Poslouchám písničku a najednou slyším úryvek „..more than words..“ a v tom ve mně vznikl impuls pro napsání tohoto článku s vědomím, že píšu pouhá slova a tvořím články, ale že v tom je i více.
Nemám promyšleno, co budu psát, ale mám v sobě radost, že mohu psát. Že mohu být. Což je po týdnech opět stav, který mi chyběl. Může za to trochu i nabitý program posledních dní, který mě dostatečně zaměstnal, naplnil a umožnil mi se odreagovat. Ne, že by na nemoc fungoval jen nabitý program, ale jelikož už nemoc byla na ústupu, tak tomu vyplněný program dost pomohl.
Začalo to ve středu, kdy jsem jela za kamarády na Žďársko do vesničky Pustá Rybná. A jela se mnou ještě jedna kamarádka z Prahy. Ve Žďáru nad Sázavou jsem kamarádku vyzvedla u železniční stanice. S kamarády jsem strávila středu a čtvrtek, procházeli jsme se po okolí, povídali, jedli, bavili se. Poměli jsme se.
Ve čtvrtek večer jsem byla v domnění, že se brzy umyji a půjdu spát – neboť jsem ze středy na čtvrtek šla spát až o půlnoci. Ale to mě brzy vyvedlo z omylu pípnutí zprávy, kde stálo pozvaní od mladého manželského páru k ohýnku a na buřtíky s chlebem. Celá radostná jsem se převlékla z pýža a jela na ohýnek. Z ohýnku jsem se vrátila po 23. hodině.
V pátek ráno jsem měla domluvený půldenní výlet s kamarády ornitology, kteří mi ukázali opět kus nádherné přírody a jejích obyvatel, spíše z ptačího světa. Ale také jsme obdivovali vzácné rostlinky na rašeliništi, poslouchali zpěv ptáků. Dalekohledem jsme pozorovali ptáky Vysočiny včetně orla mořského a jeho mláďat.
Páteční odpoledne se neslo v duchu procházky s dalšími 5 kamarády, včetně malého rok a půl mladého dítěte. Které už umí „ťapi, ťapi“, takže s námi ušlo 3,5km. Trvalo nám to díky nejmenšímu účastníkovi přes dvě a půl hodiny, takže jsme měli prostor vše probrat a prodiskutovat.
Následně jsem od kamarádů přešla k nám ke krbu na zahradu, kde byla celá moje nejbližší rodina. Mamka, taťka, bráchové s rodinami a já. Grilovali jsme masíčko a měli jsme se dobře. Ten večer jsem šla konečně brzy spát.
V sobotu jsem jela s našima do Prahy, že si v jedné speciálce koupím olejové barvy na malování, protože jich moc nemám a dochází mi, ale pro mimořádnou situaci ve společnosti měli výjimečně v sobotu zavřeno. A pak jsem si jela ještě pro nějaké věci do pražského bytu. Na cestě z Prahy jsem se domluvila s paní z mladého manželského páru, že se setkám s jejich synem, který studuje fotografii a film na grafické škole, že by mně něčemu přiučil a že by mi ukázal svoji tvorbu. Zároveň že se k nim zastavím a popovídáme a probereme, co je třeba. Jakože i jak mi je, jak se cítím a podobně. Přijela jsem po 21. hodině. A okamžitě odpadla do postele.
A dneska – dneska je neděle a mám pohodový den. Cítím se dobře – vnímám, že je uvnitř mně ještě černo, není vyhráno, ono to nemizí lusknutím prstů. Ale je to sto krát lepší než před týdnem. Dneska poslouchám písničky, jsem po několika dnech na počítači, tak odepisuji na emaily, dodělávám resty. Dopoledne jsem byla s Kory a taťkou na hezké vycházce, kde bylo vidět, že máme všichni ze společné vycházky velkou radost.
A co s tím vším výše napsaným? Nic. Prostě a jednoduše je mi lépe, a proto to psaní najednou ztrácí na síle. Není tak dramatické. Není to najednou mezi životem a smrtí. Je to jen život. A ten může být obyčejný, jakože já vedu ten nejobyčejnější život, jaký si umíte představit.
Ale zároveň vám chci moc poděkovat, že se mnou jste ve chvílích těžkých i těch lehčích. Podle analýzy návštěvnosti webu je vidět, že na mě nezapomínáte ani v dny, kdy není vydán nový článek.
