Čas v nemoci | Alenina duše

Nějak si u téhle fotografie vybavuji, že když jsem procházela intenzivním časem nemoci a nemoc mě hodně prostupovala, že jsem trpěla taktilní deprivací a toužila se dotýkat, hladit, ale nebylo moc koho. Byla jsem propastně sama. Na všechno.

I tak jsem se snažila postavit k řešení věcí čelem a nevyhýbat se povinnostem, přestože to třeba zahrnovalo ukončení studia medicíny, které pro mě znamenalo celý svět, nebo nastoupit do práce, na což jsem moc v rozjeté nemoci neměla odvahu a schopnosti.

Měla jsem dlouho stálý pocit, že nikam nepatřím, že nemám své hnízdečko, kde bych se cítila bezpečně. Odkud bych mohla vzlétnout a zase se vrátit.

Mé tempo bylo obecně velmi pomalé, všechno mi trvalo 5x déle než nyní. Na všechno jsem potřebovala hodně času, nikdy jsem nemohla nic plánovat, s ničím počítat, všechno je dělo buď hned a teď, a nebo se nedělo.

Uvnitř mě to bylo buď černobílé, nebo to hrálo všemi barvami a často jsem ani já nepostřehla, co zrovna běží za barvy.

Potřebovala jsem tehdy nějakou mapu, která by mi vysvětlila, co se ve mně děje a kde se nalézám, jenže to by mi poskytla psychoterapie, o které se mi tehdy ani nezdálo.

Tak jsem se pevně držela všeho, čeho šlo a to mi věřte, že toho moc nebylo. Když se nemůžete spolehnout na svou psychiku a tělo je vláčeno manýry psychiky, tak je jediná jistota hlavně postel.

Ani káva na mě nefungovala. Tělo bylo tak vyčerpané, že to pro mě nebyl žádný životabudič a nic mi káva nepřinášela.

Takto zrezivělá jsem si ani nestihla připadat, byla jsem ještě zrezivělejší a rozpadlejší.

Snažila jsem se trochu držet i malých detailů, které přinášela krajina, příroda. A omezeně se z toho radovat.

I teď zpětně mám pocit, že po mě nezůstávaly žádné stopy, žila jsem hodně neviditelně.

Připadalo mi, že si s nikým nerozumím a že jsem z jiného světa.

Vůbec jsem netušila, kudy a kam kráčím. Přestože jsem měla asi zelenou, tak jsem si nebyla jistá, kam mám vůbec vykročit.

Taky nebudu tvrdit, že jsem byla silná a statečná, byla jsem (jsem) pěkná posera a chyběla mi (chybí) mi láska. Partner. A opora.

Pořád jsem si připadala, že se topím v bahně.

Slunečný den pro mě mnohdy znamenal tíhu, nemožnost se hýbat, zpomalené myšlení.

Čas ve výsledku utíkal rychle, zároveň bolela každá vteřina a byla nekonečná.

Byla jsem ztracená a nemohla jsem se najít. Ani jsem nevěděla, co se po mě chce. Co mám dělat, nedělat, co vůbec mohu dělat. Jakým směrem se vydat a opět se neztratit.

Vánoce pro mě znamenali obrovský tlak na „držení po kupě“, což pro mě znamenalo obrovský stres.

Ze všeho jsem byla rychle vyčerpaná. Pořád jsem odpočívala. Ale nešlo si odpočinout do zásoby.

Připadala jsem si velmi nepatrná až neviditelná. Že nezanechávám žádnou stopu.

Byla jsem velmi křehká a kdybych utržila nějakou velkou ránu, tak vím, že bych to neunesla. Bylo to sice spousta malých ran, ale šly nějak postupně zpracovat.

Neměla jsem se z čeho radovat.

I přesto jsem se snažila usmívat – i jen na prázdno.

Přála jsem si, aby to vzal do rukou někdo za mě a všechno vyřešil. „Zaklepal, otevřel dveře mé duše, uklidil a zavřel.“ Což se mi trochu i plnilo. Když jsem se dostala do psychiatrické péče. Ale zodpovědnost za svůj život jsem nesla dál sama.

Přesto přes všechno jsem měla dveře k sobě zavřené a za kliku jsem se držela sama, abych tam náhodou nepustila někoho, kdo by mě ještě více ublížil.

Cítila jsem se ve všem jako odpadlík.

Pod vlivem bludů jsem netušila, který směr je správný. Kudy se vydat, abych nešla slepou uličkou.

Připadala jsem si také jako loutka bez vůle a síly, bez motivace a touhy, bez života.

Nemohla jsem překročit některé výzvy. Nemohla jsem někdy překročit ani základní životní potřeby, bylo to na mě moc.

Byla jsem jako přivázaná někde v přístavu, zároveň někde na rozbouřeném moři za vichřice a lijáku. Byla jsem svázaná svou nemohoucností.

Vnímala jsem se jako obrovská přítěž pro svět, pro rodinu, pro přátele.

Ale potvrdilo se mi, že tady na Zemi nic netrvá věčně. Jakože i psychické onemocnění má své světlé chvilky a může nám dovolit na chvíli zakusit, že se život dá žít, přestože zase někdy přijdou chvíle, kdy bude temnota a bolest.

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář