Příběh zotavení

Narodila jsem se v srpnu roku 1989. Chodila jsem jako každý do mateřské školy, základní školy, kde jsem již pociťovala, že jsem vnímavější, spíše přecitlivělá, chcete-li hypersenzitivní. Hádala jsem se se svými dvěma bratry. Zažívala jsem při hádkách se staršími bratry bezmoc, beznaděj a frustraci, protože jsou o sedm a osm let starší a vždy byly argumentačně silnější. Někdy jsem i z daných pocitů vyhrožovala, že se dojdu utopit.

V 15 letech jsem nastoupila na gymnázium, kde jsem se již setkala s příznaky úzkosti, má občasná úzkost se více objevovala hlavně před maturitou. V tomto období jsem byla hodně odpojená od svých emocí, resp. jsem emoce často potlačovala. Nechtěla jsem si připustit strach ze selhání. Více jsem se stáhla do sebe.

V 18 letech jsem se přesunula na vysokou školu do Prahy – na 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, obor všeobecné lékařství. Jelikož jsem se stala za svůj dosavadní život závislá na rodičích, kteří byli hyperprotektivní, zažívala jsem si následně na koleji pocity osamělosti a smutku. Přestože jsem mohla objevit nový kolektiv na vysoké škole, nějak jsem nemohla zapadnout. Zapojit se do aktivit studijního kruhu. Začalo mi být divně, bála jsem se vyjít do obchodu nakoupit, bála jsem se opustit kolej, zažívala jsem propastnou samotu a opuštěnost. Osamělost, pocity, že jsem na všechno sama a že tu bolest nemohu vydržet, že zešílím, nebo umřu. Úzkosti jsem pociťovala stále častěji, často mě bolelo a píchalo na hrudi. Od té doby jsem se začala hodně potit. A tak jsem z té obecné frustrace a zároveň obrovského zmatku a smutku začala hledat něco nového, ale nějak intuitivně, sama jsem neměla v hlavě vědomou myšlenku, že hledám východisko z dané situace. A tak jsem v 21 letech objevila kostel, mše svaté, křesťanství a našla jsem posilu pro svou duši. Najednou jsem se nadechla, identifikovala některé své problémy, více jsem se zabývala svou duší, snažila jsem se identifikovat všechny svoje hříchy. Prostě jsem se snažila očistit. A aniž bych to plánovala, tak jsem se vnitřně obrátila z nevíry na víru, kdy jsem před obrácením nevěřila lidem, věděla jsem, že se na nikoho nemohu spolehnout, kromě na sebe samu, každého jsem soudila a věděla jsem, že přeci všichni lžou. Jakmile jsem se obrátila, začala jsem si všímat vztahů mezi lidmi a začala jsem je oceňovat, hodnotit, že lidé nejsou tak špatní a začala jsem obecně více lidem důvěřovat. Ve 22 letech jsem potkala milého kluka, který se stal mým partnerem na další čtyři roky. Na začátku vztahu jsem byla velmi zamilovaná, optimistická, velice aktivní. Hodně jsem v té době sportovala. Hrála jsem tenis, chodila jsem běhat, na koleji jsem navštěvovala power aerobic. Začala jsem hrát s partnerem badminton. Škola mi šla hladce. V tom ale přišlo jaro 2012, bylo mi 22 let, kdy jsem si zažila první období deprese. Toto období deprese se opakovalo i na jaře 2013 (23 let) a 2014 (24 let). V těchto depresivních stavech jsem spala a ležela v posteli kolem 15 – 17 hodin denně, moc jsem nejedla, hygiena pro mě byla velmi náročná. Hlavou mi šly černé myšlenky, měla jsem časté opary, migrény, hodně jsem se potila, občas mě bolely i klouby. Asi jsem již zažívala první hlasy, což jsem vůbec netušila, které mi přikazovaly, abych ležela v posteli a jak mám ležet, jak se chovat, co smím a nesmím dělat. Viděla jsem taky jak mě spaluje oheň. Vnímala jsem na kůži, jak oheň pálí.

