Chtěla jsem napsat již dříve, ale nakonec jsem už zapomněla, co jsem chtěla psát, protože jsem 5. března začala zvracet – ráno v práci v kanceláři jsem to hodila do pytlíku, které nosím po kapsách pro Kory na její psí hovínko, a tím začala březnová epizoda mých problémů s nevolností. Odpoledne tentýž den jsem šla po práci v centru Prahy na individuální psychoterapii a opět to na mě přišlo, tak jsem to hodila do dalšího pytlíku v prostředí Emauz, jak malebné prostředí pro zvracení.
A tím se odstartovalo období, kdy jsem si každé ráno zopakovala, jak jsem vděčná, když člověku nic není a nemá žádné zdravotní obtíže. Zopakovala jsem si to od 5. března každý den nad toaletní mísou, kdy jsem splachovala snídani. Snídani jsem splachovala přibližně dva týdny s tím, že je to jistě jen nějaký malý problém – jistě ve stravě, že se to „zítra vyřeší“, když nebudu jíst to a to, pít to a to. Když nebudu kouřit doutníčky. Když nebudu ani kapku alkoholu, kávy, koly… Tak už od pátku 19. března nevím, co více vysadit, protože když už si dovolím sníst rohlík, obilnou kaši, piškot, suchou rýži, jablečné pyré, nebo cokoliv šetrného, letí to opět zpět do mísy.
Od pátečního dne devatenáctého to lítalo přibližně 3x denně – do pytlíku, mísy, dle možností v aktuální situaci. Pak jsem našla doma i apartní kyblíček s mušličkami a mořským pískem a přišlo mi to roztomilé. 🙂 Akorát jsem zjistila, že to není tak pohodlné, jako když člověk zvrací do toaletní mísy. Prostě to má své mouchy. 🙂
Když už se cítím, že bych mohla po několika dnech neudržení v sobě skoro ani vody vážit o něco méně, stoupnu na váhu a vidím!! Vidím svou váhu, která se opět v čase několika měsíců zvýšila – 95 kilogramů. To si žádná slečna nepřeje vidět na váze! Natož vidět sebe v zrcadle. A asi je to ten moment, že jsem si uvědomila, že jsem nějak ráda!, že zvracím, protože už mám pocit, že bych měla jíst jen vzduch, abych zase nepřiprala. ŽE BY PPP? Porucha příjmu potravy, to tady ještě nebylo! 🙂 Snažím se analyzovat, z čeho bych mohla tedy zvracet, když mi mé okolí včetně lékařů nějak taktně naznačují, že by to mohlo být zvracení z psychické etiologie.
A tak si říkám, jak moc mám být upřímná, protože mě teď napadají i úzkosti, které by možná možné zvracení mohly vyvolat/vyvolávat. Nevím, je to úzkost týkající se obecně pochybností o sebeobraze, jestli jsem dobrá v tom, čemu se věnuji, čím se zabývám. Jestli má moje existence smysl. Pak s tím vidím spojený trochu i smutek.
Musím to asi ještě více rozklíčovat, abych to mohla autentičtěji popsat.
Zároveň je pro mě to zvracení taková stopka – zastavení – zpomalení, abych si na věci dávala více času, nebyla hned tam, a pak tam. A na novo. Abych věci více vnímala a prožívala. A hlavně se i přesto soustředila na sebe, vnímám, že jsem asi poslední čas trochu odpojená, abych hlavně fungovala!
V posledních dnech se na zvracení nasadilo antiemetikum Torecan – pomohl mi a zvracení zastavil. Úměrně tomu jsem se zlepšila i na náladě a na těle. Po úterní gastroduodenoskopii 23. března mi byl odhalen v žaludku Helicobacter pylori. A byla mi nasazena trojkombinace léků – dvoje antibiotika (klarytromycin a amoxicillin) a lansoprazol.
Do toho jsem se snažila znalyzovat v sobě potecionální úzkosti. A pro jistotu jsem si nasadila trochu anxyolitik, které mám u sebe, kdy bylo potřeba. Ale neužívám je pravidelně.
