Sladkost neřestí

K životu s psychofarmaky patří jakýsi půst, zdrženlivost od vybraných věcí. Přesto bych vám chtěla přiblížit své neřesti za posledních přibližně sedm let na úkor tohoto půstu.

Jde o to, že na psychiatrickou medikaci není doporučeno například užívat alkohol. Ale jelikož je to taková sociální droga, tak je těžké se vyhnout jakémusi mini nátlaku, držet krok se společností, která je zvyklá alkohol užívat. Přesto se nepovažuji za oběť toho mini nátlaku. Nemluvím o množství. I jedno pivo rozdělené mezi tři lidi po večeři je užívání alkoholu. Je to prvek, který nějak do společnosti patří. I v jejích extrémech.

Připojím zde několik obrázků, kde je dokumentováno užívání alkoholu, které bylo v jistém období tak výjimečné, že jsem si to dokumentovala, abych si ten okamžik mohla připomenout, že jsem měla tu svobodu si dát, i když to někdy bylo na léky.
Některé fotky jsou vyloženě umělecké. Ha.
Zasněná nad chmelovým nápojem.
Na oblíbené vyhlídce v hospůdce. Toto není reklama na pivo.
Jen jedno bylo moje. Druhé je aranžmá. Přeciž.
I nealko pivo bylo pro mě výjimečné. Měla jsem období, kdy jsem chmelové nápoje nepila.
Když jsme byla na jednom v Potrvá na Hradčanech.

Nejsem abstinent. Mám vždy taková období. V adolescenci jsem objevovala účinky alkoholu a bylo to hodně o vyrovnání se s tempem ostatních. Bylo to období, kdy jsem si sebe až tak nevážila a myslela jsem si, že když moc nepiji, moc nežiji. Chtěla jsem stačit vrstevníkům. Hledala jsem si hladinku, co vydržím. Jo, bylo to období experimentů na sobě. V časné dospělosti jsem začala užívat alkohol střídměji. A pak nastalo období s medikací. Během které jsem měla i krátké okno bez medikace, kde vznikla i nějaká fotka výše. Samozřejmě jsem se zkusila napít i na léky, ale zjistila jsem v jistém období, že mě potom bolí hlava. A tak jsem se v rámci pocitu osobní svobody rozhodla také v jedné společenské situaci zakusit a ochutnat doutník.

Moje začátky. A velkolepý pocit svobody a namachrovanosti. Že to přeci dělají jen lidé na úrovni. Takový bláhový jsem měla první pocit.
Neuměla jsem to. Neumím to do teď. Ale tu chuť jsem si zamilovala a při zvláštních příležitostech prostě na doutníček dojde.
Ten první byl na mě moc velký a nebyla jsem schopná ho dát celý.
Po prvních pocitech již přišly pocity smíšené. Byla jsem jak ve snu.
Při druhém doutníku jsem řešila, jak se doutník drží, aby si to člověk vychutnal a taky u toho přeci vypadal.
Vnímala jsem se veledůležitě.
Při dalších doutnících pocity vymizely a převládla chuť doutníku, která mě oslovila. Jako něco výjimečného, co si občas dopřeji.
No, stala jsem z toho za poslední rok tradice, že jsem si dala alespoň párkrát do roka. Na Vánoce, Silvestra a Velikonoce. Jinak to samozřejmě nepřeháním. Výjimka byla včera, kdy jsem si dala jen tak. To bylo taky poprvé.

Když už jsem tedy zkusila alkohol a doutník, připadala jsem si kompletní. K jiným drogám – jako marihuana, extáze, pervitin, kokain, mě to nikdy netáhlo. Ani k cigaretám. Druhé za to nesoudím, neboť kolem toho vzniká už tak hodně smutných životů a násilí. Spíše mně je líto, že je to pro někoho v životě nutnost, jak se s některými věcmi poprat. Je to obrázek kooperace, koordinace a koexistence vztahů v základních rodinách a na to navazující (ne)naplňující pocity plnohodnotné existence – (ne)spokojeného bytí. A mnoho dalšího.

A jak to pokračuje? Nejen že jsem se v poslední době naučila si občas „jedno“ dát – většinou cider – sladké jablečné pivo. Někdy i víno, šampaňské s jahodami, někdy je toho více. Ale to jsou už výjimky. Za léta na lécích jsem si asi na léky tak zvykla, že už mě hlava po užití alkoholu na léky nebolí. A ani se s těmi léky moc neopiji, drží mě stále „střízlivou“. Před letošní postní dobou (od prosince do února) jsem měla sice takové období, že jsem si myslela, že piji více než je na léky zdrávo. Třeba 3 cidery. Ale když už to pominulo, tak jsem si řekla, že to řešit více nebudu.

Poté jsem zjistila, že k těmto neřestem patří i káva. Byla jsem na kávě závislá. Tak že když jsem si kávu nedala, rozbolela mě hlava a bolela celý den. Nyní už hlava nebolí, když si kávu nedám. Je to spíše takový zvyk. Během dne jsou příhodné chvíle, kdy se hodí si kávu prostě dát. Chvíli jsme měla slabost pro kavárny Starbucks, kde měli pro mě vynikající espresso macchiato doppio. Ale z toho mě vyléčil návrat z Prahy na Vysočinu. Naučila jsem se chodit do Starbucks za kamarádkou. Měly jsme často v jedné kavárně Starbucks schůzku, daly jsme si kafíčko a pak se šly projít.

Vyníkající cold brew v létě.
Další z neřestí byl jeden čas fast food. Bylo to v období po depresi. Asi v rámci nějakého přirozeného nabírání na váze. Protože dříve bylo pravidlo, že když jsem byla depresivní, tak jsem moc nejedla a hubla.
Nová neřest je jistě nadužívání chytrého telefonu. Sice focení asi není tak maligní, ale jistě bych mohla na telefonu trávit méně času. Mám aplikaci, která mi měří čas na chytrém telefonu a za posledních sedm dní to vypadá, že jsem necelé dvě hodiny denně na telefonu. Ale na svou obranu, koukám na mobilu i na přednášky, chodím na sociální sítě a jinak obvykle mobiluji.
Přistižena na mobilu.
Zase to focení.
Nakupování bych označila taky jako svou neřest. Neboť od té doby (podzim 2O18) co neustále přibírám na váze, stále musím nakupovat větší věci. Období nákupů, kdy jsem si dopřávala věci vysněné z dětství už mám za sebou. Právě jedna z věcí, kterou jsem si přála velmi dlouho bylo zakoupení klobouku.
Pak přišel klobouk na podzim, zimu pochopitelně.
Na počítači bych jistě taky mohla trávit o poznání méně času.
A došlo i na tu na slovo vzatou neřest a to je sladké. Jistě nejsem vhodný objekt na cukrfree život.
To už bych neoznačila jako neřest, ale byla to výborná narozeninová snídaně jako dárek.

A tak pointa tohoto článku? Uvědomit si, co v životě užívám a zažívám a případně zapracovat na vylepšení, upgradu.

Ještě připojím pár fotografií, kdy jsem si na bytečku poctivě vařila a měla z toho taky radost a někdy se mi to tak povedlo, že jsem si říkala, jestli to taky není neřest. 🙂 U některých lidí to také může být neřestí, ale u mě to tak zatím není.

Kromě neřestí – občas jím i zdravě.
Ale moc fotek se zdravým životním stylem nemám. Hold musím doufat, že to v mém životě stále převládá. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.