Svoboda léčí

Uběhl nějaký čas a stalo se toho mnoho. Předně mám radost z absolvovaného kvalifikačního kurzu pracovníka v sociálních službách. Z mého strachu, že je to kurz dlouhý a náročný, nakonec vyplynulo, že se to dá absolvovat. Měla jsem jako jediná v dvaceti účastníků sto procent účasti a závěrečnou práci jsem měla jednu ze čtyřech nejlepších. To jsem vážně nečekala. První týden kurzu byl náročný na mou pozornost a výdrž – usedět osm hodina na židli a poslouchat. Nakonec lektoři byli tak nápadití, že nás i ze židle občas zvedli a rozdělili do skupin a pracovalo se jinak než jen, že bychom poslouchali frontální výklad.

Toto je snímek okamžiku, kdy jsem dopsala závěrečnou práci ke kvalifikačnímu kurzu.
Během kurzu jsme se také věnovali krizové intervenci a popisovali jsme průběh krize.
Jeden účastník kurzu měl docela návodný nápis na tričku.

Zvládla jsem absolvovat i povinnou praxi k tomuto kurzu, naštěstí jsem ji mohla mít v Boně – tedy ve své tehdejší práci. Alespoň jsem měla možnost se postupně loučit s klienty. A prožívat s nimi poslední společné okamžiky v této mé etapě života.

Do toho jsem se nemohla zúčastnit psychoterapeutického výcviku, neboť jsem ten víkend byla v práci a co hlavně, ještě jsem se po srpnovém psychickém zhoupnutí necítila, že bych to zvládla, aniž bych dělala ostudu. 🙂

Do toho ještě v průběhu října přišlo průběžné stěhování se z Prahy z bytu. Na několikrát se podařilo věci a nábytek odvozit. A definitivně na bytě uklidit.

Poslední fotka z bytu v Kobylisích na Praze 8. Poté proběhlo předání klíčů, přepis energií a rozlučka s majiteli.
V tomto oranžovém domě je nacházel můj byt 2+kk. Ve které jsme strávila rok života.
Tento příspěvek jsem našla v práci v zápisu z porady vedení, a trochu mě to tenkrát rozhodilo, že to asi fakt spěje ke konci, a zároveň mě to potěšilo, že o mě vedení mluví jako o milované.
Tento snímek zachycuje poslední pracovní procházku s jednou klientkou, která bydlí v centru Prahy.
Ještě v září, kdy jsem chodila do práce i o víkendech a trávila jsem víkendové dny po práci na bytě, věnovala jsem se také svému pouličnictví – posedávání s doutníkem na chodníku v ulici, kde jsem bydlela.
V tomto podzimním čase jsem se taky sešla s kamarádkami z gymnázia. A to v den, kdy jsem měla výročí křtu, a tak na oslavu tohoto výročí nám moje kmotra koupila linecká srdíčka jakou sladkou tečku za našim setkáním – kde jsme také založily s holkami tak zvaný klub spokojených pletařek, přestože nás moc neplete. Ale přišlo nám to dost ujeté, aby se to k nám hodilo. 🙂
Jeden zářijový víkend se mnou strávila mamka, když jsem musela chodit do práce a po práci jsme vždy někam vyrazily – jako třeba tady do kina a na večeři.
Byla jsem také na speciální teorii k výcviku v Celetné 20 v modré posluchárně. Kde jsem se sešla se osmi kamarády z výcviku.
Samozřejmě jsem se také občas objevila doma na Vysočině. Kdy jsem v brzkých ranních hodinách chodila na vycházky s Kory.
Stihly jsme spolu s Kory posbírat i jablka.
Stihla jsem si zdokumentovat, jak jsme měla dlouhé vlasy, předtím než jsem se nechala ostřihat.
Po ostřihání jsem si užívala ten „nový“ pocit.
Také jsem se ještě objevila na oslavě naší klientky v práci.
Mohla jsem podarovat květinou svoji terapeutku.
Kory si užívá, když se v mé posteli moc neroztahuji, ale může se roztahovat ona.
Oslavila jsem konec kurzu a zároveň konec etapy přebývání v Praze – po více jak dvanácti letech v různé intenzitě.
Dopřála jsem si s kamarádkou.
Pořídila jsem si do nové etapy nový motivační předmět – hodinky, které budou měřit čas v nové práci a v mém osobním volnu. Prostě takové obdarování sebe, aby ty změny nebyly nějak bolestné, protože práci v Boně jsem opustit nechtěla, ale Prahu jo, tak mi nic jiného nezbylo, než opustit oboje.
Doma na Vysočině jsem se prokousávala různým nepořádkem, který postupně vznikal po nastěhování věcí z bytu do mé pracovny.
Nezapomínala jsem si větrat hlavu během těchto všech změn na vycházkách v přírodě – samozřejmě s Kory.
A toto už je objekt, ve kterém budu trávit následující pracovní čas. Tedy 1. listopadu začíná nová životní etapa. Práce ve Fokusu Vysočina.

