Revoluční

Jsem narozena 1989, tedy v roce revoluce. Ale nikdy jsem neměla schopnosti, stát se revolucionářem, politicky se angažovat. Ale zajímavé je, že jsem při své nemoci měla i politické bludy a to bych se nejraději angažovala, hlavně svým „posunutým“ názorem na úplně všechno. Člověk v psychóze má někdy „nadpřirozené“ schopnosti, tedy i všemu „rozumí“.

Pak by se šlo ke slovu revoluce postavit symbolicky. V tomto smyslu jsem byla revolucionářem ve svém životě několikrát. Nejpodrobněji si vybavuji až životní revoluce od osmnácti let dále. Například když jsem nastoupila na vysokou školu, to byl „skok do studené vody po hlavě“. Život se mi změnil ze dne na den, na koleji jsme ještě v roce 2008 neměli internet, vše potřebné se vyřizovalo z počítače v knihovně v areálu nemocnice. Kolej byla velmi skromná, ale i přesto jsem žila šest let ve stejném kolejním pokoji B212b na koleji Kajetánka na Břevnově v Praze. Škola byla náročná. Z anatomie a histologie bylo každý týden zkoušení, testy, stejně tak z ostatních předmětů. A to pokračovalo ve stejném duchu celých šest let. Ale k medicíně se dostaneme třeba někdy příště.

Symbolická revoluce pro mě byla, když jsem se ve dvaadvaceti letech zamilovala do kluka z Vysočiny. Byla jsem zamilovaná jako ještě nikdy v životě a svůj život jsem hodně měnila a přizpůsobovala novému vztahu, novým okolnostem, výzvám.

Další moje životní revoluce byla, když jsem se obrátila z nevíry na víru ve svých jednadvaceti.

Koluje ve mě revoluční krev roku 1989

S tím souvisí revoluce – žít 9 měsíců v klášteře. To bych nikdy nevymyslela. Zkušenost to byla veliká. Jako už i celkově intimní zkušenost v té době s duševním onemocněním. To byla revoluce nejrozsáhlejší a nejvíce poznamenávající moji budoucnost.

Následující revoluce je/bude trochu stabilní stav – s pomocí léků, psychoterapie. Zvládnutí onemocnění, nebo lépe, stále se zlepšující stav. Abych se mohla na sebe spolehnout, více pracovat. Abych nevypadla z rytmu pokaždé, když má člověk vyzkoušet, jak je na tom – jestli už ho ten mentální handicap neomezuje.

S tím spojená revoluce byla, když jsem se s klukem z Vysočiny rozešla a zůstala jsem na všechno najednou sama. Tím, že jsem léta řešila hlavně nemoc, tak jsem druhého moc nehledala. A nyní už si uvědomuji, že „není dobré, aby byl člověk sám.“ Myslím si, že to si nezaslouží nikdo. Je dobré, když má každý někoho, komu se může svěřit.

Jaké revoluce jste si prošli v životě vy?

Manželství, rodina, děti, mateřství, otcovství, jiné výzvy..?

Kéž by nás naše revoluce nijak neoslabovaly, ale prospívaly nám, abychom vypadali uvnitř jako tento les. „Plni života“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.