Během ledna 2013 přišel zlom v mém hladkém studiu medicíny. Byla jsem v té době v 5. ročníku a začala jsem odkládat zkoušky, začala jsem se bát chodit do školy a měla jsem o sobě obrovské pochybnosti. A ve škole se mi přestalo dařit. Nesoustředila jsem se, měla jsem problémy s pozorností. V tom období jsem se začala podezřívat, že asi nemám být lékařkou, že na to nemám, mít takovou velkou zodpovědnost za zdraví druhých lidí. A jelikož jsem byla celkem spokojená ve vztahu s partnerem, uvažovala jsem spíše o tom, že bych měla být manželkou a matkou. Byla jsem uvnitř rozpolcená – ambivalentní. Nevěděla jsem, na jakou stranu se obrátit, být lékařkou a jít za kariérou, nebo být manželkou a matkou a kariéru tolik neřešit, nebo se jí dokonce vzdát. Ve vztahu se postupně s časem začaly více objevovat výměny názorů, někdy až hádky, neporozumění, argumentace. Začala jsem partnera vnímat jako přísného, neasertivního, nealtruistického, náročného a podobně. V mých 25 letech jsem se rozešli.

V létě 2013 (ještě ve 24 letech) jsem poznala kněze, který v mém životě až doposud sehrál velikou roli. Měla jsem z jeho strany velikou mentální podporu, ale hlavně lidskou podporu – kdy mi v těžkých chvílích pomáhal, chodil se mou nakupovat jídlo. Mohla jsem mu jako jedinému v té době věřit, přijímal mě takovou, jaká jsem byla, měla jsem z jeho strany velikou podporu, měla jsem v něm oporu. Zároveň byl mým průvodcem a duchovním doprovázejícím. V našem přátelském vztahu byla veliká upřímnost, vzájemná důvěra. Jako kněz měl zkušenost s psychicky nemocnými, neměl žádné předsudky, měl o mě zájem, věřil ve mně, jako v autonomní bytost, utvrzoval mě v mé úloze na světě – dával mi smysl mého bytí, snímal ze mě povinnosti a nutnosti, které jsem v daný moment nezvládala, ale zároveň mě nezbavoval zodpovědnosti za tyto věci. Tímto vším se výrazně snížil všeprostupující stres, který mě tlačil – převážně mé neúspěchy ve škole. Věřila jsem mu, jako doposud nikomu v životě a nějak jsem cítila, že tomuto člověku můžu a chci říct všechno. Že už je i čas! Když to shrnu, tak se sice z mého života tento kněz aktuálně celkem stáhl, protože jsem se přestěhovala na Vysočinu a on působí převážně v Praze, ale i tak byla jeho úloha v mém zotavení zcela kruciální – zásadní. Pomáhal mě – jak říkám, i vyvenčit, kdy jsem udělala třeba jen desítky kroků po zahradě a zase si lehla. Brečela jsem, když jsem měla v těchto stavech jíst, každé sousto bolelo a řezalo, jak kdybych polykala žiletky. Jedla jsem i jen jednou denně jídlo, které jsem v klášteře dostala, protože jsem si nebyla schopná jídlo zajistit. Tento člověk mi pomáhat při mém pět let trvajícím pobytu na garsonce v Praze. Při mých těžkých stavech mě nikdy nesoudil, neříkal mi prázdné rady, nevím ani, jak to dělal ale věřila jsem mu, jako ještě nikdy nikomu, že mi chce opravdu pomáhat a že mě v tom nenechá.

Když ještě odběhnu, tak v listopadu roku 2013 (24 let) jsem proděla somatickou operaci, kdy jsem se stala pacientkou a tehdy jsem se ocitla na druhé straně barikády, než jak jsem svou školou zamýšlela – být přeci lékařkou, já budu pomáhat druhým, ne oni mě. Zažívala jsem silné pocity, že už takhle dále nemůžu a že jsem ráda, že se o mě na JIPu někdo stará, že se mi to líbilo, že se o mě někdo zajímá a pomáhá mi k uzdravení. A zároveň mě to opět ještě více znejistilo v blížící se roli lékařky, kdy už sem se nacházela v 6. ročníku a měla jsem absolvovat statní zkoušky, které jsem ale kvůli svému neuspokojivému stavu stále odkládala, nevěděla jsem moc, co se se mnou děje. Nerozuměla jsem si. Po ukončení 6. ročníku jsem měla ještě dva roky na dodělání zbývajících odložených státních zkoušek. V létě roku 2014 se u mě poprvé objevily sebevražedné myšlenky. Jejich intenzita byla zaplavující. Byly se mnou při každé mojí aktivitě a nabádaly mě k ukončení života. Převážně utopením, podřezáním krkavic na krku. Měla jsem plnou hlavu svých nedostatečností, neschopnosti, že by bylo lepší, kdybych nezabírala místo, že se v rodině po mě nebude nikomu stýskat. Že prostě jen odejdu a všechno se zase vrátí u všech rychle do starých kolejí, že si ani nevšimnou, že jsem odešla.

