Vážení přátelé a příznivci webu, chtěla jsem Vám popsat svůj každodenní režim, který se už nějaký týden opakuje. Neplánuji napsat návod na život v těchto dnech, ale pouze klást důraz na to, že v obyčejnosti se skrývá cosi poctivého, co nás dobíjí do nadcházejících chvil, pokud člověk neprochází zrovna nějakou duševní zkouškou nebo už přímo nějakým onemocněním. Obecně je důležité i za těchto okolností dodržovat nějaký (předem) stanovený režim a ten dodržovat.
Každý den začínám už večer předešlého dne. A to tím, že se kolem jednadvaceti hodin rozhodnu, že půjdu do postele. V posteli si většinou něco krátkého přečtu, abych trochu unavila oči. Když už si všimnu, že čtené nevnímám, tak zhasnu lampičku a zahajuji tím už nadcházející den. Zároveň se vetšinou těším, co se mi bude zdát. Když si pak pamatuji, co se mi zdálo, tak mám radost, že se něco z nevědomí dostalo do vědomí.
Ráno mám už několikátý týden za sebou rituál se svým psem, kdy mi taťka před sednou hodinou ranní dovede zvenku do postele Kory, kdy se spolu válíme a probouzíme se společně.
Ranní dovádění. 
Ranní pohodička. 
Když se dotahuje Kory.
Poté nás čeká ranní krmení. Většinou z postele jdu rovnou do lednice, kde má Kory připravené masíčko a jdu jí ohřát jídlo. Pak je čas na mě. Kdy si už léta dělám k snídani kafíčko. Tento kávový rituál chci časem změnit. Myslím si, že to není na žaludek po ránu úplně nejvhodnější. A k tomu si většinou najdu něco více sacharidového, aby se to ke kafíčku hodilo. Ještě k tomu kafíčku. Začala jsem pít kávu po ránu v době těžkých depresí, kdy vstát z postele byl nadlidský výkon. Nebyla ani motivace a vůle vstávat. A tak jsem si postupně zvykla na ranní kofeinové probuzení a piji kávu, i když nyní nejsem depresivní.
Po snídani mě čeká moje ranní chvilka na počítači, kdy se kouknu, kdo mi psal, co nového na sociálních sítích a v novinách. Čtu jen velké titulky a pak si vybírám, jestli je pro mě něco relevantní. Když je titulek napsaný bulvárně, senzačně, fantasticky, tak takový článek většinou ani neotevřu. Ne že by to byl na první pohled takový brak, takový článek, ale obecně po prodělání depresí, úzkostí a schizofrenních atak nějak na senzace „nevěřím“, nezajímá mě to. Možná je to moje omezenost. To je taky možné. Mám ráda poctivé informace, které jsou nějak validní. Takové informace se někdy těžko hledají, nebo těžko poznávají. Většinou ukáže čas. Hodně novinek se mi taky ukazuje na facebooku, kdy občas do nějakého deníku prokliknu, někdy stačí pár vět pod obrázkem. Nechci nevědět/Chci vědět o světě kolem sebe, ráda budu v obraze, ale pro zachování duševní rovnováhy je třeba si s nabízených informací opravdu pečlivě vybírat.
Po ranní chvilce „poezie“ – na počítači – jdu s Kory na vycházku. V poslední době se mi daří jít pokaždé s někým, což je fajn, protože vycházka mile utíká. Většinou jdu do blízkého lesa, nebo alespoň na pole a louky za domem, či méně často děláme v této době nějaký okruh do vesnice.
Po hodinové vycházce je člověk po ránu příjemně zahřátý a rozhýbaný. To se poté spolu s mamkou vrhnu na to co je třeba, někdy na vaření, někdy na nákup. Někdy do toho spadá i úklid. Občas si stihnu i po procházce zajít na pc. Od doby co mám web je stále co zlepšovat a na čem pracovat. Minimálně hledám ve starých fotkách fotky, které by se daly na web použít. Následuje oběd. Po obědě následuje tak zvaný bucink. Tedy horizontální terapie postprandiálního syndromu. Odpočinek, který mi zabere od jedné do dvou hodin.
Následuje druhé kafíčko během dne a jde se na druhou vycházku s Kory. Po hodinové vycházce je čas si obohatit se a nakrmit duši nějakou četbou. Mám nyní rozečteno více knih a tudíž si čtu podle nálady a vnitřní síly téma, na které mám chuť. Nejčastěji se teď uchyluji ke knize Můj život se schizofrenií od Jiřiny, se kterou jsem se seznámila přes facebookovou skupinu Schizofrenie. Nebo čtu nějakou duchovní četbu z oblasti křesťanství. Rozečtenou mám knihu Pozvání k Lásce od Thomase Keatinga o cestě křesťasnké kontemplace. Nebo prostě jen otevřu Písmo, či misál.
Po uplynutí pár hodin je čas po literatuře na večeři. A setkání se společně s našima v kuchyni, kde popovídáme po příchodu taťky z práce, co nového přinesl den nám i jemu. Za nějaký čas si jdeme zase každý po svém. Někdy se ještě sejdeme u televizních zpráv, ale nesleduji zprávy každý den. Spíše se k informacím dostávám na internetu, kde si mohu filtrovat jejich intenzitu. To množství informací o koronaviru v televizních zprávách je pro mě zahlcující a jednostranné. Přestože to může být pro někoho užitečné, pro mě je to náročné na pozornost a vyvíjí to tlak na mojí duševní rovnováhu. A většinou kromě zpráv se nejsem schopna dívat ani na nějaké pořady, seriály a dokumenty. Mám dlouhé období, kdy mě televize nenaplňuje. Byla jsem osm let bez televize na vysoké škole. Když jsem poté bydlela v garsonce, další čtyři roky jsem odolávala taťkově nabídce si televizi pořídit. V době internetu a notebooků mi to nepřijde jako nutný domácí spotřebič.
A na svém osobním počítači si mohu dávkovat množství informací a případně i zábavy. Je už to nějaký měsíc, co jsem si nepustila na počítači ani film, či seriál. Ale kecala bych, kdybych neuvedla, že jsem se s našima na televizi vlastně dívala nedávno na film Přes prsty, Teroristka a Vlastníci. Budu se opakovat, ale nevím, jestli je to mou nemocí, ale je pro mě náročné udržet pozornost a zajímat se o „průměrnou“ komedii. Moc mě to, vlastně, nezajímá. Ale někdy je třeba čas zaplnit, když se mi třeba ještě nechce spát.
No, pak následuje opět dvacátá první hodina a opět příprava na další den.
Většinou jsem ráda, když se ještě třeba během dnů vidím s bráchy a jejich rodinami. Někdy zajdu za strejdou a jeho rodinou na kafe, či za babičkou a dědou, ale to jsem nyní omezila, abych snížila pravděpodobnost nakažení koronavirem na minimum. Čas mi někdy utíká i díky tomu, že mi napíšete emaily, jak se máte. A já se snažím odpovídat. Nebo píšete smsky. Což musím říct, že co mám web, tak mám i hezké soukromé zprávy na facebooku. A to mi nějak dává pocit jakési virtuální komunity. A přestože je teď takové nekontaktní období a není dobré se setkávat, tak nemám pocit samoty a opuštění. Děkuji Vám. A na závěr si neodpustím – „Take care of your soul.“/“Pečujte o svou duši.“
