Černo uprostřed barev

Poslední tři dny jsou pro mě těžké. Všude okolo mě je dobře, jen uvnitř mně je temnota, černota, smrt. Za poslední měsíc je to už po několikáté. Vyplňují mě myšlenky proti životu. Devastující. Touha po definitivní likvidaci.

Už to trochu povolilo, tak jsem jsem schopna to trochu pojmenovat a hlavně mám trochu síly to sepsat. Ještě včera mi přišlo, že jsem s webem skončila. Že už nikdy nebudu mít sílu něco napsat. Nebo mě zároveň s tím napadalo, že je dobře, že web vznikl, že po mě alespoň něco zůstane. A pokud budu mít sílu, dám jsem poslední obrázek a to by byl jen černý obdélník. Jako symbol konce.

Začalo to v neděli odpoledne, kdy jsem začala pozorovat sama sebe zvenku, vše mi přišlo neskutečné, že to nestíhám vnímat. Tělo mi bylo cizí, myšlenky přidávaly na otáčkách, emoce se oploštily. Vedlo mě to do postele, protože jsem nějak přestala vyhodnocovat realitu. Stáhlo mě to do sebe. Hodiny mě masírovaly suicidální myšlenky. Od té doby mám přesně do detailu vymyšleno, jak život ukončit. Psát to tu nebudu a nechám si to na páteční kontrolu k psychiatrovi. Kterému jsem psala v úterý, že bych si kvůli jakýmsi obtěžujícím jevům (výše popsaným) ráda zvýšila léky, tak se ptal, co se děje a odpověď přišla: „Aluško, myslím, že ode mě v pátek odejdeš s doporučením do špitálu.“

Je mi těžko a masírují mě myšlenky: „Sebevražda je moje povinnost- nemám peníze na obživu, nemám partnera pro život, nemám motivaci k práci, chuť k životu, že je celá moje slavná síla proti mně. Umím trochu zabrat, když mě trocha vnějších okolností donutí, ale to jen do jisté míry. Jinak jsem paralyzovaná, bez chuti žít. Stejně to prostě musím jednou udělat, jedno jak, ale brzy.“

Je mi do pláče: „Nevidím řešení. Stejně to chci skončit. Psychiatrická péče je pro mě velký luxus, nevyplatím se „jim“ a tak nepřijdu na páteční injekci (cca 8 tis korun). Nemá to se mnou cenu.“

Ta slova o špitále, mě zase probrala. Nechci přijít o svobodu, kterou mám. Nechci se přizpůsobovat nějakému umělému režimu. Nechci další elektrokonvulzivní terapii a poruchy paměti. Nechci! V sobě mám, že bych se tam musela ocitnout jedině nedobrovolně a přes svoji vůli! Nechci změnu léků a další přibírání na váze.

Zároveň mi trochu pomohlo, že jsem si opět nasadila nějaká antipsychotika navíc, tak jsem trochu ztlumená a je menší šance, že něco vyvedu. Přestože je zase pro mě těžké vylézt z postele.

Rodičům jsem to všechno řekla na rovinu. Na páteční kontrolu mě dovezou. Už jen kvůli těm lékům navíc, které ovlivňují pozornost.

… Uvidíme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.