Napadlo mě nad výše umístěným obrázkem, jak máme každý někdy na čele – „Nepovolaným vstup zakázán!“ Vzápětí jsem si uvědomila, že jsou to naše obrany mysli, které nás chrání, abychom si nepustili druhé moc k sobě, abychom se chránili na místech, které jsou citlivé, zraněné, vyvíjející se. Někdy se to vyvine až do odporu. Jsme pak v odporu vůči novým situacím, zážitkům a lidem. Pak se pohybujeme v tomto rozpoložení mezi dvěma póly. Jeden pól je rozvoj a druhý stagnace.
Rozvoj. Umíme-li s obranami mysli, či odporem pracovat, nebo si je alespoň občas uvědomujeme, posouváme svoje schopnosti. Profitujeme z každého nového dne a neustále se učíme, rozvíjíme a rosteme.
S tím jde ruku v ruce stagnace, jeden den jsme svěží, rosteme, druhý den jsme unavení, stagnujeme. Necháme svoje obrany puštěné a těšíme se z toho, že nás nic neotravuje – rozuměj – nic na nás nevyvíjí tlak, nebo si ho nepřipouštíme.
A jak je to v přítomnosti? Je tu neustálý boj mezi naším rozvojem a stagnací. Jsou tu opodstatněné obrany mysli, které naší psychice pomáhají udržet si rovnováhu a integritu. Je tu odpor, který nám někdy pomáhá nepřekročit své svědomí – morální a etické zásady – nepřekročit své tělo a svou duši. Dobrovolně se nenechat „znásilňovat“.
Jsou to nástroje, které nám umožňují přežít a obhájit své lidství.
V dobách, kdy jsme měla každý den naplněný bojem s duševní nemocí, jsem svou integritu chránila tím, že jsem se stáhla ze světa a stáhla jsem se do sebe. Měla jsme v sobě po určité období nepřekonatelný odpor ke světu a k druhým lidem, v těch nejhorších chvílích i k sobě. „Nepovolaným vstup zakázán!“ bylo všude kolem mě, nikoho jsem k sobě nechtěla pustit, protože jsem měla strach, že se jinak rozpadnu, nezvládnu to. A tak jsem si k sobě v době nemoci pustila jen pár lidí. A mezi nimi byla zastoupena osoba z oblasti psychiatrie, psychoterapie a osoba duchovního doprovázejícího. Jeden čas tato dvojka (psychiatr/zároveň terapeut a duchovní) byli mým jediným kontaktem se světem. Tak moc mě moje obrany mysli nedovolovaly komunikovat s okolím, ostatními kamarády a přáteli.
Nezkrotná obhájkyně – myšleno tak, že naše mysl nás nikdy nenechá ve štychu. Pořád myslí na nás. Je neustále připravena nás bránit, ochraňovat a varovat v dobách, kdy je nám těžko, ale i lehko.
Pak máme ale taky obrany, které chrání naše patologické společenské návyky, nešvary a různé povahové zlozvyky.
To se jedná o ochranu naší pýchy, našeho sobectví a sebestřednosti. Nejde o nic ctnostného. Znám to, co vám budu povídat. Jako každý na sobě pozoruji i záležitosti, za které se stydím a za které bych se nejraději propadla do země. A daný odpor, za těchto okolností, je pak jen nechuť, pohodlí, netrpělivost, nepokora, nevůle a neochota. Ať jde o názor, přizpůsobení se, ustoupení, prosazení a mnoho dalšího, co mě teď upřímně ani nenapadá. 🙂
Jedná se tedy o odpor, kdy nechceme „slézt z vajec“. Nejsme schopni se překonat, protože by to pro nás bylo moc namáhavé, složité, museli bychom se danému odporu podívat do očí, třeba se i trochu přemoct! A to – ach – je moc! Přeci!
Ale jak pak chceme žít poctivě každý svůj den, když před „odporem z pohodlí“ utíkáme a nechceme se s ním střetnout? No? My se s ním totiž musíme střetnout. A buď to uděláme sami, nebo nás k tomu těžké, či ještě těžší okolnosti přimějí.
Mluvila jsem dnes o dvou typech odporů. A to o odporu, který nás chrání před utržením větších ran, a o odporu, který nám brání v životě. A proč? Protože jsem viděla cedulku s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán!“ 🙂 A uvědomila jsem si nad tím, jakou nezkrotnou obhájkyni máme všichni k dispozici, naši mysl, která na nás každý den myslí, myslí i za nás, pro nás a na druhé. Akorát někdy z ní uděláme zkrocenou obhájkyni, když se řídíme svým pohodlím, leností, nechutí, nevůlí a sobectvím.
Přeji vám drazí a milí krásný Advent roku dvacet jednadvacátého století. Bděme, těšme se, zklidněme se a očekávejme.
