Příběh Davida

Mám tu pro Vás první příběh, který je o Davidovi a který byl pro Vás ochotný sepsat svůj život. Moc bych si přála, abych mohla takových příběhů přidávat více, abychom si udělali představu, že paranoidní schizofrenie je kamarádka na celý život a že to s ní není vůbec jednoduché.

Je mi 40 let a někdo by si mohl myslet, že jsem „lehce“ za půlkou. Jenže se svojí nemocí a s tím spojenou vlastní životosprávou prý umřu dříve. V hlavě mi pravidelně naskakuje: „Musíš nějak dozrát, DAVIDE!!!“ Jenže kde si mám vzít onen příklad? Nejprve jsou to první slova, kroky, první náznaky chování. Pak po škole přichází čas na založení vlastní rodiny. Já jsem k tomu však nedošel. Ve dvaceti mi diagnostikovali paranoidní schizofrenií a hlavně proto, abych se vyhnul základní vojenské službě (založilo se to na přenosu energie z ruky na ruku a na utkvělé představě permanentně zvadlého dechu). Dělal jsem si tehdy vše po svém (hlavně, že došlo na pacifismus). Pravdou stále zůstává, že pod vlivem léků nejsem schopný se o sebe řádně postarat. Proto jsem na založení rodiny zanevřel úplně. Co tedy mám chápat jako dozrání schizofrenika? Denně do sebe pumpuji litr kávy, abych jen neseděl nebo neležel, chodívám „kolečka“ po bytě, vařím si většinou jedno jídlo denně. Tak abych měl všeho potřebného dostatek. A žiji v mírné frustraci a depresi z toho, jak nezrale sám pro sebe vypadám. Téměř všechno jsem od doby nemoci zanedbal a postupně sklízím své ovoce. Občas je mi do pláče a mívám chuť to poctivě vyjádřit a sám ze sebe omdlít. Netuším kde jako flegmatik nabrat sílu k plnohodnotnému životu. Všechny své obezličky jsem vyzkoušel. Hudbu, kreslení, procházky za město, dechové cvičení. I neužívání léků. Nakonec jsem dnes v záchvatu samoty. Trávím čas doma. Rodina žije jinde a jiným způsobem. Dvanáct let posedávání v křesle v kuchyni ze mě udělalo ve vlastních očích chudáka, co se tak tak postará sám o sebe. Lenost je už moje železná košile a teď si dozraj, člověče! K čemu mi bylo patnáct let fotbalových tréninků, na co jsou mi dnes čtyři jedničky z maturity, půl roku Au-pair v Londýně, 3 roky jako sanitář na LDN-ce. K čemu jsou mi dnes roky, kdy jsem nekouřil a byl hubenější. A rok divadelního kroužku na gymplu? Výlety se psem po celém širém okolí? Dobrovolnická práce? Na vzpomínání je zatím ještě brzy. Přesto nevidím žádný světlý bod, žádný životabudič. Jen doufám, že jednou znovu naleznu sám sebe, jaký jsem byl ve svých sedmnácti.