K životu s psychofarmaky patří jakýsi půst, zdrženlivost od vybraných věcí. Přesto bych vám chtěla přiblížit své neřesti za posledních přibližně sedm let na úkor tohoto půstu.
Jde o to, že na psychiatrickou medikaci není doporučeno například užívat alkohol. Ale jelikož je to taková sociální droga, tak je těžké se vyhnout jakémusi mini nátlaku, držet krok se společností, která je zvyklá alkohol užívat. Přesto se nepovažuji za oběť toho mini nátlaku. Nemluvím o množství. I jedno pivo rozdělené mezi tři lidi po večeři je užívání alkoholu. Je to prvek, který nějak do společnosti patří. I v jejích extrémech.
Nejsem abstinent. Mám vždy taková období. V adolescenci jsem objevovala účinky alkoholu a bylo to hodně o vyrovnání se s tempem ostatních. Bylo to období, kdy jsem si sebe až tak nevážila a myslela jsem si, že když moc nepiji, moc nežiji. Chtěla jsem stačit vrstevníkům. Hledala jsem si hladinku, co vydržím. Jo, bylo to období experimentů na sobě. V časné dospělosti jsem začala užívat alkohol střídměji. A pak nastalo období s medikací. Během které jsem měla i krátké okno bez medikace, kde vznikla i nějaká fotka výše. Samozřejmě jsem se zkusila napít i na léky, ale zjistila jsem v jistém období, že mě potom bolí hlava. A tak jsem se v rámci pocitu osobní svobody rozhodla také v jedné společenské situaci zakusit a ochutnat doutník.
Když už jsem tedy zkusila alkohol a doutník, připadala jsem si kompletní. K jiným drogám – jako marihuana, extáze, pervitin, kokain, mě to nikdy netáhlo. Ani k cigaretám. Druhé za to nesoudím, neboť kolem toho vzniká už tak hodně smutných životů a násilí. Spíše mně je líto, že je to pro někoho v životě nutnost, jak se s některými věcmi poprat. Je to obrázek kooperace, koordinace a koexistence vztahů v základních rodinách a na to navazující (ne)naplňující pocity plnohodnotné existence – (ne)spokojeného bytí. A mnoho dalšího.
A jak to pokračuje? Nejen že jsem se v poslední době naučila si občas „jedno“ dát – většinou cider – sladké jablečné pivo. Někdy i víno, šampaňské s jahodami, někdy je toho více. Ale to jsou už výjimky. Za léta na lécích jsem si asi na léky tak zvykla, že už mě hlava po užití alkoholu na léky nebolí. A ani se s těmi léky moc neopiji, drží mě stále „střízlivou“. Před letošní postní dobou (od prosince do února) jsem měla sice takové období, že jsem si myslela, že piji více než je na léky zdrávo. Třeba 3 cidery. Ale když už to pominulo, tak jsem si řekla, že to řešit více nebudu.
Poté jsem zjistila, že k těmto neřestem patří i káva. Byla jsem na kávě závislá. Tak že když jsem si kávu nedala, rozbolela mě hlava a bolela celý den. Nyní už hlava nebolí, když si kávu nedám. Je to spíše takový zvyk. Během dne jsou příhodné chvíle, kdy se hodí si kávu prostě dát. Chvíli jsme měla slabost pro kavárny Starbucks, kde měli pro mě vynikající espresso macchiato doppio. Ale z toho mě vyléčil návrat z Prahy na Vysočinu. Naučila jsem se chodit do Starbucks za kamarádkou. Měly jsme často v jedné kavárně Starbucks schůzku, daly jsme si kafíčko a pak se šly projít.
A tak pointa tohoto článku? Uvědomit si, co v životě užívám a zažívám a případně zapracovat na vylepšení, upgradu.
Ještě připojím pár fotografií, kdy jsem si na bytečku poctivě vařila a měla z toho taky radost a někdy se mi to tak povedlo, že jsem si říkala, jestli to taky není neřest. 🙂 U některých lidí to také může být neřestí, ale u mě to tak zatím není.