S vnitřním tlakem a neustálými myšlenkami na sebevraždu jsem se tedy rozhodla, že se nastěhuji na nějaký čas do konventu jednoho řeholního řádu – do „kláštera“. Zavřená v cele konventu jsem prožila další depresi a také první psychotickou ataku. Další psychózy byly již v mé pronajaté garsonce v roce 2016 (26 let) a 2017 (27 let). Mé psychózy obsahovaly hodně náboženských bludů, že jsem anděl, že všechny spasím, že jsem zcela výjimečná, že mi nemůže nikdo rozumět, nebo že jsem posedlá démony, kteří se mnou manipulují, hýbou se mnou, křičí ze mě, dělají mi naschvály. Dále mě pronásledovali z tajných spolků, byla jsem pro mě velmi důležitá, zároveň nežádoucí, protože jsem je poznala a nebyli pro mě tak tajní a poznala jsem je z televize, z novin, podle státní poznávací značky vozidla. Byla jsem velmi paranoidní, šlo mi neustále o život, šli po mě, každý byl podezřelý. Měla jsem časté imperativní hlasy, které mi určovaly, co můžu a nemůžu dělat, ale hlavně mi říkali, jak mám skoncovat se životem.

Toho všeho si všimla kamarádka, která má sama zkušenost s duševním onemocněním, a ve spolupráci se svojí sestrou a tím knězem mě objednali k první návštěvě psychiatryně v dubnu 2016 (26 let), kdy mi byla prvně nasazena antidepresiva. Antipsychotika jsem odmítala, protože jsem se bála že přiberu a že bych se raději zabila, než přibrala. Moje psychiatryně se stala na rok zároveň mou psychoterapeutkou. S touto osobou jsem navázala velice kvalitní osobní a vřelý vztah a byl mi velikou podporou. I s tím, že jsme si psaly sms a emaily, které přímo nesouvisely s léčbou. Ale tímto překračováním profesních hranic jsem dostávala obrovskou oporu v tom, že stojím za něčí zájem. Že nejsem beznadějná a nicotná. Byl to pro mě silný vztah, zároveň plný přenosu, který způsobil, že jsem ukončila po roce psychoterapii a léčbu antidepresivy a od doktorky jsem se vzdálila. Jak jsem byla bez jakýchkoliv léků, proběhla v tom období v roce 2017 další a zmiňovaná psychotická ataka.

