Díváme se na náš svět s nadhledem? Potřebujeme zapracovat na náhledu? Co se děje. Co se dělo.
Psala jsem si s jedním kamarádem, který svou schizofrenii léčil jógou. A přestal brát úplně léky. A jeho nemoc se mu vrátila. A tak ve mně vznikla myšlenka, že nelze zlomenou nohu léčit duchovně a nemocnou duši jakbysmet. Duch je v hierarchii nad duší a tělem. Tedy při zlomené noze nám pomůže sádra, dlaha, u někoho s poruchou srážení krve ještě léky na ředění krve. A náš duch může být se zlomenou nohou bdělý a uvědomělý a může nám pomáhat trpělivě snášet úděl a čekat až se zlomená noha zhojí samouzdravující schopností těla. Podobné je to i s duší. Bolavá, nemocná a zlomená duše se musí uzdravit „sama“ – samoúzdravnou schopností. Ale musíme jí dát k tomu podmínky. Léky, psychoterapie, zdravý životní styl. Změna patologických postojů a návyků. Ale když toto přeskočíme a začneme duši řešit jen z duchovního hlediska, vynecháme nástroje, které pomáhají duši se vzkřísit. Duch nám může být opět nápomocný úděl nemoci duše snášet a podpírat nás v jejím průběhu. A jak by mělo být primárně zdravé tělo a duše, tak i duch by měl být zdravý. I duch může být tedy nemocný. A nejčastěji tím, že ho přehlížíme a nesytíme našeho ducha. Je hubený, vyhladovělý, stále nespokojený, ovlivňuje svojí „náladou“ naše tělo (psychosomatika) a duši (psychiatrie). A přestože můžeme mít zdravé tělo a duši, náš duch může strádat. Ne, nadarmo se říká, že zdraví je stav úplně bio-psycho-socio-spirituální pohody. Proto bychom neměli přehlížet i tu spirituální stránku našeho zdraví. Tedy kultivovat a vyživovat našeho ducha = naši spiritualitu.
Všímám si kolem sebe mladých lidí, kteří ducha ubíjejí přílišnou aktivitou a dokonalostí, touhou po perfekcionismu, ale jejich duch hladoví. Mám příležitost vidět starší, kteří hladoví již desítky let a diví se, že jsou nespokojení, nerudní, rychle se naštvou, nevidí přesah běžných věcí a situací.
Ať chceme, nebo ne. Náš duch žije. Je s námi každý den. Je tu pro nás.
Buďto ho budeme přehlížet a bude nám nedobře, nebo budeme s duchem spolupracovat, věnovat se mu a bude nám ještě lépe. Každý má na to svou cestu, jak se ke svému duchu přiblížit. Jak ho zkontaktovat, být s ním ve spojení a užívat si jeho schopností, které nám mají vést k hlubšímu poznání – moudrosti, radosti, pokoji, lásce, trpělivosti, shovívavosti, vlídnosti, dobrotě, mírnosti, věrnosti, tichosti, zdrženlivosti a čistotě.
Nejsou to nároky, ale pozvánky.
Pozvánka cítit se ještě lépe, nebo teprve lépe. Nebo alespoň dobře, necítit tolik frustrace, nepopsatelné a nespecifické bolesti. Některé bolesti jsou právě křeče našeho ducha, který se snaží nás přinutiti k tomu, abychom si ho všimli. Zaregistrovali, že má své potřeby. Ale zároveň nepřeskakovali, že když je nemocné tělo – měli bychom jej léčit podle dostupných znalostí dosavadní lékařské vědy, podobné je to s naší duší. Nelze tyto oblasti léčit jen duchovně. Ale jak jsem uváděla výše, může být duch právě dobrý společník pro náročné období během období úzdravy těla a duše. Rozumíte mi? Alespoň přibližně, jak to myslím?
Já třeba můžu říct, že svou spiritualitu pěstuji a pěstovala jsem ji před duševním onemocněním, během (i když jsem někdy nerozuměla, co se se mnou děje), i poté. Je to pro mě veliká opora, která mi pomáhá naplnit každý den. Naplnit jej smyslem – i v každodenních záležitostech, při běžných činnostech, v práci, doma, s přáteli, o samotě a při těžkých chvílích.
