Všimli jste si, že už píši padesátý první článek? To je pecka, viďte? Chci vám poděkovat za vaši přízeň. Za posledních třicet dní je vás tu průměrně 26 denně (780 návštěv) s tím, že stránky jsou zobrazovány v třikrát větším počtu (kolem 2300 zobrazení). To je na soukromý web parádní. Díky! Jste mi velkou podporou a oporou na mé cestě každým dnem. Nejen, že mi občas někteří napíšete, zavoláte, ale myslíte na mě a při osobním setkání se o to se mnou podělíte.
Celkově jsem po více jak dvou týdnech v lepší náladě. Už týden mám zpět na své hladině léky, které jsem se snažila snížit a zlepšil se mi spánek. S tím i mé fungování. Už mé tělo není tak těžké, jak kdyby bylo zavaleno kamením. Vnitřní tíha se proměnila v prázdno a místy ve vnitřní chaos. Říkala jsem si, proč mám v sobě tolik prázdna a na část jsem přišla. Myslím, že se z mého života vytratili lidé, se kterými jsem posledních šest let byla v intenzivním kontaktu, když jsem přebývala v Praze, chodili jsme na vycházky, probírali dopodrobna naše dny, pocity, myšlenky a činy. Tato častá „zpověď“ byla velice psychohygienická. Dělalo mi to dobře na utřídění si myšlenek a další směřování. Asi je to běžné, pokud má člověk druhého – například partnera, který je takovouto oporou. Ale já nemám partnera! Takže jsem na to sama. Jako mnoho lidí, to si uvědomuji, že ne každý má štěstí najít si svou drahou polovičku. A tak mi dochází, že to moje prázdno je právě místo, kam by se takový partner vešel. ALE TÍM TU NECHCI ROZJET SEZNAMKU! Čekám na toho „pravého“ a zatím jsem ho prostě a jednoduše nepotkala.
Někdy mám zároveň obavu, jestli jsem schopna partnerství. Jestli už nejsem moc dlouho zvyklá na svobodu a na single život. A dělání si toho, co je zrovna v mém programu, nebo moje povinnost. Bez ohledu na druhé. Ale obecně si uvědomuji, že hledám lásku. A sice můžu mít psa, ale lidskou lásku mi to nedává. Pochopitelně. Můžu mít rodičovskou lásku, sourozeneckou, ale ta partnerská je přeci něco úplně jiného. Je to společné zrání, společný růst, společné obohacování a vzájemné naplnění.
Asi se nakonec nechci moc o partnerství, které mi asi chybí, nebo bych ho rozhodně chtěla zkusit, rozepisovat. Myslela jsem, jaký to bude nekonečný článek, že napíšu o všech svých touhách, ale asi je to natolik intimní, že natolik se všichni tolik neznáme. 🙂
A s výše psaným souvisí pocity osamělosti, nadbytečnosti a samoty. Přestože jsem obklopena lidmi, nejsem zcela naplněna – není naplněna asi moje podstata ženy. Možná partnerky, manželky a matky. Sice si nyní nedokážu představit, že bych měla malého špunta a měla se o svůj režim dělit s malým človíčkem, ale doufám, že od toho je těhotenství a že tento požehnaný stav člověka připraví na nadcházející.
Tudíž se dá říct, že se necítím naplněna. Vnímám se jako stále čekající na lepší zítřky a vůbec si nedokážu představit, jestli to co dělám, jestli dělám správně. Jestli se dostatečně snažím naplnit svou podstatu a své poslaní. Jestli nedělám málo, málo se snažím, nevím, kdo to posoudí? Svědomí? Ale nalezením partnera to nekončí. Jako ani vstupem do manželství ani mateřstvím. Může to být pouze další posun k seberealizaci, ale jistě to nezaručí naplněnost lusknutím prstů – jenom tím, že to člověk dostane. Ještě je potřeba to ŽÍT! Ale jak na to? Prostě mě to opět utvrzuje v tom, že bych měla poctivě žít každý den, každou hodinu, minutu – co mi síly stačí. A potom se ukáže, jestli je to tak správně podle plodů života. A taky si dokážu představit, že ani já nemám mít děti, manžela. Že mám jiné poslání, které hledám a snažím se jej poznat, nějak uchopit a použít.
K tomu bych chtěla dodat, že jsem se včera zúčastnila kurzu Zotavení – Recovery – v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví v Praze. A že si uvědomuji, že abych mohla jít ve svém životě dále, nesmí být u kormidla mého života nemoc, ale právě zotavení. Nejlépe uzdravení, ale na to se plně spoléhat nemohu.
A na tomto kurzu jsem potkala skvělé lidi, kteří mají zkušenosti s duševním onemocněním a přesto dělají všechno pro to, aby byli naplněni. A aby je nemoc jakkoliv neomezovala. Každý den se rozhodují pro to, aby šli za tím, co jim určuje jejich srdce a ne nemoc. Nenechají ze sebe dělat oběti a nevymlouvají si, že to nejde. Všechno jde, když se pro to člověk uvnitř sebe opravdu rozhodne, ale jsou tu i tak věci, které jednotlivec svým rozhodnutím nezmění, to je fakt. Ale alespoň náš život je závislý na našich každodenních rozhodováních. Je to o vnitřní upřímnosti a poctivosti. Jestli si budeme nadále něco nalhávat a vzdávat se vlastní zodpovědnosti, nebo jestli půjdeme po hlavě do změny a do nových začátků.
Teď z jiného soudku. Ještě jsem vám chtěla ukázat vizitku, jakou jsem si nechala udělat pro případy, kdy mluvím o svém webu a chci lidem rychle předat upomínku na případnou návštěvu webu, které bych ráda na webu „potkala“. Akorát je tam chyba, jak to tak bývá. Připsala jsem letos před svůj věk jedničku, ale nespojila jsem to s tou třicítkou a šlo to tak do tisku. Ale já se mám nějak s chybami radši než bez chyb. Zase bych řekla, že to nějak vystihuje mojí povahu. Jsem chybující.
