Můj život není jen černý. Je sice složitý a někdy i maličkosti, jako vynést odpad nebo pravidelně udržovat hygienu se zdají být dočasně neřešitelné, ale z určitého úhlu mě naopak nesmírně naplňuje. Protože mám kromě paranoidní schizofrenie i disociační poruchu a částečně i sociální deprivaci, spoléhám se částečně na „autopilota“. Většinou přehlížím upozornění vnitřního hlasu, jelikož žiji v tomto ohledu s tím, že stejně by trvalo dlouho, než by se vše odblokovalo, než bych se k dané a potřebné činnosti dostal. Jako jednou, kdy jsem se chtěl projít kolem nádraží, abych si v této situaci nacvičil cestu k lékaři do Olomouce. Už jsem si vše naplánoval a musel jsem silou vůle tlačit ruce i nohy po milimetrech kupředu, než se mi odblokoval po dlouhé chvíli pohyb. To je totiž disociační porucha. Vůle i mozek i přání se pohnout existuje, jen svaly nemohou zabrat. Je to úsměvné, když po pěti minutách čekání vás musí chytnou potřeba jít na toaletu a přijde vysvobození a tělo se pohne. Zdá se to vše být trochu „smutné“, ale k nepořádku v bytě a osobním životě máte skvělou výmluvu.
Nemocný jsem dvacet let a osud mi nachystal snad vše, co se mého omezení týče. I chvilky svobody, kdy jsem ze 118 kilogramů zhubl na 85, a taky překonání závislosti na cigaretách. Dokonce jsem si zažil čtyři vztahy. Jedno období jsem vstával v poledne a chodil spát v osm večer. Jen jsem se stihl najíst, podívat na televizi, znovu najíst a šel jsem si lehnout. Pak přišla doba, kdy jsem vstával dřív, ale na druhou stranu jsem trávil šest let jen sezením v kuchyni v křesle. To už jsem měl spánkový režim více v pořádku. Chodil jsem navíc dvakrát týdně do volnočasových aktivit na tři hodinky odpoledne. Za čas v nemoci jsem vystřídal spoustu zaměstnání. Pracoval jsem jako číšník, dělník v továrně na minerálky, dělník v továrně na výrobu plastových fólií, jako sanitář na LDN-ce, jako asistent v soc. službách, jako vedoucí kanceláře, jako kuchař, jako vrátný, a když jsem zrovna nepracoval, hledal jsem dobrovolnické práce. Takto jsem třeba pomáhal chystat Tříkrálovou sbírku, hlídal jsem vchody na hudebním festivalu, připravoval multikulturní festival a vypomáhal na dvou farmách.
Nemůžu si stěžovat, že bych se úplně nudil. Naučil jsem s odlívat keramiku, řezat na stolní cirkulárce, umývat ovcím vemínka, dělat s rozbrušovačkou, s bruskou na sklo, vyrobil jsem si malířský stojan, řídil jsem traktor s plnou vlečkou, vyhrál před kamerou pěveckou soutěž klientů soc. služeb, naučil jsem se vázat koberce, vyrábět různé dekorace, taky jsem jako práci měl žehlení, kreslení obrazů a plakátů a jiné. A ke všemu tomu jsem si zakusil, jaké to je být na půl roku bezdomovec.
V současnosti pravidelně užívám léky a nad vodou mě drží jóga, dechová cvičení, kreslení tečkovaných obrázků a hraní na domorodý nástroj didgeridoo. Není to mnoho, ale v tom bezbřehém čase nudy mi tyto koníčky poskytují chvilkové naplnění a pocity úlevy.