Opět se začínám vracet do normálu – dneska jsem byla v práci a teď jsem přišla z venku.
Abych se taky ještě přiznala, – o víkendu 19., 20., 21. jsem měla fakt krizi. Nic jsem v sobě neudržela a nevěděla jsem, co se sebou. Co by to mohlo být, k lékařům se mi v tom stavu nikam nechtělo jít, že na to nemám sílu. Tušila jsem co mě čeká za kolečko po lékařích, že potřebuji žádanku na gastroskopii od praktické doktorky, pak potřebuji časnou gastroskopii zajistit u dalšího lékaře. A kdyby se na nic nepřišlo, čekalo by mě další kolečko například na neurologii a podobné další vylučovací manévry než by se na něco přišlo. Po večerech na mě padala směsice pocitů osamělosti, sebelítosti, opuštěnosti a slabosti. Brečela jsem z bezradnosti a bezmocnosti – bylo mi zle fyzicky a psychicky.
Negativní myšlenky už více jak rok nemám, ale tento osudný víkend mě opět napadaly myšlenky „skončit to“. Že takhle se fungovat nedá. A co kdyby to bylo nakonec ještě něco horšího – napadala mě různá onkologická onemocnění. Sice jsem připravená na konec pozemské pouti (to jsem si říkala, nevím, jestli je to pravda, jestli bych stejně ve finále nebyla překvapená), ale vnímala jsem, že jsou to opět ony patologické myšlenky, které už nějak umím identifikovat a vymezit se vůči nim – možná i že mi bylo špatně více fyzicky. Snažila jsem se je nepotlačovat, ale pracovat s nimi. Analyzovat, proč mě asi napadají. A když jsem si to identifikovala jako myšlenkový projev bezradnosti, ulevilo se mi, když jsem začala plánovat konkrétní kroky. Jak se přesunu na Vysočinu, kde mám praktickou doktorku, jak požádám o žádanku na další vyšetření, půjdu na další vyšetření. Když jsem měla jakýsi představitelný scénář v hlavě, negativní myšlenky ve vlnách ustupovaly.
Během konce zimního období mi byly ubrány dávky antidepresiv díky tomu, že jsem prospívala dobře – práce mi strukturuje dny, pomáhá mi je naplnit. Ale vnímám, že po pár týdnech od snížení dávky antidepresiv klesla jejich hladina v krvi a už mám opět co dočinění s pocitem snížené hodnoty vlastního sebeobrazu – své sebehodnoty. Vkrádá se to pomalu a zlehka, ale už si toho nějaký den všímám. Jsou to myšlenky typu – nejsem dost dobrá, jsem bezcenná, lehce nahraditelná, nezábavná až nudná a podobné blbosti. Zatím rozlišuji, že jsou to myšlenky, které mě zatím neohrožují, ale přemýšlím, že si možná řeknu psychiatrini, aby mi poslala erecept na zvýšení antidepresiva alespoň o trochu, abych tyto myšlenky nemusela denně odhánět a zabývat se jimi. Ubírá mi to na mentální energii, kterou bych chtěla investovat jinam.
Z jiného soudku – koncem března by se mělo rozhodnout, jestli mě vybrali v projektu Čistá duše/Udělej krok, abych případně sepsala knihu o mém peerování lidí se zkušeností s onemocněním s diagnózami z okruhu psychóz. Do toho bych měla sepsat desetistránkovou práci o psychodynamickém výcviku a jednom psychologickém pojmu, složit zkoušku a sepsat třiceti stránkovou práci na určené téma na víkendovou fakultu. Abych ukončila „obecnou teorii“ k psychoterapeutickému výcviku. A měla na cestě výcviku alespoň něco hotové. Neboť mi teď o víkendu začíná speciální teorie k výcviku. Prostě musím začít něco dělat a přestat to hrnout před sebou. Ale po neúspěšném ukončení medicíny mám v sobě stále stigma toho, že na to nemám.. jít si vlastní cestou a dělat si, co bych si přála.
(Úvodní fotografie byla zapůjčena paní Jaroslavou Šubikovou)