Samaritánka

Objevila jsem v sobě asi již starou, ale teď až zvědomělou vlastnost. Týká se to milosrdenství, které projevuji lidem kolem sebe, ale ne už tak sobě. Ráda bych darovala druhým více než mám. Zahrnula bych je nejraději vším, co by jim mohlo udělat radost. Někdy tím obdarovávám sebe, protože radost druhých je pro mě darem. Dělám dobře sobě, když mohu druhému něco darovat, že prostě jen můžu darovat, přestože nemám moc co. Není to jen o darování věcí, ale myslím tím i darování „něčeho“ ze sebe. Nebo darování svého času, pozornosti, přítomnosti. A jiné darování nehmotné.

Ale jakou jsem samaritánkou sama k sobě? Jelikož jsem se opět ocitla s náladou přibližně na bodě nula – neutrální až negativní hodnoty – mám pocit, že neumím sobě projevovat milosrdenství. Podceňuji se vzhledem k nové práci, kterou jsem si ještě ani nevyzkoušela. Mám spíše strach ani ne tak z práce samotné jako z toho, že mám v září celkem „volno“ až na pět dní v Adršpachu a že se do doby nástupu do práce stihnu „rozpadnout“. Mám v těch pěti dnech psychoterapeutický výcvik a jímá mě strach, že se bude opakovat situace z minulého závěru února a přelomu března, kdy jsem na začátku března nastoupila na hospitalizaci v Bohnicích. Na výcvik jsem už tenkrát nepřijela duševně fit a na výcviku se to ještě podtrhlo. Tak aby se to neopakovalo.

Sama si říkám rady, kterými mě většinou podpíráte, budete se divit, ale i takové rady mě napadají, přestože jsem nemocná. Nemám moc odlišné myšlení, jsem středoevropanka vychovaná v Česku, podobně jako vy. Nechci si tady vylévat srdíčko, že jsou to plané rady, nejsou, ale málo kdy mě nějaká rada opravdu překvapí, že bych si na ní nepřišla sama. Podobně je to i od odborníků jako i psychiatrů. Nemají návod na život s nemocí, mají tabulky, škatulky, diagnostické manuály, klasifikace nemocí a snaží se nějak poradit s ohledem na svoje zkušenosti s životem a pacienty. Ale i to jé krátkozraké.

Jsem těžká, tíha je mojí součástí. Mám nauzeu. Nic se mi nechce. Nemám vůli k ničemu – nebo jsem jen líná?! Ale běžně to tak nemám, tak že by nějaká akutní lenost? Akutní záchvat lenosti? Nebo jen důsledek snížení antidepresiv? Které bylo cirka čtrnáct dní v pohodě, ale poslední čtyři dny jsou těžké. Nespím dobře, dlouho usínám, budím se a nemohu opět usnout, budím se ospalá a unavená. Nechce se mi ani ráno se psem, což obvykle neřeším, prostě jdu, a pak se vrátím plna endorfinů, ale poslední dny tomu tak není.

Nálada je neutrální, uvnitř je prázdno. Nic necítím, kromě nauzey, prázdnoty a tíhy. Necítím třeba úzkost, ale to bych řekla, že nauzea je z tak zvaně z nervů. Když jdu na vycházku se psem, tak když mám kolem 140 tepů, tak bych nejraději vrhla do prvního příkopu a nejde to.

Nevím, co je to zase za období. Nebo jen „podzim“. Protože loni na podzim jsem se taky zhoupla. Ach jo! Asi se nebudu více rozepisovat, spíše vás prosím o podporu a držení palců, ať to vyberu a vrátím se zpět do „normálu“ – nějakého fungování.

Kéž bych pro sebe byla taky milosrdná! A to jsem si myslela, jak vám tady budu psát o sobě jako a samaritánce. Ha ha. Ha.