Uběhl nějaký čas a stalo se toho mnoho. Předně mám radost z absolvovaného kvalifikačního kurzu pracovníka v sociálních službách. Z mého strachu, že je to kurz dlouhý a náročný, nakonec vyplynulo, že se to dá absolvovat. Měla jsem jako jediná v dvaceti účastníků sto procent účasti a závěrečnou práci jsem měla jednu ze čtyřech nejlepších. To jsem vážně nečekala. První týden kurzu byl náročný na mou pozornost a výdrž – usedět osm hodina na židli a poslouchat. Nakonec lektoři byli tak nápadití, že nás i ze židle občas zvedli a rozdělili do skupin a pracovalo se jinak než jen, že bychom poslouchali frontální výklad.
Zvládla jsem absolvovat i povinnou praxi k tomuto kurzu, naštěstí jsem ji mohla mít v Boně – tedy ve své tehdejší práci. Alespoň jsem měla možnost se postupně loučit s klienty. A prožívat s nimi poslední společné okamžiky v této mé etapě života.
Do toho jsem se nemohla zúčastnit psychoterapeutického výcviku, neboť jsem ten víkend byla v práci a co hlavně, ještě jsem se po srpnovém psychickém zhoupnutí necítila, že bych to zvládla, aniž bych dělala ostudu. 🙂
Do toho ještě v průběhu října přišlo průběžné stěhování se z Prahy z bytu. Na několikrát se podařilo věci a nábytek odvozit. A definitivně na bytě uklidit.
Nejen že jsem stihla během října absolvovat zkušební den v budoucí práci, kde jsme se domluvili na spolupráci – opět budu pracovník v sociálních službách jako peer konzultantka. Ale také bylo vypsané výběrové řízení na peer lektoru na vysoké škole polytechnické v Jihlavě, tak jsem se zkusila přihlásit. A vyšlo to. Vzali nás osm z deseti peerů. V roce 2022 se budeme na lektorování připravovat, pojedeme na stáž do norského Bergenu. A od roku 2023 budeme ve dvojicích peerů učit na katedře sociální práce studenty budoucí zdravotně-sociální pracovníky.
Stihla jsem taky v tomto období několik individuálních psychoterapií a návštěvy kamarádů.
A proč se článek vlastně jmenuje, že svoboda léčí? Je to inspirace z kvalifikačního kurzu, kde nám vyprávěli o italském Terstu, kde zavřeli psychiatrické nemocnice a založili kvalitní terénní a komunitní služby a vypustili lidi z nemocnic do světa a většině z nich se zlepšila kvalita života. Dokumentuje to film s názvem Bylo jedou jedno město bláznů… . A to samé si uvědomuji já, že i ve své práci chci žít tento koncept svobody. Mám možnost se setkávat s lidmi mimo nemocnice – v komunitních službách a být jim nápomocná na jejich cestě zotavení. Jako i mám možnost je navštívit v nemocnici, kde navazujeme potenciální spolupráci, až bude uživatel služby propuštěn. A uvědomuji si to také ve své osobní rovině, když píši tento článek, že nebýt svobody – asi nestihnu tolik aktivit, návštěv, večeří, kin (byla jsem v říjnu třikrát za jeden týden, s klientkou, kamarádkou a mamkou), pracovních pohovorů, práce, praxe, procházek a kurzů (nejen že jsem dokončila kvalifikační kurz, ale také kurz krizové intervence ze srpna, kdy mi už nebylo dobře).
K peerlektorování jsme měli už první on-line setkání přes ZOOM s norskými kolegy, kteří financují (společně s Islandem a Lichtenštejnskem) projekt učení na vysoké škole polytechnické v Jihlavě a od kterých se máme v oblasti sociální práce a sociálního systému péče o duševního zdraví co učit a dohánět.
A úplně poslední věc, která se udála byla rozlučka v práci s kolegy z Bony. Začínali jsme kolem čtvrté hodiny odpolední a končili jsme před půlnocí. Domů – ke kamarádce, kde jsem přespávala, jsem jela Uberem. Dostala jsem od nejbližších kolegů triko s nápisy a přáními. A od jedné kolegyně ještě obrázek vlčího máku – jako prý květiny, která mě vystihuje. (Je to symbol i válečných veteránů 🙂 )
Díky Bono o.p.s. za velikou roční zkušenost a seznámení s prima lidmi a suprovým kolektivem. Jsem vděčná! A díky taky jednomu muži, který mi práci v Boně nabídl! Bez něj bych to nemohla prožít.