Kapka v moři

Setkávání se s vámi skrze tento web je pro mě velmi důležité. Uvědomuji si, že není samozřejmé, že na web chodíte, čtete si příspěvky a prohlížíte si fotky. A reagujete. Reagujete komentáři na webu, na facebooku, soukromými zprávami, sms zprávami, Whatsapp zprávami apod.

„…Už od soboty se Vám chystám napsat. Až nyní o Velikonocích jsem se dostala k tomu, abych si prohlédla a hlavně pročetla Vaší stránku Alenina duše. Je to úžasné „dílo“. Obdivuji Vaši odvahu „jít takhle s kůží na trh“, a na druhou stranu tleskám Vašemu nápadu. Znám spoustu lidí, kteří se v dnešní době potýkají s různými psychickými potížemi a myslím si, že pokud si přečtou Váš příběh a příběhy dalších lidí, které jste zveřejnila, budou vědět, že v tom nejsou sami. Držím Vám palce a přeji, ať se daří v psaní, v osobním životě i po pracovní stránce…Jen tak dál.“

Je to od vás pro mě veliká podpora na mé cestě životem. I kdyby na stránku přišel jeden člověk za týden, je to pro mě cenné a vážím si toho. Že mohu s někým sdílet, co prožívám, že na to nejsem sama. Web je na světe přibližně měsíc a za tu dobu jsem přišlo 1040 návštěvníků a 2520x se stránka zobrazila. Je to taková kapka v moři virtuálního světa.

Jsou to pro mě čísla, která jsem nečekala. Velmi si vaší přízně vážím. Je samozřejmé, že největší návštěvnost je v dny, kdy je vydán nějaký článek, či je přidána nějaká novinka. To mě trochu zavazuje tvořit nějaký validní obsah webu. Což není pro člověka v invalidním důchodu úplně snadné, neboť nežije nějakým extra zajímavým a extra super senzačním životem. Ale životem unylým, místy nezajímavým. Prostě je to den, kdy se opakují některé prvky, aby se zachoval režim, který je pro člověka s duševním onemocněním zásadní, aby nedošlo opět k nějakému zhoupnutí a rozpadu psychiky. Jsou nutné nějaké opěrné body. Jako třeba tak zvané „bucnutí“, tedy odpočinek po obědě. Aby mohla proběhnou taková psychohygiena a člověk měl sílu na druhou půlku dne. Někdy není možné si bucnout, ale pokud to možné je, tak to nikdy nevynechám.

Zároveň mám po dobu trvání webu někdy takovou starost, že se najde někdo, kdo mě nějak zraní, nechtěně, či cíleně. Že někde číhá nějaký troll, či nějaké osoba plná hněvu, či nenávisti vůči lidem s duševním onemocněním. Ta obava k tomu asi patří.

Zatím se stalo jen jednou, že jsem se nemohla na facebooku s jedním člověkem domluvit, který pořád psal své nesrozumitelné komentáře a tak jsem ho nahlásila jako obtěžování a blokovala jsem jeho přístup na facebookovou stránku Alenina duše a vymazala jsem ho z fanoušků stránky. Tím to skončilo.

Ráda bych svoji stránku trochu propagovala, ale zase ne moc. Aby těch nevyžádaných trollů moc nevylezlo. Propagovat to nějak opatrně. Tedy pokud můžete říct svým známým, nebo lidem, o kterých si myslíte, že by pro ně bylo přínosné sledovat život člověka se schizofrenií, či kdyby vás napadl někdo, kdo by mohl také nějaký svůj příběh s nějakými duševními obtížemi sdílet. Můžete šířit dále. Já jsem se rozhodla, že si nalepím na auto nálepku s webovou adresou aleninaduse.cz. Jen jsem si říkala, že pokud bude někdo opravdu nenávistný k lidem se schizofrenií, nebude empatický a bude málo o této nemoci informovaný, může se stát, že až zjistí, co to auto s nálepkou propaguje, že mohu někdy přijít k poškozenému autu, ale nějak jsem si řekla, že budu hrát vabank.

Při lepení nálepky aleninaduse.cz se mi nápis dvakrát přetrhl a je vidět, že je to písmo celkem lítá nahoru dolů, možná to ani není úplně uprostřed, ale říkala jsem si, že to tak nechám, že to reprezentuje můj nedokonalý život.

Ještě přidám dvě fotky, které už s výše psaným nesouvisí.

Toto je zachycení okamžiku při dnešní ranní vycházce s Kory. Nemohla jsem těm sluníčkem prosvíceným lupínečkům odolat a mít s sebou zrcadlovku, to by teprve byla bomba!
V pracovně na stole mi vykvetlo jedno poupátko v překrásný květ růže. Tak jsem s takovou malou radostí chtěla podělit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.