Temná noc

Jsou tu ty dny, kdy tma převažuje nad světlem. A tak si pokládám otázku, k čemu nás má ta tma dovést. Jelikož se cítím svázaná něčím, co ještě neumím popsat, nedokážu si ty dlouhé chvíle tmy každého dne dostatečně naplnit a zaplnit. Stále na něco čekám. Očekávám změnu. Možná jen očekávám světlo.

Prvního listopadu jsem nastoupila do nového zaměstnání – jako pracovník v sociálních službách – peer konzultantka ve Fokusu Vysočina. Peer konzultantství se učím žít již druhý rok. Je to specifická pozice v multidisciplinárním týmu, kdy jako člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním mohu doprovázet druhé s duševním onemocněním. Je to záležitost křehká, plachá a založená na obrovské důvěře. Důvěře, že druhý člověk dokáže ujít cestu zotavení. Je založená na obrovské víře ve schopnosti nemocného člověka. A v neposlední řadě je přítomná i naděje, která umožňuje cestu zotavení nastoupit a pokračovat na ní s výhrami, tak i prohrami. Totéž platí i o druhých, které peer doprovází. Jsme na stejné lodi. Jsme si rovni.

Během listopadu a prosince jsem se snažila v práci nastudovat průvodce službou, kterou Fokus Vysočina nabízí a poskytuje. Dále jsem četla obecný manuál, vnitřní předpisy a nějaké materiály ke komplexní psychosociální rehabilitaci CARe, kterou Fokus Vysočina od roku 2016 implementoval do svých postupů práce s uživateli služby. CARe vznikl v Nizozemí v 80. letech 20. století. Nyní se snaží implementovat postupy a prvky metody Otevřeného dialogu. Otevřený dialog vznikl v 80. letech 20. století ve Finsku. Byla to původně metoda práce s člověkem v psychotické krizi a zároveň je to práce s jeho sítí – vztahovým zázemím – rodinou, přáteli, sousedy… . Dnes je to terapeutická metoda, která nemá omezení pouze na klienty s psychotickými prožitky.

Snažila jsem se také poznávat uživatele služby Fokusu Vysočina. Za klienty jsem jezdila s kolegy sociálními pracovníky, nebo mě na schůzky bral i druhý peer v organizaci. A právě ta setkání s klienty jsou to bohatství, které peerství přináší. Setkání se teď a tady a sdílení radostí, starostí, trápení a zkušeností. Předně je to setkání lidí. Ne v první řadě klienta a pracovníka.

A dva měsíce mého života utekly jako utíká voda v řece. Sice jsem během listopadu navštívila ještě Frýdštejn u Jablonce nad Nisou, kde jsem byla tři dny na psychoterapeutickém výcviku. Dále jsem absolvovala víkendový seminář jednoho pražského fyzioterapeuta Bolest, stres a napětí a jak s tím pracovat na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.

Během listopadu a prosince proběhla setkání nás budoucích peer lektorů na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě ( nebo také online) v rámci projektu Inovace a rozvoj předmětů zaměřených na duševní zdraví. Prozatím jsme si plánovali, co bychom chtěli vidět na stáži v Norsku a hlavně jsme se osobně seznamovali a poznávali. Proběhla také víkendová speciální teorie k výcviku, jednu sobotu v listopadu a jednu sobotu v prosinci. A klasicky dvakrát týdně u mě probíhá psychoterapie. V dnešní době taky občas v online prostředí.

Do toho jsem se stihla před Vánoci trochu zhoupnout v náladě. Nevím odkud to přišlo, ale trvalo to přes týden. Po konzultaci s psychiatričkou jsem si navýšila antipsychotikum risperidon na 8 miligramů ze 4 miligramů. Byla jsem po navýšení léků více tělesně unavená, utahaná, zpomalená a těžká. Ale uvnitř mě byla extrémní vnitřní síla, která byla v protikladu k tomu unavenému tělu. Duše byla naspeedovaná a tělo líné. Tak jsem si pak dopřála od pátku do neděle tři noci prospat třináct hodin a tři hodiny naspat ještě přes každý ten den. A od pondělí se to začalo lámat k lepšímu. Tudíž nevím, odkud se to vzalo, ale zase to pak odešlo, takže cajk.

