Vděčná minulost

Poslední den roku 2021 jsem si procházela staré fotografie, které jsem vyfotila mobilem. Fotky na mobil fotím hodně, avšak málo kdy se k nim vracím. Pouze mi strýček Google občas nějakou vzpomínku připomene. Tentokrát jsem cíleně vyhledala fotografie od počátku vlastnictví chytrého telefonu. A byl to zážitek a zároveň to bylo cestování časem. Přestože to byly snímky převážně z posledních pěti šesti let, bylo to pro mě silné. Je to minulost, kdy jsem měla hodně duševních problémů. Ale přesto jsem se snažila žít. Chodit na procházky, když jsem nebyla uvězněna v depresích, či v psychotických atakách. Zajímat se o vztahy, přestože jsem je v té době neuměla moc živit. Zkušenost je ale taková, že opravdová přátelství vytrvají i přes těžké časy.

Nevím, jak moc ráda bych vzpomínala, kdybych se i nyní potýkala se stejným marasmem. Změnilo se toho hodně. Zároveň z vnějšího pohledu se zdá, že se nezměnilo nic. Ba naopak, žiji mnohem prostší život, ale nějak více naplněný zevnitř. Dny se mohou zdát šedivější, ale naopak žasnu, že když člověk vytrvá a nevzdá to, barvy se dostaví.

Staré fotografie byly jakýmsi stimulem pro zamyšlení se, jak je možné, že toho člověk tolik vydrží. Směje i přesto, že je uvnitř obrovská bolest. Pustina. Propast. Zmatek.

Staré fotografie mi ukázaly, že i přes tu bolest je život silnější. Podstatné je k tomu taky obdržet od okolí potřebnou lásku, lásku a pochopení, že i těžké chvíle jsou přechodné. Obdržet podstatnou měrou od okolí také poznání, že i když na to člověk nestačí sám, právě druzí mu mohou pomoct. A nechat si pomoct.

Přestože mě občas zastihne, velmi zřídka, nějaká pochybnost o lidskosti, hlavně při čtení některých komentářů na sociálních sítích, či pod články na netu. Týká se to názorů na všechno, nenávisti k druhým a záměrné, či velmi nevědomé rozdělování společnosti a šíření nepochopení, k tomu nedostatek tolerance a nepochopení druhého názoru. V té chvíli si říkám, že lidé nevedou dialog, ale pouze monologicky konstatují asi v domnění, že oni jediní ví pravdu. Nebo nemám představu, co je vede k agresivnímu chování. Resp. je to hodně zamotané, složité a komplexní. Od ranného věku až po dospělou strukturu osobnosti.

A v těchto záchvěvech mé nevíry v dobré úmysly ve společnosti si říkám, že je tu stejně daná jakási podstata každého z nás a nedopustíme, aby to násilí zvítězilo.

A za těchto podmínek je vždy z mého pohledu už vyhráno, že když někdo pomoc potřebuje, hledá ji, že ji také najde. Nemusí to být na místech, na kterých by to čekal. Ani od lidí, od kterých by to čekal.

Minulost má v sobě také poselství pro přítomnost a budoucnost. Asi není dobré bezbřeze pálit mosty a dělat tlusté čáry. Věřím, že lze všechno uzdravit, přestože se to nemusí stihnout za našeho pozemského života vyřešit.

Neuzdravená minulost je jako bomba z druhé světové války u nás na zahradě, která jednoho dne dojde naplnění své mise a vybouchne v nejméně příhodnou dobu.

Dokážu si představit, že neuzdravená minulost nás může vést k opakovaní chyb, k připoutání se k minulosti, omílání podobných témat stále dokola. Dopustíme tím vnitřní nesvobodu v přítomnosti a časech nadcházejících. Budeme spoutáni zapšklostí, neodpuštěním a nenávistí.

Minulost je jako vzkaz v láhvi pro naše budoucí já. Jak se vypořádáme se svou minulostí, do té míry pak budeme moci žít své aktuální životy.

Myslím si, že ani není zdravé se nechat minulostí ochromit, paralyzovat, ovlivnit natolik, že nám by nám bránila žít tento moment. Vzít si z ní ponaučení a moudrost, kterou přináší, ale taky ji nechat pěkně v klídku minulostí.

Minulost jako vzkaz v láhvi. Poselství, které stejně jednou vypluje na břeh a my si ho všimneme, vyndáme z láhve, přečteme a budeme na něj muset reagovat. Nebo to naopak bude milá vzpomínka a poselství bude takové, že již žijeme správně. Nějaké zásadní poselství to již s sebou neponese. Spíše to bude potěšující požehnání do dalšího života.

Mám prosbu. Neodmítejme naši minulost. Ani tu krásnou, že to byla třeba jen nezasloužená náhoda, ani tu těžkou, že to bylo na hovno. Nebo i když jsme si to všechno zasloužili, podělali si to sami, nebo si to prostě jen v minulosti uměli udělat pěkné. Ať je minulost jakákoliv, odpouštějme si. V tom vidím naději a řešení všeho neřešitelného.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.