Hladová pohodička

Chtěla bych shrnout uplynulý týden, který se dnešním dnem chýlí k úplnému konci. Shrnutí mě vede z jakémusi zamyšlení a zpytování svědomí, jak jsem naložila s časem. Jak jsem naplnila chvíle, kdy mi bylo dobře a kdy jsem si mohla dělat, co jsem chtěla.

Začalo to v pondělí krásným výletem do přírodních rezervací na Vysočině – na rašeliniště. Po dlouhých letech jsem měla na nohách holínky. Myslím, že od dětství jsem je na nohách neměla. Po rašeliništích jsme chodily více jak tři hodiny a povídaly jsme si s kamarádkou. Fotily jsme pro rašeliniště typické rostliny a žasly.

V úterý to pokračovalo po skoro dvě stě kilometrech v Příbrami. Kam jsem jela do CARDIOLABu, laboratoře přes sport a správnou výživu. Kde proběhlo měření pomocí bioimpedance, kolik mám tuku v těle, kolik váží moje minerály v kostech, kolik váží moje svalstvo a podobně. Více jak čtyři hodiny jsme rozebírali výsledky, správnou stravu, proces hubnutí a nakonec i množství a kvalitu pohybu.

Výsledky byly úměrné mému životnímu stylu, přijímané potravě a užívání léků, zvyšujících chuť k jídlu. Vyšlo z toho, že pokud chci zhubnout zdravě, musím po dobu jednoho a půl roku přijímat stravu s přibližně sedmi tisíci kilo jouly. Abych hubla kolem padesáti gramů tuku denně. To znamená kilo a půl tuku za měsíc.

Středa byla v duchu „sanitárního“ dne. Bylo volno od všech povinností. Vyběhla jsem s Kory a dělala to, co přišlo na řadu. Po obědě za mnou přijela terénní sestra z CDZ (Cetra duševního zdraví Jihlava). Potom jsem jela s našima na týdenní nákup.

Ve čtvrtek jsem v sedm čtyřicet pět vyrazila po D1 směr Praha a na exitu 41 jsem sjížděla na Český Šternberk, kde jsem strávila dva dny. Samotný den se nesl v duchu školení ohledně investic.

Páteční den jsme vyrazili vlakem do Kácova, kde jsme si půjčili kánoe a pluli jsme zpět přibližně čtrnáct kilometrů po proudu řeky Sázavy do Českého Šternberka.

Zvládli jsme si příjemně zapádlovat, spálit kůži na odkrytých místech a žasnout nad krásami kolem řeky. Po proplavbě jsme se vydali zpět domů.

A následovala sobota. Vyrazila jsem s kamarády do zoologické zahrady Dvůr Králové nad Labem. V zoo jsem dlouho nebyla, a tak jsem si to náramně užila včetně safari. V zoo jsme strávili od desíti hodin dopoledne do čtvrt na pět odpoledne.

Dnešní den – neděle – byla velmi pohodová. Zvládla jsem uklidit pracovnu, vyměnit podestýlku neofémkám a uklidit jim voliéru. Po obědě a bucinku přijel brácha s rodinou na kafe. Po kafíčku jsme se vydali s našima na procházku s Korinkou do lesa. Potom jsme si dala horkou vanu a nyní sedím u počítače a sepisuji poslední dny, rozpomínám si a rekapituluji.

S kamarády v zoo jsem si uvědomila, jak je důležité držet občas někoho za ruku.. když mě malý kmotřeneček chytl za ruku s důvěrou, že ho povedu.
Mám i potřebu rozlišování jakéhosi světla na cestě, abych nezabloudila.
Obecně mám dveře ráda, protože ukazují, kam asi vstupujeme. Škoda že takové „dveře“ nemají vztahy, abychom věděli do čeho vstupujeme.
Majestátnost sto dvacet let staré želvy!
Člověk má potřebu se dotýkat.
I stará plečka dělá krásu..
Neotáčejme se k druhým „zadkem“.
Viděli jste slona se drbat na zádech?
Nový život.
Dělat kroky správným směrem.
Je třeba se držet v životě něčeho pevného – třeba pevného vztahu.
Upřímný pohled.
Přeji vám nedělní pohodičku..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.