKA NAVŽDY!“ Prostě nějaké změkčení a zmenšení té ozvěny v hlavě, že je to přeci děs! Snad si to nevezmu dovnitř sebe nějak hlouběji a nezhoupnu se z toho. Jako například, abych neměla zase myšlenky proti životu z té marnosti a nemožnosti dané věci změnit.

Snažím se stále vyhlížet lepší zítřky, ale možná očekávám nemožné a je to ještě větší bláznovství než bláznovství samotné.

Přeci se snažím. Snažím se nemyslet na černé scénáře – občas se jim nevyhnu. Snažím se žít naplno – občas nežiji naplno. Snažím se vyhlížet nové příležitost. Přeji si dokončovat stávající příležitosti. Nechci to přeci vzdát. Ale taky nechci mít skrze léky falešný pocit naděje, radosti a štěstí, což mi tak někdy přijde.

Chtěla bych v nadcházejícím srpnu v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví v Praze absolvovat Základní kurz pro peer konzultanty v péči o duševní zdraví. Peer znamená jako rovný s rovným (peer to peer). Setkávala bych se jako duševně nemocná s duševně nemocnými, kteří jsou například po hospitalizaci a čeká je nejen sociální rehabilitace, ale určitá míra zotavení. A já bych je mohla na této cestě doprovázet. Moc bych si přála, aby se mi podařilo kurz absolvovat a měla jsem možnost ho v praxi uplatnit.

Kéž bych se takto s radostí, zájmem a nadšením zakousla do nové příležitosti – peer kurzu.

Po příjezdu od doktorky jsem si šla po obědě bucnout. Ani po několika hodinách spánku ze mě nespadl ten pocit dotčení, neřešitelnosti, bezradnosti a zranitelnosti. Užila jsem benzodiazepinu na uklidnění. Přestože jsem na kontrole zrovna říkala, že jsem jej poslední dobou nepotřebovala, neužívala.

A nyní se stačí „jen“ poprat s dalším pocitem slabosti a nemohoucnosti. Pocit slabosti, protože se tu objevila další věc, kterou je potřeba přijmout. Slabost spočívá v té závislosti na lécích. Nemohoucnost spočívá v nemožnosti již tento stav nějak ovlivnit.

Je pravda, že tu vůbec neuvádím, co kdybych léky nebrala a opět se vrátila do světa paranoidní schizofreničky. A do světa nereality, halucinace a bludů. To přeci taky nechci. Tak co teď?

A tak tu dám jako poslední fotku dnešního článku obyčejný jetel luční, protože i já jsem tak obyčejná až to bolí.

4 odpovědi na “Navždy”

  1. Tak tohle už tady nechci číst. Nikdy. NEJSI OBYČEJNÁ!!!! Neumím napsat, že vím, jak se cítíš a jak tě to trápí, že budeš brát léky napořád. Já to totiž nevím. Ale vím, jakou tě znám, že jsi bojovnice a tuhle challenge přijmeš. A v rámci možností se s ní popereš. A víš co? Netrap se zrovna tím, co je ještě daleko(těhotenství), na to bude dost času tu situaci řešit, až nastane. Netřeba se znervózňovat dopředu. Mám tě ráda. Ss.

  2. Brala jsem AD I v tehotensvi a vse ok.Jste urcite neobycejna zena a vnimate to co spousta lidi ne,citliva coz se v dnesni dobe moc nenosi,hlavu vzhuru,zadne pochyby o sobe,jste pro sebe ta nejlepsi na svete a zvladnete vse co budete chtit🙏🙏💜

  3. No tak to bych resil i moznou zmenu psychiatricky.. nedavno jsem zaslechl, ze v Praze v Psyonu pracuji osvicenejsi psychiatri

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.