Otevři se, poupátko!

Jsem křehká rostlinka. Zavité poupátko. Ale jakmile zasvítí sluníčko, otvírám se. Co tím úvodem naznačuji? Jsem křehká duše – to víme. Umíme se zavírat do sebe. Stahovat se ze scény života. Ale jsou-li příhodné podmínky, umím se i otevřít a dát ze sebe maximum do okolí kolem sebe.

Bez sluníčka není života. Všechno je chladné a zavřené. Čekající na příležitost – ukázat svou krásu.

O uzavírání se. Jsou situace, kdy je třeba se uzavřít, abych neutržila ještě větší rány. Jsou situace, kdy se uzavírám, aniž bych musela. A to u mě často způsobuje skrytě a plíživě se projevující nemoc, která postupně ukazuje, co je zač. A že bych na ní neměla zapomínat. Uzavírám se proto a nejen, že na mě najednou upírají všichni zrak, všichni mě pozorují. Když mám později náhled, tak si uvědomím, že to tak není, ale trvá to nějaký čas než to člověk od sebe rozpozná. Než poznám, co je realita a co se odehrává jenom v hlavě. V další fázi, kdy nerozlišuji mezi realitou a nemocí, se začínají stupňovat pocity sledování a fyzického pronásledování. Najednou začnu mít strach, že po mě jdou, že mi usilují o život. Mezi takzvané megalomanické bludy patří, že si člověk myslí, že je tak důležitý, že někomu stojí za to, aby ho pronásledoval.

Jakmile se ve mně začne odehrávat chaos, kdo jsem, co znamenám, co zde mám za poslání, co jsem dosud prožila a co ještě musím podniknout, začne se ve mně kumulovat stres, jak to všechno zpracovat a postupně rozplétat a dělat jedno po druhém.

Uzavřít se je rychlé a jednoduché. Je to méně náročné než se otevřít novému a zdravému.

Bludy vám postupně předhazují myšlenky jak spolu souvisí pronásledování, ohrožení na životě a megalomanická významnost s reálnou bezvýznamností. Imperativní hlasy mi nařizují, co mám rychle udělat, abych se účinně zbavila stresu, do kterého mě bludy uvádí. Jsou to životu ohrožující nařízení. Nechce se mi úplně zacházet do detailů, aby to nebylo návodné. Hlasy se i často smějí, jak jsem marná. O co se snažím. „Vše je bez významu.“ To je zmatek, co?

Začne-li se odehrávat tento kolotoč myšlenek, je nasnadě se pořádně vnořit do vnitřního světa a řešit jej. Pohltí to veškerou energii, mentální i fyzickou. S tímto světem se musíte utkat v absolutním bezpečí, protože ocitnete-li se v nějakém náročném prostředí, může se stát, že vám nebude nikdo rozumět a dojde k život ohrožujícímu konfliktu. Jenom v chápajícím prostředí – měkký sociální polštář, účinná psychoterapie – je šance, že se patologická mentální hříčka částečně rozplete a dosáhne se nějakého přechodného stavu „heureka!“. Často i s velkým přičiněním psychofarmak.

Vidíte, poupátko je otevřené, ale svítí-li jen určitým směrem, je v nás pořád stín. Prostor se schovávat. Je potřeba vyvinout nějakou aktivitu, aby na nás svítilo rovnoměrně a stínu bylo co nejméně.

O otevírání se. Otevírání se je velmi složitý proces. Člověku s traumaty ze života se často už moc otvírat nechce. Chce být skrytý. Neviditelný. Někdo je naopak tak traumatizovaný až je vnitřně tvrdý, touží po obdivu, oslavě sebe sama.

Co se týká mého otvírání se ze spárů nemoci? Velkou roli u mě hrají léky. Nemůžu upřít ani velkému významu tříleté individuální psychoterapii a intenzivní roční stacionární skupinové psychoterapii. Jakmile jsem začala užívat psychofarmaka, začala jsem mít náhled na aktuální i minulé stavy. Začalo se to rozplétat. Bludné konstrukce přestávaly být hlavní náplní všech mých myšlenek. A co hlavně – postupně se vytratily i imperativní hlasy. Neslyšela jsem je.

Svítí-li do nás přímo, není důvod se schovávat – hrajeme s odkrytými kartami. Stíny bývají pouze přechodné stavy.

A tak to je. Vznikl pro mě asi nejchaotičtější článek, co jsem na web doposud psala. Co se dá dělat. Chtěla jsem se podělit, ale nějak mi to „nepíše“. Ale chci být s vámi v kontaktu.

Chtěla jsem vám také říct, že jsem dneska úspěšně absolvovala návštěvu nové psychiatrině. Za úspěšné absolvování považuji to, že nejsem hospitalizovaná. Hospitalizace nade mnou visela několik dní a bylo to pro mě zátěžové. Stále přemýšlet nad tím, že se budu muset přizpůsobovat novému prostředí – nejsem úplně flexibilní v adaptaci. Je to pro mě stres navíc.

Zároveň v Jihlavě vzniklo nové Centrum duševního zdraví a už jsem v kontaktu s terénní sestřičkou a časem snad navážu kontakt i se sociálním pracovníkem. A uvidím, jestli třeba nenajdu ještě nějaké přivydělání si. A časovou náplň.

Otvírat se třeba i pomalu je pořád lepší, než být uzavřený a na všechno sám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.