Nejen že jsem stihla během října absolvovat zkušební den v budoucí práci, kde jsme se domluvili na spolupráci – opět budu pracovník v sociálních službách jako peer konzultantka. Ale také bylo vypsané výběrové řízení na peer lektoru na vysoké škole polytechnické v Jihlavě, tak jsem se zkusila přihlásit. A vyšlo to. Vzali nás osm z deseti peerů. V roce 2022 se budeme na lektorování připravovat, pojedeme na stáž do norského Bergenu. A od roku 2023 budeme ve dvojicích peerů učit na katedře sociální práce studenty budoucí zdravotně-sociální pracovníky.

Stihla jsem taky v tomto období několik individuálních psychoterapií a návštěvy kamarádů.

A proč se článek vlastně jmenuje, že svoboda léčí? Je to inspirace z kvalifikačního kurzu, kde nám vyprávěli o italském Terstu, kde zavřeli psychiatrické nemocnice a založili kvalitní terénní a komunitní služby a vypustili lidi z nemocnic do světa a většině z nich se zlepšila kvalita života. Dokumentuje to film s názvem Bylo jedou jedno město bláznů… . A to samé si uvědomuji já, že i ve své práci chci žít tento koncept svobody. Mám možnost se setkávat s lidmi mimo nemocnice – v komunitních službách a být jim nápomocná na jejich cestě zotavení. Jako i mám možnost je navštívit v nemocnici, kde navazujeme potenciální spolupráci, až bude uživatel služby propuštěn. A uvědomuji si to také ve své osobní rovině, když píši tento článek, že nebýt svobody – asi nestihnu tolik aktivit, návštěv, večeří, kin (byla jsem v říjnu třikrát za jeden týden, s klientkou, kamarádkou a mamkou), pracovních pohovorů, práce, praxe, procházek a kurzů (nejen že jsem dokončila kvalifikační kurz, ale také kurz krizové intervence ze srpna, kdy mi už nebylo dobře).

K peerlektorování jsme měli už první on-line setkání přes ZOOM s norskými kolegy, kteří financují (společně s Islandem a Lichtenštejnskem) projekt učení na vysoké škole polytechnické v Jihlavě a od kterých se máme v oblasti sociální práce a sociálního systému péče o duševního zdraví co učit a dohánět.

Při některých příležitostech poslední doby nesmělo chybět ani caramel macchiato s extra shotem kávy navíc. Například k snídani.
Nejen, že se setkávám s lidmi u všech těch aktivit, ale také si umím užít samotu. A dojít si sama třeba na sushi.

A úplně poslední věc, která se udála byla rozlučka v práci s kolegy z Bony. Začínali jsme kolem čtvrté hodiny odpolední a končili jsme před půlnocí. Domů – ke kamarádce, kde jsem přespávala, jsem jela Uberem. Dostala jsem od nejbližších kolegů triko s nápisy a přáními. A od jedné kolegyně ještě obrázek vlčího máku – jako prý květiny, která mě vystihuje. (Je to symbol i válečných veteránů 🙂 )

Díky Bono o.p.s. za velikou roční zkušenost a seznámení s prima lidmi a suprovým kolektivem. Jsem vděčná! A díky taky jednomu muži, který mi práci v Boně nabídl! Bez něj bych to nemohla prožít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.