Celý prosinec se mnou spí naše milovaná Korinne v mé posteli. Ještě že mám trochu vetší postel, ale i tak se tam často spolu mačkáme. Takže některé noci se vzbudím tolikrát, že si připadám, že mam malé dítě, ke kterému je potřeba každou chvíli vstávat. Tohle se asi musí časem vyřešit.

Usedla jsem sepsat tento článek, abych si v sobě uplynulý čas srovnala. A nevím, jestli se mi to podařilo. Nemám v poslední době vnitřní síly psát nějaké úvahy. Je toho na mě asi tolik nového z práce, že spíše čekám, jak se všechno vyvine. A co bude.

Je to dva měsíce, co jsem se vrátila z Prahy na Vysočinu k rodičům. A s tím, souvisí, že se učím si znovu nalézt program a režim v novém prostředí. Na Prahu si ani nevzpomenu, když se mě zrovna někdo nezeptá, jestli se mi nestýská. Občas si vzpomenu spíše na práci, kolegy a klienty z Bony.

Už proběhla i první neshoda s rodiči, respektive nepříjemná situace, kdy jsem šla ráno na vycházku s Kory a ona se vyválela v hnoji. Byla úměrně smradlavá s špinavá. Věděla jsem, že z toho naši nebudou nadšení, ale že budou až tak naštvaní, to jsem si ani nepředstavovala. Na vycházku chodím ráno před snídaní. Když jsem viděla, jak jsou naši rozhození, byla jsem z toho rozhozená i já a ani jsem nesnídala a šla jsem si po vycházce znovu lehnout do postele, kde jsem usnula až do dvanácti hodin, tedy do oběda. Stále jsem nemohla zpracovat, co se stalo tak vážného, že musí být tak nepříjemní. Jediné co jsem řekla bylo: „Já to snad udělala naschvál.“ (že jsem nechala psa v hnoji se vyválet) Z prožitého nepochopení jsem byla otřesena ještě několik dní, kdy jsem si vybavovala podobné okamžiky i z dětství.

V poslední době se mi taky ozvala mediální a kampaňová koordinátorka GRV (globální rozvojové vzdělávání) paní Lucie z Charity ČR a chtěla se mnou udělat rozhovor do kampaně Méně nerovností o mé nemoci. Rozhovor se mnou vedla paní Adéle. Snad již brzy budu moci článek vystavit i zde na webu. K nalezení bude na webu youngcaritas.cz v rámci kampaně Méně nerovností. Budu zvědavá, co na nej budete říkat. Sama sebe jsem při rozhovoru překvapila, kolik jsem tam toho na sebe vybalila. Až jsem pak měla výčitky, jestli to nebylo zase moc. To já umím. 🙂

Ještě 31. října jsem užívala sluníčka u nás za domem.

Když nevím, co přesně chci dělat – občas si vlezu do postele a vezmu jednu z mnoha rozečtených knih… a tady k tomu mám ještě masalu, na které poslední dobou ujíždím.
Smutné barvy blížícího se konce roku.
Naše modelka.
Opět chvíle, kdy je brzy tma…
Proběhlo s kamarádkami tvoření adventních věnců.
Byla opět příležitost darovat kamarádce květinu k narozeninám.
Z ranní vycházky s Kory.
Tohle jsem si jednou ve středu dala dopoledne horkou vanu se solí, pěnou a zapálenou svíčkou. Předtím jsem si dala online terapii.
U kamarádů ve Žďárských vrších.
Občas si místo čtení knížek pouštím písničky na televizi s mojí asistentkou, kterou to většinou moc nebaví.
Čtvrtá neděle adventní.
Štědrý den 2021.
Každá rok si přejeme o Štědrém dni, abychom i nadcházející rok měli alespoň na vodu, chléb a sůl a opět se tu za rok ve zdraví sešli.
Jeden z dárků od kamarádů.
Také jsem pomohla hlídat syna kamarádům, kteří ve své obci uspořádali vánoční zpívaní v kostele. A nesměl chybět punč.

Jedna odpověď na “Temná noc”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.