Červenec a srpen

Čas letí a já ani nestíhám psát na blog. Nemám asi tolik vnitřních prožitků. Často jsou se mnou pocity prázdnoty, o kterých se píše těžko. Zároveň během toho život stále běží. V červenci byl čas dovolených. Stihla jsem navštívit Lipno, Chorvatsko a absolvovat kurz základní krizové intervence. Tyto prožitky vám ukážu ve fotkách níže.

Jelikož tento článek tvořím přes dva týdny a stále nejsem schopná jej publikovat, tak dnes 24. srpna 2021 by se to mohlo povést. Fotky jsou převážně z července a začátku srpna. Srpen se zdál ze začátku velmi nadějný, ale ještě před půlkou měsíce jsem se začala zhoupávat s náladou. Začalo to tím, že jsem opět během července začala po ránu zvracet. Zvracení neustupovalo a 3. srpna cestou na psychoterapii jsem vyzvracela i krev. Což mě aktivizovalo a chtěla jsem se na to ranní zvracení podívat s lékaři. Podařilo se zajistit lékařku z IKEMu, která mi udělala gastroskopii v den mých narozenin. Na můj svátek – dva dny poté, mi zařídila CT vyšetření břicha s kontrastními látkami per os a intravenózně. Nakonec jsem to řešila v IKEMu, protože dva gastroenterologové, se kterými jsem to řešila dříve v Jihlavě měli dovolenou. Když jsem se chtěla dostat na jinou gastroenterologii v Praze, potřebovala jsem žádanku od praktické lékařky, jenže i ona měla dovolenou. Do IKEMu půjdu na kontrolu 1. září, ale z dosud provedených vyšetření se na nic konkrétního, co by mohlo způsobovat zvracení, nepřišlo. Do toho, jak jsem psala výše, jsem se začala rozpadat v psychice. Jeden týden jsem byla smutná a plačtivá. Druhý týden ve mě bylo mnoho úzkosti a napětí, které vygradovalo nejspíše v bludy a hlasy, usuzuji podle reakce okolí a dle vlastní zkušenosti. Během tohoto mi byly nasazeny léky navíc – risperidon – antipsychotikum, které užívám v obdobích akutní krize. Která nejspíše nastala. A od nasazení tohoto léku jsem již sedm dní bez zvracení. Nevím, co byl konkrétní spouštěč této srpnové krize, jen vím, že mi nebylo dobře – cítila jsem se divně a nekomfortně. Slovy jedné kamarádky, byla jsem grilovaná v agonii duše. Což se občas pořád nemění. Myšlenky jsou velmi intenzivní. Duše mě stále bolí. Akorát se to občas střídá ještě se ztuhlostí těla. Kdy mi nejde nic dělat, pouze ležet, a hlava jede na plné obrátky. Myšlenky nejsou na mé straně. Jdou proti mě.

A když nyní usedám po pár hodinách opět k napsání pár řádků, mam za sebou opět zvracení. A to jsem si myslela, že risperidon zabral. Ale bohužel. Jelikož jsem v dočasné pracovní neschopnosti, tak jsem o vycházkách jela za jedním známým a po příjezdu na místo jsem vyzvracela oběd. Takže zpátky na stromy.

Bolí mě hlava. Není mi nejlépe. Ale snažím se poslední dny přežít daný den s nadějí, že bude snad zase lépe. I když tu naději v sobě nevnímám, mám alespoň od okolí v hlavě, že tomu tak prozatím vždy bylo.

Ve středu 18. srpna 2021 jsem byla v CDZku (Centrum duševního zdraví), kam docházím a tam jsem slyšela od své psychiatrické sestry „jste zralá na hospitalizaci“.

V pondělí 23. srpna 2021 jsem byla opět v CDZku, kde jsem měla problém mluvit. Byl mi nepříjemný oční kontakt. Pak jsem měla setkání se svou sociální pracovnicí a opět zaznělo, že je to na hospitalizaci.

Naštěstí se mi každý den dělá po nasazení risperidonu lépe a lépe. Jsou to milimetry, ale člověk tu změnu většinou zaregistruje. Třeba ještě v neděli 22. srpna jsem měla v těle takovou ztuhlost, že jsem jen ležela v posteli, a bolela mě duše a tělo zároveň. A po pár hodinách jsem potřebovala pochopitelně na toaletu, ale jen jsem v sobě řešila, jestli se opravdu zvládnu zvednout, nebo jestli se počůrám do postele. Po hodině vnitřního boje jsem se zvládla zvednout a dojít si. Ale už jsem neměla sílu spláchnout a dnes? Dnes zvládnu i spláchnout. Takhle se vám snažím přiblížit v jakých maličkostech a zároveň detailech se dají změřit ty milimetry. Nebo například dojít se najíst, ale pak třeba to nádobí po sobě uklidit. Byly dny, kdy jsem se zvládla najíst, ale nádobí jsem musela nechat na stole, protože se mi dělalo hůře, kdy jsem si pomyslela, že to nádobí uklidím – například jen do myčky. Další milimetr. Dnes už zvládám oboje. Já vím, pro vás to mohou být samozřejmé věci, ale v mé krizi to tak samozřejmé není. A zároveň s každým nezvládnutým detailem se člověk propadá i v sebehodnocení – je pro sebe neschopný a špatný, že opakovaně selhává.

Když zavzpomínám, tak ve svých dřívějších některých depresích jsem si vedla deník vděčnosti, kdy jsem se snažila zapsat co ten den zvládnu. Začínalo to tak, že jsem tam třeba jen napsala, že jsem se zvládla probudit, posnídat, výjimečně nějakou hygienu, ležet, spát přes den, něco jíst i přes den, a pak opět usnout. A ke konci deprese jsem tam měla třeba osmnáct, pětadvacet zápisů, co jsem ten den zvládla. Pak jsem to pochopitelně přestala psát, protože jsem si říkala, že je po pár měsících deprese asi pryč.

Běžně zdravý člověk bez takovéto zkušenosti si nedokáže představit, jak je to všechno namáhavé a z jakých maličkostí se skládá běžný den, který může být pro duševně nemocného komplikovaný a nedosažitelný zároveň.

Prosím o vcítění se a pochopení. Empatii. Né odsouzení.

Dneska jsem například zvládla procházku. Další velký krok. Oční kontakt není tak náročný. Myšlenky jsou, ale neparalyzují mě tolik na těle. Minulé dny jsem například ani nedokázala „vytáhnout“ doutník, jak jsem byla slabá. Jak jsem se třásla, když jsem telefonovala – začala se mi třást ruka, protože na mě byl mobilní telefon těžký. A navíc do něj ještě mluvit!

Obsahy myšlenek sem rozepisovat nebudu, protože „co je psané, to je dané“ a já nechci aby ty myšlenky měly takovou moc a stále se mi předhazovaly, že je to takhle!

Jsou to obecně útoky na moji existenci. Na naplnění mého života. Na náhled, kdy mi je předhazováno, že nemám zdravý úsudek a že nemám „v tomhle“ stavu správný náhled na věci, situace a podobně. Že jsem dlouhodobě mimo a že vnímám jinak než ostatní a že si realitu vykládám jinak než „objektivně“. Ano, vnímáme subjektivně, ale myslím tím nezdravé subjektivní vnímání.

Jelikož mě stále bolí hlava, shledávám dnešní výkon na článku jako maximální a jdu jej uveřejnit. Tak tady je!