Příběh Davida

Mám tu pro Vás první příběh, který je o Davidovi a který byl pro Vás ochotný sepsat svůj život. Moc bych si přála, abych mohla takových příběhů přidávat více, abychom si udělali představu, že paranoidní schizofrenie je kamarádka na celý život a že to s ní není vůbec jednoduché.

Je mi 40 let a někdo by si mohl myslet, že jsem „lehce“ za půlkou. Jenže se svojí nemocí a s tím spojenou vlastní životosprávou prý umřu dříve. V hlavě mi pravidelně naskakuje: „Musíš nějak dozrát, DAVIDE!!!“ Jenže kde si mám vzít onen příklad? Nejprve jsou to první slova, kroky, první náznaky chování. Pak po škole přichází čas na založení vlastní rodiny. Já jsem k tomu však nedošel. Ve dvaceti mi diagnostikovali paranoidní schizofrenií a hlavně proto, abych se vyhnul základní vojenské službě (založilo se to na přenosu energie z ruky na ruku a na utkvělé představě permanentně zvadlého dechu). Dělal jsem si tehdy vše po svém (hlavně, že došlo na pacifismus). Pravdou stále zůstává, že pod vlivem léků nejsem schopný se o sebe řádně postarat. Proto jsem na založení rodiny zanevřel úplně. Co tedy mám chápat jako dozrání schizofrenika? Denně do sebe pumpuji litr kávy, abych jen neseděl nebo neležel, chodívám „kolečka“ po bytě, vařím si většinou jedno jídlo denně. Tak abych měl všeho potřebného dostatek. A žiji v mírné frustraci a depresi z toho, jak nezrale sám pro sebe vypadám. Téměř všechno jsem od doby nemoci zanedbal a postupně sklízím své ovoce. Občas je mi do pláče a mívám chuť to poctivě vyjádřit a sám ze sebe omdlít. Netuším kde jako flegmatik nabrat sílu k plnohodnotnému životu. Všechny své obezličky jsem vyzkoušel. Hudbu, kreslení, procházky za město, dechové cvičení. I neužívání léků. Nakonec jsem dnes v záchvatu samoty. Trávím čas doma. Rodina žije jinde a jiným způsobem. Dvanáct let posedávání v křesle v kuchyni ze mě udělalo ve vlastních očích chudáka, co se tak tak postará sám o sebe. Lenost je už moje železná košile a teď si dozraj, člověče! K čemu mi bylo patnáct let fotbalových tréninků, na co jsou mi dnes čtyři jedničky z maturity, půl roku Au-pair v Londýně, 3 roky jako sanitář na LDN-ce. K čemu jsou mi dnes roky, kdy jsem nekouřil a byl hubenější. A rok divadelního kroužku na gymplu? Výlety se psem po celém širém okolí? Dobrovolnická práce? Na vzpomínání je zatím ještě brzy. Přesto nevidím žádný světlý bod, žádný životabudič. Jen doufám, že jednou znovu naleznu sám sebe, jaký jsem byl ve svých sedmnácti.

Z příběhu Davida na mě zapůsobila jeho vnitřní síla, trpělivost a chce se mi dodat – a pokora.

4 odpovědi na “Příběh Davida”

  1. Ahoj Davide. Nevím, jak moc je moje odpověď zcestná či nikoliv v souvislosti se schizofrenií, ale podívej se na Emoční rovnice od Aleše Kaliny. Třeba by ti mohl pomoci. Pěkný den, S.

    1. Ale David přece už nikdy nebude takový jako v 17 letech, tak proč hledá něco, co není a nebude…Je jiný teď. Může být takový jaký je….V tuto chvíli. Něco nového už dávno začalo a ještě bude pokračovat, pokud si dovolí přijmout, že to tak teď má…

      1. Já bych k tomu dodal, že jsem zapomněl dopsat, že v sedmnácti jsem byl docela činnorodý a to mi už dvacet let hodně chybí. Tak jsem to myslel. A máte nejspíš pravdu. Čas nevrátím a musím se vyrovnat přítomností. Jde to po mnoha a mnoha letech letargie vážně ztuha.

    2. Děkuji za tip. Knihu si možná koupím, nejspíše abych zahnal nudu. Četl jsem i knihu Za hranicemi mozku od S. Grofa, ale nemá praktickou příručku. Z webu (o knize Emoční rovnice) je znát, že autor chce knížku co nejlépe představit. Tak nevím. Opravdu Vám pomohla?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.