Změna je život

Nadcházející podzim s sebou přináší změny. Změny v mém putování životem. Jak jsem se před rokem po srpnovém absolvování Peer kurzu dozvěděla, že mě vzali do práce v Boně – v sociální službě chráněného bydlení pro duševně nemocné, začaly se dít věci.

Byla jsem předtím jedenáct let převážně v Praze. Od roku 2008 jsem byla šest let na vysoké škole, dva roky jsem prodlužovala, během toho jsem bydlela devět měsíců v areálu kláštera. Poté jsem bydlela čtyři roky v garsonce na Jižním městě v Praze. V září 2019 jsem se rozhodla vrátit se na Vysočinu k rodičům, pořídila jsem si moji parťačku Kory. Byla jsem už od června 2019 v invalidním důchodu a mé přebývání v Praze pozbylo na smyslu.

To jsem ale nevěděla, že v sprnu roku 2020 půjdu na Peer kurz – Základní kurz pro peer konzultanty v péči o duševní zdraví. Kurz jsem absolvovala a zároveň tam potkala svého budoucího šéfa z Bony který mě oslovil s nabídkou práce v opět v Praze.

Neváhala jsem a šanci jsem využila. Přestěhovala jsem se opět do Prahy, nyní do 2+kk v cihlovém domě – rozuměj „velký luxus“ oproti té garsonce v paneláku, kde slyšíte sousedy u při koupání ve vaně, jak se otáčí. Nehledě na to, že nade mnou bydlel nějaký gamer, který hrál hodně po nocích a ještě ve čtyři hodiny ráno byl rozzlobený, že mu hraní asi nejde podle představ, mlátil do nábytku a hlasitě a sprostě nadával. O patro výše zase bydleli nějací lidé, kteří když se hádali, tak mlátili asi vším, co měli po ruce, znělo to jak když létá nádobí. A žena křičela a nadávala muži, ten zase křičel na ní, taky obvykle v nočních hodinách. Jiní obyvatelé paneláku jim oznamovali jejich hlasitost přes mlácení do topení a stoupaček a křičeli, ať už toho nechají. Když bylo léto a měli jsme všichni kvůli potřebě chladnějšího vzduchu z venku v noci otevřená okna, slyšeli jsme pravidelně, jak se nějaký pár miluje, paní pořád sténala. Až z paneláku naproti někdo několikrát zakřičel, ať už drží hubu. 🙂 A mohla bych vyprávět dále. Pozitivní bylo, že jeden starší soused vedle mého bytu rád zpíval a zpíval hezky. To se dalo poslouchat a často to v mém bytě vytvářelo pohodu a příjemnou atmosféru. Ale celkově jsem byla vděčná, že mohu v této garsonce bydlet to né že ne.

Na bytě v Kobylisích v listopadu 2020 začal dvanáctý rok mého přebývání v převážně v Praze. Kdy jsem nastoupila do práce v Boně a radovala se, že mohu pracovat. Až do letošního srpna, kdy jsem se na bytě v Praze o samotě rozpsychotila. Prošla si tak během srpna psychotickou atakou. Musela jsem se přesunout zpět na Vysočinu k rodičům a za svým psem. Do své postele. A nějak přežít ty stavy bolesti duše a jejího běsnění.

A to podnítilo myšlenku, že je asi na čase z Prahy odejít, protože mě to město už tolik nepřitahuje. Je komplikované. (Budu se sem vždy ráda vracet na výlety, návštěvy a za vzděláním.) A hlavně mi nedělá dobře. Zjistila jsem, že jsem tady poslední měsíce jen přežívala a neužívala si to. V práci jsem byla ráda, ale pak ta samota na bytě a s tím spojení „démoni“ mi nepřidávali.

Rozhodla jsem se odejít z Prahy a skončit v milované práci. V práci, která mi dává smysl. Být s lidmi, sdílet jejich životní radosti i strasti, a být tu pro ně. Zaměřovat se na zotavení, zplnomocňování a provázet je jejich psychosociální rehabilitací.

Ten konec přijde posledního října. Kdy mi skončí smlouva na bytě i smlouva pracovní. Bude tomu předcházet opět náročné stěhování, odevzdání pracovního notebooku, telefonu. A ještě náročnější bude loučení.

Už nyní na to všechno myslím, přestože mám celkem nabitý program, který právě zkrátí pocitově tu dobu do konce října významně, právě tím, že je nabitý k prasknutí.

Budu teď chodit do práce i o víkendech, chodím totiž přes týden na kvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách, pořádaný Fokusem Praha. Musela jsem kvůli tomu zrušit i svou účast na psychoterapeutickém výcviku v Prachovských skalách. Protože zatím neumím být na dvou místech zároveň. 🙂 Po večerech po kurzu si chci taky něčeho užít, tak mě čeká kino s kamarádkou, pak návštěva u kamarádky, návštěva u jedněch známých v Praze. Do toho si o zářijovém svátku odskočím na klubovou výstavu s Kory. Pokusím se taky dodělat kurz krizové intervence, který jsem kvůli své srpnové zdravotní indispozici prozatím nedokončila.

