Unavená radost a veselý smutek

Dnešní den se nese, respektive se neunese sám. I já jsem unavená. Začalo to dneska o půl sedmé ráno, kdy za mnou do postele přišla Kory s tím, že si ještě trochu poležíme. S tím jsem souhlasila, protože jsem se nebyla schopná vůbec probrat, jak kdybych týden pařila a nespala. To jsem šla spát o půl deváté večer. Ráno jsem byla nemožná a po příchodu Korinky jsem to ještě na dvě hodiny na férovku zabalila. Probrala jsem se omráčená v půl deváté a pocity nebyly jiné, opět jak po pařbě. Akorát bez zbytkáče. Nešlo mi se přimět být bdělá. To už jsem dlouho nezažila, možná i nějaký ten rok. Takto zmlácená a neprobratelná.

Kory to pochopila, že se mnou nic nebude, tak to zalomila se mnou. Asi. Prostě dvě hodiny se jí nepodařilo mě vzbudit a to byla zavřená se mnou v pokoji – protože taťka mi jí do pokoje ráno pouští, a pak nám přijde ještě dát pusinku na rozloučenou, když jde do práce. Takže za sebou zavře dveře a jde. A my většinou s Kory v tento okamžik vstáváme. S výjimkou dneška.

Tak jsem maličko dostala strach, jestli se včera na psychoterapii uvnitř mě neotevřelo něco vážného, nevyřešeného – mluvily jsme včera o depresích a psychózách v minulosti. Jaké to provázely pocity a myšlenky. Jak to vypadalo. Jak jsem (ne)fungovala. To by mi dávalo smysl, že by se mohlo stát, že jsem z toho tak přepadená, urvaná a utahaná. Že se otevřelo něco „zhnisaného“, nevyčištěného, a neuzdraveného. Jenže jsem usoudila, že se to včerejší psychoterapie netýká. Na to mi je psychicky lépe než by mi bylo, kdyby to byly věci, které popisuji výše.

Vyhodnotila jsem to, že se mi trochu unavila radost ze života. Že ji mám a raduji se, ale radost nelze primárně projevovat. Došlo k unavení vnitřní radosti. Přemýšlím, jestli to neznačí nějaký příchod „propadu“, či psychické krize. Doufám, že ne. Že to bude v pořádku.

Druhá věc, které jsem si všimla, byla jakási povrchní veselost, ale se smutkem uvnitř. Druh nostalgie. Opět mě to vede k zamyšlení, jestli to neznačí nějaké plíživé starosti/strasti.

Jde asi o to, že mě čekají zkoušky z investic v rámci finančního poradenství a já pořád nevím, kdy to zařadit do svého programu, abych se na to začala připravovat a zkoušku absolvovala. Je to jedna ze čtyř zbývajících zkoušek. Plus tedy ještě jedna nová zkouška z pojištění. Prostě nějak žiji, aniž bych se finančního poradenství ponořila. Pořád to neumím přijmout, že bych si měla vážně začít přivydělávat k důchodu, abych nebyla tolik závislá. Prostě jsou v tom veselém smutku ukryty jakési existenční problémy, pochybnosti o sobě. A veselost si nechce připustit realitu. Z toho je pak unavená i radost. Je to ambivalence, rozporuplnost a zmatek, které se ve mně rozhostily.

Přestože se při ranních vycházkách s Kory říkám, že na tom invalidním důchodu je i něco pozitivního. Člověk stíhá vnímat dny, tvořit si je k obrazu svému. Může pracovat na sobě. Ano, může. Ale jak moc to jde, že? No, to bude asi na jindy.

Kory mi pomáhá při psaní článku, no, není rozkošná!

Snažím se hledat ve své situaci věci plnohodnotné a pozoruhodné. A i přes existenční nejasnosti se chci radovat a veselit.

Další věc, která mě k mé únavě napadla, byla ta akce hubnutí. Už přeci nějaký ten den nemám úplně nadbytek živin, jak bylo tělo zvyklé. Tělo si může pomalu začínat přivykat na nové poměry v metabolismu a možná i začít odbourávat tuky a bohužel i nějaké ty proteiny ze svalů. A tak pociťuji únavu. Další poznatek, který jsem zaregistrovala je, že HUBNUTÍ NENÍ O VŮLI, ALE O EMOCÍCH! Hodně z vás mi přeje pevnou vůli na této cestě, ale lidská vůle je tak slabá, že ta nás k hubnutí nedovede. Ale nálada a s tím spojené emoce mají velkou moc, určují naše chutě, naši (ne)spokojenost, naši potřebu se dojídat a přejídat, abychom si vytvořili více slasti – více dopaminu – a měli větší pocit radosti. A s tím je možná spojená má únava radosti. Že těmi omezenými kilo jouly v potravě nemám vyplavován dopamin v takové míře (ruku v ruce s tím snížené sacharidy), v jaké jsem byla poslední měsíce zvyklá, a tak dochází k jakémusi odvykacímu stavu.

Takhle přesně se dneska cítím – jako hlemýžď!
A i při té „unavené radosti“ mi dneska udělaly velkou radost jahůdky u lesní cesty. Řekla bych, že se umím radovat z mála, ale forma radosti doprovázející odvykací stav od sacharidů je přeci jen taková velká zkouška!

Celkově je hubnutí velká zkouška, jak moc je člověk u sebe. Jak moc vnímá signály těla. Duše nevyjímaje – viz výše. Já nevím, jestli zvládnu svůj životní styl změnit k tak zdravému, že vedlejším účinkem bude snižování tělesné váhy. Ale chci to určitě zkusit. Rozhodně se nechci destabilizovat psychicky. Tudíž potřebuji, abych se cítila svěže a silně, abych měla mentální sílu si sociálně ustát změny stravování. Protože je to vše náročnější na skladbu živin, přípravu jídel, dostupnost surovin a častější nákupy čerstvých potravin – nejlépe vajíčka od souseda, maso od farmáře a podobně.

Vyhlížím nové zítřky, ale i dnešní (ne)úspěchy!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.