Zhoupnutí

A je to tady. Nevím na jak dlouho, ale trochu jsem se psychicky zhoupla. Kdyby zhoupnutí trochu nepolevilo dneska po ránu, tak asi nejsem schopná ani psát tento článek.

Začalo to plíživě, kdy jsem v sobě začala mít v posledních dnech vnitřní neklid a nepříjemné myšlenky, od kterých jsem měla obecně v poslední době pokoj. Vygradovalo to v pátek ráno, kdy jsem hned po snídani zvracela a vyzvracela i ranní léky. Byla jsem už ze čtvrtečního večera domluvena s psychiatrem, že si zavoláme. Ve čtvrtek večer se mu psala, že mi je divně. A jelikož normálně psychiatrovi nepíšu, tak poznal, že se asi něco děje. A zároveň nyní v době karantény neordinuje v běžném režimu. Kdo potřebuje třeba depotní injekci, ti do ordinace přijít můžou, ale jinak vše vyřizuje po telefonu a rozesílá e-recepty.

Takže jsme se domluvili, že si v pátek dopoledne zavoláme. Nebylo mi vůbec dobře. Začala jsem mít silná bludná přesvědčení, že depotní injekci, kterou jsem dostala 25. března, že to bylo jenom placebo. Že to neví ani doktor, že to nejsou léky a že je to pouze hra na víru a důvěru. Prostě jsem začala o všem pochybovat. (Kdyby se mi nyní neulevilo, tak vám to nejsem ani schopna popsat, v té situaci nemívám takový náhled)

Zároveň jsem vnímala, že jsem poslední dobou jakože dobrá, ale vlastně necítím vlastní tělo, že jsem jaksi odpojená, abych fungovala a moc si věci nepřipouštěla.

Také na léky není dobré pít alkohol, ale od poslední injekce jsem si občas dala nějaký cider, nebo svařák. Což považuji za formu sebeubližovaní, či dokonce sebetrestání, neboť na léky, co beru se prostě a jednoduše alkohol nepije.

S tím vším souvisely i myšlenky, až hlasy, které mě obviňovaly a došlo i na seobviňování, co všechno dělám špatně, jak se chovám, či nechovám. Zase přišly i myšlenky, proč jsem nemohla dostudovat tu medicíny a výčitky s tím spojené a hlavně pocit zmaru, bezmocnosti, frustrace a neschopnosti.

Zvětšily se i úzkosti, hlavně ohledně mého psa. Že se jí něco stane, nebo že ji někdo ukradne. Mám ji moc ráda a vím, že tohle by mi velmi ublížilo.

Taky se opět objevila obviňování, že jsem tlustá a že těch 25 kg nadváhy nemůžu nikdy shodit, když se budu léčit psychiatrickými léky. Tak mám zase pokušení, že bych je měla vysadit, přestat chodit na depotní injekci. K tomu si uvědomuji, že kdybych léky nebrala, že bych nemohla dělat věci, které už mohu dělat, když mi je jakž takž dobře.

Jeden z návrhů mého doktora včera byl, že můžu kdykoliv nastoupit do psychiatrické nemocnice Jihlava i bez parere (doporučení). Kdybych cítila, že se zhoršuji. K tomu mám také výhrady, neboť mám strach, že by mě začal léčit někdo cizí a že by mi ještě třeba změnil medikaci. A já bych zase jen přibrala.

Zvlášť depresivní se necítím, nemám ani sebevražedné myšlenky. Ale je nepříjemné, když Vás něco jako hlasy masíruje, vy se stáhnete do sebe, potřebujete jen ležet, protože toho máte plnou hlavu. Potřebujete klid a prostor být sami se sebou.

Výsledek hovoru s psychiatrem byl takový, že jsem si měla během pátku zdvojnásobit antidepresivum na 300 mg a stabilizátor nálady z 100mg na 200mg. K tomu přišel i nějaký benzodiazepin na uklidnění a to v dávce 3×3 mg, což mě uklidnilo, hlasy, bludy a úzkosti byly slabší a já se mohla přes celý den docela i prospat.

Snad léky zaberou a nebude se po roce opakovat moje hospitalizace. Moc bych si to přála, aby léky pomohly.