V říjnu mě čeká sepsat pěti stránkovou závěrečnou práci ke kurzu pracovníka v sociálních službách, zajít na kontrolu k psychiatričce a na depotní injekci. Budou probíhat i mé psychoterapie. Do toho musím vybrat ještě devět dní dovolené před ukončením pracovního poměru, kdy ale stejně budu v Praze na výběrových řízeních nových peerů do Bony. Budu slavit s klientkou její čtyřicáté narozeniny, budeme pořizovat křečka se všemi náležitostmi, organizovat oslavu. Předtím máme samozřejmě i slíbené společné kino.

Jednou měsíčně mi ještě probíhá speciální teorie k výcviku, což je většinou sobotní den ve znamení přednášek o psychoanalýze, psychoanalytické psychoterapii.

Pro představu vkládám program dvou nadcházejících speciálních teorií k výcviku:

Psychoanalytické směry III.                                                                               18. září 2021
1. J. Bowlby, Teorie attachmentu

2. Originální přínos britských analytiků maďarského původu: Michael Balint a Peter Fonagy
3. H. S. Sullivan a interpersonální psychoanalýza
4. Vztahová psychoanalýza

Psychoanalytická teorie osobnosti – struktura a dynamika I. 1                     16. října 2021
1., 2. Úzkost, obranné mechanismy, odpor, regrese

3., 4.Teorie Konfliktu. Konflikt a strukturální deficit. Vytváření symptomu a formování charakteru

Do toho jsem v kontaktu s Centrem duševního zdraví v Jihlavě a občas se sejdu s psychiatrickou sestrou a sociální pracovnicí, což mě taky v říjnu čeká.

Z toho všeho mám v hlavě proud myšlenek, abych to všechno zvládla, opět se nerozpsychotila a proběhlo to všechno hladce a nějak se to vše potřebné zakončilo, důstojně ukončilo.

Trochu se mi to všechno utřídilo, když jsem to teď mohla sepsat.

A pak bude listopad. A to budu hledat práci na Vysočině – ráda bych opět pozici peer konzultantky v nějaké organizaci zabývající se duševním zdravím – v tom si troufám říct, že jsem „expert“ – člověk s vlastní zkušeností, využívající všechny možné dostupné služby.

Čeká mě tedy návrat k rodičům. Což bude taky oříšek. Jsem pro své rodiče stále jejích dítě, jenže jsem taky už přeci jenom dospělá, tak jsem zvědavá v čem naše soužití bude po dvanácti letech v „exilu“ (v Praze) narážet. V exilu myšleno jako vynucený pobyt okolnostmi, ne jako exil, kdy je člověk nedobrovolně nucen většinou pod politickým tlakem opustit své místo.

Nějak se mi dneska nechce skončit psát. Mám pocit, že vám mám ještě říct, jak se cítím. Myslím, že dobře. Ačkoliv mě už třetí den v kuse bolí hlava, prášek zabere na pár hodin a je tu bolest znovu. Začalo to mým vyšetřením v areálu Thomayerovi nemocnice na pracovišti nukleární medicíny institutu klinické a experimentální medicíny. Kdy jsem byla zevnitř ozářena s jídlem snězenými radionuklidy, které pak detekoval přístroj, ve kterém jsem ležela prvně dvě hodiny, pak sedmnáct minut v jiném, pak za nějaký čas opět v prvním zmiňovaném přístroji dalších deset minut, pak ještě jednou po hodině posledních deset minut. Vyšetření trvalo od sedmi hodin do pravého poledne. Vstávala jsem ve středu v pět čtyřicet pět a poprvé jsem pozřela doušky vody až právě v poledne tohoto dne. A pak nastoupila bolest hlavy, která se stále ozývá. Možná to bylo i tím ozářením, Nevím.

Scintigrafie – Je založena na snímání záření emitovaného vnitřně podanými radionuklidy. Záření se snímá gamakamerami do podoby dvojrozměrných obrazů. (Wikipedia) V tomto scintigrafu jsem ležela a neustále usínala. Nebylo si kam dát ruce a lehátko bylo tvrdé a bolela mě z něj záda po dvou hodinovém ležení.

Kromě bolesti hlavy mám celkem dobrou náladu a dny se daří ukrajovat. Čeká mě víkend v Praze a v práci. Tak kéž dobrá nálada přetrvá!

Tímto článkem vás chci i požádat, abyste mi drželi palce, abych všechno zvládla.

Díky moc!

Mějte krásný, malebný a pohádkový podzim.

Jedna odpověď na “Změna je život”

  1. Alenko, začínám se probírat postupně tvým webem a napadá mě táák moc otázek a komentářů, ale když jsem viděla tento tvůj harmonogram, tak mi sklaplo. Doufám, že to vše zvládneš a od listopadu budeš mít už trošku klid a přitom tě bude práce naplňovat dostatečně, abys byla co nejvíce možného času šťastná. Jen snad hodně to ,,smrdí,, vyčerpáním ! Ale pravděpodobně už máš zkušenosti i s tím, tak se to pokus nějak ,,ošéfovat,, .. já když jedu na doraz, tak už většinou sebedestruktivně a současně spokojeně, ale jak se vše uklidní, tak to na mě padne. Ale přeji Ti abys to ustála .. navíc se veškerá tvá činnost zdá pozitivní. Když né zážitky, tak minimálně tím, že něco dokončíš, uzavřeš, zbavíš se některých nepříjemností a strašáků a chystáš se na něco, co bude zase hezké jinak.
    Hezký nejen dnešní den 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.