Obraz našeho snění

Jeden únorový den jsem na instagramu narazila na příspěvek od dominicina_d (s jejím souhlasem uveřejňuji) a podělím se s vámi o něj:

“ poznat svoji hodnotu, vykročit z davu, umět říct ne, určit si priority, dbát na kvalitu, přetřídit kvantitu, začít si věřit, postupovat pomalu, pěstovat pokoru, vyjádřit úctu, být oporou, nebát se selhání, přijmout kritiku, umět se podívat do očí, budovat upřímnost, stanovit si hranice, být příkladem, nehledat výmluvy, najít odvahu, dodržet slib, pracovat na sobě, říkat pravdu, umět si nastavit zrcadlo, nebát se spadnout, naučit se vstát, neztrácet naději, smát se nahlas, umět se upřímně těšit, děkovat, nezapomínat stále žít, každý den si toto všechno připomínat“

@dominicina_d
To by si snad zasloužilo, si to někam zapsat, napsat na papír a přilepit před oči, aby to oči stále mohly číst a zvědomovat.

Tvoří mi to den, přemýšlím nad tím. Říkám si, co tomu chybí, co si ještě uvnitř přejeme? O čem sníme? Více lásky? Není to v tom již obsaženo? Když se chceme učit pokoře, musíme mít srdce na dlani?

Dalo by se to asi přepsat jinými slovy: Poznat sám sebe, být jedinečný, umět se vymezit, vědět co chci, mít hodnoty, žít minimalismus, důvěřovat si, být pozorný, pokorný, projevovat úctu, podpírat druhé, nebát se prohry, umět pracovat s kritikou, mít upřímný pohled, nebýt bezhraniční, být vzorem bez výmluv a s odvahou, dodržet, co slíbím, posouvat se v životě, být pravdomluvný, umět se i ohlédnout, naučit se prohrávat a vítězit, nebýt beznadějný, být usměvavý, mít radost, být vděčný, stále žít…

Sice se mi to po přečtení velice zamlouvalo, ale pak jsem se ohlédla kolem sebe a uvědomila jsem si, že je to pěkné, ctnostné, přitažlivé, ale místy nedosažitelné. Když jsem byla uvězněna ve své duševní nemoci pár let, neměla jsem ani pomyšlení na podobná prohlášení. Chtěla jsem, někdy i nechtěla, přežít do druhého dne. Bylo mi jedno, jak na koho působím, chtěla jsem jen pokoj v duši. Všechna ta bolest nedovolovala si něco výše psaného vůbec uvědomovat. A pokud byla nějaká světlá chvilka, byla jsem ráda, že funguji a na vznešené záměry jsem nekoukala.

Ale co se nestalo, duše byla v takovém pekle, že ať chtěla, či nechtěla, očišťovala se od nánosů minulosti. Můžu říct, že kdo si prošel vážnější duševní nemocí (i fyzickou, obecně těžkým životem, nebo těžším obdobím), nejen já, ale třeba i klienti z práce, kamarádi a přátelé, nebo vy – tak se stalo něco, čemu říkám právě třeba osobní zotavení. Najednou se tyto hodnoty nestaly nedosažitelné mety, ale součásti nás. Myslím si, že i autorka, která napsala původní příspěvek na instagram si už na všechno z toho sáhla vlastní zkušeností a proto to možná píše, protože nechce, aby se to z jejího života vytratilo.

Tento článek by měl být pouze takovou „nálepkou na lednici“, která by nám měla připomínat, že mnoho z uvedeného máme v sobě, jen na to nesmíme zapomínat.

V tichu a míru si sednout se sebou. Uvědomit si, za čím se v životě honím, jestli je to štěstí, které se stále nedostavuje? Nebo i dostavuje, ale je za tím mnoho dřiny? Co takhle ubrat a těšit se z mála a ještě většího mála, až nakonec zbyde jenom to, že máme každý jen sami sebe. A co pak nabídnout druhým – ano, sami sebe. Svůj čas, svoji pozornost a třeba ještě sílu nebo i svou slabost.

Můžeme chtít třeba vyletět na Měsíc, ale pokud nebudeme zakotveni ve svém srdci a nikdy nepochopíme a neobjevíme části naší duše, budeme ubozí a bídní, natož abychom objevili „Měsíc“. (Snímek byl pořízen paní Jaroslavou Šubikovou, která mi dovolila jej uveřejnit.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.