Do svých devatenácti jsem byla celkem normální holka. Hlavně bych řekla, že jsem byla zdravá. Pak ale nastal velký zlom v mém životě. Byla jsem znásilněná. Nechci zacházet do detailů, jen chci říct, že si osobně myslím, že to byl hlavní spouštěč mé nemoci.
Nepřišlo to hned. Trvalo to ještě další dva roky, než se u
mě projevily vážnější příznaky nemoci. Dusila jsem to v sobě a popírala,
že by se to stalo.
Občas jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, ale nic vážnějšího. Nemoc úplně
propukla ale až v mých 21letech. Chodila jsem na VŠ a bylo zrovna
zkouškové období. Dodnes si pamatuji, kdy jsem poprvé zažila derealizaci.
Najednou bylo všechno zvláštní, jako za sklem. Jako bych byla ve snu. Nebylo to
chvilkové, ale derealizace od té doby byl můj stálý stav. Ne moc dlouho poté
jsem začala mít pocit, že mi všichni vidí do hlavy. Všichni ví, co si myslím.
Mamce jsem doma brečela, že už nemůžu chodit do školy, že to nezvládnu. Že
nemůžu nic. Na její popud jsem navštívila psychiatričku, která mi sdělila, že
se jedná právě o derealizaci a předepsala mi na ní antidepresiva. Zmínila se,
že to může propuknout v psychózu, ale to ještě netušila, že už se tak
stalo.
Na ulici mi lidé četli myšlenky, předměty na mě koukaly a mluvily se mnou.
Nevěděla jsem, co je realita a co jsem si vymyslela v té své hlavě. Chodím
do školy, nebo ne? Kdo jsem? Je tohle všechno skutečné? Neměla jsem tušení.
Naštěstí nás na VŠ učil psychologii člověk, který byl sám psychologem a
terapeutem. Svěřila jsem se mu, že „ty antidepresiva se mnou dělají divné
věci“. On si nemyslel, že by to bylo způsobené léky a poprosil mě, abych vše
sdělila své doktorce. Udělala jsem to a ona mi okamžitě nasadila olanzapin –
antipsychotikum.
Ještě bych měla zmínit, že v té době u mě propukla k tomu všemu také anorexie. Nebyl to asi takový průběh, jak si představujete. Nebylo to tak, že bych se rozhodla zhubnout a vymklo se mi to z rukou. Něco v mé hlavě mi zakazovalo jíst. (Byl to hlas holky, která se mi během posledních pár let ozvala ještě několikrát, i když ne vždy mi „pouze“ zakazovala jíst.) Postupně jsem omezovala jídlo, až jsem se dostala na půl okurky denně. Zhubla jsem tak, že jsem pomalu už ani nedokázala chodit. Každý krok byl utrpení, hrozná bolest. Pořád jsem jen ležela, protože nic jiného už jsem nedokázala.
Olanzapin měl podle mé doktorky pomoct i s anorexií,
jelikož tento lék je známý tím, že se po něm opravdu hodně přibírá. Svůj účinek
splnil – já začala vidět svět zase reálně a přibrala jsem.
Přibrala jsem 20 kilo. Z anorexie to bylo přibrání na normální váhu, ale
pro mě to byla hrůza. Dvacet kilo během pár měsíců! Vyšilovala jsem a za
nedlouho jsem ze strachu z dalšího přibírání lék vysadila.
Myslela jsem si, že ho už nepotřebuji. Mýlila jsem se.
Začal nejhorší rok mého života. Hlasy, bludy, halucinace,
strach. Na rok se ze mě stal klon. Ano, myslela jsem si, že jsem klon mého
pravého já. Hlasy mě v tom utvrzovaly. Mluvila jsem s pravou Klárou i
s mými „stvořiteli“. Obsah hlasů
byl pokaždé dost podobný: Zachránit Kláru. Nezasloužím si žít, vzala jsem jí
život. ONI si pro mě přijdou!
Jak jsem si ony hlasy vysvětlovala? No rozhodně jsem si nemyslela, že by šlo o
nemoc. Jsem přece klon a ti, co mě stvořili, mi do hlavy dali čip. Čip
v hlavě, skrz který na mě mluví. To přece dává smysl, ne?
Své doktorce jsem napsala email, kde jsem jí žádala o rentgen hlavy, aby se ten
čip našel a vyndal. A tak jsem se dostala ke své první hospitalizaci
v psychiatrické léčebně. Když jsem se vrátila, byla jsem doma asi tři
týdny a hlasy začaly znovu. „Přijdeme si pro tebe a budeme tě mučit. Pak tě
zabijeme!“ Oznámil mi hlas jednou v noci. Té noci jsem se pokusila o
sebevraždu a skončila zase v nemocnici. Když jsem přišla na příjem, na
otázku lékařky, co si od hospitalizace představuji, jsem jí oznámila, že mi
přece mají vyndat ten čip z hlavy.
Konečně jsem dostala léky, které mi zabraly. Byl to dlouhý proces, ale nakonec
jsem si uvědomila, že klon opravdu nejsem. Bylo to těžké. Představte si, že
v něčem žijete rok. V něčem, co je pro vás absolutní pravda, realita.
A najednou zjistíte, že to tak není. Byl to šok.
Celkem jsem za tu dobu, co jsem nemocná, byla hospitalizovaná čtyřikrát. A doufám, že víc hospitalizací mě už nečeká.
Mohla bych vám vyprávět další, že svých psychóz, kde se objevovali například agenti, zase ta zlá holka a další věci. Ale to by bylo už na moc dlouho.
Nyní jsou to 4 roky od propuknutí mé nemoci a stále se
hledají léky, které by byly nejvhodnější právě pro mě. Ale cítím, že jsem na
správné cestě k uzdravení. Chodím na injekce k lékařce, na terapie a
snažím se na sobě pracovat. Nejsem ještě úplně zdravá. Hlasy mám stále, ale už
si uvědomuji, že jsou jen moje a že je to nemoc.
Přesto, že mi moje doktorka řekla, že léky budu nejspíš brát celý život, věřím,
že jednou se vyléčím úplně a žádné brát nebudu muset. Popřípadě jen nějakou
nízkou dávku.
Mou opravdovou diagnózu neznám. U doktorky jsem vedena jako paranoidní
schizofrenička, ale padly i jiné názory. Například Posttraumatická stresová
porucha, ke které se já osobně přikláním.
Věřím, že za pomoci odborníků a také vlastní prací na sobě se jednoho dne zcela uzdravím.