Zároveň jsem se během roku 2017 rozhodla přihlásit na Pražskou vysokou školu psychosociálních studií v Praze na program v rámci celoživotního vzdělávání – Pražkou psychoterapeutickou fakultu. A s tím spojený psychodynamický psychoterapeutický výcvik. Měla jsem najednou sílu jít mezi lidi, sociálně se otužovat, nevadili mi najednou lidé, přestala jsem se jich bát. Ale problémy zcela neustoupily, tak jsem již sama vyhledala v prosinci 2017 opět pomoc výše zmiňované psychiatryně (kterou jsem dříve odznačovala jako „můj psychiatr“, protože jsem nebyla rozhodnutá, jestli chci odhalit její pohlaví), která mi poprvé nasadila – vzhledem k mým obtížím, antipsychotika. A můj svět se začal najednou narovnávat, projasňovat, začala jsem postupně získávat náhled nad bludy, odeznívaly postupně i hlasy. Začala jsem si všímat rozdílů mezi realitou okolí a mojí realitou. Začala jsem postupně vnímat rozdíly u mého vnímání a myšlení, tušila jsem, že se „něco“ mění, ale mělo to neostré obrysy – byl to vzrůstající náhled na můj stav. Začaly ještě více ustupovat bludy, jakmile se začaly rozplývat, všimla jsem si, že to bylo něco navíc v mé hlavě, co mě „obohacovalo“ a zaměstnávalo. Bigotní myšlenky, konspirační teorie, náboženské bludy, paranoidní myšleny byly najednou slabší. Stejně to bylo s hlasy, nejednou jsem myšlenky neslyšela, zmenšovala se kritika mé osoby. Bylo méně imperativních hlasů, byly tišší. „Nehýbaly s celou mou bytostí.“ Daly se snadněji neposlouchat. Postupně bludy umřely a zbyla jen vzpomínka a hlasy utichly a též zbyly jen návyky, co bude jak komentováno. Naučené zvyklosti v mé hlavě z několikrát se opakujících a trvajících problémů. Veliký krok k mému uzdravení byly léky! Na úvod léčení se a uzdravování se to byla perfektní volba mé doktorky. Zároveň byla zcela nezbytná bezpodmínečná lidská opora, podpora a důvěra od ní a od zmiňovaného kněze.

Na druhém výjezdu s psychoterapeutickým výcvikem (v 28 letech, leden 2018) mi výcvikoví lektoři doporučili, abych si zařídila někde individuální psychoterapii. Se zařizováním mi pomohli a doporučili mi terapeutku z Krizového oddělení Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov (DPS Ondřejov), se kterou jsem prožila dva roky individuální psychoterapie, kdy jsme se v prosinci roku 2019 rozloučily, protože „Ondřejov“ opustila.

Do toho ještě skočím s informacemi, kdy jsem se v období po ukončení studia (20. října 2016) snažila najít nějakou práci a pracovat. V listopadu 2016 jsem se stala administrativní pracovnicí na 8 měsíců k jednom církevním řeholním řádu. Během toho jsem si našla ještě brigádu na 4 měsíce v knihovně geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Od července 2017 jsem pracovala rok jako Back-office v jednom knižním eshopu, též taková administrativní pozice. Tuto společnost nakonec koupila vetší společnost a od července 2018 jsem změnila pozici, byla jsem koordinátorka online katalogu v internetovém oddělení jedné velké knižní společnosti. Jelikož jsem ale hned v srpnu 2018 (29 let) dostala neschopenku pro své stále mě zaplavující sebevražedné myšlenky, moc jsem na této pozici nepracovala. Po 10 měsíční pracovní neschopnosti jsem dostala v červnu 2019 plný invalidní důchod.

V roce 2018 jsem měla za probíhající individuální psychoterapie, braní psychofarmak a pracovního poměru udělány podrobné psychologické testy, kde vyšla diagnóza paranoidní schizofrenie. Z toho jsem se právě v srpnu 2018 sesunula a dostala výše zmiňovanou neschopenku. Nechtěla jsem diagnózu přijmout. Bojovala jsem v sobě a se sebou. Viděla jsem jen černou budoucnost a po zkušenostech s depresí a floridními psychotickými atakami jen nekvalitní a zbytečný život. V tomto období mi byl nabídnut stacionář v DPS Ondřejov, kam jsem docházela od září 2018 do září 2019 na skupinovou psychoterapii. Během roku 2019 se konal opět výjezd s psychoterapeutickým výcvikem a já nebyl stále ve formě, respektive se mi zhoršily koncem února myšlenky na ukončení života a byla jsem jak lektory, tak lékaři z řad frekventantů výcviku přesvědčena k hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Bohnice (PNB) v Praze. Pod podmínkou, že jestli chci ve výcviku ještě pokračovat, že musím na hospitalizaci nastoupit. V březnu a dubnu 2019 (v 29 letech) jsem podstoupila v PNB také osm elektrokonvulzivních terapií (ECT) a můj stav se poté stabilizoval. Na této hospitalizaci mi byly také zavedeny depotní injekce antipsychotika. Můj stav se od první deprese v roce 2012, přes první návštěvu psychiatryně v roce 2016, upravil právě až v roce 2019 po ECT a hospitalizaci v PNB. Tedy po 7 letech jsem našla cestu k zotavení díky hospitalizaci na 26. oddělení PNB. Díky za to! Přestože si moc detailů pro krátkodobou poruchu paměti po ECT nepamatuji.

