Potřeba uznání

Procházím nyní kvalifikačním kurzem pro sociální pracovníky a padla tam v rámci jednoho přednáškového dne otázka, kterou vytrhnu z kontextu: „Co vám chybí?“ Prvně jsem si říkala, mně nic nechybí. Jsem spokojená, když mám dobré dny. Když jsou dny těžší, reaguji dle akutních potřeb. Pak jsem se ale nějak více zamyslela.

Mým životem prochází linka, která se vleče skrze jako červená nit a která je na první pohled pro mě neviditelná. Nějak se mi před očima odehrál život pozpátku a uvědomila jsem si, že za vším stojí silná potřeba uznání – akceptování a přijetí mě jako člověka, který má taky právo na život jako každý.

Mohu (ne)kreativně reagovat a dopřávat si, že tu jsem a že mohu do věcí mluvit. Že jsem důležitá. Záleží na mě a na mém názoru. Existuji a tedy měním svět podle sebe a svět mění mě.

Před očima se mi přehrály okamžiky, kdy veliká potřeba uznání stála za rozhodnutími, kdy lze nyní polemizovat, jak moc byly správné, autentické, nebo vycházely jen z mé neuspokojené potřeby uznání?

Jde o to, že ve školce, na základce a na střední jsem byla malý pán nad svým životem, dělala jsem věci převážně proto, že se mají dělat a moc jsem se jinak nerozhodovala. Ani mě nikdo po tuto dobu neučil, jak více nad sebou přemýšlet, jakou mám míru svobody a jak ji lze využívat a naplňovat. Byla jsem otrok daného školního systému a neměla jsem buňky na to se tomu nějak vzepřít. Byla jsem hodná holčička a chtěla jsem mít od všeho navíc pokoj, protože to pro mě tak bylo jednodušší. Splnit nutnosti a více nepřemýšlet. Být v této omezenosti bylo nějak pohodlné, neboť člověk měl snadno věci pod kontrolou a ještě bylo nějak vyžadováno, aby to bylo prostě „takhle“.

Mé rozhodnutí jít na medicínu bylo ale už sledováno jinými úmysly. Chtěla jsem být „důležitá“, uznávaná a mít moc. Mít moc skrze náročné studium. Případně skrze společenské uznání lékařů obecně, mít přístup ke druhým. K jejich tělům a somatickým obtížím.

Začalo to asi takhle. Kolem třetího ročníku na gymnáziu jsem si zvýšeně všímala každé projeté záchranky, každé helikoptéry záchranného systému. A jak mě to vždy zaujalo, měla jsem z toho často i husí kůži. Že právě nyní někdo bojuje s vážným zdravotním postižením a že jsou jim k ruce akutně lékaři záchranného systému. A ti lékaři měli ode mě najednou velikou a uctivou pozornost. A to je to patologické. Také jsem chtěla taktovou pozornost. Nevědomě. Takové uznání své existence. Být pro někoho „životně důležitá“.

A tak jsem se ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, opět velmi nevědomě, rozhodla zkusit přijímací zkoušky na všeobecné lékařství. Nevěděla jsem, proč mě to přitahuje. Ale nějak jsem postranně doufala, že se více dostanu k lidem a budu moci čerpat jejich uznání z této pozice. Prvně jako medička a později jako doktorka.

Nic z toho výše popsaného jsem nijak záludně neplánovala, až nyní si uvědomuji ty nevědomé souvislosti. A hlavně to, jak člověk umí před sebou skrývat pravé důvody svého rozhodování. Ale možná jen někdy tuší, že to asi není úplně ono a že se časem asi ukáže.

Ze své „důležitosti“ na medicíně jsem těžila asi čtyři roky. Dobře se poslouchalo, že každý uznává, že je studium náročné a těžké a že musím být asi nějak dobrá a inteligentní, když to zvládám. Ani to ale nestačilo.

Během pátého ročníku už se postupně vkrádaly změny myšlení, vnímání a poruchy nálad. Má pozornost a možnost koncentrace se usadily na bodě mrazu. Prostě mi všechno přestalo jít. Ani v osobním životě to nebylo růžové.

Proběhlo nějaké plácání se v nemoci a najednou je teď. A já si přehrávám život a přemýšlím nad otázkou „Co vám chybí?'“.

Říkám si, že kdyby mi nechybělo uznání a má potřeba byla uspokojena, možná bych se ohledně vysoké školy rozhodla jinak. Možná ne. Nepropadla bych se do tak silné existenciální krize vlivem nemoci, kdybych věděla, že mě ostatní uznávají, mají rádi a vnímají mě v životě jako rovnocenného partnera.

Je pro mě zajímavé, že nyní během remise nemoci se už nerozhoduji – alespoň si to myslím teď, podle míry uspokojení potřeby uznání. Tento boj o uznání jsem nechala v období, kdy mě nemoc překračovala. Tím, že se snažím každý den nemoc přijímat, akceptovat, tak zároveň přijímám samu sebe. To nejdůležitější objevení je, že nemohu nikdy uspokojit svou potřebu uznání, pokud si to uznání nedám sama. Dokud člověk nedozraje do bodu, že se akceptuje, přijímá sám. Nikdo jiný mu toto zkušenost nedá. A když si to dám, nemusím se již rozhodovat špatně, abych si to uznání vydobyla od druhých.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.