V září 2019 jsem dochodila stacionář a také jsem si v září pořídila psa – fenku zlatého retrívra. Díky ní mám určitý režim, brzy vstávám, brzy chodím spát, chodím s fenkou dopoledne na vycházky, pak dělám potřebné domácí práce, čtu si, jsem na počítači, chodím na individuální psychoterapie, beru léky, jsem po dlouhé době doma s rodiči, před kterými jsem své problémy přes pět let tajila a vyhýbala jsem se jim. Chodím na pravidelné kontroly k nové psychiatryni  (od dubna 2020) – dvakrát do měsíce. Přestěhovala jsem se v září 2019 z Prahy na Vysočinu k rodičům do rodinného domu s velkou zahradou kvůli pořízení psa. Chodím za novou psychoterapeutkou v Jihlavě (od dubna 2020), více jsem zpomalila a zažívám tak méně stresu. Navštěvuji kamarády, nebo navštěvují oni mě, narovnala jsem za poslední rok mnoho starých vztahů. Více do vztahů investuji. Více je prožívám a naplňuji.

Velkou oporou mi po celou dobu kromě zmiňovaného kněze, byla i má kmotra se svým manželem a mým malým kmotřenečkem. Přestože má rodina dlouho o mých stavech nic nevěděla, tak právě ten stud a strach z nepochopení mě neustále motivoval na vztazích s rodiči pracovat, co jsem měla pro dané období vždy sílu. Podporou mi byly i rodiny bratrů, kdy malé neteře a synovec mě učili, s jakou vervou vstupují do svých životů, když mi nebylo nejlépe. Taky jsem si na vztahu mých rodičů ke jejich vnoučatům zpracovala některá traumata, protože své chování rodiče opakovali a já jsem v dospělejší věku mohla více pochopit, co je k danému chování přimělo.

Zvětšilo se mi časem, ale i s léky, pochopení druhých lidí. Na mé cestě se občas nějaký mráček ještě objeví, ale většinou se to prozatím dalo zvládnout právě zvýšením, či přidáním léků, a také psychoterapií. Po posledním propadu na jaře 2020 jsem se dostala do rukou Centra duševního zdraví v Jihlavě, které bylo právě čerstvě otevřeno, a dostala jsem se tak k doprovázení terénní sestrou a sociální pracovnicí, se kterými pracujeme právě na mé stabilizaci a sociální rehabilitaci. A co jsem chtěla ještě zmínit je, že mi velmi dobře dělá řízení auta. Že se mohu přesouvat podle potřeby, právě třeba si jen zajet do Prahy absolvovat Základní kurz pro peer konzultanty v péči o duševní zdraví. 😊  

Mé zotavení též dokumentuje od března 2020 moje webová stránka www.aleninaduse.cz, kde se snažím tvořit – psát články a vkládat k tomu své fotografie, a destigmatizovat tak duševní onemocnění.

Světlo naděje JE! A slunečnice je pro mě symbolem Slunce, které svítí pro všechny a na všechny!

5 odpovědí na “Příběh zotavení”

  1. Ahoj Alenko,jsi neuvěřitelně silná žena. Vždy,když si přečtu tvůj článek, tak buď brecim, nad tím co sis musela prožít. Nebo mám úsměv na tváři,když napíšeš, že ti je krásně, lépe. Alí, moc tě obdivuji. Jsi úžasný človíček s uzasnym ♥️….Moooc ti držíme palce, ať ti je báječně jako teď .Máme tě rádi

  2. Ahoj Alenko, přečetla jsem si Váš života běh jedním dechem … Obdivuji sílu Vaší osobnosti, jste úžasná a jen tak dál ! Mám stejně úžasnou dceru, narodila se v lednu 1989 s CF a je stejně jako Vy, velká bojovnice se všemi strázněmi života … držím vám oběma palce, děvčata ❤⚘🥀 !!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.